Nemáme dost informací, zda peníze půjdou tam, kam mají, říká expertka na přeměnu uhelných regionů

Na transformaci uhelných regionů má putovat přes 40 miliard korun, půlka na obří miliardové projekty. Sice už existuje web, kde se o nich dají najít informace, ale podle Zuzany Vondrové z Centra pro dopravu a energetiku jich je stále málo. Nevíme ani to, kdo o nich bude rozhodovat a na jakém základě.

„Považovala bych za transparentní, kdyby někde bylo napsáno, jak se zajistí, že hodnotitel je nestranný, nebo podle jakého klíče se vybírají, kolik jich má být,“ uvádí Zuzana Vondrová, která se v nevládní neziskové organizaci Centrum pro dopravu a energetiku věnuje transformaci uhelných regionů pět let.

Je členkou monitorovacího výboru rozdělování peněz, přesto ke studiím proveditelnosti, kde mají být nejdůležitější informace o přínosech toho kterého projektu pro region, nemá přístup. „Když jsem se chtěla ke studiím proveditelnosti dostat nebo je zpřístupnit starostům, kteří v těch regionech pracují, tak mi bylo řečeno, že mně jako člence monitorovacího výboru nepřísluší studie proveditelnosti hodnotit ani je získat. Mohu se tedy vyjádřit k procesu a k technikáliím, ale ne k obsahu,“ uvádí.

Můžete shrnout své hlavní výtky k tomu, jak zatím probíhá proces rozdělování peněz v rámci Fondu spravedlivé transformace?

Fond spravedlivé transformace jsme hodně vítali. A to nejen z důvodu, že je potřeba dlouhodobě přehlížené uhelné regiony kompenzovat a splatit jim těžební dluh, ale je potřeba i nastartovat smysluplné investice. Evropská komise po nás také chtěla, abychom se nad celým problémem zamysleli. Podmínkou pro fond bylo vytvořit Plán spravedlivé územní transformace, který má popsat, jak chceme dekarbonizaci uchopit. Celé to je velmi dobrý nápad, ale realizace se potýká s řadou věcí, se kterými nesouhlasíme.

Se kterými například?

Za prvé nepřistupujeme k transformaci koncepčně. Ideálně by měla vypadat tak, že se od lidí, kteří v těch místech bydlí, nasbírají podněty a s nimi se pracuje, když se přemýšlí nad proměnou regionu. Potom se vytvoří konkrétnější strategie a na základě toho konkrétní projekty. Česko to dělalo s Plánem spravedlivé územní transformace přesně naopak a navíc zapojilo místní lidi minimálně. Relativně brzo jsme přišli se strategickými projekty v rámci plánování Fondu spravedlivé transformace, ale politická rozhodnutí, například kdy chceme ukončit těžbu uhlí, se dělala až na závěr.

Jaké byly další problémy?

Nedostatek transparentnosti. Na začátku byl problém s tím, že jsme nezískávali informace, které jsme považovali za důležité. Až kolegové z Transparency International tenkrát využili zákon o svobodném přístupu k informacím a dali do kupy řadu dokumentů. Teď už existuje web a na něm je spousta dokumentů a informací, ale třeba zrovna ke strategickým projektům tam toho dost chybí. A pak je problémem nedostatek angažování veřejnosti, případně neumožnění veřejnosti fungovat jako aktivní kontrola, vznášet připomínky.

Existuje tedy materiál, kde je přesně popsáno, co je cílem a kam se regiony mají ubírat, čeho chceme dosáhnout?

Existuje RE:START – vládou posvěcený Program pro restrukturalizaci strukturálně postižených regionů. Ten vznikl v roce 2015 a tam je definováno, co řešit. Opět dobrý nápad s neuspokojivým výsledkem.

V čem?

