Česko nyní prožívá vlnu veder, které mají přímou souvislost s klimatickou změnou. Jde o největší transformaci společnosti, kterou prožíváme a není snadné se v ní vyznat. Co můžeme a musíme udělat jako společnost a co jako jednotlivec a co je vlastně důležitější? 

Je tomu rok, co jsem začal spolupracovat s projektem Fakta o klimatu. Během práce na třiceti epizodách klimatického podcastu 2050 jsem měl možnost vést rozhovory s mnoha lidmi, kteří se této a souvisejícím problematikám dlouhodobě věnují. V tomto článku bych se chtěl s vámi podělit o to, co jsem se za poslední rok naučil. Téma klimatické změny a související transformace celého světa je prostě obrovské a možná máte problém se v něm vyznat. A já jsem měl taky.

Nejspíš máte tušení, kterým směrem se tento článek bude ubírat. Očekáváte grafy rostoucí průměrné teploty nebo emisí skleníkových plynů. Na to všechno dojde, ale začít bych chtěl z jiného konce.

Téma změn klimatu dnes totiž řeší úplně všichni, kdo se potřebují dívat do budoucnosti. Už dlouho nejde jen o obrázky smutných ledních medvědů a o malé protestující skupinky aktivistů. Nedávno jsem se na toto téma bavil s ředitelem pojišťovny, předtím s oceláři nebo s energetiky. Shodují se na tom, že rozsah změn, který nás čeká a na jehož prahu stojíme, je srovnatelný se změnami, kterými prošla česká ekonomika po převratu a na počátku 90. let.

Pojďme si pro začátek přiznat, že jsme na prahu možná největší transformace společnosti, jakou v našich životech zažijeme. A nejsme v tom sami.

Klimatická změna, Zemědělství
Lesních požárů každým rokem přibývá. Na vině jsou vlny veder vyvolané klimatickou změnou

Ještě stále tu a tam slýchám, že snaha o udržitelnost je nějaký náš evropský výmysl. Není tomu tak. 87 procent emisí oxidu uhličitého, jednoho z hlavních skleníkových plynů zodpovědných za změny klimatu, pochází ze států, které už se zavázaly k dosažení uhlíkové neutrality.

Čeho? Uhlíková neutralita je stav, kdy budeme do ovzduší vypouštět jen tolik emisí CO2, které jsme schopni zpětně z ovzduší odebírat. Díky tomu zastavíme nárůst jeho koncentrací v atmosféře a zastavíme tak i růst globální teploty.

K uhlíkové neutralitě se samozřejmě hlásí státy jako Česká republika nebo také celá EU a USA, ale také státy jako je Čína, Indie nebo státy Afriky. Zatímco v “západních” zemích budeme důsledky klimatických změn pociťovat zejména jako ekonomické ztráty, v Asii a Africe je už dnes počítají ve ztrátách na životech.

Proč to celé vůbec řešíme

Podívejme se na to, proč je vůbec klimatická změna takový oblíbený strašák a co můžeme v našem okolí pozorovat. O skleníkovém efektu jste už asi slyšeli. V atmosféře máme plyny, které zadržují část slunečního záření u zemského povrchu a díky nim tu máme příjemné teplo a vhodné podmínky pro život.

Od dob průmyslové revoluce, kdy jsme jako lidé začali ve velkém spalovat fosilní paliva (ropa, zemní plyn, uhlí), jsme ale začali výrazně měnit složení atmosféry. Do vzduchu se uvolňuje víc a víc skleníkových plynů a teplota na Zemi roste.

Zatímco globální nárůst teploty je v současnosti přibližně 1 °C oproti období před průmyslovou revolucí, v České republice roste teplota přibližně dvakrát rychleji. Za posledních 60 let se Česko oteplilo rovnou o dva stupně.

Ono nám to ale moc neřekne, jeden stupeň, dva stupně. Můžeme si ten vliv ale ukázat na něčem, co známe. Já už dlouho bydlím v Brně, tak využiju lokálního příkladu.

V Brně občas nastávají vlny veder. Zrovna když píšu tento článek, jedna taková je za oknem. Vlna veder znamená, že je několik dní po sobě opravdu horké počasí, ve kterém se skoro nedá fungovat, starší a nemocní lidé mají zdravotní problémy, produktivita práce klesá, v Británii se taví koleje a podobně.

Taková vlna veder, která by v Brně dříve nastala jednou za deset let, v současnosti nastává asi třikrát za deset let. Při globálním oteplení o dva stupně bude nastávat šestkrát za deset let a při oteplení o čtyři °C by nastávala devětkrát za deset let, tedy prakticky každé léto bychom tu měli vedra k nevydržení.

Se zvyšující se teplotou totiž roste frekvence extrémních projevů počasí. Můžeme uvádět příklady z loňska. Povodně v Německu, požáry v Kanadě, kůrovcová kalamita v Česku… To jsou všechno příklady událostí, které by se bez klimatické změny nestaly buď vůbec nebo jen velmi výjimečně. Teď se už občas dějí a s postupující změnou klimatu se budou dít stále častěji.

