Již několikátý den se hasiči i záchranné složky snaží zkrotit lesní požár v Českém Švýcarsku. S ohněm bojují i v dalších evropských zemích. Romana Jungwirth Březovská v rozhovoru pro EURACTIV.cz vysvětluje přímou souvislost mezi požáry, extrémními projevy počasí a klimatickou změnou.
Romana Jungwirth Březovská je analytičkou Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky. V rámci českého předsednictví v Radě EU spolupracuje s ministerstvem životního prostředí na implementaci mezinárodních závazků v oblasti propojování biologické rozmanitosti a změny klimatu.
Jak souvisí požár v Českém Švýcarsku s klimatickou změnou?
Souvisí to velmi přímočaře. Vznikl koktejl vhodných podmínek pro nastání extrémních jevů, které klimatická změna vytváří. Zrovna nyní je tímto jevem požár, ale mohla by to být i povodeň, vlny veder nebo silný vítr. Když se bavíme o požáru, tak se bavíme o koktejlu z řady ingrediencí – lidského faktoru, tedy nějaké zápalky, paliva, tedy dobře hořícího dřeva, extrémně nízké vlhkosti půdy a souhry pravděpodobnosti a náhody.
Vypůjčím si informaci od klimatologů z Czechglobe (Ústav výzkumu globální globální změny Akademie věd ČR – pozn. red.). V posledních třiceti letech vzrostl počet dnů s požárním rizikem, tedy počet dnů „příznivých“ pro vznik požárů, o více než dvacet za rok. Vytváříme tedy podmínky k tomu, aby k požárům mohlo docházet.
Jak to myslíte?
Musíme se bavit i o složení samotných lesů. V parku v Českém Švýcarsku se jednalo o smrkové plantáže, které měly být nahrazeny odolnějšími, přirozenějšími, smíšenějšími lesy. Tato transformace se ale nestihla. Je důležité si uvědomit, a vycházím ze Zprávy o stavu lesů za rok 2020, že smrk tvoří v současné skladbě lesů 49 procent všech stromů. Pokud se ale podíváme na to, jak by to mělo být přirozeně, měl by smrk tvořit jen jedenáct procent. Smrky tedy nyní rostou v místech, která pro ně nejsou vhodná. Mají se správně nacházet v nadmořské výšce od zhruba 900 metrů nad mořem. Ironií je, že Hřensko je s pouhými 130 metrů nad mořem vůbec nejnižší bod České republiky. Rostou tam však smrky, kterým se nejvíce daří v horských podmínkách, a tím, že rostou na místech, které jsou pro ně nepřirozené, jsou i náchylnější k tomu stát se obětí kůrovce smrkového. Navíc jsou také vysílené nedostatkem vláhy, a to vše způsobuje, že jsou náchylnější ke vzplanutí.
O problému víme už řadu let
V minulosti se tedy stalo, že se nesprávné stromy vysadily na nesprávném místě. Víme proč? A jak dlouho už o tom vlastně víme?
Pěstování smrků je a byla ekonomicky výnosná činnost, což má prim nad ekologií. Počátky snad můžeme hledat kolem druhé poloviny 19. století a v období průmyslové revoluce, kdy bylo potřeba hodně dřeva, ideálně rovného a dlouhého, a na to je smrk vhodný. Pro nás může být ale zajímavější rok 2015, od kdy má Česko Adaptační strategii, jejímž účelem je přizpůsobit zemi na dopady změny klimatu. Strategie byla aktualizovaná v roce 2021 a zrovna požáry vegetace jsou v ní zahrnuty jako jedny z hlavních projevů změny klimatu v České republice. Zároveň bych zdůraznila dva cíle, na které aktualizovaná strategie navazuje.
Jaké to jsou?