Vymezovali jsme se proti tomu, že jediný způsob, jak mohla veřejnost do programu promluvit, bylo odeslat online formulář v podobě podnětů a připomínek a napsat jméno. To bylo nedostatečné a doufali jsme, že v Plánu spravedlivé územní transformace, což je příloha programového dokumentu, bude během dvou let, kdy plán vznikal, možnost sbírat podněty od veřejnosti. K tomu ale nedošlo.

Pročítala jsem si web Spravedlivá transformace a je tam vždy základ projektu, ale není jasné, v jaké je fázi. Člověk se dozví pouze to, že probíhají studie proveditelnosti, což je z mého pohledu nepřehledné.

Ano, souhlasím. Hodně důležitá rozhodnutí, zejména týkající se strategických projektů, se dělala na začátku před přibližně dvěma lety. Tehdy se rozhodovalo, že budou existovat strategické projekty, jaká bude metodika jejich výběru a podobně. Tato důležitá rozhodnutí dobíhají setrvačností do dnešních dnů a proces je velmi komplikovaný. A například hodnocení studií proveditelnosti strategických projektů je dlouhý proces, který má asi devět kroků. Problematické je, že ke studiím proveditelnosti má přístup pouze hodnotící strana, tedy Státní fond životního prostředí, Regionální stálé konference a další. Tyto studie přitom obsahují zásadní informace, jako je třeba přínos pro region v transformaci, vliv na životní prostředí ve vztahu k využívaným technologiím nebo socioekonomický dopad. Ale u strategických projektů mi ještě přijde důležitá jedna věc.

Která?

Pokud se díváme na Fond spravedlivé transformace očima někoho, kdo posuzuje, jestli se čerpá a vyčerpá, tak se velké projekty mohou zdát jako efektivní. Vznikne menší počet projektů za obrovské objemy peněz. Oproti tomu, když se vytvoří velký počet menších výzev pro velký počet žadatelů, tak to bude vyžadovat více práce i času, který nemáme. V tom je zakopaný pes.

U strategických projektů byl zhruba měsíc na to, aby se někdo přihlásil, což je málo. Jinými slovy to znamená, že se mohly hlásit jen obří připravené projekty, ze šuplíku…

Přesně tak. Kdo byl připravený, tak měl velkou výhodu. Třeba starostové, případně sdružení starostů nebo menší subjekty nemají kapacity zareagovat okamžitě. Oproti tomu větší firmy nebo i univerzity ano – a nemám nic proti tomu, že z fondu čerpají univerzity. Pak se to promítá v připravenosti a šuplíkové projekty mají šanci se dostat ze šuplíku.

Z hlediska vyčerpání to bude asi „dobré“, protože strategické projekty jsou zpravidla miliardové částky…

Ano, strategické projekty jsou z podstaty velké. Další věc, která do určité míry limitovala menší subjekty, jsou totiž minimální náklady. Ty jsou u strategických projektů 200 milionů korun investiční a 50 milionů korun neinvestiční.

U studií proveditelnosti se nic neposunulo? Není přesně známo, kdo je bude hodnotit…

Je zřejmé, které instituce to mají být – Státní fond životního prostředí, významnou roli budou hrát Regionální stálé konference, poradenská skupina Jaspers, což jsou experti pověření ze strany Evropské unie. Pak je tam mezirezortní expertní skupina, kde mají být zástupci resortů a další hodnotitelé, o nichž toho mnoho nevíme. Tady nevnímám žádný posun. Považovala bych za transparentní, kdyby někde bylo napsáno, jak se zajistí, že hodnotitel je nestranný, nebo podle jakého klíče se vybírá, kolik jich má být.

Existuje „deadline“ na studie proveditelnosti?

Do konce roku se mohou přihlásit o peníze strategické projekty. Konkrétní projekty už ale byly předvybrány kraji a Regionálními stálými konferencemi na základě předběžných studií proveditelnosti a byly doporučené jako projekty, které by mohly uspět. Tím se dostaly na seznam už před tím, než se spustila výzva naostro. Výzva teď běží a žadatelé, kteří jsou na seznamu projektů, se mohou přihlásit. Pokud žadatel odstoupí, nebo pokud neuspěje v procesu hodnocení, tak se uvidí, co bude dál s penězi, s jejich rozdělením. Předpokládám, že procentuální rozdělení 41 miliard mezi kraje by mělo být stále platné.

