Dělejte méně výstav, planeta vám za to poděkuje, říká restaurátorka uměleckých děl

Caitlin Southwicková se díky práci restaurátorky uměleckých děl dostala k propagaci udržitelnější kultury. Rozhodla se hledat šetrnější alternativu ke stovkám kilogramů odpadu a toxickým chemikáliím, které ve své práci používala. Dnes pomáhá podobná řešení hledat muzeím, galeriím a divadlům po celém světě.

„Jenom moje výzkumná laboratoř spotřebovávala třikrát více energie než malá nemocnice,“ říká Caitlin Southwicková v rozhovoru. Řešení podle ní spočívá v odvaze hledat nové možnosti. „Když lidem místo zničené planety ukážeme naději, budou nadšeni tím, že pro ni něco mohou udělat,“ dodává. Právě kultura má podle ní šanci změnit, jak o udržitelnosti mluvíme.

V exkluzivním rozhovoru pro Ekonews zmiňuje konkrétní kroky, jako je úprava vytápění, mazání e-mailů nebo skromnější výstavy. Udržitelnost podle ní nemusí stát více peněz, pakliže prostředky směřují spíše k lidem než materiálům „Muzea nebo jiné instituce občas tvrdí, že nemají peníze nebo lidi, aby mohli udržitelnost vůbec začít řešit. Přitom ale stačí být odvážný,“ tvrdí.

Do Česka se Southwicková podívala díky vystoupení na pražské konferenci Střed zájmu: Udržitelnost jako způsob existence pořádané Kanceláří Kreativní Evropa ve spolupráci s IDU a Studiem Alta.

Dlouhá léta jste pracovala jako restaurátorka uměleckých děl. Jak jste se dostala ke spojení kultury a udržitelnosti?

Nikdy mi nedošlo, jaké dopady má moje práce. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, když jsem se jednoho dne podívala v laboratoři do koše, který byl plný jednorázových rukavic. Došlo mi, kolik odpadu vyprodukuji jenom já. Nasadím si rukavice, použiji je a vyhodím a ani o tom nepřemýšlím. Hledání řešení mi zabralo více než tři měsíce, ale nakonec jsem přišla na to, že existují speciální programy na recyklaci rukavic. Začala jsem se kolem sebe postupně rozhlížet. Všímala jsem si neuvěřitelného množství obalových materiálů, které jsme využívali.

U odpadů to ale neskončilo. Jenom moje výzkumná laboratoř spotřebovávala třikrát více energie než malá nemocnice, a to kvůli veškerému vybavení a regulaci klimatu. Přišlo mi to směšné. Viděla jsem najednou různé aspekty mé práce, které byly opravdu neudržitelné. Nejde ale jenom o to. Jako restaurátorka jsem byla neustále v kontaktu s obrovským množstvím chemikálií. Vím o několika kolezích, kterým v minulých letech diagnostikovali rakovinu. Dokonce se jeden z mých přátel stal prakticky alergickým na svou vlastní práci, protože si vyvinul nesnášenlivost na pryskyřice.

Co může umění udělat pro udržitelnější budoucnost?

Čím více jsem se o udržitelnost zajímala, tím více souvislostí jsem viděla. Není to jen o mé práci nebo o muzeích, ale jde o celý kulturní sektor. Lidé, se kterými jsem mluvila, se o tato témata zajímají, ale jen velmi málo z nich skutečně jedná. Chci tuhle touhu proměnit v činnost. V kultuře máme jedinečnou možnost předávat témata našim divákům. Vyprávíme příběhy a ty jsou podle mě jediným způsobem, jak lidem můžeme ukázat, že je udržitelnost důležitá. Všechno je propojené. Nemůžeme mluvit o změně klimatu, aniž bychom mluvili druhým dechem o vypalování Amazonie, právech domorodých lidí, covidu a hnutí Black Lives Matter.

Jak mluví kultura o udržitelnosti?

