Analýzy vražd, programy pro násilníky. Evropa řeší násilí na ženách, co pro to děláme v Česku?

Násilí na ženách je jednou z nejrozšířenějších forem porušování lidských práv. Evropské státy kvůli tomu usilují o jejich lepší ochranu, a proto mnohé ratifikovaly Istanbulskou úmluvu. Česko nikoliv a v řešení domácího násilí, znásilnění či vražd  zaostává.

Vzali se v roce 1992. Ona uklízela v cizích domácnostech, on pracoval v autoservisu. Žili v Portugalsku. Syn se jim narodil v témže roce, kdy měli svatbu.

Jednou, to bylo v roce 2017, se z jejich bytu začal ozývat křik, jako už tolikrát předtím. Bylo kolem půl třetí odpoledne, když muž popadl tyč a svou ženu praštil do ramene, stehna a také do hlavy. Ona s křikem běžela přes kuchyň k balkonu. Stihla se ještě chytit závěsů, vystrčit hlavu z okna a zakřičet: „Já umřu! Pomoc!“

On mezitím popadl z kuchyňské linky nůž a ostří jí zabodl do hrudi a břicha. Potom zvedl telefon. Nejdřív zavolal jejich synovi, hned na to vytočil číslo záchranky. Do sluchátka několikrát zopakoval, co udělal. Pak si sedl na pohovku, jen kousek od těla svojí ženy, aniž by se pokusil jakkoli zvrátit její (i svůj) osud. Tak ho našli záchranáři a policisté, když dorazili na místo. Tou dobou už jeho manželka, s níž prožil pětadvacet let, nedýchala.

Dalo se tomu zabránit?

Násilí na ženách je jednou z nejzávažnějších forem genderové nerovnosti ve společnosti. Podle Světové zdravotnické organizace více než třetinu veškerých vražd žen na světě spáchá bývalý či současný partner. Například v roce 2021 bylo na celém světě svým partnerem nebo příbuzným zavražděno 45 tisíc žen.

V Česku se podle odhadů organizace ROSA, která pomáhá obětem domácího násilí, stane ročně 20 až 30 femicid (vražd žen, které zemřou proto, že jsou ženy, pozn. red.). Tuzemské policejní statistiky ovšem femicidu nezohledňují, takže neznáme přesná čísla.

O případu portugalského manželského páru se můžeme dopodrobna dočíst ve zprávě expertního týmu EARHVD (Equipa de Análise Retrospectiva de Homicídio em Violência Doméstica), jehož úkolem je retrospektivní analýza vražd souvisejících s domácím násilím. „Možnost přezkoumávat případy domácích vražd umožnila v Portugalsku novela zákona v roce 2015. O dva roky později vznikl tým a začal s analýzami vybraných případů,“ popsala redakci Ekonews Maria Raquel Desterro, koordinátorka týmu EARHVD a bývalá regionální generální prokurátorka z Porta.

Během posledních sedmi let tým analyzoval na tři desítky případů domácího násilí, které skončily tragicky. Jeho úkolem je důkladně prozkoumat vybrané vraždy, u nichž padl pravomocný rozsudek, s cílem zjistit, co šlo udělat proto, aby k neštěstí vůbec nedošlo. Nejde o to někoho zpětně trestat, ale poučit se a upozornit, kdo mohl v různých momentech zakročit či si něčeho všimnout, a tak hledat mezery v ochraně obětí.

„Od té doby, co tým funguje, se změnila legislativa tak, aby mnohem více chránila oběti a také děti. Tým kromě jiného propojuje různé instituce, které napomáhají prevenci domácích vražd,“ vysvětlila Maria Raquel Desterro.

Chodila k lékaři velmi často

V případě portugalského páru se ukázalo, že manželé žili velmi izolovaně, neměli přátele a čas trávili pouze v práci a doma. Jejich vztah se postupem doby zhoršoval, hádky a napětí narůstaly, manželská krize se prohlubovala. Nikdy ale u nich nemusela zasahovat policie.

Nejčastěji se hádali kvůli penězům, manželka pak někdy po hádce odjela na pár dní ke své matce. Podle manžela ho často urážela a prohlašovala, že je chudý, že si ho nikdy neměla vzít a že by měl spáchat sebevraždu stejně jako jeho bratr. Ke své matce odjela i pár dní před svou smrtí.