Dá se ještě v této fázi podle vás něco napravit, zlepšit? Strategické projekty mají vyčerpat zhruba polovinu z plánované sumy, je tam ještě prostor v té druhé…

To je zatím předpoklad, se kterým se pracuje. Nevidím do studií proveditelnosti, přestože jsem členka monitorovacího výboru a za nevládní a neziskový sektor jsme tam dva ze zhruba padesáti členů. Když jsem se chtěla ke studiím proveditelnosti dostat, nebo je zpřístupnit starostům, kteří v těch regionech pracují, tak mi bylo řečeno, že mně jako člence monitorovacího výboru nepřísluší studie proveditelnosti hodnotit nebo je získat. Mohu se tedy vyjádřit k procesu a k technikáliím, ale ne k obsahu.

Pokud jde o dohled Evropské komise, tak ta je na monitorovací výbory přizvána a je jejich součástí. Není tedy pravděpodobné, že by došlo k výrazným zvratům.

Jaké má vlastně monitorovací výbor pravomoci?

Výbor má věci monitorovat a sledovat, zda se operační program provádí správně. Tedy zda například přispívá k tomu, aby se dosáhlo nějakého cíle, v tomto případě pro regiony příznivý konec těžby uhlí.

Požadavky Evropské unie byly přesně dané?

Jsou definované v nařízení o zřízení fondu, což je závazný dokument. Evropská komise také dávala zpětnou vazbu členským státům, co si myslí o pracovních verzích plánů. Hodně přitom apelovala na zapojení širokého množství dotčených hráčů s tím, že by k zapojení mělo dojít na všech úrovních, ne jenom u rozdělování peněz, ale i na úrovni přípravy, realizace fondu, následného monitoringu. Dále bylo pro Komisi důležité, abychom byli konkrétní z hlediska dekarbonizace, co chceme s uhlím dělat, jak chceme utlumovat uhelné zdroje. A jedna z priorit je diverzifikace ekonomiky v jednotlivých regionech, ke které má dojít zejména podporou malého a středního podnikání. Evropská komise tedy má dohlížet na to, aby velké podniky byly pouze výjimečným případem a aby se spíš podporovali menší podnikatelé.

Jak by tedy ideálně mělo probíhat?

Postupy ke zlepšení, které navrhujeme, vycházejí z praxe ze zahraničí. Osvědčilo se, když má dekarbonizace odvážné cíle a plynulou organizaci bez spontánních rozhodnutí. Existuje také řada příkladů, kde se zapojení lidí podařilo a bylo ku prospěchu věci. Důležitá je připravenost, ale i politická odvaha k tomu říct, jak má vypadat konec uhlí. Participace je přitom důležitá věc. Abychom získali podněty, musíme zapojit lidi. To je demokratický prvek celého procesu. Pokud nezmapujeme všechny důležité hráče a nezapojíme veřejnost, vzniká nedostatek důvěry a spousta lidí ztratí zájem.

Jak jde zapojit veřejnost – napřímo, nebo skrze starosty?

Veřejnost pochopitelně nejde zapojit všude, například do jednání monitorovacího výboru. Existuje ale řada možností, jak sbírat podněty a jak s nimi pracovat a s místními diskutovat tak, aby se nápady uskutečnily. V monitorovacím výboru nebo v Transformační platformě hrály výraznou roli kraje. Málo však byla zastoupena nižší úroveň, tedy starostové a obce. Ti jsou přitom nezastupitelní v procesu plánování, protože vědí, jaké má daná lokalita problémy, znají historii místa, kontext, majitele pozemků, které by pro transformaci mohly být důležité. Bez nich je otázkou, zda se skutečné potřeby překlopí do konkrétních výzev a finančních nástrojů a zda se potřeby naplní, nebo ne.

