Abychom se uživili, musí být v kontejneru hadry i věci, které se dají nosit, říkají provozovatelé kontejnerů na textil

Textilní odpad z domácností se od roku 2025 bude sbírat ve všech obcích povinně, podobně jako dnes papír, sklo či plasty. Komu to obce svěří a zda bude dost recyklačních kapacit, není jasné.

Současné kontejnery na textil budou mít za pár let konkurenci. Ekonomika společností, které je provozují, stojí na textilu, který se dá znovu použít. Odpad tvoří tu méně zajímavou část, většinou je na obtíž. „Až třetina se dá ještě nosit, další část jde na recyklaci. Celkem jsme však schopni využít 70 až 95 procent darovaného textilu,“ říká Pavel Hendrichovský, předseda sociálního družstva Diakonie Broumov. Základní princip všech firem provozujících kontejnery je ekonomická udržitelnost, i když je to blíž sociálnímu podnikání,“ dodává Lenka Harcubová, jednatelka společnosti Potex, která má také svou síť nádob.

Jak se ekonomicky daří firmám, které do kontejnerů sbírají a svážejí použitý textil?

Hendrichovský: Hlavně prudký nárůst cen pohonných hmot v letních měsících na nás měl drtivý dopad. A sotva se nám podařilo vymanit z následků covidu, přišlo zdražování. Naštěstí se situace pomalu stabilizuje. Situace na Ukrajině žádný zásadní vliv neměla.

Harcubová: Doba covidu nás dostala na kolena, Potex skončil poslední dva roky ve ztrátě. Když začínala karanténa na jaře 2020, měli jsme zvýšené množství odpadů, lidé měli čas na vyklízení půd a sklepů. Jenže to je materiál kontaminovaný hlodavci. Lidé si to vysvětlili tak, že kontejner je sběrné místo pro nepotřebný odpad. Likvidovali jsme matrace, postele a velmi staré šatstvo, které již nešlo využít ani jako technické textilie. V době covidu pak materiál ubýval.

Hendrichovský: Ubyly nám i sbírky textilu, které pořádají obecní a městské úřady, protože se lidé báli nákazy.

Kontejnery provozují firmy jako Diakonie Broumov, Potex, Dimatex, TextilEco, Kloktex. Jsou to všechno charity?

Hendrichovský: Charitou se nedá nazvat žádný z uvedených subjektů, byť se některé takto prezentují. Většina těchto společností pracuje na komerčním principu, případně využívají k dofinancování některých činností veřejné sbírky nebo veřejné prostředky. Tento obor není na zbohatnutí, ale na slušné uživení se ano.

Harcubová: Klišé je, že to vše jde na charitu. Základní princip všech firem provozujících kontejnery je ekonomická udržitelnost, i když je to blíž sociálnímu podnikání. Těžko budete řidiče platit hadry, totéž platí pro auta, kontejnery, elektriku a nájem. Charitativní činnost děláme do určité míry – penězi pomáháme Kapce naděje a Lince bezpečí. Kromě toho každoročně třídíme oblečení neziskovým společnostem na míru. Nemají kapacity na třídění kamionu hadrů, navíc drtivou většinu z toho nepotřebují.

Hendrichovský: Diakonie provozuje síť vlastních dobročinných obchodů, které zároveň plní funkci sběrných a výdejních středisek použitého textilu. Podobně postupují i další firmy v Asociaci recyklace použitého textilu (Aretex). Část věcí posíláme do zemí třetího světa. Kvalitní materiál tam putuje za peníze a pokryje nám dopravu a distribuci, zbytek jde bezplatně na pomoc. Dáváme druhou šanci lidem i textilu. Neskončí to na skládkách, předcházíme vzniku odpadu a zaměstnáváme lidi.

Od roku 2025 se bude v Česku na základě evropské směrnice třídit textil povinně, aby se už neobjevoval v komunálním odpadu. Sběr budou muset zajistit obce. V tuto chvíli se textil sbírá dobrovolně a na komerční bázi. Bude to pro vás znamenat narušení byznysu?

Hendrichovský: Legislativa je teprve ve fázi přípravy, takže nemůžeme přesně říct, jak se situace vyvine. Aktuálně jsou ve hře dva scénáře. Buď se textil bude sbírat v režimu odpadu. To znamená budou jej svážet odpadové vozy a nic se z něj již nebude moct využít na nošení. Bude sloužit výhradně jako vstupní surovina pro recyklaci, případně skončí na skládce či ve spalovně. Pro obce by to znamenalo platit odpadovým firmám, podobně jako dnes platí za svoz tříděného komunálního odpadu. V tom případě se současný systém sběru do komerčních kontejnerů zbortí, protože v režimu odpadu z toho nemůžeme nic vzít do dobročinných obchodů ani to vyvážet do zemí třetího světa. Musíme to jen recyklovat a to znamená znehodnocení výrobků, které by šly znovu použít.

