Změna klimatu je největší zpravodajský příběh naší doby, tvrdí oceňovaný reportér

„Nejobtížnější na informování o klimatické změně je dostávat dlouhodobé, složité a neradostné téma k lidem srozumitelnou, stravitelnou a přirozenou formou,“ říká zpravodaj Českého rozhlasu Jan Kaliba, který začínal jako sportovní novinář a následně působil šest let jako zpravodaj Českého rozhlasu v USA.

Jan Kaliba se po návratu se nevrátil ke sportu ani do zahraniční redakce, ale stal se prvním zpravodajem pro změnu klimatu v Česku. V rozhovoru pro Ekonews mluví nejen o svých profesních „kotrmelcích“, ale i o Ceně za komunikaci změny klimatu, kterou obdržel v listopadu od Informačního centra OSN v Praze a Učené společnosti České republiky.

Vaše citace: „Popravdě, klima novinařina není taková zábava jako komentovat fotbal nebo mluvit s Američany a zkoumat jejich zemi.“ Proč jste se tedy na ni dal?

Cítil jsem, že je to potřeba. Uvědomil jsem si, že změna klimatu je největší zpravodajský příběh naší doby, ale že v české novinařině se to skoro neprojevuje. Došel jsem k tomu během svého působení v USA, když jsem přemýšlel, čemu se věnovat po návratu z postu rozhlasového zpravodaje ve Washingtonu. Viděl jsem tam kolem sebe jednak čím dál drsnější dopady změny klimatu při natáčení v terénu. A zároveň jsem pozoroval, jak nejen v USA, ale i v dalších zemích rostou v médiích celé klimatické redakce, specializované pozice nebo se newsroomy snaží jiným způsobem zorganizovat důslednější pokrytí změny klimatu. Z novinářského pohledu nového fenoménu, který ale není snadné zabudovat do obvyklých profesních rutin a do organizace newsroomu.

V Česku se změně klimatu věnovali jednotlivci nebo systematičtěji menší redakce. Nikdo na úrovni a s dosahem Českého rozhlasu. Přitom třeba u mnoha našich partnerských vysilatelů z Evropské vysílací unie už to byla samozřejmost – nebo se to aspoň začínalo intenzivně řešit.

Změna překvapila zvlášť poté, když jste jako oceňovaný mladý sportovní novinář reportoval z olympijských her, z mistrovství světa i Evropy v různých sportech?

Možná právě proto. Vždycky mě i u sportu zajímalo pozadí, na kterém se odehrává. Takže jsem rád reportoval o vystěhovávání běžných Brazilců z domovů kvůli pořadatelství fotbalového mistrovství světa a olympijských her. Nebo z Kongresu FIFA. A mimo jiné jsem hodně a rád pokrýval lyžování, takže jsem si uvědomoval, že ani sport není vůči změně klimatu imunní. A je to i v něm čím dál větší téma, takže se vlastně teď ke sportu čas od času tematicky vracím.

Jak vůbec došlo k vašemu prvnímu „kotrmelci“, když jste se ze sportovního reportéra stal na šest let zpravodajem Českého rozhlasu v USA?

Docela jednoduše. K zahraničí jsem vždycky tíhnul, natáčel jsem při výjezdech na sportovní akce v cizině i materiály pro zahraniční redakci. A pak jsem se přihlásil do interního výběrového řízení na zpravodaje v USA a vyhrál ho. Vždycky jsem práci zahraničních zpravodajů obdivoval a trochu snil o tom si to jednou vyzkoušet. Že se mi to splní rovnou ve Washingtonu, o tom jsem ani nesnil, ale jsem rád, že se v rozhlase nebáli dát důvěru sportovnímu redaktorovi a že to tak vyšlo.

Právě v USA jste přičichl je klima novinařině, jak svůj nový obor sám nazýváte? A nebo se Amerika o klima spíš nestará?

