Jsme společnost posedlá hospodářským růstem, říká ekologická ekonomka

Svou spotřebou už lidstvo přerostlo dlouhodobé možnosti planety. Řada lidí to tuší, ale představa omezení se jim nelíbí, a nechtějí poslouchat špatné zprávy. Jenže ekonomický růst není zárukou dlouhodobě spokojeného života. V principu znamená, že do oběhu uvádíme stále víc materiálů a energie, což má nevyhnutelné vedlejší dopady na ekosystémy i lidskou společnost. Před těmito důsledky varuje teorie takzvaného “udržitelného nerůstu”.

“Ideální by bylo, kdybychom se HDP (hrubý domácí produkt, ukazatel výkonnosti ekonomiky, pozn. aut.) přestali tolik zaobírat a raději se soustředili na jiné, důležitější věci v životě,” říká ekologická ekonomka z Masarykovy univerzity v Brně Eva Fraňková.

Proč zprávy o růstu HDP podle vás nejsou dobré zprávy?

Ekonomický růst znamená nápor na ekosystémy a přírodní zdroje, které už teď využíváme za hranicí udržitelnosti. Ukazuje na to řada indikátorů: změny klimatu, neustále rostoucí objem vytěžených materiálů, úbytek biodiverzity, neutěšený stav zemědělské půdy nebo stále větší objem “plastové polévky” v oceánech… Problematických oblastí je spousta a všechny naznačují, že už jsme překročili udržitelnou velikost globálního ekonomického systému. Další růst HDP  tedy není dobrá zpráva, protože ho nejde oddělit od jeho negativních důsledků. Zároveň ale musím říct, že ani pokles HDP není při současném nastavení systému nic, z čeho bychom se měli radovat.

Ani z pohledu “nerůstu”?

Ne. Současný systém je na růst nastavený a je na něm závislý. Ekonomická recese znamená v rámci růstově nastaveného kapitalismu sociální problémy a nestabilitu. Jestli chceme nerůstovou společnost, musíme se napřed závislosti na růstu zbavit. První krok tímhle směrem je začít poměřovat naše úspěchy jinými indikátory než HDP. Takovými, které sledují věci jako je kvalita vzdělání, zdravotní péče, kvalita života, udržitelnost hospodaření v krajině a podobně. O nich nám HDP nic moc neříká.

Jak byste vysvětlila princip nerůstu začátečníkům?

Nerůst je hledání spokojeného života, dostupného pro všechny, v rámci planetárních mezí. Je třeba si připustit omezenou dostupnost materiálů a naší závislost na ekosystémech, se kterými na Zemi koexistujeme. A zároveň vzít vážně jeden ze základních etických principů: že to, co chceme, by mělo být v principu dostupné pro všechny – na celé planetě. To neznamená, že všichni musí chtít to samé. Znamená to, že je neetické, když naše současná nadměrná spotřeba podkopává možnosti lidí v jiných částech světa naplňovat jejich vlastní potřeby, nebo dokonce ohrožuje jejich životy. Což se v současnosti děje.

Jak se dá z pozice Evropana zajistit, aby měli dobrý život i lidé v zemích globálního Jihu? V jejich zemích korporace často levně těží přírodní bohatství, které se spotřebuje převážně na Západě. Tamní lidé navíc dostanou nesouměřitelně nižší odměnu za práci než by dostali lidé na Západě.

Osobně to asi nikdo zajistit nedokáže. Můžeme se ale snažit budovat systém, který nevytváří tlaky, které by jejich šanci na dobrý život aktivně podkopávaly. Výzva nerůstu proto směřuje primárně na tak zvané bohaté země globálního Severu – aby přestaly vytvářet ten obrovský tlak – na ekosystémy a taky na lidi v zemích globálního Jihu, kteří nemají politickou nebo ekonomickou moc se tomu bránit. Hlavně oni totiž pociťují negativní dopady systému, které my tu často nevidíme. To ale neznamená že neexistují a že za ně nejsme spoluzodpovědní.

