V Evropské unii jsou nyní v různých stádiích rozjednány návrhy, které ovlivní byznys mnoha firem v Česku. Podle směrnice o udržitelné správě společností budou muset například velké podniky dbát na to, aby neporušovaly environmentální a sociální hodnoty v celém dodavatelském řetězci.
„Dveře se budou zavírat dodavatelům, kde bude evidentní nebo bude podezření, že environmentální a lidskoprávní normy porušují, a zároveň nebude jakýmkoli způsobem možné zajistit lepšení,“ vysvětluje Richard Juřík, expert ministerstva životního prostředí na evropskou taxonomii. O automatický konec obchodního vztahu s firmou z Ruska nebo Číny ale nepůjde. „Ukončení smluvních vztahů s takovými dodavateli vždy musí být poslední možností, k níž by mělo být přistoupeno až po vyčerpání všech jiných možností nápravy a po zvážení dopadů na místní komunitu. Mnohdy může mít závažnější environmentální či lidskoprávní dopady stažení evropských společností z takových trhů než pokračování v obchodování,“ dodává.
Jaká evropská legislativa v oblasti ESG (zkratka pro Environmental, Social, Governance) se nyní chystá?
Politika ´sustainable finance´ je poměrně široká a v současné době finišuje její legislativní uchopení. Máme dojednáno nařízení o taxonomii a nařízení o informování o udržitelnosti při poskytování finančních služeb. Jde o základní pilíře této politiky. Taxonomie představuje kritéria, za kterých se investice může považovat za plně environmentálně udržitelnou s přihlédnutím k současným technologickým možnostem.
Na taxonomii by měly být navázány standardy pro označování finančních nástrojů jako zelených, dojednává se nařízení o zelených dluhopisech, kde budou brzy zahájeny trialogy mezi Radou Evropy – tedy předsednictvím zastupujícím členské státy, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Předpokládáme, že trialogy zahájí ještě francouzské předsednictví a za našeho pak dosáhneme dohody. O tento nástroj je velký zájem ze strany trhu a tlačí na brzké přijetí. Dále se pracuje na ekoznačce pro retailové finanční produkty, což sice není legislativa jako taková, ale bude patřit do skupiny standardů.
Co si můžeme představit pod ekoznačkou pro retailové finanční produkty?
Ekoznačka je certifikace výrobků a služeb, které jsou prokazatelně šetrnější k životnímu prostředí. Je garantovaná a je uznávaná v rámci celé EU. V případě finančních produktů byste asi čekali něco jako „zelená hypotéka“, „zelený úvěr“. Uchopení je však trochu jiné – ekoznačka se odvíjí od poskytovatele finančních služeb a produktů. To znamená, že ekoznačku získává konkrétní fond, pojišťovací instituce nebo banka. Aby finanční instituce byla certifikovaná ekoznačkou, musí splnit řadu podmínek. Zejména to, že určitá část celkového portfolia je v souladu s taxonomií, návrh se zatím pohybuje kolem 50 až 70 procent v závislosti na typu finanční instituce, což je poměrně značný podíl. Ekoznačka bude mířit primárně na fondy zaměřené na zelené investice, které se pak ekoznačkou mohou zaštiťovat při poskytování svých produktů a služeb.
Proč se bude certifikovat instituce a ne produkt?
Předpokládám, že primární důvod je ten, že finanční svět je velmi dynamický a takovýto přístup dává flexibilitu inovovat a vyvíjet nové druhy finančních produktů a služeb. Dalším důvodem je potřeba zajistit aplikovatelnost i na investice do společností, například do akcií, a dále nákupy zelených dluhopisů.
Jaká další agenda v oblasti ESG je na stole?
Je tu dále velká oblast zahrnování ESG do řízení rizik. Ne vše je o taxonomii. Taxonomie říká, co je zelené, jaké dopady má hospodářská činnost na životní prostředí. Řízení rizik se ptá na otázku, zda bude finanční výkonnost investice ovlivněna dopady změny klimatu, například suchem, extrémním větrem, povodněmi. Řízení rizik ve finančním sektoru vždy mělo brát v potaz všechna možná rizika, v současné době však dochází k explicitnímu vymezení této povinnosti v legislativě a konkretizaci. Ministerstvo financí převezme vyjednávání v Radě k návrhu novely balíčku legislativy o kapitálových požadavcích pro bankovní sektor a pro pojišťovny.
Asi nejčerstvějším přírůstkem je politicky citlivý návrh směrnice o udržitelné správě společností, který vyšel letos v únoru. V zásadě dává velkým společnostem povinnost dbát na to, aby neporušovaly environmentální a sociální hodnoty v celém dodavatelském řetězci. V Evropě je zaměření návrhu vnímáno pozitivně, několik států tyto povinnosti už upravilo v národním právu, ale konkrétní nastavení pravidel bude předmětem dlouhého hledání kompromisu. Je jisté, že jej budeme taktéž vyjednávat za našeho předsednictví, pracovní skupiny pro sladění pohledu mezi státy EU ale už jsou v běhu.
Kde mohou u této směrnice o udržitelné správě společností (due diligence směrnice) vzniknout třecí plochy?