Američané se určitě starají. Je jich přes tři sta milionů a někteří změnu klimatu už hodně pociťují – třeba ti, kterým na Západě docházejí vodní zdroje. Nebo ti, kterým už na Floridě pojišťovny nechtějí za dostupné ceny kvůli čím dál ničivějším hurikánům pojišťovat nemovitosti. Nebo komunita lovců krabů na potápějícím se ostrově Tangier ve Virginii, kde jsem natáčel. Ale samozřejmě jak kteří. To téma je tam extrémně zpolitizované a zvlášť teď s přicházející druhou administrativou Donalda Trumpa můžeme očekávat velké útoky na vědecká poznání i na výzkumníky samotné.

Nebo jste snad po návratu do Česka nechtěl působit v zahraniční redakci? Či vás ke klima novinařině „přinutili“?

To určitě ne – to téma jsem zvedl já a po dohodě s vedením zpravodajství jsme si řekli, že je čas zkusit změnu klimatu pokrývat systematičtěji. A jsem rád, že vedení to vyhodnotil tak, že se vyplatí uvolnit aspoň jednomu člověku ruce výhradně na toto téma a umožnil vznik pozice klimatického zpravodaje. Ale se zahraniční redakcí – stejně jako s dalšími – úzce a rád spolupracuju. Dokonce v ní fyzicky stále sedím. A samozřejmě téma americké politiky a společnosti stále podrobně sleduju a kdykoli je možnost a potřeba, tak se zapojuju. Třeba při listopadových prezidentských volbách v USA.

Co si vlastně v Česku představit pod klima novinařinou? U fotbalu či sportu náplň jasná, stejně jako u pozice zahraničního zpravodaje…

Vlastně si to stále trochu definujeme. Člověk je trochu od všeho. Trochu vědecký redaktor, protože v robustním vědeckém poznání o změně klimatu a zprávách Mezivládního panelu pro změnu klimatu je základní opora klimatické novinařiny. Trochu domácí redaktor, protože klimatická novinařina by měla s realitou klimatické krize a vědeckých doporučení konfrontovat politiky, kteří rozhodují o tom, jestli nástroje pro řešení změny klimatu, které existují, budeme skutečně využívat, a to s naléhavostí odpovídající naléhavosti situace. Takže občas „fušujete“ do energetiky, zemědělství a podobně. Trochu jste zahraniční redaktor, protože spousta inspirace třeba právě v řešeních změny klimatu se dá čerpat ze zahraničí – a samozřejmě klíčová je globální spolupráce a události klimatické diplomacie. A občas jste i sportovní, kulturní nebo regionální redaktor, když se naskytne zajímavé, lidem blízké téma, na kterém jde změnu klimatu a její dopady i řešení ukázat i v těchto oblastech. Ideální je spolupracovat s kolegy, kteří se těm konkrétním oblastem dlouhodobě věnují a znají téma do hloubky. A pomáhat tomu, abychom měli kontext změny klimatu ve vysílání přítomný, když to téma vyžaduje.

A jaký je rozdíl v české klima novinařině v porovnání s vyspělými západními zeměmi?

V rozsahu, důslednosti, odpovědnosti pokrývání tématu. V tom, jak to leckde už berou jako průřezové téma, které se objevuje v agendě všech redakcí a novinářů, a snaží se najít funkční způsob, jak na to reagovat. Norský veřejnoprávní vysílatel během několika let vybudoval dvě klimatické redakce – jednu zpravodajskou v Oslu, druhou investigativní v Bergenu. V rakouském ORF se odzdola spojili novináři z různých redakcí a každý týden mají „klimatickou“ poradu, kde řeší, která plánovaná témata a které události se klimatu týkají a jak je pokryjí, aby se tam ta perspektiva a kontext objevily. Takže vlastně taková neformální klimatická redakce. No a z BBC mi napsali, že změna klimatu je tak otisknutá v jejich práci napříč týmy, že dobrou znalost tématu mají všichni redaktoři bez rozdílu. Ať informují o extrémních deštích a povodních, konfrontují politiky nebo vysílají o řešeních. To pak ani specializovaného klimatického zpravodaje skoro nepotřebujete. Tak daleko u nás rozhodně nejsme.

