S nákupem na úvěr, a tedy i s úroky má v Česku zkušenost 59 procent lidí. Úroky jsou také klíčovým prvkem národního i globálního hospodářství – brzdí, nebo naopak startují ekonomickou aktivitu. Jak ale souvisejí s nutností dalšího růstu a stavem naší planety?
Na zodpovězení této otázky je potřeba vsunout mezi přírodu a úroky ještě proměnnou ekonomického růstu. Právě ten je totiž ohniskem sporu mezi středním ekonomickým proudem a ekologickou ekonomií, dle které je nekonečný růst hospodářství na planetě s omezenými přírodními zdroji nemožný.
Diskuze se doposud vedla především o otázce propojenosti růstu hrubého domácího produktu s globálně stále rostoucími emisemi oxidu uhličitého. V některých zemích se sice podařilo při slabém ekonomickém růstu dosáhnout mírného poklesu emisí, tento pokles byl ale příliš nízký vzhledem k potřebě urychleně skoncovat s jejich produkcí v celosvětovém měřítku. Růst kromě emisí přímo souvisí také s neudržitelným vývojem v otázce spotřeby materiálů, biodiverzity a vede k plošnému pustošení ekosystémů a chudnutí lidí závislých na zdrojích z nich.
Dosavadní krize ukazují, že nutnost růstu, takzvaný růstový imperativ, skutečně existuje, protože každá ekonomická recese a zastavení růstu přináší zásadní sociální problémy. Nedochází-li k růstu, kapitalistická ekonomika prostě přestává fungovat.
Ekologičtí ekonomové sledují, kde růstový imperativ vzniká a kde se spirála závislosti na růstu roztáčí. Ptají se, nakolik je udržitelný způsob, jakým fungují dnešní peníze. Ty totiž zdaleka nejsou jen neutrálním pojivem ekonomiky, díky němuž jsme schopni mezi sebou vyměňovat zboží a služby. Tak je sice nazírá mainstreamová ekonomie, ale přehlíží přitom důležité aspekty jejich fungování.
Úroky kladou nároky
V centru debat mezi ekologickými ekonomy s dědici idejí ikonického ekonoma J. M. Keynese leží právě úroky. Klíčovým bodem sporu je otázka, jestli úroky vytvářejí růstový imperativ, nebo nikoliv. S tezí, že úroky růstový imperativ opravdu vytvářejí, přišel britský ekonom Richard Douthwaite. Tomu v roce 1999 vyšla kniha Ekologie peněz, v níž popisuje napojení úrokové a dluhové spirály na produkci.
Když banka půjčí peníze, splacení půjčky následně předpokládá produkci, kvůli které byla daná půjčka poskytnuta. To není nic neobvyklého. Problém vzniká až s úrokem. Ten vytváří návaznou potřebu, aby bylo na jeho splacení něco vytvořeno, a zde se dle Douthwaitea skrývá kritizovaný růstový imperativ.
Tím něčím, na co se splacený úrok použije, nejsou jen platy zaměstnanců banky, jejich počítače nebo mramor ve foyer. Putují především na pokrytí spotřeby bohatých akcionářů, kterým z podnikání banky plynou zisky. Zaplacený úrok jde tedy zpátky do ekonomiky ve formě spotřeby a peníze nikde nechybějí, takže není nutnost si znovu půjčit ani není vytvářen systémový tlak. Jestliže si totiž akcionář ze svých dividend koupí soukromé letadlo, někdo je musí vyrobit a za práci v továrně dostane zaplaceno. Za výplatu si pak koupí potraviny nebo dovolenou u moře. Peníze tedy nadále v ekonomice obíhají.
Roztáčení dluhové spirály
Systémový tlak na růst dle ekologických ekonomů Christiana Kimmicha, působícího mimo jiné na katedře Environmentálních studiích brněnské FSS, a Ferdinanda Wenzlaffa z Hamburské univerzity vzniká až s hromaděním peněz. To, co se z úroku zaplaceného bance nepoužije pro fungování banky nebo na soukromé letadlo jejích akcionářů, může zůstat ležet ladem jako cash. Anebo to lze investovat do existujících nemovitostí, půdy, zlata nebo obrazů, které nejsou přímo spojené se zbytkem ekonomiky. Tím pádem jsou tyto specifické formy majetku jakýmsi bezpečným přístavem pro zisky nejbohatších lidí na světě. Zásadním problémem je, že hodnota zmiňovaného majetku neteče zpátky do reálné ekonomiky, ale ekonomika jejich ekvivalent v podobě zisku vytvářet musí.
Dle dat publikovaných britským časopisem The Economist by mohlo být takto bokem ukládáno až šest procent hodnoty světových akciových trhů. Ekonomika založená na půjčkách s úrokem v případě, že daný úrok není spotřebován, musí vyprodukovat další zboží a služby. Peníze na to však získá jen z dalšího dluhu, který v sobě opět obsahuje úrok. A tak se dluhová spirála roztáčí dokola každý rok, produkce stále roste až do vyčerpání ekosystémů a ekologického kolapsu.
Dle Světové meteorologické organizace hrozí, že nárůst teploty o 1,5˚C související s lidskou činností a spotřebou překonáme již před rokem 2027. Další zvyšování teploty pak povede k událostem, pro které už termín kolaps nebude nepřiměřený. Jedinou alternativou tomuto vývoji je zevrubná změna systému.
Postkeynesiánští teoretici sice uznávají, že úročení půjček je spjato s vývojem kapitalismu a má negativní důsledky, ale mají vůči kritice ze strany ekologických ekonomů námitky. Kritizují například předpoklad preference akcionářů peníze hromadit, nebo to, že ekologičtí ekonomové údajně neberou v potaz možnost využít naspořené peníze na pozdější splacení dluhů. Tyto námitky mají své teoretické opodstatnění, ale současné praxi neodpovídají.
Výnosy z úroků zpět do komunit
Jaké alternativy tedy ekologičtí ekonomové prosazují? Představují si post-kapitalistický nerůstový ekonomický systém zcela bez úroků? Ne nutně. Většina nerůstových alternativ v otázce peněz vychází z bezúročných půjček. Banky založené na úročení peněz by mohly dle nerůstových modelů existovat nadále, jen by smysl jejich existence nebyl v hromadění majetku akcionářů, ale ve vracení peněz z úroků do místní komunity.
Úrok jako takový tolik nevadí. Stává se nebezpečným až v situaci, kdy je součástí systému, ve kterém dosahují majetky takového rozsahu, že vytvářejí ekonomiku samu pro sebe. Zároveň totiž vynucují, aby zbytek ekonomiky neustále rostl, aby mohl rozmnožování majetku dále financovat. A přesně v takovém systému aktuálně fungujeme.
Tomáš Imrich Profant
Tomáš Imrich Profant je slovenský ekonom, zabývající se mimo jiné problematikou nerůstu. Působí jako docent na Fakultě mezinárodních vztahů Ekonomické univerzity v Bratislavě a zároveň je výzkumným pracovníkem na Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, jehož zřizovatelem je ministerstvo zahraničních věcí. Doktorát získal na katedře politologie na univerzitě v německém Kasselu.
