Vystoupíme z auta na kopečku v Čejkovicích a do nosu nás udeří intenzivní a vše překrývající bylinková vůně. Po celé čtyři hodiny, které jsme loni na podzim v Sonnentoru strávili, už se nás nepustí a postupně si zvykneme. Josef Dvořáček, který čajovou firmu na jižní Moravě už dvanáct let vede, a přijíždí těsně před námi v malém elektroautě, ji už ani nevnímá.
V Sonnentoru je všechno pozitivní, v dobrém necovidovém slova smyslu. Takže motto „tady roste radost“ opravdu sedí. „Sešlo se nás tu spousta lidí, kteří lásku k bylinkám berou jako skoro až posvátně,“ popisuje Dvořáček.
On sám po vystudování zemědělské univerzity pracoval po čtrnáct let v reklamě. A následuje příběh, který lze často slyšel u majitelů či šéfů udržitelných a zelených firem. „Kdysi jsem měl sen řídit Porsche, Jaguára, mít Rolex hodinky, vše jsem měl, byla to obrovská pošetilost a dnes jezdím nejmenším autem ve firmě, VW e-Golf, anebo vlakem,“ vzpomíná.
Práce jej postupně přestala naplňovat a vrhl se do podnikání, které mu dávalo jiný než finanční smysl. Josef Dvořáček v této situaci potkal Johannese Gutmanna (zakladatel Sonnentoru), a i když chtěl původně založit vlastní projekt farmářských prodejen typu Sklizeno, dohodl se s ním nakonec na vedení čajové česko-rakouské firmy.
Radost je v Sonnentoru i na WC. Foto: Martina Patočková
„Máme dohodu, že všechny peníze, které vyděláme, zůstávají ve firmě. Žádná koruna nejde do Rakouska, investujeme zde na jižní Moravě, máme svobodu dělat věci s českou lokálností,“ popisuje Dvořáček, co vše ho mimo jiné zlákalo.
Zmiňovanou lokálnost Sonnentor dotáhl hodně daleko. Všude ve firmě visí fotografie dodavatelů bylinek a Josef Dvořáček o řadě z nich mluví jako o dobrých kamarádech.
Tuny biobylinek z Česka
V Česku Sonnentor spolupracuje s dvaceti pěti ekologickými farmáři, ročně od nich vykoupí kolem třiceti tun bylin. „Třeba rodina Šulcova nám dodává několik tun bylin v listové podobě. Pak máme spoustu menších dodavatelů dodávajících květy, a ty nasbírat v tunách je problém,“ popisuje. Hodně žádané jsou podle šéfa bio výrobce čajů bylinky jako měsíček či chrpa, které jsou, co se týče hmotnosti, lehké a na kilogram váhy jsou proto docela drahé.
„Máme třeba rodinu pěstitelů, jde o bývalé manažery z Prahy, kteří se přestěhovali do Jeseníků, nechali si biocertifikovat zahradu a maminka tří dětí pro nás sbírá květy měsíčku a chrpy a přivydělá si za sezónu 300 až 400 tisíc korun,“ vytahuje další příběh Josef Dvořáček.
Podobně nadstandardní vztahy přitom mají i se zahraničními dodavateli, které potřebují kvůli koření v Česku nedostupném jako je kurkuma, zázvor, pepř či skořice.
„Před necelými dvěma roky jsme byli s rodinou a dětmi na Srí Lance, u pěstitele skořice. Šlo o chudou dědinu, jen pár elektrifikovaných domů, dvacet pět hektarů lesa, za ním plantáž zeleného pepře a byly tam rostliny označené barevným věnečkem. Průvodce nám vysvětlil, že to je proto, že z každé desáté rostliny jdou peníze do kláštera, kde se starají o staré lidi a chudé děti,“ vypráví Josef Dvořáček s tím, že ho potěšilo, že je tam takto vyřešený sociální systém, bez dávek, a Sonnentor se na něm svým způsobem podílí.
Josef Dvořáček na Srí Lance. Foto: Archiv Sonnentor
A dodává: „Každá návštěva pěstitelů je pro mě obrovská facka našemu myšlení. Proč se naše společnost, takto bohatá, nedokáže postarat o naše rodiče, proč třeba splachujeme pitnou vodou?“
S filosofií Sonnentoru odebírat od farmářů, kteří nemohou být tak levní jako velké zemědělské podniky, souvisí i zhruba dvanáct let staré rozhodnutí odejít z obchodních řetězců, které je tlačily s cenou dolů.
„Propadly se nám prodeje, ale začali jsme budovat vlastní prodejny. Nyní máme partnerské prodejny, nejrůznější zdravé výživy, lahůdky, bio obchody, máme tam koutek a chceme, aby zákazník věděl i naši filozofii a nesrovnával nás s anonymně vyrobeným čajem,“ vysvětluje Dvořáček. Chystají proto i charitativní projekty, kdy například bylinky v Babiččině údolí nedaleko Starého Bělidla budou sbírat postižení lidé.
Pod palcem si ze stejných důvodů Sonnentor nechal i distribuci, protože tak mohou vytvořit další pracovní místa a nemusí čaje posílat do sice levnějších, ale anonymních logistických center. „Obrat jsme měli v loňském účetním roce 334 milionů korun, ale je poskládaný po velmi malých částkách,“ přibližuje finanční stránku jejich hospodaření šéf firmy. Dobře si jsou vědomi toho, že podobné tržby by mohly snadno poskládat dodávkami do Tesca či Alberta se třemi druhy čajů. Ale za jinou cenu.