Z následného šetření vyplynulo ještě něco: od roku 2014 chodila žena často k lékaři, konkrétně pětačtyřicetkrát během tří posledních let. Důvodem byly deprese, špatný spánek a stres. A právě tento moment byl podle týmu EARHVD klíčový. Měl potenciál zabránit tragédii. Pokud by se někdo pídil po tom, co se v ženině životě děje, byla šance zamezit eskalaci násilí a smrti.

Portugalská Národní zdravotní služba byla dle analýzy jediným místem, s nímž byla manželka v pravidelném kontaktu. Tamní experti přitom upozorňují, že úkolem zdravotníků není jen řešit klinické problémy, nýbrž zkoumat i sociální a rodinné faktory. V tomto případě se tedy ptát, proč žena chodí do zdravotního zařízení tak často. „V případech, kdy se rodinný život odehrává izolovaně, jako je tento, je význam tohoto opatření (zkoumat sociální a rodinné faktory) ještě větší,” stojí ve zprávě.

A ještě jednu otázku si vyšetřovatelé během analýzy položili: zda manžel, odsouzený na patnáct a půl roku ve vězení, chodí za mřížemi na terapie a absolvuje další preventivní programy, které by mu pomohly překonat jeho sociální izolaci a sklony k násilnému chování. Ze zprávy vyplývá, že za tři roky za mřížemi byl muž pouze jednou u psychologa. Přitom je zařazen do programu pro pachatele domácího násilí, který se v portugalských věznicích využívá.

Zprávy EARHVD, které za posledních sedm let vznikly, se opírají i o znění Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. V Česku je známa jako Istanbulská úmluva.

Vzpomínka na náramky pro vězně

Portugalsko podepsalo Istanbulskou úmluvu společně se Španělskem, Rakouskem, Švédskem, Srbskem či Albánií mezi prvními státy, první desítka tak učinila v letech 2013 a 2014. „Portugalsko i Španělsko jsou hodně průkopnické země, kromě jiného i kvůli silnému feministickému hnutí a dlouhé tradici vlád hlásících se k rovnosti žen a mužů. V těchto zemích nejsou výjimečné třeba i desetitisícové protesty, pokud padne nějaký mírný trest za znásilnění. Aktivismus je tam tak silný, že vede dlouhodobě k různým systémovým změnám,“ konstatuje Radan Šafařík, ředitel Odboru rovnosti žen a mužů při Úřadu vlády ČR.

Ve Španělsku kupříkladu fungují specializované soudy, které řeší násilí na ženách. Jsou tam i specializované policejní jednotky, jež dokážou vyhodnotit míru rizika, kterému mohou být oběti násilí vystaveny, a přijmout taková individuální opatření, aby oběti dle konkrétní situace a potřeb ochránily.

„Byli jsme se tam před časem podívat, v Madridu jsme byli na policejní stanici,“ popisuje Radan Šafařík ve své kanceláři v centru Prahy. Evropská unie pořádá pro země studijní návštěvy, jejichž cílem je ukázat příklady dobré praxe související se snahou potlačit násilí a oběti lépe chránit.

Kvůli lepší ochraně obětí ve Španělsku podle Šafaříka používají speciální pagery (pípáky). V případě, že dojde k incidentu, původce násilí i oběť dostanou malý pager, který nosí stále u sebe. Oba přístroje monitoruje specializovaný policejní útvar. Oběť může pager kdykoli použít a přivolat pomoc, pokud cítí ohrožení.

O zavedení něčeho podobného se mluvilo i v Česku. „Dokonce na to ministerstvo vnitra dělalo pilotní studii, ale jak je u nás běžné – neumíme efektivně využívat moderní technologie, a navíc se vždycky narazí na to, že by zavedení bylo drahé. To je stejné jako s náramky pro vězně, jejichž vysoutěžení trvalo dlouhá léta,“ dodává Šafařík.

Co je Istanbulská úmluva

Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí vznikla v roce 2011, o dva roky později se k ní mohly připojit první státy. Česká republika úmluvu podepsala v roce 2016. Podpis je předstupeň ratifikace – tedy závazku, že ji budeme naplňovat.

Aby Česko mohlo úmluvu ratifikovat, musí být nejprve jeho legislativa sladěná s podmínkami úmluvy. Kvůli tomu se měnil trestní zákoník ve dvou bodech – prodloužila se délka promlčení sexuálních deliktů. Druhý bod se týkal nucených sňatků v cizině. „V tomto směru už tedy úmluva na nás pozitivní dopad měla,” konstatuje Šafařík.