V čem spočívá nerůst v běžném životě? Snažíte se žít to, co hlásáte?

Pro mě je to na úrovni jednotlivce  snaha hledat radost, spokojenost ve věcech, které nejsou tak materiálově náročné.  Nemám snahu omezit svůj život ve všech ohledech, nerůst nic takového ani nechce – ale snažím se fungovat v rámci možností zodpovědně – tedy nezavírat oči před těmi souvislostmi, které jsem zmiňovala před chvílí. Když si jdu koupit nějakou věc, zvažuju, kde se to vzalo, jak se to vyrobilo a za jakých podmínek, a co s tím bude, až to přestanu používat. Teď jsem si například vybírala pračku. Radši zaplatím víc peněz za něco, co má záruku životnosti deset nebo dvacet let. Což je dneska bohužel jen hodně malá část zboží  v obchodech.

Žijete diametrálně odlišně od toho, jak žijí třeba vaši rodiče?

Nemyslím si. Žijeme v rodinném domě v Brně, v Židenicích. Chováme slepice, bereme aspoň část zeleniny z místních zdrojů – od zemědělce, který je odsud čtyřicet kilometrů a ne dva tisíce, něco málo si i sami pěstujeme. Část jídla a spoustu dalších věcí samozřejmě taky nakupujeme v obchodě – málokdo asi dokáže v současném systému všechno obstarávat absolutně lokálně a eticky. Důležitá je podle mě ta snaha. Moji rodiče se odstěhovali z města, mají docela velkou permakulturní zahradu, takže moje mamka je v soběstačnosti určitě lepší než já. Rodiče myslím moc neřeší problémy globálního kapitalismu, ale po praktické stránce je jim podle mě nerůstové  uvažování vlastně blízké. Včetně třeba toho, že se jim příčí vyhazovat věci a radši je opravují.

Bude cesta uskromnění se a přemýšlení o spotřebě stačit k dosažení skutečné udržitelnosti ekonomiky?

Obávám se, že nás odpovědná spotřeba jednotlivců nespasí. Potřebujeme přenastavit systémové parametry. A na to se právě soustředí nerůst – snaží  se promýšlet a navrhovat změny nastavení ekonomického systému tak, aby fungoval víc ekologicky, a zároveň se v něm lidem žilo dobře. Chceme motivovat co nejvíc lidí, aby se do téhle změny aktivně zapojili. Pro nerůst je hodně důležitý demokratický aspekt. Nemá to být systém opatření, co nadiktuje pár akademiků a ekologických nebo sociálních aktivistů a všechno bude fajn. Ideál je věci diskutovat, otvírat témata, která nejsou vždycky příjemná, která nejsme zvyklí promýšlet znova od začátku, ale jsou důležitá.

Myšlení většiny lidí je dnes nastavené na to, jak víc vydělat, aby si mohli pořídit ještě víc a lepší zboží a služby. To se podle vás dá změnit?

Jak říká kolega Jožka Patočka, “Dobrý život v mezích planety je dosažitelnější, než si myslíme”. Podle mě není potřeba, aby  se všichni lidé nějak úplně změnili. Je pravda, že současný systém ty materiální hodnoty zdůrazňuje – ale lidem přece záleží i na jiných věcech – na rodině, dobrých vztazích, smysluplnosti toho, co dělají. A tyhle hodnoty – péči, spolupráci, smysluplnost – zdůrazňuje nerůst. Spousta věcí v současném systému lidem nevyhovuje, akorát nemají prostor, sílu nebo ochotu se zapojit do nějaké změny.

Co například lidem nevyhovuje a dělají to?

