Dekarbonizace musí kvůli globálnímu oteplování pětkrát zrychlit, uvádí analýza PwC

Ke splnění cíle, aby globální oteplování nepřekročilo klíčových 1,5 °C, musí svět dekarbonizovat pětkrát rychleji než dosud mezi lety 2019 a 2020. Oproti průměru 21. století pak musí tempo snižování uhlíkové náročnosti, neboli dekarbonizace, zrychlit osminásobně.

Takové jsou závěry aktuální analýzy PwC Net Zero Economy Index 2021. Nová data přicházejí v době, kdy ve skotském Glasgow začíná nejdůležitější klimatický summit od doby uzavření Pařížské dohody, který má zrychlení tempa dekarbonizace ve světě jako jeden z hlavních bodů. Hlavy států a vlád z dvou stovek zemí celého světa budou hledat způsob, jak dostát přísnějších dekarbonizačních cílů a hledat shodu napříč největšími světovými ekonomikami, ale i těmi malými.

“Bez konkrétních závazků ke snižování emisí většiny zemí světa dojde k rozevírání nůžek a k marným snahám u států, které to myslí s ochranou klimatu opravdu vážně. To se týká i Česka, které stále nemá svůj jasně definovaný net zero závazek, tedy datum dosáhnutí nulových čistých emisí skleníkových plynů. Takové cíle mají přitom kromě Evropské unie definované i USA, postbrexitové Spojené Království, Čína a nejnověji dokonce i Saúdská Arábie,” uvedl partner PwC Česká republika a expert na udržitelnost Jan Brázda.

Další výzvou podle něj bude zajistit dekarbonizaci napříč všemi zeměmi, včetně rozvojových. “Proto bude jedním z hlavních témat i naplňování přislíbené finanční pomoci rozvojovým zemím. Snaha o zmírnění klimatické změny je určitě drahá záležitost a tím pádem je u části populace nepopulární. Je třeba si ale uvědomit, že náklady, které by přinesla nečinnost vedoucí k nevratné změně klimatu, jsou několikanásobně vyšší,“ dodal Brázda.

Zabrat musí hlavně velké světové ekonomiky

Podle nového indexu je zmíněné pětinásobné, respektive osminásobné, zrychlení dekarbonizace jedinou cestou, jak se svět může dostat do roku 2030 na polovinu emisí v porovnání s rokem 1990 a v roce 2050 na čistou nulu. I pro naplnění méně ambiciózního plánu, kterým je udržení globálního oteplování pod 2°C, je podle poradců potřeba dekarbonizaci více než ztrojnásobit.

Zásadní pro naplnění zmíněných cílů jsou přitom výsledky dvaceti největších ekonomik světa (G20), které jsou zároveň největšími producenty CO2 – společně ho vyprodukují přibližně osmdesát procent. Ani těm státům, které si už stanovily ambiciózní cíle v oblasti klimatu, se je však podle PwC zatím nedaří promítnout do jasných politických opatření, která zajistí potřebné změny.

Ze závěrů aktuální analýzy dále vyplývá, že i přes loňské zpomalení globální ekonomiky způsobené pandemií koronaviru nebyla žádná země z G20 schopna dosáhnout 12,9 procentní míry dekarbonizace potřebné k omezení oteplování na 1,5 °C. A to ani přes celosvětový meziroční pokles poptávky po energiích, který vedl ke snížení emisí souvisejících s energií o 5,6 procenta.

Díky loňské nižší ekonomické aktivitě způsobené lockdowny vyprodukovalo Mexiko o skoro pětinu emisí CO2 méně, což bylo nejvíc ze všech sledovaných zemí. Dále Velká Británie o téměř šestnáct procent méně. Bez efektu pandemie by však byla situace znatelně horší. PwC pro „očištění“ od jejího vlivu použilo jiný způsob výpočtu, kdy se dívalo na relativní uhlíkovou náročnost, tedy počet tun CO2 vyprodukovaných v poměru k jednomu milionu dolarů HDP.

I poté došlo k největšímu snížení u Mexika, ale už nižšímu, dvouciferným tempem klesla produkce ještě také v Indonésii. Tyto země ale v praxi nijak zvlášť nedekarbonizovaly a naopak ohlásily do budoucna investice do produkce fosilních paliv. Jejich loňské poklesy tak z velké části souvisí s pandemickými výpadky, uvedla PwC.

Zároveň hned čtveřice států ze skupiny G20 své emise loni navýšila – jde o Saúdskou Arábii, Argentinu, Indii a Jihoafrickou republiku. Právě Jižní Afrika je zároveň zemí, která má v G20 uhlíkově nejnáročnější ekonomiku. Na jeden milion dolarů hrubého domácího produktu připadá 574 tun CO2. Podobně špatně jsou na tom Čína a Saúdská Arábie. Naopak emisně nejméně náročné ekonomiky mají Francie, Spojené Království a Itálie (viz údaje v následující tabulce).

Zdroj: PwC

Vedle vlád se ke klimatickým cílům zavazují čím dál víc také firmy, které jsou k tomu tlačeny skrze státní klimatické cíle, ale také rostoucími požadavky bank a investorů na udržitelnost. Ta se stává stejně důležitým ukazatelem jako hospodářské výsledky.

Podle studie společnosti Accenture nazvané Reaching Net Zero by 2050 se firmy v posledních dvou letech k dosažení nulových emisi zavazovaly častěji než dřív. Téměř třetina největších společností kótovaných na evropských burzách se v poslední době zavázala dosáhnout čistých nulových emisí do roku 2050.

Společnost Accenture ve studii analyzovala přes tisíc firem napříč hlavními evropskými akciovými indexy a zjistila, že stanovení cílů pomáhá urychlit přechod k čistým nulovým emisím. „Společnosti, které si za cíl určily dosažení této čisté nuly, snížily za posledních deset let množství emisí v průměru o deset procent. Naopak u firem, které si žádné cíle nestanovily, emise rostly,“ říká Karel Kotoun, Senior Manager v oblasti finančních služeb ve společnosti Accenture.

Nejčastěji si konkrétní cílový rok pro dosažení čistých nulových emisí ve všech třech kategoriích (Scope 1,2, a 3) stanovovaly společnosti kótované na britských burzách (kolem 37 %) v Německu to bylo 27 % a ve Francii 18 %.

V průměru si firmy zahrnuté do studie určují jako svůj cílový rok pro čisté nulové emise rok 2043. Mnoho společností z odvětví náročných na uhlíkové emise jako je ropný, plynárenský nebo chemický průmysl, si svůj cíl stanovilo někde okolo roku 2050 nebo přímo na rok 2050. Naopak v odvětví služeb firmy cílí zhruba na rok 2035.

Tempo je ale pomalé, vyplývá z průzkumu. „Pokud budou podniky pokračovat v dosavadním tempu snižování emisí, kterého dosáhly v letech 2010 až 2019, tak čisté nuly dosáhne pouze jedna z dvaceti evropských firem zahrnutých do studie, a pouze devět procent firem je na dobré cestě k dosažení svého cíle vytyčeného na rok 2050,“ uvádí analýza Accenture.

Veronika Němcová

Veronika se novinařině vyučila v redakci MF Dnes, kde se s Martinou seznámily. Později psala pro Forbes či Měšec.cz. V Ekonews má na starosti hlavně finance. Ráda řídí elektrická auta, miluje běhání brzy ráno a plavání pozdě večer.