Simona Babčáková se kromě hraní, moderování či vzdělávání v oblasti komunikace věnuje i řadě environmentálních aktivit. Proč a jak se s probíhající klimatickou změnou vyrovnává ona i děti, kterým se hodně věnuje, vysvětluje v rozhovoru pro Ekonews.

„Zaměřuju pozornost na to, co se děje dobrého, a to se snažím podporovat lajkem, sdílením, účastí na akcích i finančně,“ vysvětluje herečka Dejvického divadla, proč se zajímá o vzdělávání či o ekologii.

Dělala jste kampaně pro Hnutí Duha, na recyklaci mobilů Sto gramů pro přírodu, moderovala jste Konferenci o cirkulární ekonomice, nyní se chystáte na moderování konference Změny k lepšímu. Je vám téma ekologie odjakživa blízké, nebo jste zažila nějaký přerod?

Mám to od dětství. Jakmile jsem začala kolem dvanáctého roku života vnímat v souvislostech, dostala jsem depresi. Mně vždycky přišlo, že to, jak žijeme jako lidstvo, je šílenství. Že to nemá logiku, že se vyvíjí obrovské množství energie a aktivity na věci, které nás ve skutečnosti činí víc nešťastnými než spokojenými. A že se jako lidstvo chováme nelogicky a řítíme se do záhuby. Vlastně mi stále přijde absurdní a děsivé, že se uprostřed ráje, protože naši planetu Zemi vnímám jako rajskou, věnujeme aktivní tvorbě utrpení a strachu.

U hodně žen se environmentální cítění a snaha něco dělat prohloubí, když se jim narodí děti. Jak to bylo ve vašem případě?

Ano, logicky panika stoupá. Vidím, kam se vyvíjíme, a bojím se, jak se zvládnou adaptovat. Snažím se je na to připravit, ale obávám se, že to nedělám dobře. Asi je spíš děsím, protože těch rad, co s tím máme dělat, pro ně konkrétně kromě třídění odpadu a nenakupování zbytečností (které občas nedodržuju, protože jsem žena) moc nemám.

Vrchol mého snažení vůči mým dětem bylo, když jsem je donutila, abychom se společně dívali na Netflixu na dokument Davida Attenborougha, jak rychle likvidujeme tuhle planetu. Tenkrát jim bylo 16 a 10, bylo to v době lockdownů (snímek s názvem David Attenborough: Život na naší planetě měl premiéru 4. října 2020, pozn. aut.). Schválně mi to bojkotovali, chodili na záchod, dělali, že usnuli a chrápou… A když film skončil a chtěla jsem s nimi o něm diskutovat, tak mi syn říká: „Jako že co? Jako že nám ukazuješ, do jakého stavu jste dostali tuhle planetu, a teď na mě budeš tlačit očekávání, že my jsme ta generace, která to musí zachránit, jinak jde všechno do p…?“ A dcera říká: „Prosím tě, mami, ty do nás tahle témata pereš od narození. Já jsem nikdy neměla stav, kdy bych ty informace neměla.“

Sporná technologie může získat miliardovou dotaci. Má polykat odpad a vyrábět z něj vodík

Věnujete se i přednáškám na školách. Setkáváte se během nich s pohledem, že naše generace dovedla planetu do tohoto stavu a teď bude na dětech s tím něco dělat?

Taky. Díky seriálu Comeback mě mládež zná a tím, že milují moji postavu, tak se mnou hovoří otevřeně. Takže se jich ptám, jak vnímají svět, jak se mají, co řeší. A vůbec jim nezávidím. Ten tlak, kterému čelí z mnoha stran, je obrovský. To si naše generace neumí představit, protože oni se narodili do světa onlinu a sítí, kde je každý den může někdo hodnotit. Navíc co se tam jednou objeví, to se vám jako bumerang může za pár let ošklivě vrátit. Přitom jste bombardováni obrovským množstvím nevyžádaných informací.

Milujeme svoje děti a chceme, aby se měly líp než my, na tom se všichni shodneme. Ale připravujeme jim planetu a společnost, která rozhodně neumožňuje, aby se měly líp než my. V tom je pro mě obrovská lež a schizofrenie, a proto se taky zabývám transformací vzdělávání a léčení traumatu, protože si myslím, že vzdělávání je gros, odkud musíme začít.

Vnímáte tedy „environmentální žal“ mladých? Je to jedno z témat, která řeší?

Netroufám si cokoliv zobecňovat, protože na to nemám data a protože jakékoliv zobecňování jde proti životu. Každý z nás je jedinečný a život neustále tvoří nějaké výjimky a originály a vyvíjí se a mění. Ale věřím, že je velké množství mladých lidí, kteří se zabývají svým vztahem k planetě a ti pak nemůžou nemít environmentální žal. Pokud je lidská bytost inteligentní, vnímá a cítí, nemůže nemít environmentální žal a paniku. Jakmile cítíme sounáležitost s přírodou a cítíme k ní lásku, zákonitě musíme cítit i vyděšení z toho, co pácháme a jaké tím tvoříme důsledky pro budoucí generace. Jenomže ta budoucí ohrožená generace, to jsou naše děti. To je ten budoucí Homer Simpson.

Nespotřebujete jídlo? Podělte se o ně. Mladá žena chce v Česku zavést sdílené lednice

Jak to prožívají vaše děti?