Jedná se o cíl podporovat přirozené adaptačních schopnosti lesů a posilovat jejich odolnost proti změnám klimatu. Druhým cílem je ochrana a obnova přirozeného vodního režimu v lesích. Oba cíle spolu úzce souvisí a oba byly hodnoceny jako nedostatečně plněné. Tím chci naznačit, že o potřebě přizpůsobovat lesy na měnící se klima víme řadu let, samotná adaptace se ale moc rychle nedaří, a to i s ohledem na fakt, že samozřejmě trvá několik desítek let, než vyroste pořádný silný zdravý les v podmínkách, které jsou pro něj nejpřirozenější.
Když problém rozšíříme i na vlnu veder, kterými Evropa prochází, jak ty můžeme odůvodnit z hlediska klimatické změny?
Klimatická krize obecně zintenzivňuje extrémní meteorologické jevy. To zahrnuje právě celou škálu projevů, jako jsou požáry nebo zmiňované vlny veder. Ty jsou delší a častější, s většími extrémy. Co se týče obecně rostoucích teplot, v České republice se teplota od roku 1961 zvýšila o dva stupně Celsia. Celosvětově vzrostla průměrná teplota o 1,2 stupně v porovnání s předindustriální dobou. Podle Pařížské dohody z roku 2015 se státy světa shodly na tom, že by se průměrná globální teplota neměla zvýšit o více než 1,5 až 2 stupně, jako Česko už jsme ale na dvou. Kdyby se celý svět oteplil o dva stupně, tak zde máme takové podmínky, které jsou neslučitelné se se životem tak, jak ho známe.
V EU už shořelo území desetkrát větší než Praha
Jak argumentujete na obvyklou hláškou „vedro v létě tu bylo i před padesáti lety, není to jiné“?
No, jednoduše, že tomu tak není. Máme na to data, která se dají najít například na webu zmíněného CzechGlobe, na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu nebo na webu Fakta o klimatu. A nejde jen o vlny veder nebo požáry, ale i o intenzivnější větry, které jsou další příměsí požárů. Jedná se o jednotlivé faktory, které se navzájem posilují, to je ta smrtící kombinace. Kdybychom měli jen jednotlivý jev, můžeme se na něj jednodušeji soustředit, ale tím, že se jevy sčítají, tak jsme svědky dominového efektu, a proto i nevíme, kde pořádně začít, a jak jednoduše pojmout řešení.
Jak je na tom aktuálně zbytek Evropy?
Obecně kombinace vln veder a sucha přispívají k velkému šíření lesních požárů v Evropě. Požárů je čtyřikrát více než obvykle. Například aktuálně bylo velmi extrémní riziko požárů hlášeno pro oblasti ve Francii, Španělsku, Itálii, na Krétě, v Maroku, Tunisku a Alžírsku, tedy i v zemích, které s EU sousedí. Extrémní riziko bylo vyhlášeno i v Rumunsku, Maďarsku, Řecku, Albánii a Turecku. Problémem jsou opakující se vlny veder mezi červnem 2021 a červencem 2022. Letní požáry jsou například ve Francii a Španělsku šestkrát větší než v průměru za období 2006 až 2021, až sedmkrát větší například v Dánsku a tak dále. Dosud v EU shořelo okolo 500 tisíc hektarů, přičemž průměr mezi lety 2006 až 2021 byl 100 tisíc hektarů. Těch 500 tisíc hektarů si můžeme představit jako sto tisícinásobek Václavského náměstí nebo desetinásobek celé Prahy. Aktuálně je požáry v Evropě zničeno průměrně více lesů než za stejné období kdykoliv v minulosti.
Co s tím vlastně státy dělají?