Kompostovatelné obaly
Stejnou filozofii jako na samotné suroviny Sonnentor aplikuje i na obaly. Což u čajů není úplně jednoduché. Obvykle jsou čaje baleny v sáčcích, které by měly být teoreticky kompostovatelné, nicméně často na nich je hliníková svorka. Čajové pytlíky jsou dále v krabičce a krabička ještě buď v plastu nebo v celofánu.
„V roce 2010 jsme se rozhodli, že nebudeme používat žádný plast a s německou firmou jsme vyvíjeli stoprocentně kompostovatelnou fólii,“ popisuje Dvořáček. Úvahy byly i o komplet přechodu na bezobalový prodej, to ale zavrhli, protože koření kvůli uchování aróma takto prodávat nejde. Vytipovali proto aspoň dvacet pět produktů, čajů, kde to lze.
Co přechod ke stoprocentní možnosti kompostovat znamenal? Zrušení hliníkových svorek na sáčcích pytlíků (v německy mluvících zemích jsou už zakázané), místo svorky je nitka. V roce 2019 zrušili celofánové přebaly, na jejich místě jsou kompostovatelné, chránící aróma. Šarže a další nutné věci se nenastříkávají inkoustem, ale vypalují laserem.
„Opravdu se rozloží,“ dušuje se Dvořáček. „I v domácím kompostéru, ale trvá to déle než v průmyslovém kompostu. My jich máme doma pět a tento obal musím dát do středu kompostéru, promíchat a nechat delší dobu,“ popisuje s tím, že jejich obaly jsou na bázi celulózy a škrobu. A dvakrát až třikrát dražší, než kdyby používali standardní papír a celofán.
Josef Dvořáček před fotkami jejich dodavatelů. Foto: Martina Patočková
Nazmar nepřijde v Sonnentoru ani odpad, který při zpracování bylinek vzniká, tak zvaný bylinný prach. Například prach z meduňky se zkrmuje u spřátelených farmářů kravám, lépe po něm spí a dojí. „Další prach je ale moc aromatický, tak ho peletujeme,“ vysvětluje Dvořáček.
Ročně nalisují dvacet dva až dvacet tři tun pelet, s kterými vytopí šedesát procent areálu. „Lisujeme speciální peletky, přidáváme do nich i odpad z révy z vinohradů, nebo kartóny, čímž pak mají výhřevnost jak hnědé uhlí.“
Díky tomu ušetří v Sonnentoru za energie, které využívají jen z obnovitelných zdrojů. Tabule se spotřebou energie v daném momentu a s informacemi o tom, jaký je podíl fotovoltaiky na střeše visí hned u vchodu do návštěvnického centra.
Kromě fotovoltaiky je na střeše Sonnentoru i zelená střecha, vybudovaná před patnácti lety vlastními silami. Právě ze střechy nám Josef Dvořáček ukazuje a popisuje další drobnosti, které činí Sonnentor výjimečným. Samozřejmostí jsou včely, jejichž medem se sladí v místní kavárně. Louky kolem jsou sečené tak zvaně mozaikovitě, což znamená, že vždy je ponechán neposekaný pruh, kde se může schovat hmyz.
Nyní v Sonnentoru přemýšlí o projektu nové haly, a jak při její stavbě zapojit co nejvíce z věcí zde vznikajících. „Například naši grafici přemýšlí, jak lisovat odpady z bylin do desek, které budou v interiérech našeho nového areálu. Cirkularita se může propisovat do všech věcí,“ uvádí Dvořáček. Nová hala by měla být hotová do roku 2023. Součástí má být prosklený turistický okruh, kde zájemci nahlédnou do nitra zpracování bylin a koření.
Díky nové hale se udržitelné podnikání Sonnentoru posune zase o další krok vpřed. Například pro vytápění a chlazení, ohřev teplé vody i vzduchu při rekuperaci chce firma využít energii z hlubinných geotermálních vrtů. Ty budou v hloubce zhruba 140 metrů pod budovou. Na ně se napojí tepelná čerpadla, která jsou schopná současně vyrábět teplo i chlad za minimální spotřeby energie. V letních měsících se využije pasivní nebo aktivní chlazení pomocí energie uskladněné v podloží po zimě.
Podle Josefa Dvořáčka uvažují do budoucna i o možnosti ubytování pro návštěvníky. „Přemýšlíme, támhle, jak je ta louka, o ekologických kontejnerech, maringotkách, které by byly soběstačné, s fotovoltaikou, suchým záchodem a podobně,“ popisuje.
I Sonnentor se občas utne
I když se to tak nezdá, a příběh Sonnentoru vypadá jak procházka růžovou zahradou, nemusí to být vždy úplně tak.
„Chystám přednášku fuckupy, je to spousta drobných detailů. Třeba když jsme začínali s turistikou a udělali jednoduchou prodejnu a čtvercovou zahradu hned vedle a přijelo tolik lidí, že jsme to museli zrušit. Udělali jsme to zbrkle,“ popisuje s tím, že nedomysleli, že kavárna pak nebude moct mít terasu jako dnes.
„Jako další architektonický průšvih beru tuto halu. Neměli jsme peníze, dělali jsme ji v místě bývalého sila a je to prostě krabice na kopci,“ ukazuje kolem s tím, že se nepovedlo budovu do krajiny zasadit. „Dnes přemýšlíme i z toho úhlu, když se na to z okolních kopců podíváme. Ale stojí, zbořit ji nemůžeme. Musíme věci přijímat tak, jak jsou.“
A do třetice si Josef Dvořáček vzpomene, jak se ho mladí architekti při návštěvě Sonnentoru zeptali: „A proč máte ta hliníková okna? Člověk se pořád něco učí, spoustu lidí by se čertilo, já jim poděkoval.“
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