Třecí plochy budou zejména v působnosti, na které všechny podniky se mají povinnosti vztahovat. A dále v nastavení soukromoprávní odpovědnosti za porušení povinností na jednotlivých úrovních dodavatelského řetězce. Velmi diskutovaným bude jistě také článek stanovující velkým společnostem povinnost stanovit si obchodní strategii v souladu s Pařížskou dohodou o ochraně klimatu. Je potřeba ale říct, že společnosti jsou k zodpovědnosti za dopady na životní prostředí a lidská práva povolatelné k soudu již dnes a směrnice jim kromě povinností dá taktéž pevnější rámec a vymezení, za co jsou přesně zodpovědné a do jaké míry. Vášně vyvolává i část upravující povinnosti ředitelů společností, podle níž mají při řízení společnosti přihlížet k dopadům na životní prostředí, a to v různých časových horizontech.
Existuje odhad, kolika společností v Česku by se tato směrnice dotkla?
Přesná data, podle nichž by bylo možné určit, kolik společností bude spadat do působnosti návrhu směrnice, v Česku neexistují. Podle dat Českého statistického úřadu založených na počtu zaměstnanců lze odhadnout, že se bude jednat nejvýše do tisíce společností. Tento odhad ale není korigován výší obratu, což je jedna z podmínek pro zahrnutí do působnosti návrhu směrnice. Druhou otázkou je, že zde hovoříme o primární působnosti, nepřímo jsou ale české společnosti silně globalizované v evropských dodavatelských řetězcích a povinnosti se budou přelévat dle stupně v dodavatelském řetězci. Například pokud menší česká společnost bude dodávat velkým společnostem v EU, budou po ní pravděpodobně požadovány určité záruky v souladu s povinnostmi due diligence, neboť velké společnosti mají povinnost zajišťovat dodržování těchto povinností v celém dodavatelském řetězci.
Bude to například znamenat, že se automaticky u těchto společností zavřou dveře dodavatelům z Ruska nebo z Číny kvůli porušování lidských práv?
Takto paušálně to přímo nebude. Dveře se budou zavírat dodavatelům, kde bude evidentní nebo bude podezření, že environmentální a lidskoprávní normy porušují, a zároveň nebude jakýmkoli způsobem možné zajistit zlepšení. Ukončení smluvních vztahů s takovými dodavateli vždy musí být poslední možností, k níž by mělo být přistoupeno až po vyčerpání všech jiných možností nápravy a po zvážení dopadů na místní komunitu. Mnohdy může mít závažnější environmentální či lidskoprávní dopady stažení evropských společností z takových trhů než pokračování v obchodování.
V Evropském parlamentu je také směrnice CSRD (směrnice o povinném nefinančním reportingu pro určité společnosti), kde se jedná o odkladu o jeden rok a o tom, zda do nových povinností zahrnout malé a střední podniky. Jaký je postoj Česka v této věci?
Obecně řečeno Česká republika má k návrhům v politice financování udržitelnosti relativně zdrženlivý postoj. Vnímáme, že jde o trend, který reflektuje postoje veřejnosti v řadě evropských států, ale také vychází z iniciativ společenské odpovědnosti firem a jejího odrazu v ESG ve finančním a investičním sektoru. Trend ESG by se nás týkal i bez regulace EU, finanční sektor je mezinárodní až globální a přijímá řadu závazků v této oblasti dobrovolně. Regulace EU však tento trend akceleruje. České předsednictví ctí, že vyjednává kompromis dohodnutý mezi členskými státy. V případě směrnice CSRD se členské státy shodly na tom, že povinnosti mají nastupovat postupně a pro malé a střední podniky by měly být upraveny tak, aby byly co nejméně zatěžující. Výsledek trialogů ale nelze předvídat.
Pokud jde o evropskou taxonomii, tedy klasifikaci aktivit, zdrojů společností z pohledu udržitelnosti, jak je legislativa daleko?
Máme nařízení o taxonomii z roku 2020, to však představuje pouze rámec pro vydávání vlastních kritérií pro udržitelné investice. Taxonomie se na věc dívá komplexně. Je zde šest environmentálních cílů – mitigace změny klimatu, adaptace na dopady změny klimatu, ochrana vod, oběhové hospodářství, prevence znečištění a ochrana biodiverzity. Kritéria máme v podstatě pro cíle klimatu – mitigaci a adaptaci, kde ale čekáme, zda budou doplněna o sektory zemědělství. Pak je zde velký balíček kritérií pro ostatní cíle, který loni v létě prošel veřejnou konzultací, kdy se k němu mohl vyjádřit i byznys, odborná i široká veřejnost. Dnes máme hotový návrh odborného doporučení, který se letos bude diskutovat s Evropskou komisí na pracovní úrovni, ještě než Komise vydá samotný návrh. Kritéria se však budou v čase dále doplňovat, zpřesňovat a v některých oblastech zpřísňovat.
Bude taxonomie řešit i další oblasti kromě environmentální?