Třeba to, kolik času tráví v práci, a jestli jim ta práce dává smysl. Spousta lidí říká, že nemá žádný čas. Teprve když se objeví třeba zdravotní problémy, tak si přiznají , že by chtěli fungovat jinak – že jsou přepracovaní, nemají dost času na svojí rodinu a zájmy. I to je určitá forma chudoby, i když nejde o chudobu materiální. A je otázka, jestli to tak musí být. Technologický pokrok měl znamenat osvobození od nutnosti takového množství lidské práce, ale za posledních několik desetiletí se navzdory pokračující automatizaci množství lidské práce prakticky nesnížilo..

Práce lidem přináší živobytí. Když se nebude tolik vyrábět a spotřebovávat, jak se uživí?

Ale když se zkrátí pracovní doba, zaměstnaných lidí bude naopak víc. Neznamená to, že nebudeme vyrábět nic, ale že přestaneme s obrovskou materiální nadprodukcí, která se děje v současnosti. Nerůstové návrhy taky zahrnují mnohem víc lidské práce v oblasti péče – ve vzdělávání, zdravotnictví, sociálních službách, a také například v ekologickém zemědělství a péči o krajinu.

Z čeho by se ale takové změny financovaly? 

Součástí nerůstových návrhů je krom jiného ekologická daňová reforma. Mnohem víc by se zdanily primární suroviny a naopak míň lidská práce. To by hodně zahýbalo s cenami zboží a služeb a podpořilo například principy cirkulární ekonomiky.  Levněji by logicky vycházelo využívat recyklované materiály než ty nově vytěžené. Umožnilo by to promítnout principy ekologické úspornosti do daňového systému. A taky by to podpořilo oblasti ekonomiky, kde je lidská práce nezastupitelná, a které těžko odolávají tržním tlakům současného systému – tu sféru péče, vzdělávání a podobně.

Proč je pro většinu lidí těžko představitelné, že jejich vnoučata a pravnoučata nebudou moci spotřebovávat v takové míře jako my dnes? Když tu myšlenku vyslovila aktivistka Greta Thunbergová, která přišla se svým veřejným apelem na mocné lidi, setkala se u velké části veřejnosti s neporozuměním a posměchem.

Na to není tak snadné odpovědět. Podle mě je jasné, že pokud budeme pokračovat v současném stylu života a spotřeby, tak nám jeho negativní důsledky hodně znepříjemní život. Naše děti, a vlastně už i současná, mileniálská, generace, nám určitě nepoděkují. Rozhodně před sebou nemají vizi lepší budoucnosti a nekomplikovaného života. Je to pro ně znejišťující na spoustě úrovní – ať už jde o osobní uplatnění, nebo o podmínky života, se kterými se budou muset vyrovnávat.

A to si zdaleka nemyslím jenom já. Podle nedávného českého sociologického výzkumu o klimatu překvapivě hodně lidí uvádí, že nejsou spokojení s tím, jak současný systém funguje, a myslí si, že jejich děti budou žít v horším světě, než žijeme my. Zároveň se jim ovšem představa omezování opravdu nelíbí a nechtějí být strašení negativními scénáři.  Já to na nějaké úrovni chápu, ale jak dlouho si ještě chceme lhát do kapsy, že všechno bude fajn?

Takže nějaké povědomí o neudržitelnosti ekonomiky, založené na rostoucí spotřebě, tu je?

Jak jsem říkala, vypadá to, že spousta lidí více či méně tuší, že to takhle pokračovat dál nemůže, a že to má spoustu problémů. Je ale hodně těžké připustil si důsledky. Lidé nemají pocit, že s tím můžou něco dělat. A je tam velká nedůvěra, že by to mohlo být nějak jinak. Nota bene když spoustu vzdělaných lidí, politiků a ekonomů tvrdí, že tenhle systém je nejlepší možný, efektivní, a když ekonomický růst bude pokračovat, tak bude dobře.

Proč mainstreamoví ekonomové princip nerůst ignorují? Nevěří tomu?