Podle mě nedostatečně. Jednoduchým příkladem jsou oblíbené televizní seriály. Mám ráda Teorii velkého třesku. V každém dílu sedí hlavní hrdinové kolem stolu a jedí jídlo z plastových nádob pomocí plastových příborů a pijí jedině kupovanou vodu. Nic nedávají stranou, všechny zbytky končí v koši. Díky seriálu nám přijde normální každý den používat jednorázové plasty. Divné je naopak pít vodu z kohoutku a vařit si jídlo doma sám. Být udržitelný není normální a to by kultura měla změnit, abychom na téhle planetě mohli dál žít.

Je tedy úloha kulturních institucí ukazovat cestu, kterou můžeme jít?

Když to neuděláme my, tak nevím, kdo jiný. Naše představa o budoucnosti je velmi dystopická i z toho důvodu, že ji takovým způsobem zobrazují filmy. Viděli jste někdy animovaný film WALL-E od Pixaru? Je to strašidelný a zároveň realistický příklad toho, jak by naše budoucnost mohla vypadat. Kultura má spoluvytvářet žádoucí budoucnost. Protože pokud do hledání udržitelnějších řešení nebudeme vkládat více úsilí, skončíme jako Wall-E. Nechci takhle dopadnout, takže každý den pracuji na změně. Když lidem namísto zničené planety ukážeme naději, budou nadšeni tím, že pro ni něco mohou udělat.

Být udržitelný ale může pro mnoho lidí znít příliš abstraktně. Jak téma více přiblížit?

Srovnávám ji s obráceným puzzlem. Když ho skládáte běžným způsobem, celou dobu vidíte vznikající obraz a řídíte se podle něj. Udržitelnost ale znamená, že hru otočíte vzhůru nohama. Najednou jsou před vámi jen šedé dílky. Zdá se vám, že je nemožné cokoliv vyřešit. Snažím se ale lidem ukázat, že i tohle „puzzle“ je možné poskládat. Na začátek řeknu: „Pojďme se na to podívat prakticky. Vždycky budeme začínat okraji, že? Tím musíme začít.“ Jakmile máte „kostru“, kterou tvoří okrajové dílky, můžete začít zkoumat věci a vnímat je jiným způsobem. Otevřou se vám najednou nová spojení. Vidíte, co doopravdy je. V Ki Culture se snažíme lidem ukázat, co mohou konkrétně dělat. Chceme je dostat do pohybu. Jde nám hlavně o to, aby udržitelnost byla přístupná. Stavíme na hmatatelných věcech.

Jak pomáháte galeriím nebo muzeím v praxi?

Pracujeme na mnoha projektech financovaných granty či Evropskou unií, věnujeme se také výzkumu a vývoji programů pro konkrétní instituce. Současně vytváříme průvodce Ki Books pro nejmenší divadla i velké akce. V neposlední řadě fungujeme v rámci programu Ki Futures, kde se snažíme o co nejkomplexnější přístup. Chceme pomocí něho udržitelnost vetknout do celého sektoru. Poskytujeme školení, vzdělávací workshopy a koučink pro jednotlivce či celé instituce.

Jaké mohou být konkrétní kroky?

Můžeme postupovat na institucionální nebo na individuální úrovni. Jako jednotlivci to máme jednodušší, protože nepotřebujeme žádné povolení. Sama jsem po celé kanceláři vylepila nálepky s připomínkami na zhasnutí světel, vypojení spotřebičů nebo vypnutí kávovaru. Nejenže tyhle papírky lidem připomínaly, co mají dělat, ale zároveň rozvíjely konverzaci. Když jsem je poprvé umístila na univerzitě, nežádala jsem nikoho o povolení. Jen jsem je tam dala a nikomu nic neřekla. Najednou všichni začali mluvit o udržitelnosti. Nakonec mě začali kolegové upozorňovat na to, co dělám špatně sama.

Druhým mým tipem je začít klást otázky. Myslím, že to je nejjednodušší věc, kterou můžeme udělat, a zároveň má největší dopad. Musíme se začít ptát, jestli je opravdu nutné, abychom obrazy vozili tisíce kilometrů po celém světě, nebo jestli nemůžeme vytápět halu na méně stupňů.

Co mohou dělat instituce?