Když se vrátíme k celkovému objemu peněz, druhá polovina ze 41 miliard by se měla rozdělit skrze výzvy na menší projekty?

Ano, druhá polovina fondu se rozpadá do menších výzev s tím, že existuje rozdělení tematických pracovních skupin pod ministerstvem životního prostředí, takže je třeba pracovní skupina na oběhové hospodářství. Tematických skupin je deset. Bohužel neexistuje žádná, která by řešila primárně sociální oblast.

Jak konkrétně?

Pro příklad: v monitorovacím výboru je jako expert na sociální oblast jen zástupce ministerstva práce a sociálních věcí, ale žádný expert třeba na sociálně vyloučené lokality, inkluzi nebo vzdělávání. Sociální nestabilita je pro uhelné regiony přitom velké téma. Nebo teď řešíme energetickou krizi, máme velké problémy s energetickou chudobou, digitální chudobou, v sociálně vyloučených lokalitách žijí desítky tisíc lidí, které se potýkají s velkými problémy. Pokud nebudeme řešit problémy těch nejzranitelnějších, pak je těžké se v transformaci někam posunout. Proto je důležité zapojit relevantní experty.

V rámci Fondu spravedlivé transformace by měly peníze směřovat i do sociální oblasti…

Určitě ano. Všechny tři regiony mají hodně podobné problémy z hlediska úrovně maximálního dosaženého vzdělání, kdy velmi mnoho lidí má jenom základní vzdělání, mají sociálně vyloučené lokality, řeší problémy s dluhovými pastmi a s energetickou chudobou. Na to prostor ve Fondu spravedlivé transformace určitě je a například ve vzdělávání vidím velký potenciál.

Jsou země, kde se ukazuje, že se region může dobře transformovat?

Existují, ale je potřeba dobře hledat. Třeba v Německu v Porůří, jsem viděla úplně jiný přístup ke vzdělávání a k tomu, jak hledat cesty pro daný region. V uhelném regionu mají několik univerzit a ty pracují s výzkumnými centry na různých projektech spolu s firmami a tyto širší kooperace mohou vytvořit zajímavá pracovní místa, nastartovat region, který se stane zajímavý třeba i pro studenty ze zahraničí.

Když zmiňujete univerzity nebo vzdělávání, v Moravskoslezském kraji je několik strategických projektů na vědeckovýzkumná centra, univerzity. Někdy to ale působí jen jako proklamace a zároveň mi přijde, že je snadné získat na něco takového dotaci, protože pak tam něco budu hrozně dlouho zkoumat a využití v praxi je velká otázka.

To máte určitě pravdu. Spousta peněz se dá velmi špatně utratit. Právě v Porůří chtějí, aby už u zrodu konkrétních výzkumných projektů stál nějaký podnikatelský subjekt, který má zájem o danou inovaci a který do toho vstupuje s komerčním zájmem. Potom výzkum nevzniká jenom proto, aby se dělal výzkum, ale už to navazuje na vznik nových pracovních míst a tak dále.

Jsou podle vás mezi známými strategickými projekty takové, které by tam být neměly?

Evropská unie definovala pravidlo „znečišťovatel platí“ nebo Do No Significant Harm, tedy pravidlo významně nepoškozovat. To jsou dvě věci, které jsou ukotvené, ale zároveň jsou často dost vágně vykládané. Když někde v Česku těžíte, za těžbu nerostných suroviny platíte státu a následně musíte krajinu uvést do stavu přijatelného pro úřady. Ale je velká otázka, jestli je proti principu, když po vytěžení uvedu krajinu za vlastní prostředky do přijatelného stavu a pak si zažádám o peníze na to, abych tam udělala něco navíc. Podle mě je, ale je potřeba to mít někde ukotvené a to je velmi složitá věc.

Článek je součástí série Kde skončí miliardy určené na konec uhlí, kterou podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.