Tady je z pohledu EU důležité zmínit, že si státy jednak pomáhají samy, jak jsou schopné, ale mobilizují i unijní pomoc. Řecká flotila pomáhá například ve Francii, Portugalsku nebo Albánii. Důležitý je v této souvislosti Mechanismus civilní ochrany unie, kde si státy EU na bázi dobrovolnosti pomáhají reagovat na mimořádné události, mezi něž patří například požáry, ale i zdravotní krize nebo konflikty. Například do Slovinska poslalo svoje helikoptéry Rakousko nebo Chorvatsko. O pomoc žádá čím dál více států, včetně Česka. Nastává však nelehká situace, kdy více států najednou potřebuje asistenci, například jen v červenci požádaly pouze během osmi dnů čtyři státy o pomoc – Francie, Portugalsko, Slovinsko a Španělsko, a tím pádem se logicky musí různě přerozdělovat kapacity. Samotný mechanismus byl v roce 2007 až 2021 aktivován ve více než pěti stech případech, ve srovnání s průměrným počtem žádostí bylo v letech 2020 a 2021 žádostí o pomoc pětkrát více. Urgence se zvyšuje, a vidíme rostoucí trend právě v souvislosti s požáry. Loni bylo těchto žádostí devět, letos jich bude mnohem více.
Tady už mluvíme doslova o hašení požárů. Jak ale například v jižních státech EU, kde se extrémy dějí delší dobu a ve větším měřítku, rezonuje téma klimatické změny mainstreamovou politikou? Je to tam větší téma, než třeba doposud bylo u nás?
Zajímavá otázka, bohužel na ni neznám odpověď. Určitě by bylo zajímavé zjistit, do jaké míry extrémní meteorologické jevy způsobené změnou klimatu ovlivňují volební preference. Obecně ale platí, že není intuitivní si spojit jednotlivé jevy s globálním procesem. O to větší roli hrají političtí lídři a lídryně v propojování souvislostí a nacházení řešení, které nás ale nedovedou do dalších krizí.
Oproti tomu Evropská komise klimatickému tématu dává minimálně ve svých plánech velkou prioritu. Jak to ale vypadá v praxi?
Lze se na to dívat z řady stran. Co se týče adaptace, určitě je dobré zmínit Adaptační strategii EU, která byla předložená EK v roce 2021 a jedná se o aktualizovanou strategii z roku 2013. Jde zároveň o součást Zelené dohody pro Evropu. Posun lze spatřit například v tom, že dnes už mají všechny státy EU svoje vlastní vnitrostátní adaptační strategie, včetně Česka, které aktualizovalo původní dokument z roku 2015 minulý rok. Obecně je ale patrné, že adaptace není samozřejmost. Téma tu v této šíři určitě nebylo vždy a státy se s tím teprve snaží naučit pracovat.
Strategie ale zůstávají zatím především na papíře.
Je to tak, není žádný stát ani v Evropě, ani na světě, který by byl odolný vůči změně klimatu, to však vyplývá z podstaty problému, o kterém se bavíme. Jedním z rizik změny klimatu je to, že pakliže nebudou všichni odolní, tak nebude nikdo schopný dlouhodobě čelit všem rizikům. Vidíme to i u požárů, které překračují státní hranice, ten z Českého Švýcarska už je v Německu. Spolupráce je potřeba na všech frontách.
Utnutí ruských kohoutků jako příležitost
Proč je ale tak komplikované přenést strategii do reality?
Strategie Evropské komise žádá po státech, aby na národních úrovních strategie probíhaly chytřeji, rychleji, systematičtěji a zároveň, aby se zvýšila mezinárodní spolupráce. Když říká „chytřeji“, myslí tím třeba to, aby se státy naučily lépe pracovat s daty. Například vědět, jak velká je cena za nečinnost v oblasti adaptace, jestli jsou například majetky, které hoří, pojištěné, nebo kam sázet žáruvzdorné plodiny, či jestli se má regulovat stavba v oblasti vyššího rizika požárů. To vše vyžaduje velké koordinované úsilí a řadu diskusí a spolupráce napříč oblastmi, které spolu tradičně jinak nemají potřebu komunikovat.
