Pojďme sázet spoustu stromů, zastavíme klimatickou změnu. Tak jednoduché to ale není. Sázet stromy je fajn z hlediska biodiverzity, v rozpálených městech se navíc také budou brzy hodit. Jen nelze očekávat, že tím lidstvo vyřeší hrozbu změny klimatu. Snadná řešení jsou svůdná, ale pro řešení komplexních problémů nefungují.
Důvody pro opatrnost jsou následující.
Emise skleníkových plynů potřebujeme snížit už dnes. Ne jednou, až les vyroste. Teď je především nutné co nejrychleji minimalizovat závislost na fosilních palivech.
Se změnami klimatu a přibývajícími extrémními výkyvy počasí to budou mít stromy v mnoha oblastech těžší. To, že je někde vysadíme, ještě neznamená, že tam také přežijí. Podle studie v časopise Nature může předpokládaný růst průměrné teploty snížit do roku 2050 globální potenciál pro zalesňování až o 25 procent. A to se nepočítá rychle pokračující degradace půdy a další faktory, které lesům komplikují obnovu.
Tatáž studie rovněž varuje, že nepromyšlené sázení stromů ve velkém měřítku změní dostupnost vody v regionech. Zatímco někde bude po vysazení stromů vody víc, jiné, často již teď hodně suché regiony budou mít s vodou ještě větší problémy než dosud.
Každá velká změna v krajině má dalekosáhlé dopady a mnoho mechanismů – například právě dopad zalesnění rozsáhlého území na charakter srážek – je zatím nedostatečně probádáno a teprve si je začínáme uvědomovat. U řady kroků tak nejsme schopni dohlédnout, co jimi způsobíme, natož zda zastavíme klimatickou změnu.
Čím rychleji rostou, tím rychleji umírají
Další studie, opět z Nature, se zabývá otázkou ukládání uhlíku v lesích. Autoři výzkumu například ukazují, že strom neumírá, když je příliš starý, ale když je příliš velký. Zpravidla čím rychleji strom roste, tím dříve umírá (grow fast, die young). Tento velikostní limit může strom i překročit, ale dochází k tomu jen málokdy a za specifických podmínek.
Vyšší teploty v důsledku změny klimatu planety, vysazování stromů nahusto a další faktory povedou k tomu, že malé stromy budou růst rychleji a jejich život skončí dřív. Z hlediska uložení uhlíku to pak znamená, že se dříve uvolní zpět do atmosféry, což se nehodí.
Tropické pralesy rostou rychle a neukládají uhlík na dlouho (short carbon residence time). Pomaleji rostou lesy v mírném pásmu a ještě pomaleji v tajze (v nich je uhlík uložen na velmi dlouhou dobu). Mitigační potenciál stromů tedy velmi ovlivňuje i to, jaké stromy vysadíme a kde.
Offsetové projekty ale tohle nezohledňují. Soustředí se na počty vysazených stromů, i když mnohem důležitější parametry jsou jiné: jak rychle strom roste, na jak dlouho se v něm uhlík uloží, o jaký druh jde a jak bude zvládat další vývoj změny klimatu.
Na stromy tu není dost místa
Nadšení z vysazování stromů krotí i fakt, že zejména v některých částech světa (kam patří i Česko) je velká část území využívána zemědělsky nebo je zastavěná. Na vysazení dostatečného množství stromů, které by znamenaly významný offset, tu tak prostě není dost místa.
Takže pozor na greenwashing a skvělá „řešení“ sázení stromů. Znečišťovatelé rádi mávají čísly vysazených stromů. Je to snadno měřitelné a marketingově dobře využitelné. Ale krajina je živá a komplexní. Nedostatečně promyšlené řešení jednoho problému obvykle vytvoří jiný a u vysazování stromů ve velkém měřítku právě to platí.
Jiří Lněnička
Jirka působí jako analytik v projektu Fakta o klimatu, kde se věnuje především tématům krajina, biodiverzita a dopady klimatické změny. Cílem projektu je shromažďovat data o klimatické změně, zasazovat je do kontextu a podporovat diskuzi vedoucí k transformaci na nízkouhlíkovou společnost.
