Většina byznysu Janisse Samarase je prodej nealko nápojů, většinou v plastu, ale i v plechovkách, vratném skle či v sudu. Aktivity, které rozvíjí v posledních deseti lety, míří ale převážně směrem k ozelenění celého byznysu.
Ať už jde o čaje Leros, které se stejně jako další suroviny snaží postupně překlápět do bio. Nebo o budování ekologických zón v okolí vodních zdrojů, které do skupiny spadají. Po Rajecké dolině, o které jsme se také bavili v rozhovoru před rokem, je na řadě ten v Ondrášově, kde pramení minerální voda Ondrášovka.
Samaras nechce při snaze o převedení do režimu ekologického zemědělství ani Krnov, rodné město černé limonády a dalších značek. „Chceme zkusit Krnovsko, kde je intenzivnější zemědělství. Máme tam městské vodní zdroje, jsou tam podzemní vrty, bude to zajímavé, jak je ochránit, aby nedošlo ke znečištění. Jsou to zdroje pro celé město,“ uvádí v podcastu Ekonews (který je k dispozici i jako video na odkazu níže) s tím, že to bude větší výzva, než ty dosavadní. Ale když se to podaří, půjde o návod i pro ostatní místa.
Do bio se snaží šéf Kofoly převádět i některé produkty. Ale jak upozorňuje, jde to pomalu, protože je třeba, aby to fungovalo i po ekonomické stránce. „Po bylinkách bychom chtěli mít v bio i cidery, jde nám tedy hlavně o jablka. Chodíme kolem toho tématu už několik let a snažíme se dohledat ekonomiku. Nemůžeme to dělat jako charitativní projekt, že na to budeme doplácet anebo to bude tak drahé, že si to nebudou lidé kupovat,“ popisuje Jannis Samaras.
Ceny ale zatím masovějšímu rozšíření příliš nenahrávají. Když uvádí Kofola na trh ochucený Rajec bio, musí obsahovat i bio cukr a ten je třikrát až čtyřikrát dražší. Kofola ho musí nakupovat v Rakousku. „Oproti konvenčnímu litru je bio nápoj více než dvojnásobně nákladný a je otázka, zda to budou lidé chtít. Ale jiná práce nám nezbývá, když chceme ochránit kvalitu půdy a vody a nechceme platit za její znečištění,“ je přesvědčený Samaras.
Celkově patří podle Jannise Samarase výroba nápojů v rámci potravinářského průmyslu k těm oborům, které jsou na tom s udržitelností nejdále. I když takovou pověst z různých důvodů nemají. Jedním z důvodů podle něj je, že kromě pivního byznysu mají jeden z největších podílů vratných obalů. V Kofole jde o sudy a sklo a jejich podíl je kolem patnácti procent, přičemž se každý rok zvyšuje.
PET je na rozdíl od řady dalších plastů velmi dobře recyklovatelný a funguje u něj cirkulární kolečko. Tedy velkou část, i když ne sto procent, se ho daří dostat zpět do oběhu. Pokud se recyklát vyrábí z obnovitelných energií, klesá také výrazně uhlíková stopa, připomíná Jannis Samaras s tím, že k tomu výroba směřuje.
Nevyřešenou otázkou podle něj zůstává, jak by se cirkulární kolečko u PETu mělo uzavírat. Po materiálu je velká poptávka, chtějí jej nejen nápojáři do svých lahví (které k tomu navíc tlačí Evropská unie), ale i výrobci vláken, plastů do aut a další.
Nicméně za celý obor je šéf dvojky na trhu optimista. „Myslím, že nápojáři budou mít do roku 2030 vyřešeno, jak naložit s tím, že po nich nebude žádný odpad a zároveň to dokáží s minimální emisní stopou,“ uzavírá.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