Navíc se čím dál víc blížíme k tak zvaným bodům zlomu. Bod zlomu si můžete představit na příkladu ohýbající se větvičky. Ona má nějakou přirozenou pružnost, ale když už ji ohnete moc, tak se prostě zlomí a už ji zpátky nevrátíte. Podobně teď ohýbáme globální ekosystémy. Ony mají nějakou pružnost, ale pokud budeme pokračovat, nastanou nevratné změny.

Takový bod zlomu překročily třeba české smrkové lesy v nížinách nebo ledovce v Alpách. Při současném nárůstu teploty tady do budoucna už prostě nebudou.

To by asi stačilo co do obsahu kapitoly “Pojďme strašit klimatickou změnou”. Důležité je vědět, že problémy, kterým se snažíme vyhnout jsou opravdu zásadní. A že úsilí zastavit klimatickou změnu může být sice nepohodlné a drahé, ale nedělat nic by bylo mnohem dražší.

Komentáře, Zemědělství
Příroda přichází rychle o rozmanitost. Na vině je intenzivní zemědělství, pesticidy i klimatická změna

Jak změnu klimatu zastavit

Pokud se tedy rozhodneme, že se chceme s měnícím klimatem nějak vypořádat, máme v zásadě dvě možnosti. Buď se na změny přizpůsobit – třeba tak, že postavíme hráze na pobřeží a změníme plodiny, které pěstujeme na polích. To je rozhodně potřeba, ale adaptace sama o sobě nestačí.

Změny klimatu potřebujeme zastavit. To uděláme tak, že přestaneme vypouštět do ovzduší další skleníkové plyny, teplota přestane růst a změny klimatu se postupně zastaví.

Dnes už velmi dobře víme, že růst teploty je přímo úměrný množství vypuštěných emisí. Jsme schopni docela přesně spočítat, kolik emisí ještě můžeme vypustit, abychom nepřekročili určitou hranici oteplení. Tomu se říká uhlíkový rozpočet – podobně jako když vám v rodinném rozpočtu zbývá dvacet tisíc korun, tak si můžete dovolit nějakou menší letní dovolenou. Uhlíkový rozpočet udává, kolik skleníkových plynů můžeme ještě do atmosféry vypustit, abychom nepřesáhli určitou míru oteplení.

Pojďme se konečně dostat k tomu, co tedy musíme jako společnost udělat, abychom tohle všechno dokázali. Na obrázku si můžete prohlédnout situaci v České republice a to, kde se berou “české” emise a které sektory jich produkují nejvíc.

Hodně se mluví o tom, co má udělat každý jeden z nás. Že nemáme jezdit autem, létat nebo jíst maso. Přestože podobné individuální snahy rozhodně nejsou zbytečné, těžiště problému leží jinde. Musíme totiž rozlišovat změny, které se mají stát na úrovni našeho individuálního chování a změny, které se musejí stát na systémové úrovni.

Představte si to takhle. Můžeme motivovat každého Čecha, který půjde nakupovat do Alberta, aby si koupil bio jogurt místo obyčejného jogurtu. To je docela pracné a pro spoustu lidí drahé. Přesto se však rozhodně jedná o smysluplnou věc.

Nebo máme možnost systémového přístupu. Můžeme nastavit regulace pro zemědělství a obchod tak, aby když přijdete do Alberta, byly všechny jogurty v nabídce bio. Prostě protože jiné se nebudou vyrábět. Možná mě teď někteří chcete ukamenovat argumenty o tom, že realita potravinových systémů je mnohem komplexnější, než tenhle příklad. Vím. Snažím se tím jen ilustrovat, že bychom měli směřovat svoji pozornost a úsilí na systémové změny.

Možná si teď říkáte “já teda nemusím dělat nic a jen počkám, až se změní příslušné regulace”. No, to není tak úplně pravda. Aby se totiž regulace změnily, musí pro to být politická vůle a politická vůle do velké míry následuje preference společnosti.

Co by měl udělat každý z nás

To nejdůležitější, co bych chtěl, abyste si z mého textu odnesli, je následující. Nestůjte té transformaci v cestě. Nalaďte se vnitřně na to, že je to oukej a změny, o které usilujeme, jsou potřeba.

Buďte dost odvážní na to, abyste mohli změnit váš mindset, vaše vnitřní nastavení, váš postoj k otázkám spojených se změnou klimatu.

Neznamená to, že už nikdy v životě nemáte letět na dovolenou. Znamená to, že každý z nás může ve svém životě hledat, jakým způsobem zrovna ona nebo on může k transformaci přispět. Já jsem vystudovaný přírodovědec, který se osm let zabývá komunikací. Moje přirozená cesta byla začít o klimatu přednášet a natáčet podcast.

Možná jste učitelé, programátoři, řemeslníci, podnikatelé… Není to o tom, že bychom měli všichni začít dělat to samé. Řešení jsou komplexní, situace složitá a mnohé cesty teprve hledáme. Podle mě je však na čase, abychom si přiznali, že změny jsou opravdu potřeba a rozhodli se, že se celou tou situací nenecháme jenom vláčet, ale budeme její aktivní součástí.

Petr Holík
Petr Holík

Petr je vystudovaný přírodovědec a osm let se zabývá komunikací. Poslední rok spolupracuje s projektem Fakta o klimatu, natočil třicet epizod klimatického podcastu 2050.