Firmy si nechávají často počítat, jakou environmentální zátěž představuje jejich výrobek. Otázkou přitom je, jak se na výsledku podílí samotný produkt a nakolik „pouhý“ obal. Vladimír Kočí, expert na hodnocení environmentálních dopadů od výroby po likvidaci produktu (LCA) a profesor na Vysoké škole chemicko-technologické, na nedávné konferenci Udržitelnost pro výrobu a obchod připomněl, že jsou i výrobky, jejichž obal má větší ekologické dopady.
Smysl podle Kočího dává, pokud se výrobek podílí na celkovém dopadu ze zhruba osmdesáti procent a obal ze zbývajících dvaceti. Ne vždy tomu tak ale je. „Například u balené vody představuje několikanásobně větší zátěž PET než samotná voda,“ uvádí Kočí. U vody přitom všechny měřené obaly vycházejí hůře než dopad samotného výrobku, přičemž rozdíly jsou ve stovkách tisíc procent. Nejlépe z tohoto pohledu funguje vratné sklo.
-
- Poměr mezi environmentálními dopady obalu a výrobku. Zdroj: prezentace Vladimíra Kočího
„Sladká voda je typickou ukázkou zbytného výrobku, který představuje jen environmentální zátěž,“ dodal Kočí s tím, že výrobci by se měli zaměřit i na to, jak lidem „vnutit“ zdravé životní návyky. To pak zpětně ovlivní i dopady na životní prostředí.
Pokud jde o další příklady výrobků a srovnání jejich zátěže s dopadem jejich obalů, natolik dramatické výsledky jako u vody se jinde nevyskytují. Třeba u mléka dělá obal nanejvýš zhruba 25 procent. Nejlépe přitom vychází dnes už nepoužívaný LDPE sáček, nejhůře je na tom nevratné sklo.
Do dvaceti procent z hlediska dopadů na životní prostředí se drží i většina obalů u typicky suchých potravin, jako jsou fazole, konkrétně papírový i plastový sáček. Naopak bavlněný pytlík, v kterém se někdy fazole prodávají a jenž budí dojem luxusnější a kvalitnější potraviny, je ve svém dopadu srovnatelný s luštěninou.
Kočí dále uvedl, že na obaly je se nutné dívat z mnoha úhlů a více přemýšlet. „Třídění nerovná se nízké environmentální dopady,“ říká například. Jednak ne vše, co se vytřídí, se recykluje a jednak ani recyklace někdy nemusí dávat z hlediska životního prostředí smysl.
Obaly, které se jen tak nerozloží
Podobné mýty panují kolem kompostovatelných obalů, tedy takových, které by se měly v přírodě rozložit. „Testovali jsme řadu kompostovatelných obalů a za tři roky v kompostu vypadali stále skoro stejně. A to nemluvím o mikroplastech,“ poukazuje Kočí.
Problém s těmito biodegradabilními obaly, jak se také nazývají, mají i kompostárny. Obaly jsou totiž designované tak, aby se (pokud vůbec) rozpadly za nějakých ideálních podmínek, za určité teploty, vlhkosti.
To potvrdila i Martina Černá, Health and Sustainability Director v obchodním řetězci Albert. „Některé kompostovatelné obaly jsme zkoušeli, měly se rozložit do pěti týdnů a ještě za dva měsíce byly v pohodě a v celku,“ uvedla s tím, že je kvůli tomu využívají málo.
V neposlední řadě zmínil Kočí bezobalové systémy, protože ani ty nejsou zcela bez obalu. „Třeba pšenici vezete ve velkém pytli a někdy pak dopady vycházejí stejně s komerčními obaly,“ uvedl s tím, že hlavní problém, který je třeba řešit, je životní styl a zdravotní aspekty stravy.
„Některé výrobky, které uvádíte na trh, jsou možná zajímavé pro děti, pro obchodníky. Je ale otázka, jaký mají dopad na zdraví populace,“ upozornil Kočí. A jako příklad takového výrobku uvedl balenou polévku v sáčku. Její dopad je daný hlavně kompozitním obalem (nerecyklovatelným). „A lékaři říkají, že nutriční hodnota je skoro nulová. Takže je lepší žádná polévka, než ta ze sáčku,“ uzavřel.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