Samotná ratifikace, kdy úmluvu schválí dolní i horní komora parlamentu, následně znamená, že se zavážeme k naplnění toho, co úmluva obsahuje.

Faktem je, že dvě třetiny úmluvy nejsou legislativní povahy a závazky jsou spíše obecného charakteru. Nestanovuje se například, kolik peněz z rozpočtu má jít pro oběti domácího násilí či kolik krizových center pro ženy má vzniknout. „Ratifikace Istanbulské úmluvy ve zkratce znamená, že mají úředníci, organizace poskytující pomoc obětem, právníci a jiní odborníci v rukou další silný argument, jak ministerstva a politiky přesvědčit, aby prevenci a řešení domácího násilí věnovali trochu větší pozornost,“ shrnuje Radan Šafařík.

Podle právníka Daniela Bartoně, který se ve své praxi dlouhodobě věnuje zastupování obětí sexuálního a genderově podmíněného násilí, tyto závazky už nyní vymahatelné jsou, ovšem poměrně složitou cestou. Ratifikace představuje podle Bartoně mezinárodně politický tlak na to, abychom závazku dosáhli.

Zároveň je možné po ratifikaci aplikovat „odpovědnost za porušení úmluvy, například náhradou újmy“. „To by mohlo nastat v případě, kdy soud rozhodne o tom, že porušením úmluvy stát způsobil újmu nějaké konkrétní oběti. Stejně by po ratifikaci bylo možné soudně napadnout to, že stát neposkytuje služby, které se zavázal zajistit,“ nastiňuje právní možnosti Bartoň.

Hlavní je přitáhnout pozornost

Prokázat dopad jakékoli mezinárodní úmluvy na praxi je podle Radana Šafaříka těžké. „Přímá souvislost je obtížně prokazatelná. Zároveň platí, že úmluva ze dne na den obětem v Česku nepomůže,“ konstatuje úředník. Evropský parlament si každopádně před čtyřmi lety nechal zpracovat podrobnou studii, která dopady ratifikace Istanbulské úmluvy analyzuje. Zajímalo ho, zda má tato úmluva v těch státech, které ji ratifikovaly, nějaký efekt ve srovnání s těmi, které ji neratifikovaly.

Výsledná zpráva podle šéfa Odboru rovnosti žen a mužů poměrně přesvědčivě ukazuje, že ty státy, který úmluvu ratifikovaly, věnují tématu domácího násilí větší pozornost než státy, které to neudělaly. Do pomoci obětem investují větší finanční prostředky, přijímají více legislativních opatření, věnují se ve větší míře prevenci či investují do kampaní, které nabádají k zastavení násilí na ženách.

V Itálii se třeba nová legislativa více zaměřila na stalking, do té doby přehlížený. Ve Švédsku zase po ratifikaci rozšířili zákaz přiblížení pachatele, který s obětí bydlí. V Rumunsku sestavili pracovní skupinu, v níž byla ministerstva, nevládní organizace, soudci i akademičtí pracovníci. Řešili nutnost legislativních změn a dva roky po ratifikaci v roce 2018 pak nový legislativní balíček schválili.

Jak jednotlivé státy, které se k Istanbulské úmluvě připojily, k násilí na ženách přistupují, lze zjistit i jinak. U každé mezinárodní dohody totiž často vzniká monitorovací mechanismus, který sleduje, zda a jak v zemích dochází k naplňování bodů úmluvy. V případě Istanbulské úmluvy je tímto monitorovacím orgánem GREVIO, v jehož čele stojí řecká advokátka Maria-Andriani Kostopoulou.

„Monitorovací práce, kterou provádíme, ukazuje, že mnoho zemí využívá standardy Istanbulské úmluvy k lepšímu řešení násilí na ženách,“ řekla redakci Ekonews Maria-Andriani Kostopoulou.

Jako příklad Kostopoulou uvádí programy bydlení pro oběti domácího násilí, které zůstávají doma s násilníkem, protože nemají kam jít. V některých zemích se také začala používat video svědectví, aby byly oběti sexuálního násilí a znásilnění ušetřeny několikanásobných výslechů.