A to mluvíme jen o adaptaci, což jsou dopady klimatické změny. Je ale hrozně důležité zabránit tomu, aby tyto dopady vůbec vznikly. Zásadní je proto mitigace změny klimatu. Co se týče konkrétních iniciativ EU, jde například o snižování emisí skleníkových plynů, kterými se zabývá velký legislativní balíček Fit for 55. Do roku 2030 by měly státy EU snížit emise skleníkových plynů o 55 procent v porovnání k roku 1990. I během našeho předsednictví se řeší jednotlivé tematické balíčky. To francouzské, které českému předcházelo, vyjednalo společnou pozici členských států EU. Nyní se bude balíček konzultovat s Evropským parlamentem a Evropskou komisí. Toto je zásadní, i s ohledem na ruskou agresi na Ukrajině. Balíček Fit for 55 by neměl jít do pozadí, i v rámci něj se řeší využívání půdy a lesnictví, tedy velmi zjednodušeně, do jaké míry se lesy v členských státech mají stát „pohlcovači CO2“.
Když zmiňujete Ukrajinu, jak spolu témata souvisí?
Když se připravoval Fit for 55 nebo už i Pařížská dohoda v roce 2015 nebo loňská klimatická konference COP26, předpokládalo se, že se opravdu utlumí využívání uhlí a všech fosilních zdrojů, byť bylo všem jasné, že to nebude jednoduché. Počítalo se s tím, že se uhlí nahradí na určitou dobu fosilním plynem, než budou státy schopné dostatečně využívat potenciál obnovitelných zdrojů energie nebo jadernou energii. Aktuálně ale do EU nemíří veškerý plyn, na kterém jsme v naší transformaci závislí a s ohledem na blížící se zimu je potřeba, aby se našly nové zdroje plynu. A je otázkou, jestli kvůli tomu vznikne ve společnosti nálada a především politická vůle k oddálení nástupu obnovitelných zdrojů energie. Konstruktivnější pohled na věc by byl naopak urychlení rozvoje obnovitelných zdrojů energie tak, aby nahradily plyn mnohem dříve, než se původně očekávalo, a aby se zároveň minimalizovaly negativní sociální dopady. Tím se nejenže nebudou tvořit další závislosti na fosilních palivech a na režimech, které je dodávají, ale zároveň se budou rychleji snižovat emise skleníkových plynů. V konečném důsledku by tak měla být lehčí i adaptace na změnu klimatu, o které jsme se bavili na začátku.
Klimatické agendy v prioritách českého předsednictví mohlo být víc
Zmínila jste české předsednictví v Radě EU. Když se podíváme do priorit, klimatických bodů tam najdeme opravdu málo. Jak si to vysvětlujete?
Zásadní problém je ten, že je rozšířený velký rezortismus. Přestože je měnící se klima velké téma, které nás bude opravdu ovlivňovat, ať už v oblasti potravinové bezpečnosti, mentálního i obecného zdraví, průmyslu nebo hořících lesů nebo nasazení hasičů, kteří budou chybět někde jinde, není jednoduché najít společnou řeč. Změna klimatu je v Česku agenda přisouzená ministerstvu životního prostředí, přestože v praxi se na řešení změny klimatu musí zásadně podílet i ministerstvo zemědělství, ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo dopravy, ministerstvo pro místní rozvoj, ministerstvo školství a další. Ty ale agendu nevnímají jako svoji, jako pro ně zásadní. I když ale není klima explicitně v prioritách zmíněno, lze jej v představených prioritách najít, ať už v kontextu obnovy Ukrajiny, energetické i další bezpečnosti, silných demokratických institucí a podobně. Pozitivní je, že přestože klima nemá „vlastní prioritu“, jedná se o průřezové téma, které státy musí řešit, ať chtějí, nebo ne. Klima jako takové se ale dá najít v detailech priorit například ministerstva životního prostředí, v souvislosti s balíčkem Fit for 55, adaptace nebo Nature Restoration Law (nařízení o obnově přírody – pozn. red.) Samozřejmě by člověk rád viděl k tématu víc.
Eva Soukeníková
Eva je redaktorkou českého zpravodajského portálu EurActiv.cz sledujícího dění v Evropské unii. EurActiv poskytuje soubor aktuálních článků a analýz z různých oblastí evropské politiky v českých souvislostech. EurActiv.cz je česká verze bruselského serveru www.EurActiv.com.
