Čím dál tím více lidí si pořizuje do bytu roztomilá selátka. Jakmile se z nich ale vyloupnou velká prasata, zbavují se jich. Azyl Štětinka se o ně stará. Momentálně shání prostředky, aby mohl koupit pozemek a nabídnout důstojné prostředí až 40 prasatům.
Když si před zhruba osmi lety partneři Veronika Vašková a Antonín Müller na sociálních sítích začali všímat příspěvků s prasečími celebritami jako „Esther the Wonder Pig“ nebo „Pigcasso“, přepadla je touha pořídit si takového zázračného tvora domů. Odpověděli na inzerát, který našli na internetu, a pro sele si zajeli do Jihlavy. Až později jim došlo, že se jednalo o množírnu.
Postupně se zrodil nápad založit Azyl Štětinka a starat se o opuštěná prasátka, která si lidé pořizují do bytů a následně je nezvládají. Podle Müllera to nakonec vzdá devadesát procent lidí.
„To, že někdo inzeruje miniprasátko, je sprostá lež. Na českém trhu se vůbec neprodávají, jen v USA mají plemeno Royal Dundee, které se ale do Evropské unie dovážet nesmí. Nám ukázali malého otce i matku, ale až později jsme se dověděli, že sami byli ještě hodně mladí, a proto malí,“ uvádí Müller.
„Každý potenciální majitel musí počítat s tím, že mu z roztomilého čuníka velikosti morčete vyroste prase, které může mít i tři metráky,“ dodává. Předání čuníků často probíhá mimo množírnu, třeba na čerpací stanici, aby kupec provozovatele nemohl zpětně dohledat a neviděl zanedbané zázemí.
Mona jezdila MHD
Mona z množírny dnes už kvůli vrozené srdeční vadě nežije, ale díky ní pár pochopil, jak inteligentní zvířata prasata jsou a že si zaslouží podobný respekt a zacházení jako psi či kočky.
Pokud se lidé ke koupi prasete odhodlají, měli by si podle Müllera zařídit členství v Českém klubu majitelů prasátek chovaných v domácnosti. To jim zajistí, aby se na jejich mazlíčka nepohlíželo jako na hospodářské zvíře. Dostane čip, pravidelná očkování a v případě šíření prasečí chřipky nebo moru nebude muset být utraceno.
Je také nutné počítat s tím, že prase má jinou náturu než konvenčnější domácí mazlíčci. „Není jako pejsek, spíše jako takové umanuté dítě. Když se třeba včas nevrátíte domů, otevře vám lednici a všechno sežere a rozhází. Čuník také prochází velmi bouřlivou prasečí pubertou, je tvrdohlavý a prosazuje si svou,“ popisuje Müller.
Jinak si ale nebožku Monu nemůže vynachválit. „Naučila se chodit do kouta na záchod na bedýnku, dávala nám pac, uměla jít na místo, dělat smyčky a otočky mezi nohama,“ líčí milovník prasat. Tehdy ještě brali Monu na procházky do Prokopského údolí nebo do Stromovky. Běžně jezdila MHD a vzbuzovala zájem obyvatel metropole a pejskařů. „Dokonce se spřátelila s pitbullem,“ vzpomíná Müller.
Sbírka na pozemek a domky
V azylu, který chce pár otevřít už v příštím roce, by mělo být asi 40 zvířat. „Buď od majitelů, kteří svá prasata nezvládnou – v tom případě bychom byli rádi, kdyby jim měsíčně přispívali na krmení, nebo to budou prasátka, která utekla z jatek a někdo se jich ujal nebo třeba selátka, která někdo nabízí jako trofej na hasičském bále a vítěz je nechce nebo nedokáže usmrtit,“ líčí Müller. K založení azylu pár inspirovali přátelé, kteří provozují obdobnou organizaci s názvem Kozí pelíšek.
Aktuálně mají partneři v péči dvě prasničky: růžovou Tequilu, která je kříženec vietnamského a Göttingenského prasete, a polovičního divočáka Jasmínu. Čuníci mají u třígeneračního rodinného domu svůj výběh a každý i svůj malý domek. Jasmína, která se narodila s rozštěpem patra a díky láskyplné péči už přežila všechny své původní sourozence, má ve třech letech 80 kilogramů.
„Tequila i Jasmína s námi jezdí na procházky a výlety. Jasmína je napůl divočák, takže více miluje les, hledá houby, čmuchá pod pařezy,“ říká chovatel. „Když pak cestou zpátky zastavíte na semaforu a ona přitiskne rypáček na sklo, tak leckdo zapomene, že naskočila zelená,“ líčí Müller.
Prasátko je schopné žrát pořád
Na to, aby se Azyl Štětinka rozrostl, potřebuje pár pozemek o výměře zhruba jednoho hektaru, kde by mohl následně vybudovat „domky“ pro další obyvatele. Nyní je klíčové získat ve sbírce 450 tisíc korun do začátku, na pořízení louky. Nezisková organizace shání prostředky například i prodejem výrobků na trzích, například specializovaných rostlinných (Veggie) na pražské Náplavce.
„Od té doby, co jsme si pořídili Monu, tak se z nás obou stali vegani. Moji maminku, která je v důchodovém věku, smrt Mony zasáhla tak, že se z ní stala vegetariánka. Akorát táta, ten je pořád myslivec,“ říká Müller.
Pár striktně vegetariánskou stravu dopřává i svým chovankám, každá z nich už má svého patrona, který na ni pravidelně přispívá. „Prasátko nezná pocit sytosti, je schopné žrát pořád. My jim stanovujeme pevný řád,“ uvádí Müller s tím, že „adopce“ bude stát zhruba 500 korun měsíčně.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