Základem je upravit vytápění. Pokud jste muzeum, nemusíte klimatizovat tak, jak to běžně děláte. To vám můžu říct hned, aniž bych viděla vaše čísla. Dalším krokem je snížit počet nových výstav. Musíte se naučit být spokojený s tím, že jich uděláte šest namísto dvanácti. Planeta vám za to poděkuje. Jde ale i o velmi jednoduché věci, jako je mazání e-mailů nebo změna zápatí v e-mailech instituce. Tyhle drobnosti spotřebovávají obrovské množství energie. Lidé si totiž často neuvědomují, že i digitální uhlíková stopa je obrovská.

Pracujete mimo muzea také například s obcemi nebo dodavateli?

Když jsme začali mluvit s muzei, často nám říkali, že jim logistické společnosti nejsou schopné nabídnout šetrnější varianty dovozu. Došlo nám, že klíčem k udržitelnější kultuře je rozsáhlá spolupráce napříč sektorem. Pracujeme s muzei, galeriemi, umělci, dodavateli, logistickými společnostmi, obcemi a nadacemi. Věnujeme se sektoru celistvě a na mezinárodní úrovni. Chceme zejména odbourat jazykové a geografické bariéry.

Proč je mezinárodní spolupráce důležitá?

Každý stát přichází na mnoho zajímavých řešení. Některá z nich nám uniknou jenom kvůli jazyku, ve kterém je vědci vypracovali. Ve Vatikánu jsem si vyzkoušela novou restaurační metodu. Místní vědci používají esenciální oleje k odstranění znečištění kamenných soch. Jde o brilantní metodu, kterou používají více než deset let – tímto způsobem vyčistili všechny sochy v zahradách papeže. Nikdo mimo Itálii o tom ale neví, protože všechny dostupné publikace jsou v italštině. Lidé po celém světě stále používají velmi toxické chemikálie, přestože známe mnohem šetrnější metodu. Mezinárodní spolupráce by to mohla změnit.

Je snazší udělat krok k šetrnějšímu hospodaření pro malé instituce než pro ty větší?

Podle mě je směšné, že často chceme, aby velcí hráči určovali tempo. Ve skutečnosti jsou to právě malé subjekty, které věcí spíše pohnou, protože jsou flexibilnější. Velké instituce jsou svázané byrokracií. Jsou jako obrovská loď a trvá jim dlouho, než se otočí. Navíc se menší organizace častěji zaměřují na komunitu. Myslím si, že až díky ní je možná jakákoliv změna.

Znáte nějaké kulturní projekty s dobrou praxí?

Příkladů je nespočet. Myslím, že máme hodně důvodů, proč oslavovat. Například v nevadském muzeu umění se rozhodli, že nejméně polovina děl v každé výstavě bude z domácích sbírek. Je to obrovská úspora financí i vypuštěného oxidu uhličitého. Kalifornská akademie věd dělá zase spoustu práce na poli životního prostředí a mimo jiné má uhlíkově neutrální budovu se zelenou střechou.

Kultura se často potýká s finančními problémy, které „zelenou“ agendu odsunou na druhou kolej. Jak se tento sektor potýká s tím, že je těžké být finančně i ekologicky udržitelný zároveň?

Muzea nebo jiné instituce občas tvrdí, že nemají peníze nebo lidi, aby mohli udržitelnost vůbec začít řešit. Dobře vím, že je velmi náročné cokoliv měnit. Přitom ale stačí být odvážný. Lidé slepě dodržují daná pravidla, jako jsou rozpočty a politiky, aniž by si uvědomili, že se dají změnit. Vytvořili je jenom další lidé, ne žádná záhadná entita. Dobrá zpráva je, že být udržitelný často znamená také uspořit. Mám k tomu dobrý příklad. Na Barnard College v New Yorku prováděli studii o udržitelnosti v divadle. Pokusili se ve scénografii použít co nejvíce materiálů, které už divadlo vlastnilo. Za ušetřené peníze najali nové zaměstnance na správu skladu. Investovali více peněz do lidí než do materiálů. Šetrnější řešení je nestálo více, jenom stačilo zdroje rozložit jinak. Jsem velký zastánce přerozdělování, protože to podle mě vede k udržitelnější budoucnosti.