Klima považujete za největší zpravodajský příběh současnosti. Už jste se ho naučil vyprávět? Co na něm je nejobtížnější?

Myslím, že tohle se všichni učíme za pochodu. Někteří kolegové a redakce ze zahraničí už jsou v tom mnohem dál. I u nás některá menší média klimatické redaktory nějakou dobu mají, někteří kolegové se tomu tématu věnují už dlouho a někteří s ním ve svých specializacích umějí skvěle pracovat. Ale celkově si myslím, že jsme v Česku stále na začátku a veřejná debata o tomto tématu tomu odpovídá. Politici nejsou běžně konfrontováni s realitou změny klimatu. Mohlo mi něco uniknout, ale třeba po podzimních povodních jsem neslyšel jedinou otázku směrem k politikům, která by tu událost a způsobené škody propojovala se změnou klimatu a potřebou ji urgentně řešit a zároveň se na ni rychle adaptovat.

Obecně si myslím, že nejobtížnější na tom je dostávat to dlouhodobé, složité a neradostné téma k lidem srozumitelnou, stravitelnou a přirozenou formou – v návaznosti na aktuální události, v rámci běžného zpravodajství a publicistiky. Určitě funguje provazování s aktuálními tématy, která jsou pro lidi důležitá, třeba emočně blízká. V rádiu se to špatně měří, ale z toho, co jsme překlápěli i na web, upoutalo za uplynulý rok největší pozornost téma budoucnosti zimního sportování v Česku v návaznosti na zrušení Jizerské padesátky a bídné loňské zimy. Vidíte, a jsme zpátky u sportu.

A chápou vůbec změnu klimatu obyčejní lidé, ať už v Česku, nebo v zahraničí?

Myslím, že když se téma změny klimatu propojí s naším každodenním životem a věcmi, které jsou nám milé, tak určitě. Nebo s cenami energií, cenami potravin a podobně. Nedávno jsme ve spolupráci s autory z Institutu 2050 zveřejňovali velký výzkum České klima 2024, ze kterého mimo jiné plyne, že Češi nemají o mnoha záležitostech spojených se změnou klimatu a zelenou transformací dostatek informací. A že je většinově chtějí.

Na co se soustřeďujete vy sám? A do čeho vás tlačí okolí – politici, ekologové, ochránci klimatu, či naopak odpůrci globálního oteplování?

Snažím se, aby to pokrytí bylo pestré – od denního zpravodajství v kratších stopážích po témata rozebraná na větším prostoru. Aby to i tematicky bylo pestré – od energetiky a klimatické politiky či diplomacie až právě po dopady na sport nebo se chci také věnovat odrazu změny klimatu v kultuře. Netlačí mě nikdo do ničeho.

Už jste požádal o rozhovor bývalého prezidenta Václava Klause o globálním oteplování?

Nejsem si jistý, jaký by to mělo smysl. Pan prezident v médiích vystupuje, jeho ideologický postoj známe, asi bychom těžko dokázali publiku nabídnout v tomto smyslu něco nového či třeskutě zajímavého. Lidé, kteří silný vědecký konsenzus o člověkem způsobené změně klimatu popírají, mají samozřejmě ve vysílání média veřejné služby místo. A i v našem vysílání se objevují – určitě častěji, než by odpovídalo té obří jistotě, kterou máme – že se na příčinách současného oteplení shodne skoro sto procent recenzovaných vědeckých prací na to téma. Ale tohle je velké téma – ve vysílání se objevují často politici, kteří stále závažnost změny klimatu popírají, což je velmi nebezpečné. A kterýkoli novinář, který podobný rozhovor vede, by o změně klimatu měl vědět dost na to, aby dovedl takového respondenta konfrontovat s realitou. Je to obrovsky důležité, mělo by to být základní výbavou všech novinářů v éře změny klimatu – a často to bohužel chybí.

