Redakce Ekonews oslovila známé tuzemské ekonomy, aby se podělili o svůj názor na teorii „nerůstu“. Do jaké míry může lidstvo dosáhnout „udržitelného“ ekonomického rozvoje?
Ekonomové z bank a dalších finančních společností zastávají názor, že ekonomika má především růst, aby se lidé v dané zemi měli dobře. Chápou hlavní varování koncepce „nerůstu“, že zdroje na planetě nejsou neomezené. Vesměs ale doufají, že technologický pokrok dokáže toto nebezpečí odvrátit nebo alespoň oddálit, takže spotřeba se může nadále zvyšovat. Jisté obavy pociťují z toho, že moderní technologie nepřijdou na pomoc dostatečně rychle.
Jak varují vědci z Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC), globální oteplování vede postupně k tání ledovců, zvyšování hladiny oceánů, změnám klimatických a vegetačních zón i extrémech v podobě povodní, bouří a sucha. Redakce Ekonews přináší názory sedmi ekonomů z finanční sféry a jednoho výzkumníka v oblasti politické ekologie na otázky spojené s koncepcí „nerůstu“. „Společnost je schopna zásadních změn. To, co je potřeba, je politická vůle jít proti zájmům těch, které nerůst poškodí. To je to nejtěžší, protože mají na politiku největší vliv,“ říká ekologický ekonom a jediný zastánce „nerůstu“ v této debatě Tomáš Imrich Profant z Ústavu mezinárodních vztahů Praha.
Zdroje jsou omezené, ale bez růstu to nejde
Častý názor mezi ekonomy je, že společnost nejprve musí být bohatá, aby se mohla zabývat i něčím jiným než ekonomickým růstem. „Aby se část produkce dala nasměrovat k ochraně životního prostředí, sociálním benefitům a tak dále, je třeba mít dostatečný výkon a produktivitu,“ myslí si Tomáš Vlk z Patria Finance. Otázky, jestli nejsou důležitější věci než bohatství a produkce, bývají většinou podle něj hodně akademické a omezují se na bohaté vyspělé země nepociťující vnější nebezpečí. „Alternativní cíle jsou s velikostí ekonomiky velmi propojené,“ dodává.
Důležitým aspektem je podle Vlka bezpečnost země v současném světě. „Ekonomika je klíčový základ vnější obrany. Stagnující země začnou být dříve či později ve velké nevýhodě a zranitelné. Během kolonialismu bylo rozvráceno mnoho tradičních společností, které neřešily ekonomický růst. Zajímalo by mě, jak silně se proti růstu staví v Izraeli, na Tchajwanu či Ukrajině,“ dodává.
Ani Václav Franče z poradenské společnosti Deloitte není zastáncem „nerůstu“. „Myslím, že bychom o ekonomický růst měli usilovat nadále, byť je jasné, že zdroje ekonomického růstu jsou omezené,“ uvažuje. Podle něj je třeba jen dosáhnout určité ekonomické úrovně, aby zátěž na životní prostředí začala klesat a růst se stal „udržitelnější“. Jako příklad uvádí pokles emisí oxidu uhličitého v tuzemském hospodářství v posledních letech, který provázel ekonomický růst. Zastavení ekonomického růstu by podle něj životní úroveň v Česku snížilo a žádné velké environmentální benefity by mu to nepřineslo.
Neumíme si představit, co všechno neumíme
Profant připouští, že ekonomika některých zemí dokáže růst z pohledu hrubého domácího produktu, zatímco emise oxidu uhličitého klesají. Neklesají ale podle něj dostatečně rychle a už vůbec ne globálně. „Jestli to by bylo vrcholem toho, co dokážeme, tak to nestačí na odvrácení klimatické katastrofy,“ upozorňuje Profant.
Petr Dufek z banky Creditas se obává nárůstu nezaměstnanosti, pokud by ekonomika nerostla. S technologickým pokrokem roste produktivita práce, a tím pádem není potřeba tolik pracovní síly. Ta pak bude schopná uživit se, jen když poroste ekonomika. „Pokud zastavíme růst a budeme pracovat produktivně, budeme generovat stále více nezaměstnaných, pokud nedojde k přerozdělení vznikajícího bohatství,“ uvažuje Dufek. „Když se ale zvýší produktivita a nebude růst HDP, může se zkrátit pracovní doba místo nárůstu nezaměstnanosti,“ namítá Profant.
Analytik Vít Hradil ze společnosti Cyrrus chápe argumenty „nerůstu“ založené na vyčerpatelnosti přírodních zdrojů či nevratných škodách způsobených na životním prostředí. Podle něj ale i z toho je teoreticky cesta ven. „Podobně jako v některé fázi vývoje civilizace bylo nepředstavitelné, že bychom někdy dokázali přeplout moře, což se nakonec podařilo, nyní si neumíme dost dobře představit kolonizaci vesmíru. To ovšem neznamená, že k ní nikdy nedojde,“ uvažuje.