Přírodu v tuto chvíli nemají jako centrální problém, spíš začínají vnímat, jak funguje naše společnost. Říkáme tomu civilizace, ale civilizovaného na tom moc není, když jsme schopni si otrávit vodu a vzduch, na kterých jsme závislí, vyrábíme potraviny a tekutiny, které nás zdravotně poškozují, když se neumíme postarat o svůj odpad. Když uměle vytváříme traumata hned od narození a pak se neumíme postarat o staré a s láskou je vyprovodit na druhý břeh. Neumíme komunikovat transparentně, nastavovat hranice, pečovat o sebe a svůj život. Takže z mého úhlu pohledu je naše společnost velmi necivilizovaná a argument, že jinde na světě je to výrazně horší, mi moc nepomáhá.

Zmínila jste jeden z problémů naší společnosti – nadspotřebu, konzumní způsob života. Jak se na to díváte a v čem jste ochotna se omezit? Protože problém je, že většině se do konkrétních činů z různých důvodů nechce…

Umím si představit, že bych nejezdila k moři každý rok, že bych víc využívala veřejné a sdílené dopravy. Nevadilo by mi mít sdílenou pračku a vysavač a věci, co nepotřebujeme každý den. Moc se mi líbí aktivity jako Scuk, komunitně podporované zemědělství nebo obchod Obživa. Rozhodně bych nepotřebovala kvůli módě vyměňovat tak často šatník. Dělám to jenom kvůli společenskému tlaku, nevychází to z mé potřeby. Proto se mi moc líbí koncept cirkulární ekonomiky a tudy vidím cestu.

A ty projekty jsou úžasné. Moderovala jsem konferenci o cirkulární ekonomice pro ministerstvo průmyslu a těch projektů a konferencí naštěstí přibývá. Třeba recyklace použitého oleje z kuchyně. Ale chápu, že je to všechno o komunikaci a o lidech, a tam vždycky narazíme na různou míru uvědomění, solidarity a ochoty. Ochoty ke změně.

Tisíce háků a stěna smrti. Reportáž o nelegálním lovu tuňáků a mečounů ve Středozemním moři

Bavily jsme se o environmentálním žalu. Jak s ním bojujete vy?

Zaměřuju pozornost na to, co se děje dobrého, a to se snažím podporovat. Někdy jedním lajkem, jindy to třeba někde šířím dál nebo tomu udělám nějaké píárko nebo moderuji konference na toto téma jako třeba Změna k lepšímu nebo Tři tváře spravedlivé tranzice. To je moje psychohygiena, tak jak já pracuju se svojí úzkostí. Mám potřebu se podílet na nutné transformaci a role moderátorky a komunikačního kanálu mi vyhovuje. Vidím, že komponenty k řešení situací máme, ale chybí propojení. A tak se snažím být tím mostem.

Abych kultivovala svou komunikaci, přihlásila jsem se na facilitační výcvik. Myslím si, že to je další nutný krok. Vzhledem k tomu, že jsme všichni traumatizovaní, je naše komunikace často zdeformovaná emocemi, které vyplývají z našich neuspokojených potřeb, a proto bych si přála, aby bylo běžné (ve státní správě povinné), aby u všech důležitých jednání a rozhodování byl přítomen mediátor komunikace. Ten je schopen zprostředkovat porozumění a vytvořit bezpečný prostor pro komunikaci. Všechny nástroje máme, teď je třeba začít to dělat.

Jak byste chtěla začít?

Léčením. Jak říká Gábor Maté: Trauma je ta skutečná pandemie. Přiznáním si minulosti, že mě formovala a deformovala. Sebepřijetím, odpuštěním, soucitem, sdílením. Věřím, že cestou je zabývat se vývojovou psychologií, brát vážně zprávy vědců a odborníků o tom, jak zásadní vliv má na naši psychiku prenatální stav a prvních sedm let života, definovat si, co je lidská bytost, jaké má potřeby a začít hojit to obrovské množství traumat, které tady za posledních 2000 let vzniklo a jejichž důsledkem je tento dystopický čas. Proto vnímám, že zásadní, čím musíme začít, je změna vzdělávání. A tam už se to krásně hýbe. Už se dostávají kampaně i do mainstreamových médií. Ovšem pouze na úrovni základních škol, střední školy pouze soukromé a málo a vysoké školy vůbec.

Simona Babčáková

Kromě hraní, moderování a vzdělávání v oblasti komunikace se věnuje environmentálním tématům – dělala kampaně pro Hnutí Duha, na recyklaci mobilů Sto gramů pro přírodu. Dále podporuje organizace jako je Institut cirkulární ekonomiky, Pestrá krajina, Změna k lepšímu, Asociace českých zemědělců, Eduzměna a další.
Hodně pozornosti věnuje mladé generaci a tématu vzdělávání. „Jsem fanouškem velkého projektu Eduzměna na Kutnohorsku, protože jejich heslem je „hledáním tvoříme“. Líbí se mi i Učitel naživo a Ředitel naživo, škola Donum Felix, svobodné školy, Montesori, Valdorfské školy. To jsou aktivity, které mě naplňují nadějí. Naštěstí jich přibývá, ta vlna už se zvedá,“ uvádí.
Sama sebe považuje za jakýsi „komunikační kanál, rozcestník kontaktů, most“. Síťuje, čte a informace, které jí připadají zajímavé, šíří dále. Kontaktuje lidi, na které přitom narazí. „Nemám kapacitu organizovat velké změny, tak jsem alespoň hlásná trouba oznamující, kde se co děje dobrého a zajímavého,“ říká s tím, že podobně to má s konferencemi, které navíc často moderuje a kde se dostává k mnoha informacím.

Martina Patočková
Martina Patočková

Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.

Veronika Němcová
Veronika Němcová

Veronika se novinařině vyučila v redakci MF Dnes, kde se s Martinou seznámily. Později psala pro Forbes či Měšec.cz. V Ekonews má na starosti hlavně finance. Ráda řídí elektrická auta, miluje běhání brzy ráno a plavání pozdě večer.