Anebo se textil bude svážet v režimu „předcházení vzniku odpadu“, což umožní jej dále třídit, použitelné ošacení využít pro humanitární účely, případně je prodat v prodejnách s použitým textilem. Jako odpad se pak deklaruje až to, co opravdu nejde využít ani jako oblečení, ani pro další průmyslové zpracování. Mohli bychom tak dál fungovat.

V souvislosti se zavedením povinného sběru textilu se mluví o poplatku za textil uvedený na trh podobně, jako je tomu u elektrospotřebičů. Z poplatků by se financoval sběr, dotřídění a recyklace použitého textilu. Jak velký by měl poplatek od výrobců podle vás být, aby systém fungoval?

Hendrichovský: Bez příspěvku na recyklaci by bylo pro provozovatele nerentabilní mít kontejner v každé obci. Aby to pro firmy v odvětví bylo udržitelné, potřebovali bychom korunu za kilogram na svoz, korunu na třídění, korunu na zpracování. Na Slovensku počítají s tím, že poplatky bude vybírat obdoba Ekokomu (českým státem autorizovaná obalová společnost, která vybírá poplatky od výrobců a z nich financuje systém třídění a recyklace, pozn. aut.). Výrobci textilu tak budou přispívat poplatkem na financování recyklace.

Jak je to dnes s rozmístěním kontejnerů na použitý textil. Platíte za pronájem místa obci?

Hendrichovský: Přesnou statistiku asociace nevede, ale obecně lze říci, že některé obce podporují sběr textilu a platbu za umístění kontejneru nevyžadují, některé obce na recyklaci přispívají již nyní. Nicméně jsou i města, která platbu vyžadují.

Máte kontejnery po celé republice. Zaznamenali jste regionální rozdíly v tom, jak lidé vyhazují použité oblečení?

Hendrichovský: Je velký rozdíl mezi tím, co se sveze z měst a co z venkovských oblastí. Když na vesnici něco odložíte, vytaháte to na zahradě či do dílny a pak to teprve dáte do kontejneru.

Harcubová: To mohu potvrdit ze sledování našich analýz výtěžnosti. Na sídlištích lidé nemají věci kde skladovat, jsou to rodiny s dětmi, je tam častější obměňování. Textil je aktuální, moderní, je v relativně dobrém stavu, i když je to levný textil. V lokalitách s rodinnými domky lidé vyřazují oblečení o pět let později, protože mají prostor na jeho uložení. Odložené oblečení by přitom mělo být použitelné k původnímu účelu. Po letech ztratí na atraktivitě, navíc textil stárne – žloutne, zapáchá. Aby naše činnost byla ekonomicky udržitelná, musí být obsah kontejneru v rovnováze – musí tam být hadry i použitelné věci. Dnes se pohybujeme na hraně udržitelnosti.

Kolik šatstva z kontejneru se dá využít?

Hendrichovský: Z materiálu svezeného k nám se dá až třetina ještě nosit. Šatstvo, které na sebe už nikdo neobleče, protože je nemódní, zničené nebo poškozené, ale čisté, putuje na recyklaci. Celkem jsme však schopni využít 70 až 95 procent darovaného textilu.

Je třeba ho před recyklací upravit a roztřídit?

Hendrichovský: Musíte to odknoflíkovat, odzipovat, aby si recyklační firmy nezničily stroje, které textil rozvlákňují. Dělají to naši zaměstnanci, ale mzdu člověka nám to nepokryje. Oblečení se lisuje do balíků a posílá recyklátorovi. Například ze svetrů a džín se dělají koberce, prachovky – odebírá to recyklační firma Retex z Moravského Krumlova.

Harcubová: Textilní materiál je spolu s plasty jedna z nejhůře recyklovatelných položek. Je mnohosložkový a jednotlivé druhy textilu se musí roztřídit, pokud z toho má vzniknout nový výrobek. Někdy je to tak sofistikované, že nepoznáte, co to je za materiál. I proto někteří recyklátoři zpracovávají jen odpad z výroby nového textilu. Složení továrního odpadu je známé, můžete garantovat kvalitu a vlastnosti materiálu.

Zmínili jste, že lidé nosí do kontejnerů i nepoužitelný textilní odpad. Jsou s jeho likvidací spojené náklady?