Teze o omezených možnostech planety by tak padla. „Vesmír – i kdyby nebyl nekonečný – by zajisté byl dost velký na to, aby vydržel lidstvu poměrně dlouho. Jako naprostý laik v oboru přírodních věd netuším, zda bychom se stačili do vesmíru rozletět dříve, než náš ekosystém definitivně zkolabuje. Předpokládám však, že to současná věda spíše vylučuje,“ dodává.
Ekonom Dufek sází na rozvoj nových technologií, které současný trend vývoje klimatu zvrátí. „Současná společnost zdaleka nevyužívá možnosti, jak řešit problémy životního prostředí, a místo praktických variant volí občas spíše ty dogmatické. Ať už jde o elektromobilitu, energetiku, ,skládkování‘, recyklaci materiálů a podobně,“ říká Dufek. Věří, že tyto technologie budou nahrazeny vyspělejšími.
Odpovědí může být efektivnější růst
Nesmiřitelný pohled na „nerůst“ má ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. „Podle mě je to nesmysl, růst potřebujeme. Ostatně růst plyne už jen z toho, že na planetě stále přibývá lidí. Skutečně přínosné je omezovat růst extenzivní a posilovat růst intenzivní,“ soudí. Je podle něj třeba rozlišovat extenzivní růst, kdy se staví více domů, pro něž je potřeba vytěžit více stavebního materiálu, a tedy více zplundrovat přírodu, a růst intenzivní. Tedy když se z daného objemu materiálu postaví více domů než předtím, dokonce energeticky úsporných.
„V tomto případě je ekonomický růst nejlepším, dlouhodobě udržitelným způsobem, jak chránit přírodu a klima. Díky tomuto růstu spočívajícímu v inovacích a vzestupu produktivity je zajištění dostatečné výživy, ošacení a střechy nad hlavou v přepočtu na každého jednoho obyvatele planety stále levnější – a stále méně náročné na přírodní zdroje,“ vypočítává.
Základní předpoklad teorie „nerůstu“ je podle Kovandy mylný: abychom mohli růst, nemusíme využívat přírodní zdroje. „Růst je právě i v tom, že budeme zdroje využívat stále efektivněji. V tom mají lidé stále značný potenciál,“ domnívá se ekonom.
Všechno se beztak spotřebuje
„Růst produktivity má své limity – třeba nižší než nějaké množství vody už prostě pro myčku nemusí být dost a zatím nikdo nevynalezl mytí nádobí vzduchem,“ komentuje to lakonicky Profant a připojuje pohled z jiného ekonomického úhlu.
„Intenzivní růst v současné ekonomice vede ke spotřebě materiálů ušetřených rostoucí produktivitou. Říká se tomu efekt odrazu nebo Jevonsův paradox,“ poznamenává Profant. Jinými slovy – ušetřený materiál se použije na produkci něčeho jiného, co se zase spotřebuje. Nebo se z materiálu díky efektivnějším technologiím vyrobí více produktů, výroba se tím zlevní a dosáhne na ně víc lidí. Takže se zase spotřebuje vše. Pro příklad není třeba chodit daleko – jestliže v devadesátých letech byl mobilní telefon drahá vzácnost, dnes ho mají běžně i lidé v rozvojových zemích.
„I v bohatých zemích, kde neroste populace, nedochází k oddělení růstu HDP od růstu spotřeby materiálů, takže ten čistě intenzivní růst jednoduše v národních ekonomikách neexistuje,“ tvrdí Profant.
Regulace spotřeby? Jen krůček k diktatuře
Problematičnost „nerůstu“ vidí Hradil v tom, že by společnost musela dramaticky regulovat ekonomické chování obyvatel. „Ani nejbohatší společnosti dosud samovolně k zastavení růstu spotřeby dobrovolným rozhodováním obyvatel nedospěly, takže pokud k tomuto spontánně nedojde v horizontu pár desítek let, patrně by to muselo být regulováno.“ říká Hradil.
A dodává, že lidstvo má děsivé historické zkušenosti s pokusy o nastolení ekonomických systémů slibujících lepší fungování společnosti. „Jako postkomunistická země nemusíme pro příklady chodit daleko,“ připomíná. Kdyby měl volit mezi pokračováním růstové ekonomiky drancující planetární zdroje, „založené na ziskuchtivosti“, a pokusem o celoplanetární regulaci tužeb a motivací miliard lidí, ta první mu připadá přijatelnější. „Ke katastrofě vedou obě varianty,“ soudí.
„Z mého pohledu je to utopie, která v konečném důsledku stojí na absolutním přerozdělení stávajícího i vznikajícího bohatství společnosti směrem k rovnostářství, které je samo o sobě vývojově destruktivní,“ myslí si analytik Dufek. Domnívá se, že jde o pomýlení ze strany „západních intelektuálů, kteří nikdy nežili v ryzím socialistickém zřízení“.