Čeho se dá v klima novinařině dosáhnout? Pro sportovní novináře jsou to olympijské hry či mistrovství světa, pro zpravodaje v USA tamní prezidentské volby.

Těžko říct. Takovou olympiádou klimatické novinařiny jsou každoroční klimatické konference OSN. Vlastně to přirovnání hodně sedí – sjedou se tam ti nejlepší z oboru včetně elitních klima novinářů. Všichni se snaží podat nejlepší výkony, jsou to fyzicky náročné, intenzivní dva týdny. A máte tam jako na dlani zajímavé respondenty z celého světa, ke kterým se jinak běžně nedostanete. Takže vrcholem může být COP, tedy ta klimatická konference. Ale klimatická novinařina už vyhrává i Pulitzerovy ceny – vzpomínám si na žurnalisty Washington Post, kterým se to povedlo v roce 2020 za sérii reportáží z míst, kde už oteplení lokálně překročilo tu horní kritickou hranici dvou stupňů Celsia.

Podaří se vám propojit původní profesi sportovního novináře se současnou? Třeba vypsáním soutěže o nejekologičtější sportovní klub v zemi?

Vypisování soutěží není zrovna moje role. Ale zrovna nedávno jsem dělal reportáž z konference, kde Český olympijský výbor představoval českým sportovním svazům nový nástroj k počítání jejich uhlíkové stopy. Nebo před olympijskými hrami v Paříži jsem vysílal větší rozhovor s výzkumnicí, která se věnuje dopadům změny klimatu na olympismus a budoucnost olympijských her. Takže tohle propojení činím určitě rád.

Jak se dopravujete na reportáže? Vlakem? Elektroautem? Na kole?

Nejsem tak daleko jako Anna Holliganová, zpravodajka BBC v Nizozemsku, se kterou jsem v listopadu přebíral Cenu za komunikaci změny klimatu. Ta vymyslela a dovedla sestavit první pojízdné cyklo studio, ze kterého vysílá, dokonce i pro televizi. Já zatím cargo kolo používám jen soukromě na rozvoz dětí po Praze, protože auto nevlastním. A je to skvělé, děti to milují, i když infrastruktura tu chybí.

Ale když se vrátím k novinařině – i emisní stopa mediálních organizací by měla být určitě téma. Český rozhlas má svou strategii snižování emisí skleníkových plynů a činí k tomu aktivní kroky a ruku v ruce jdou i ekonomické úspory. Já se dopravuju po Praze a okolí městskou a příměstskou dopravou, po republice a okolních zemích vlakem. Služební vůz jsem od přerodu v klimatického zpravodaje za skoro rok a půl využil asi třikrát, když jsem potřeboval jet natáčet na místa, kde zoufale chybí infrastruktura veřejné dopravy a z Prahy a zpět by se to za jeden den nedalo stihnout. To samo o sobě je taky téma – dopravní chudoba v Česku. To, že lidi v regionech a v menších sídlech jsou na auta odkázáni.

Přizpůsobil jste svůj soukromý život poznatkům, které přinášíte do rozhlasového éteru?

Snažím se o to. Mluvil jsem o svém cargo kole, které máme místo auta, a nemůžeme si to vynachválit. Parkujeme ho „na stojáka“ v obýváku v pražském paneláku, protože je k tomu uzpůsobené, neboť ho vyvinuli Tchajwanci pro své věžáky. Nehledě na to, že auto v Praze mi nedává smysl, protože za šest let, co jsem v Česku nežil, se počet aut na sídlištích a poskakování v zácpách hodně zhoršilo. Omezili jsme s manželkou maso, bereme ho jako sváteční záležitost, a hovězí vyřadili úplně. Odebíráme elektřinu z obnovitelných zdrojů. Ale bydlíme v bytovém domě napojeném na centrální vytápění, takže i kvůli nám se pálí uhlí. Proto je tak podstatná hlavně systémová změna ve srovnání s individuálními volbami. A proto je mnohem důležitější to, co dělám profesně.