Hendrichovský: Likvidace nepoužitelného materiálu nás stojí kolem 100 tisíc korun měsíčně. Zimní věci nám činí nejvíc problémů. Například nepoužitelné zimní bundy z několika druhů materiálů nemůžeme poslat k recyklaci, práce s jejich páráním se nevyplatí. A pak se vyhazuje obuv a párové ošacení. Pokud nám někdo chce darovat boty, strašně by nám pomohlo, ať je spáruje, nejen vysype do kontejneru! Protože obchodní domy už nedávají zdarma igelitky, lidé nám věci vysypávají do kontejnerů nezabalené a nám se to při nakládání a manipulaci zatoulá a musíme je likvidovat. Podobně to platí o pyžamech. Najdeme lepší využití, když to lidi spárují.

Díra, flek, rozbitý zip – to vůbec nepatří do kontejneru na použitý textil, musíme to likvidovat. Každá společnost má však jiné možnosti recyklace a dalšího využití, někdo likviduje až 30 procent svezeného materiálu a někdo jen pět procent. Jde to pak do spalovny, nebo na skládku.

Harcubová: Totéž jsou oděvy slepené od barvy, vlhký, silně znečištěný starý textil, skladovaný ve sklepích. Bývají tam myší bobky. Navíc od sběru až po třídění na to naši zaměstnanci sahají a dýchají to.

Občas je vidět kolem kontejnerů rozházené šatstvo. Jak čelíte vykrádání kontejnerů?

Harcubová: Lidé se snaží dostat do kontejnerů, i když je máme zajištěné přepážkami. Sahají tam tyčkami, háčky, visí tam do půl těla, rozřezávají záda kontejneru… Chápeme, že dotyčný věc potřebuje, ale dělá nepořádek a kazí to image sběrových kontejnerů před obcí i před veřejností. Navíc nemůžeme jezdit likvidovat nepořádek desítky kilometrů daleko, musíme mít co nejefektivněji naplánované trasy svozu kontejnerů. Před Vánoci nebyl den, kdy by se to nedělo.

Hendrichovský: Lidé nám chtějí pomoct a myslí si, že když to dají před kontejner, někdo si to vezme. Ale nepřizpůsobiví to rozhrabou, pak to zmokne a my to vezeme na skládku. Obce nás pak upozorňují, ať si uklidíme kolem svého kontejneru.

Recyklace textilu je problematická. Čistě teoreticky bychom měli rychloobrátkového textilu nakupovat co nejméně, ne?

Harcubová: Bylo by to ideální. I kdybychom teď přestali nakupovat oblečení, tak pět až deset let nebudeme chodit nazí. Byla doba, kdy měli lidé jen pár kousků oblečení a muselo se to vyprat. Neměli jsme ty nadbytky, co dnes – jen dvoje kalhoty, čtyři trička a tak dále. V lidech nákupy vzbuzují rozkoš a blaho a pocit bohatství, je to o vyplavování endorfinů. Když si můžete koupit každý týden několik triček, připadáte si bohatší. Lidé ale přitom nemají na základní věci, jako je bydlení.

Takže za to může naše poživačnost?

Harcubová: Není to tak, že lidé chtějí tolik oblečení a prodejci se tomu přizpůsobili. Je to obráceně. V rámci globalizace a rozšiřování svých obchodů po světě vyvolali poptávku. Napřed byly dvě kolekce léto zima, pak čtyři kolekce, dle ročních období, dnes se dělá až 50 kolekcí ročně. Jejich marketing přitom pracuje i se sociálními aspekty výroby oděvů a s udržitelností. Akcionáře oděvních korporací dnes nikdo nezná, jejich cílem je vytěžit víc peněz, zodpovědnost se vytrácí. Ne jako třeba ve Veba Trutnov, kde byste mohla potkat majitele. Začalo se šít nekvalitně a vytěžovat zdroje v zemích globálního jihu. Společenská zodpovědnost do Bangladéše či Pákistánu nedosáhne a nutí tamní výrobce i zemědělce k neustálému snižování ceny. To souvisí s likvidací půdy a vodních toků. Za draho prodávat nemohou, tak se snaží snížit náklady na úkor tamních lidí a životního prostředí.

Co soudíte o aktivitách, kdy oděvní řetězec od zákazníků vybírá použité oblečení, například společnost H&M?

Harcubová: Je to ve většině případů greenwashing. Lidem vnutí poukázku na nový nákup a vybraný použitý textil dají firmě, jako je ta naše, jen v zahraničí. Snaží se dosáhnout maximálního zisku bez kultivace. Tlak zespoda může věci měnit. Neumím si představit, kdo bude firmám schopen něco nařídit: aby se chovaly jinak, aby platily recyklační poplatek.