Letos se bude diskutovat, zda a jak by měla být taxonomie rozšířena o sociální dimenzi a dimenzi dobré správy společností. Taxonomie by měla pokrýt v budoucnu celé spektrum ESG, dnes máme jen E, tedy životní prostředí. Pro rozšíření taxonomie by však bylo nutné novelizovat nařízení legislativním procesem EU. Nedá se předpokládat, že by takový návrh Komise vydala v brzké době nebo ještě za českého předsednictví. Další oblastí je pak diskuze o zavedení dalších environmentálních kategorií do taxonomie.
Čeho se týká?
Dnes je to pro veřejnost matoucí. Taxonomie určuje, co je udržitelná investice. Neznamená to ale, že co se do taxonomie nevleze, je neudržitelné ve smyslu škodlivé pro životní prostředí. Pro pochopení je potřeba vědět, že když se nějaký typ hospodářské činnosti do taxonomie dostane, musí mít zásadní environmentální dopady. Máme ale řadu sektorů, které nesouvisejí se životním prostředím – značná část služeb, vzdělávání, zdravotnictví a podobně. Tyto sektory kromě hmotné infrastruktury, budov a dopravy není ve stávajícím konceptu taxonomie možné uchopit. Taxonomie v dnešním designu nebude obsahovat celé hospodářství. Taxonomie vzniká pro to, aby investoři, kteří chtějí investovat zeleně, měli jistotu, že zelená investice přispěje k řešení nějakého environmentálního problému. Diskuze se tak povede o tom, jestli by neměly vzniknout další kategorie – například za jakých podmínek investice nemá dopady nebo je někde „mezi“ negativním dopadem a pozitivním dopadem, jestli má například vzniknout katalog vyloženě škodlivých činností.
Počátkem roku byly v rámci taxonomie zahrnuty podle návrhu Evropské komise mezi udržitelné zdroje jádro a plyn. Od té doby se situace změnila. Bude se tedy jednat o revizi tohoto návrhu?
Z komunikace Komise je zřejmé, že revizi přístupu k jaderné energetice a zemnímu plynu v taxonomii nechystá. Revidovat tento návrh na základě geopolitické krize by představovalo také porušení kredibility taxonomie, primárním úhlem pohledu je zde životní prostředí. Nikdo neříká, že když je něco v taxonomii, tak se do toho nutně musí investovat. Investoři a finanční trh mají svou hlavu a vždy se budou na investice dívat komplexně. Stejně tak taxonomie nenahrazuje to, že cílem investic je generovat zisk. Nehledě na to, podmínky pro zemní plyn v taxonomii jsou poměrně přísné, jde stále o fosilní palivo, pro řadu potřeb máme dnes i lepší řešení. Tranzice na nízkouhlíkové hospodářství je do značné míry otázkou správně provedených reforem regulace a provedení strukturálních investic. Osud jádra a plynu v taxonomii závisí zejména na konečném postoji Evropského parlamentu, který by o něm měl hlasovat na začátku července.
Česko má v tomto ohledu na jádro a plyn stále stejný pohled, tedy zařadit je mezi udržitelné zdroje na přechodnou dobu?
Zemní plyn tady s námi bude ještě nějakou dobu a pro určité potřeby, i když se plně odřízneme od Ruska. Postoj Česka se v tomto nezměnil. Prosazení tohoto návrhu vnímám jako zásadní úspěch, že se Česku se skupinou dalších států podařilo najít kompromis, který sice nepotěšil ani příznivce, ani odpůrce jádra a plynu, ale přesto jde o vítězství věcných argumentů. Měnit pozici a chtít revizi by také znamenalo celou debatu znovu doširoka otevřít.
Agenda kolem klimatické změny, ESG, taxonomie je obří a prolíná se hodně resorty. Neměl by existovat nadresortní koordinátor pro klima a další s ním spojené otázky jako tomu je v některých jiných zemích?
Podstatně více než debata o nadresortním koordinátorovi je z mého pohledu relevantnější otázka kapacity a expertizy těchto témat na resortech a často i vůle téma řešit mnohdy na pracovní úrovni. V Česku jsou to pro většinu lidí nové nástroje. Tam, kde se téma dlouhodobě rozvíjí – jak v soukromé sféře, tak ve veřejné – je situace samozřejmě lepší. Bohužel u nás často chybí pochopení, že změna klimatu skutečně souvisí i s financemi, že má vliv na rizika při podnikání. Pokud nad tím nebudeme přemýšlet, tak se nám investiční činnost prodražuje, když se díváme na cenovku jen dnes a tady, a ne pohledem, jestli ta investice obstojí testem i v delším výhledu.
Samotnou klimaticko-energetickou politiku má v gesci ministerstvo životního prostředí a ministerstvo průmyslu a obchodu, klima se ale dotýká většiny resortů. Většina průřezových politik včetně klimatu má své koordinační formáty již dnes. Koordinace ale nezajistí to, když někdo z názorových důvodů nemá vůli ke spolupráci, nebo když se dané úkoly nemohou dostat mezi priority kvůli omezeným kapacitám.
Partnerem seriálu o ESG a udržitelnosti firem je společnost Moneta. Obsah vytváří redakce Ekonews.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