Lidi nemotivuje pouze touha po bohatství
Domněnku, že nerovnost je motivační, zatímco rovnost vede k zakrňování, je podle Profanta argumentační faul, založený na zdánlivě logickém uvažování. „Lidé nejsou motivování pouze tužbou po bohatství. Vědce třeba baví jejich práce i bez speciálních odměn, klidně ve státních službách. Totéž asi platí pro umění. Nerovnost, která může motivovat k vyšším výkonům, než je obvyklé, může být i nefinanční – například touha po uznání od kolegů v oboru nebo po získání vedoucího postavení,“ vypočítává Profant. „V nerůstu se mluví pouze o mírné finanční nerovnosti. Třeba ve Švýcarsku se hlasovalo (nakonec negativně) o platovém stropu na 12násobku nejnižšího příjmu v rámci jedné firmy. Ekonomická demokracie Mondragónu (baskická družstevní korporace) ve Španělsku začínala na poměru 1:3 a teď je na 1:9,“ uvádí Profant.
Michal Skořepa z České spořitelny se s tématem „nerůstu“ v minulosti okrajově setkal. Podle něj je jeho přitažlivost spojena s myšlenkou, že by lidstvo přestalo usilovat o maximalizaci spotřeby nyní žijících generací a místo toho usilovalo o co největší růst blahobytu pro žijící i budoucí generace, ovšem s co nejmenšími náklady na čerpání zdrojů planety a na omezení blahobytu druhých.
„Lidé se mohou lišit ve své odpovědi na morální/etickou otázku, do jaké míry chceme dnes brát v úvahu blahobyt dalších generací. Na blahobyt našich krajanů se také díváme jinak než na blahobyt obyvatel zemí na opačné straně zeměkoule,“ uvažuje. Pokud tedy příští generace někoho nezajímají – ať z čirého sobectví, nebo třeba protože je přesvědčen, že civilizace stejně zanikne, je jasné, že „nerůst“ mu nedává smysl.
Podle Profanta většina společnosti obecnou ochranu přírody spíše podporuje. Na sobectví jednotlivců máme demokratické rozhodování ve formě nějakého způsobu regulace. „Základní rozpor v představě, že já si to ještě užiju a ta potopa po mně mě nezajímá, je v tom, že ta potopa již začala,“ říká.
Jak změříme to, co nedokážeme změřit
„Již nyní je více méně jasné, že dosažení klimatických cílů a zároveň pokračování růstu globální ekonomiky nebude možné,“ připouští Jana Steckerová, ekonomka z Komerční banky. Pokud má lidstvo cílů dosáhnout, tak jedině za cenu snížení celosvětového hospodářského růstu. A to včetně různých omezení, která budou muset být stanovena jak na úrovni osobní spotřeby, tak na úrovni korporací,“ myslí si.
Podle Steckerové by se mohl „nerůst“ prosadit jedině shora, v podobě regulací a restriktivních opatření. „Vzhledem k obecnému celospolečenskému nastavení je ale otázkou, jak reálné je jeho principy přenést do běžného života celé společnosti,“ pochybuje Steckerová.
Podle Skořepy je také problematické změřit, jak náklady na dosažení blahobytu pro všechny nacenit. „Je jasné, jaká je cena dřeva, které získáme z pokáceného stromu třeba na stavbu domu. Tuto cenu stanovuje trh se dřevem na základě poměření poptávky a nabídky. Méně zřejmé ale je, jakou další částku by stavitel měl zaplatit, aby tím byla vyjádřena škoda, která pokácením onoho stromu vzniká všem ostatním žijícím lidem a těm, kteří se teprve narodí. A na druhé straně, jaký blahobyt vzniká dotyčným výrobou podlahy v onom domě,“ popisuje Skořepa.
Chybí „politická vůle“
Ekonomická statistika prostě neumí změřit celospolečenské a environmentální náklady, které leží mimo pouhou aktuální tržní cenu. HDP jako ekonomický ukazatel tedy část nákladů vůbec nezahrnuje, takže vypovídá o životní úrovni jen z jednoho úhlu pohledu.
„Mnozí z nás se i tak snaží aspoň některé aspekty ,nerůstu‘, jako je skromnost, ve svém životě ve větší či menší míře dodržovat, ale v čistě dobrovolné rovině. Mám dojem, že je to taky v různých zemích různé. Na Západě jsou lidé těmto návrhům přístupnější než u nás,“ soudí Skořepa.
Profant je jiného názoru. „Bylo-li možné se tak výrazně omezit kvůli pandemii covidu, zrušit otroctví nebo zavést volební právo pro chudé či pro ženy, je zřejmé, že společnost je schopna zásadních změn. To, co je potřeba, je politická vůle jít proti zájmům těch, které nerůst poškodí. To je to nejtěžší, protože jde o ty, kteří mají na politiku největší vliv,“ myslí si.
Jitka Vlková
Jitka vystudovala Mezinárodní obchod na VŠE. Od roku 2008 působila v MF Dnes, od roku 2023 píše pro Hospodářské noviny, kde má na starosti oblast týkající se daní či rozpočtu. Věnuje se odpadům a s nimi souvisejícím tématům.
