Emise oxidu uhličitého a celkově skleníkových plynů jsou dnes často skloňovaným termínem. Nejde ale o žádný vzdálený nebo virtuální pojem. Každý výrobek, průmysl, banka, stát, ale i člověk k nim přispívají svým dílem a vytvářejí tak vlastní uhlíkovou stopu. Nyní jde o to, zda a kdy se podaří nárůst emisí zastavit.
Nárůst emisí vede k oteplování planety a dalším projevům změny klimatu, přičemž nejvíce, přibližně ze 70 procent, k němu ze skleníkových plynů přispívá oxid uhličitý. Ten uniká do atmosféry převážně kvůli spalování fosilních paliv, ale i třeba kácení deštných pralesů.
Dalším významným plynem je metan unikající při těžbě fosilních paliv, chovu dobytka anebo z odpadních skládek. Oxid uhličitý se na rozdíl od jiných skleníkových plynů přirozeně rozkládá v řádu stovek let, a proto jeho koncentrace v atmosféře od počátku průmyslové revoluce významně roste. To je také důvod, proč je snížení emisí oxidu uhličitého klíčové.
Dnes už neexistují pochybnosti, že za oteplováním planety stojí lidská činnost, nejvíce spalování ropy, plynu a uhlí. Rostoucí množství skleníkových plynů v atmosféře znamená, že kvůli skleníkovému efektu rostou průměrné teploty, a to i moří a oceánů. To ovlivňuje ve stále větší míře veškerý život na Zemi.
Problémem je také nerovnoměrný nárůst jak z hlediska času, tak z hlediska místa. Některé regiony se oteplují několikanásobně rychleji než jiné, jinde zase mohou čelit paradoxně ochlazení.
Experti, vědci si začali tohoto jevu všímat už před desítkami let, první světová klimatická konference se uskutečnila koncem 70. let minulého století v Ženevě. Z další série konferencí a jednání byl přelomový v roce 1997 Kjótský protokol, kde se ale zavázalo ke snižování emisí pouhých 36 zemí.
V roce 2015 na něj navázala mezinárodně právně závazná Pařížská dohoda, kde se téměř dvě stě států dohodlo, že je třeba oteplování planety zpomalit. Konkrétně jde o to udržet nárůst teploty výrazně pod dvěma stupni, nejlépe pod 1,5 stupněm Celsia. Tento limit se ale počítá od průmyslové revoluce, dnes už nám zbývá zhruba jen půl stupně.
Proč dva, respektive 1,5 stupně Celsia? Podle odborníků jde o jakýsi nevratný bod zlomu v planetárních ekosystémech. Jako když větev nesnese přílišné zatížení a zlomí se, přibližují experti webu Fakta o klimatu. Kdyby se podařilo udržet oteplení do 1,5 stupně Celsia, jsou ohroženy „jen“ korálové útesy. Pokud to bude více, budou zničeny i další ekosystémy, jako jsou deštné pralesy, severské jehličnaté lesy, ledovce včetně horských, které zásobují vodou hlavní vodní toky, a podobně.
Jak ale dokazují stále pesimističtější zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), dosáhnout uvedeného cíle (oteplení jen o 1,5, respektive dva stupně Celsia) se jeví rok od roku jako méně splnitelné. Světové emise CO2 s výjimkou covidového roku 2020 stále rostou, loni na další rekordní úroveň. Nejvíce k tomu podle zprávy agentury Bloomberg přispěly rozvíjející se asijské země a tamní spalování uhlí. Výsledek nebyl ještě horší jen kvůli poklesu průmyslové produkce v Evropě a Číně.
Za 68 procent světových emisí CO2 mohly v roce 2021 Čína, Spojené státy, 27 států EU, Indie, Rusko a Japonsko. Ze statistik EDGAR (Emmision Database for Global Atmospheric Research) přitom vyplývá, že jednotliví emitenti jsou na rozdílné trajektorii. Čína, Indie, Rusko v roce 2021 emise navýšily, zatímco EU, USA či Japonsko vytvořily emisí méně.
Nicméně důležitý je pohled také na to, kdo se jak podílel na vytvořených emisích v minulosti. Celé lidstvo od roku 1751 vytvořilo odhadem 1,5 bilionu tun emisí CO2. Z toho přibližně čtvrtina (do roku 2017) jde na vrub Spojeným státům, což je zhruba dvakrát více, než má na svědomí Čína. Podíl Evropy je historicky zhruba třetinový.
Česko může ve srovnání s předchozími giganty vypadat, že se na globálních emisích skleníkových plynů podílí zanedbatelně. Skeptikové proto namítají, že se nemusí moc snažit. Tak tomu ale není.
Pro lepší srovnání je důležité podívat se na množství emisí CO2 přepočítané na hlavu. Podle dostupných dat vyprodukovala Česká republika v roce 2021 na hlavu 9,19 tuny emisí CO2. Průměr evropské sedmadvacítky byl oproti tomu 6,25 tuny a globální průměr 4,81 tuny.
Globálně je nyní nutné dosáhnout takzvané klimatické neutrality. To je stav, kdy totéž množství emisí, které do atmosféry vypustíme, z ní zase stáhneme. To lze uplatnit na stát, určitý sektor, jako je energetika, firmu, ale i jednotlivce.
Projevy klimatické změny jsou sice postupné a v některých částech světa jako v té naší méně nápadné, ale budou přibývat. Navíc nadále budou geograficky rozdílné. Zatímco na opačném konci světa budou lidé trpět hladem či žízní kvůli extrémním suchům či záplavám, u nás mohou s nadsázkou řečeno řešit jen nedostatek vody pro své bazény.
Klimatická změna a postupné oteplování (jen v Česku stoupla za posledních šedesát let teplota o dva stupně Celsia) vede například k častějším suchům, což nepříznivě ovlivňuje zdraví lesů a pěstování potravin. Kvůli vyšším teplotám tají ledovce, stoupající hladiny oceánů ohrožují města na pobřeží.
I v Česku ale začíná extrémních jevů přibývat a budou na našem území přítomné čím dál více.
Přesná velikost dopadů klimatické změny na celém světě bude záležet na tom, kolik skleníkových plynů do atmosféry ještě vypustíme. Někteří vědci proto hovoří o uhlíkovém rozpočtu, který má lidstvo ještě k dispozici. S tím budeme nuceni hospodařit ve snaze předat klima v relativně bezpečném stavu budoucím generacím.
Partnerem speciálu Jak na emise je společnost CO2IN.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