„Někde zase výrazně rozšiřují specializované podpůrné služby, jako jsou telefonní linky či poradenské služby. A to tam, kde monitorování Istanbulské úmluvy ukázalo, že jich mají příliš málo,“ dodává řecká právnička a jako další příklad zmiňuje Severní Makedonii, která úmluvu ratifikovala v roce 2018: „Tam použili Istanbulskou úmluvu jako kontrolní seznam a na základě něho si sestavili svůj nový akční plán k zastavení tohoto násilí.“

Evropská unie by měla podle citované zprávy Evropského parlamentu kromě jiného vyčlenit více peněz na prevenci násilí a ochranu obětí. Potřeba je také více bojovat s předsudky, včetně obviňování obětí, protože takové postoje brání v řešení problému na politické úrovni. Zejména ale nedodávají důvěru obětem, aby násilí nahlásily.

Konkrétní kroky jsou přesto vidět. Letos v únoru EU přijala novou směrnici na potírání násilí na ženách a domácího násilí, která de facto rozpracovává povinnosti z Istanbulské úmluvy a pro státy Evropské unie jsou závazné. Mimo jiné se ve směrnici mluví o tom, že jakmile žena poprvé kontaktuje policii s tím, že jí hrozí nebezpečí, policie by měla okamžitě přijmout opatření, která ji před ním ochrání. Odkazuje to na tragické případy žen, které byly zavražděny dříve, než se domohly ochrany.

Hovoří se o odškodnění pro oběti a povinnosti států provozovat krizová centra a řeší se i kybernetické obtěžování a pronásledování. „Směrnice má sjednotit přístupy v jednotlivých zemích EU, tedy i v těch, které jsou v tomto tématu laxnější,“ komentuje novinku vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Nová definice znásilnění

Přestože Česko Istanbulskou úmluvu neratifikovalo, podařilo se aspoň prosadit novou definici znásilnění, která bude platit od ledna příštího roku. Kromě jiného by se díky ní mohlo vytratit stávající zkoumání toho, zda se oběť dostatečně bránila. Je totiž prokázané, že se mnoho lidí v extrémně stresové situaci bránit nedokáže.

Spolu s novelou trestního zákoníku se v Poslanecké sněmovně nyní projednává návrh zákona o domácím násilí. Jednotná definice domácího násilí totiž dlouhodobě v tuzemské legislativě chybí. Pojem domácí násilí nyní zmiňuje osm klíčových zákonů, což vede k různému chápání toho, co domácí násilí je. Jinak si ho vykládá policie, soudy, OSPOD, lékaři, školy nebo úředníci.

Důležitá je i prevence. Úřad vlády, respektive odbor Radana Šafaříka, pořádá školení na téma násilí na ženách pro policii. Ve spolupráci s neziskovou organizací Konsent připravují workshopy pro vyučující i na základních a středních školách.

„V České republice naprosto chybí systémová sexuální a vztahová výuka. Je potřeba, aby vyučující pro tuto výuku získali kvalitní metodickou podporu, a to z rukou ministerstva školství. Z našich analýz víme, že vyučující mají zájem tato témata vyučovat, ale často nevědí odkud začít. Naše organizace proto už několik let supluje roli státu a vytváří metodiky a školení pro vyučující,“ upozorňuje Klára Kadár z Konsentu.

Konsent školí i o kybernásilí, o němž se zmiňuje Maria-Andriani Kostopoulou. „Míra zneužívání na internetu je šokující. Stále více narůstá a stává se realitou pro mnoho, ne-li většinu mladých žen a dívek. Digitální zařízení, online aktivity a moderní technologie doplňují sadu nástrojů násilníků,“ upozorňuje šéfka GREVIO.

Krizové centrum ze soukromých peněz

Jedna z věcí, která se dlouhodobě nedaří v českých podmínkách prosadit, je otevření krizových center určených výhradně pro oběti domácího a sexualizovaného násilí, která ženám nabízejí komplexní pomoc. Například v podobně velké Belgii mají takových specializovaných center deset.

V Česku se první takové centrum s názvem PORT otevřelo letos v lednu. Provozuje ho nezisková organizace proFem, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí už třicet let. V rohové třípatrové budově na pražském Břevnově, jen kousek od Pražského hradu najdeme v jednom z pater prostory pro krizovou intervenci, sociální a právní poradenství a psychoterapie, ordinaci gynekoložky pro testování pohlavně přenosných chorob a sběr důkazního materiálu, výslechovou místnost a malý krizový byt, kde může žena zůstat deset dní.

