Česko je zemí bazénů. Jenže příhodné letní osvěžení může představovat také zdravotní riziko. To v případě, že je ve vodě příliš vysoká koncentrace vázaného chloru, parazitů, řas a dalších choroboplodných zárodků. Základem by měla být správná hygiena.
Z pohledu chemikálií není rizikem v bazénech ani tak samotný chlor jako jeho sloučeniny. Nejhorší je trichloramin neboli chlorid dusitý, pro nějž Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje jako limitní koncentraci 0,5 mg na metr krychlový ve vzduchu v halách bazénů. Limity pro vázaný chlor ve vodě jsou v Česku max 0,3 mg na litr, v Německu pak 0,2 mg na litr.
Pokud je člověk po delší dobu vystaven působení trichloraminu, látka může vyvolat chronickou bronchitidu nebo astma. Obranou proti němu je dodržování hygieny včetně používání toalety a sprchy před vstupem do bazénu. Trichloramin totiž vzniká reakcí chloru s organickými látkami obsaženými především v potu a moči.
„Máme ve sprchách upozornění, aby se lidé před koupáním myli, ideálně bez plavek a mýdlem celé tělo. Také by měli mít plavky čisté, lepší jsou kratší než dlouhé, čím více materiálu, tím více nečistot. Ty se drží i ve vlasech, takže pomoci mohou i koupací čepice, delší plavky ale nezakazujeme,“ říká Kateřina Synková (dříve Prančlová), vedoucí péče o zákazníky, obchod a marketing Sportoviště Sušice.
Pokud je voda cítit typickým bazénovým pachem, je to známka toho, že chlor bojuje s nečistotami a mění se na vázaný chlor. „U dlouhodobých zákazníků je patrné zlepšení, ale samozřejmě je to běh na dlouhou trať,“ dodává Synková.
Slaná voda není záchrana
Takzvanou sladkou vozu v bazénech, včetně soukromých, dnes často nahrazuje slaná voda. I v ní ale vzniká chlor, a to elektrolýzou rozpuštěné soli. Následně se v těchto bazénech také vyskytuje trichloramin.
„Za mě je celý humbuk se slanou vodou jen kampaní velkých hráčů na poli zahradní techniky, kteří to nazývají bezchlorovou chemií,“ říká Michael Carvan, šéf obchodu ve společnosti Lifetech. Ta prodává zařízení na bázi ultrafialových paprsků a ozonu (tzv. AOP, pokročilé oxidační procesy, pozn. aut.), která dokážou škodlivé sloučeniny chloru z vody odbourávat.
Veřejné bazény, koupaliště a wellness dnes proto „UV lampy“ začínají používat k úpravě vody. Například pražský hotel Juliš si na webu pochvaluje, že díky UV paprskům se sníží množství vázaného chloru ve vodě o 50 až 70 procent. Jejich bazén je tak údajně vhodný i pro malé děti od pěti měsíců věku.
Podle Carvana prý zákazníci, kteří mají sofistikovanější produktovou řadu jejich firmy, nemusejí používat chlor v podstatě vůbec. Veřejné bazény se ale bez něj zatím neobejdou, protože zákonná norma vyžaduje určitou hladinu reziduí chloru v odebíraných vzorcích.
Hlavně ne skalici modrou!
Carvan upozorňuje, že bazénová voda je velká alchymie. „Je jí hodně najednou, svítí na ni slunce a pořád ji znečišťujete – už jen tím, že do bazénu vstoupíte. A nejhorší je, že jsou pořád lidé, kteří si do bazénu sypou skalici modrou. Přitom to je těžký kov a už se roky používat nemá,“ dodává Carvan.
Za zbytečné považuje Carvan také to, pokud lidé ve vlastních bazénech ustavičně měří pH vody. „Když máte dobrou vodu, to znamená, že je čirá a nezapáchá, nemáte červené oči a vyrážky, tak bych nic neřešil. Proč? Abych zjistil, že mám pH 7,6, a ne doporučených sedm? To akorát svádí k tomu do ní sypat další chemii a z bazénu si udělat chemický koktejl,“ podotýká Carvan.
Vědkyně Klára Matoušková, která zkoumá vliv chemikálií na zdraví člověka, nabádá k opatrnosti jak v kontextu s různými prostředky organické chemie (chlor), tak s prostředky na bázi anorganické chemie (oxid titaničitý neboli titanová běloba, pozn. aut.), navíc ve formě nanočástic. I takové produkty se na českém trhu dají koupit.
Jezírko je lepší než bazén
„Podle dnes už dlouhé řady studií mají nanočástice naprosto jiné vlastnosti a jiný účinek na živé organismy než standardní (větší) částice jakékoli látky. Přes mnohé slibné užití v medicíně, diagnostice nebo léčbě, zemědělství nebo různých průmyslových odvětvích je testování na bezpečnost nanočástic daleko za jejich aktivním využitím. Nejen kvůli tomu, že regulační úřady obecně málokdy předběhnou nápady průmyslu,“ říká Matoušková. „Skutečnost, že nemáme data, nebo máme omezená data o penetraci a toxicitě nanočástic do organismu, neznamená, že látka nemá negativní, či přímo toxické účinky,“ zdůrazňuje.
Rozhodnutím pořídit si moderní bazén s průzračnou vodu majitel na sebe uváže břímě pravidelné péče a starosti o viditelné nečistoty, vhodné pH a obranu proti přirozeně vodním organismům. „Proto je chemické čistění, ať organickými (chlor) nebo anorganickými (TiO2 – titanová běloba) látkami nezbytné, a bude vždycky kompromisem pro zdraví člověka i ostatních organismů v prostředí,“ říká Matoušková.
Pokud člověk nemá poblíž rybník nebo veřejné koupaliště, je podle Matouškové vhodné uvažovat spíše o jezírku s kořenovým čištěním. „Sice neuvidíme až na dno, ale z hlediska udržitelného zdraví a životního prostředí se můžeme koupat i spát bez výčitek svědomí, o ceně za údržbu ani nemluvě,“ říká. Nejlepší je podle ní se potřebě chemického čištění užitkových vod úplně vyhnout.
Vodu kontrolují hygienici
Kvalitu vody v Česku kontrolují její provozovatelé, krajské hygienické stanice pak naměřené hodnoty dozorují. Kontrolují se chemické, biologické, mikrobiologické, organoleptické (charakteristiky, které lze hodnotit lidskými smysly, pozn. aut.) a fyzikální ukazatele. Podle mluvčího Ondřeje Smílka z Pražské hygienické stanice je u umělých koupališť nejčastějším pochybením právě nadlimitní koncentrace chemie.
„U přírodních koupališť se jedná především o přemnožení sinic. Koupaliště umělá mají ohledně kvality vody nejčastěji problém s nevyhovujícími mikrobiologickými ukazateli a nadlimitními koncentracemi chloru,“ upřesňuje. „Jako příklad lze uvést přírodní koupaliště Šeberák, kde jsme kvůli zvýšenému výskytu sinic vydali dočasný zákaz používání vody ke koupání,“ přidává aktuální informaci.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