Mnoho jich věří takzvanému zelenému růstu. Tedy že HDP dál poroste, ale zátěž ekosystémů půjde odstranit. Empirická data tomu ale neodpovídají. Materiálová náročnost globální ekonomiky neustále roste. Digitální éra na tom nic nezměnila – proměňuje se jenom skladba materiálů, na kterých ekonomika závisí. Navíc nejde jen o těžbu zdrojů, ale taky o hromadění odpadů, včetně emisí CO2, a o další oblasti, které jsem zmiňovala na začátku – obecně o kapacitu ekosystémů, které lidská civilizace tak či onak využívá. Jak vyplývá z mnoha nedávných studií, tak představa, že udržíme “standardní” ekonomický růst tři až pět procent ročně a zároveň splníme klimatické cíle nutné k odvrácení nejhorších klimatických scénářů, se pohybuje v říši čiré fantazie.

Hraje tam roli spoléhání se na technologický vývoj? 

Určitě. Vidíme kolem sebe obrovský technologický pokrok, který je schopen určité materiálové efektivity na jednotkové úrovni. Umíme udělat menší mikroprocesory s větším výkonem. Na tom se zdá, že jsme schopni ušetřit materiály a ekonomiku takzvaně dematerializovat. Ale zároveň v růstovém systému to má paradoxní efekt, že se materiálů i energie  spotřebuje v konečném důsledku víc: výrobky si může  koupit čím dál tím víc lidí, rozšiřují se oblasti použití technologií. Pokud si limity sami nenastavíme, tak technologie jako takové nám je nikdy nepřinesou. Naopak nám umožňují spotřebu dál rozjíždět.

Jaké limity máte na mysli?

Podle ekologického ekonoma Giorgose Kallise musíme hledat hranice v prvé řadě sami v sobě. Ve chvíli, kdy dokážeme být spokojení i s málem, ze světa věčně sužovaného nějakým nedostatkem se ocitneme ve světě hojnosti. Nastavení vnějších limitů je už taky  na stole. Například limity na emise CO2 v rámci EU a celý systém emisních povolenek, kdy jsme si z vědeckého hlediska stanovili strop udržet se v relativně bezpečné zóně – do oteplení 1,5 až 2 stupňů Celsia. Je samozřejmě otázka debaty, jaké nástroje nám nejlépe umožní se v těch limitech udržet. Umím si představit i podobně nastavené limity pro konkrétní materiály, které jsou pro ekonomiku zásadní. Součástí toho je snažit se o cirkulárnější využití, co nejvíc využívat materiály, které už byly vytěžené, abychom nemuseli těžit další a další.

Co říkáte na “Green Deal”, tedy evropský přechod na zelenou ekonomiku?.

Z mého pohledu jde ve spoustě ohledů dobrým směrem – podpora oběhového hospodářství a znovu využívání zdrojů, přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku a podpora i decentralizovaných zdrojů například ve formě komunitních energetických družstev, to všechno je podle mě žádoucí. Bohužel je to málo radikální. Důvod je jednoduchý. EU si stále uchovává jako svojí základní vizi růst.  Má být sice zelený, ale pořád je to růst. Jak jsem se snažila ukázat, je to snaha o pokračování pohádky, která prostě není realistická.

Kde tedy nastavit hranice, aby naše fungování na planetě bylo udržitelné?

V současné době jsme globálně zhruba na 80 miliardách tun vytěžených materiálů ročně. Udržitelná hranice, aby se ekosystémy dokázaly regenerovat, se podle hrubých odhadů může pohybovat kolem 50 miliard tun ročně. Emise CO2 potřebujeme jen v rámci EU snížit ze současných více než 4 000 megatun ekvivalentu CO2 za rok téměř k nule. To je výzva, před kterou stojíme. Nepotřebujeme o trochu pomalejší růst. Potřebujeme velikost naší ekonomiky zásadně zmenšit. Čím dřív si to přiznáme a začneme podle toho jednat, tím líp.