Rekonstrukce centra vyšla na jedenáct milionů korun, roční provoz by měl podle ředitelky Jitky Polákové stát odhadem 22 milionů. Sehnat peníze není jednoduché. „Spočítala jsem, že letos jsme využili celkem třicet osm různých zdrojů, které nám pomohly tento projekt financovat,“ uvádí Poláková. Podle odhadů proFem by centrum mohlo využít tisíc až patnáct set klientek ročně.

Aby organizace proFem mohla centrum otevřít, spustila loni crowdfundingovou sbírku na platformě Donio. Vybrala čtvrt milionu korun. Největší sumu se jí podařilo získat z Norských fondů – bez těchto peněz by podle ředitelky centrum nevzniklo.

Náročnost provozu tkví zejména v tom, že řadu nabízených služeb v břevnovském centru nemohou hradit ze státní kasy. Třeba sběr důkazního materiálu stát neproplácí vůbec, právní zastoupení sice ano, ale ne u všech trestných činů.

„Ministerstvo spravedlnosti nám hradí tři čtvrtě úvazku pro jednu právničku, ale my bychom potřebovali tak tři úvazky,“ poznamenává ředitelka. Aktuálně má také potíže najít gynekoložku. Původně chtěl pro Fem kvůli tomu otevřít centrum v areálu některé z pražských nemocnic, ale tento plán nevyšel. V zahraničí je přitom běžné, že krizová centra pro ženy vznikají právě u nemocnic.

Po otevření začaly proFem oslovovat další města s tím, že by takové centrum také chtěly. „Proto apelujeme na vládu a ministerstva, aby financování těchto center začaly řešit. Za tím, jak jsme to udělali my, je ohromný kus práce a peněz, nejen státních, ale i ze soukromých zdrojů. Není možné, aby tímto způsobem centra vznikala, respektive tímto způsobem spíš nevzniknou,“ upozorňuje Poláková. V akčním plánu prevence domácího a genderově podmíněného násilí na léta 2023 až 2026, který loni schválila vláda, přitom stojí, že by se měla v tuzemsku do dvou let otevřít další tři taková centra.

Programy pro násilníky chybějí

Výrazně v tuzemsku chybějí rovněž programy, které by nabízely pomoc pro původce násilí. Tento model, který má potenciál snížit riziko pokračování násilného chování, se přitom v zahraničí osvědčuje.

Inspiraci Česko může hledat v Norsku, kde s tím začali v 80. letech minulého století. Přes počáteční skepsi, zda do center bude někdo dobrovolně chodit, se ukázalo, že je o program organizace Alternativa násilí velký zájem. Klinická psycholožka a terapeutka Barbora Jakobsen, která v centru pracuje, uvádí, že osm z deseti mužů, kteří vyhledali pomoc, zažilo násilí. Dva z deseti pak byli obětí sexuálního zneužívání a pět z deseti zanedbávání nebo emoční deprivace.

Muži, kteří tam přicházejí, sami vyrostli v prostředí plném násilí a často opakují naučené vzorce. Zároveň ale chtějí svoje chování změnit. „Není to všespásný nástroj, který by násilí vymýtil, ale dává šanci těm, kteří mají sílu, motivaci na to změnit svoje chování. A tím proměnit kvalitu svého života i života jejich okolí, partnerky či dětí. Řada studií ukazuje, že tyto programy jsou účinné. Přibližně dvě třetiny těch, kteří programem projdou, následně násilí ve svých vztazích nepáchají,“ říká Radan Šafařík, jehož odbor s Alternativou násilí spolupracuje na školení odborníků, včetně zaměstnanců českých věznic.

 

„V současnosti jsou služby pro oběti a pachatele násilí dostupné prakticky jen ve velkých městech. Nemají stabilní financování z veřejných zdrojů a nejsou předmětem strategického plánování ze strany státu. Istanbulská úmluva by zavazovala stát k tomu, aby svůj přístup změnil,“ konstatuje právník Daniel Bartoň.

Ratifikace by pomohla i advokátům, kteří hájí práva obětí. Mohli by se odkazovat na závazky státu vyplývající z úmluvy i na data shromážděná na jejím základě. „To by se hodilo jak v trestních řízeních, tak v řízeních o dětech, když narazíme na veřejné činitele, kteří nejsou dostatečně orientovaní v problematice násilí a mají tendenci bagatelizovat jeho dopady,“ popisuje Bartoň.

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe.