Bydlení je v hlavě. Ulita o 25 metrech čtverečních od dvou milionů není pro každého

Chtějí lidem představit alternativní životní styl v mikrodomku. „Nikomu nic nevnucujeme, jen ukazujeme, jaký život se líbí nám, a věříme, že se k nám přidají další,“ říká Richard Vodička, kurátor Egoé studia.

S Vodičkou jsme si povídali před bývalým beuronským klášterem Genius Loci, kde se v tu dobu konala mezinárodní přehlídka designu a módy Designblok. Spolu se šéfdesignérem studia Radkem Hegmonem tam představovali svůj mikrodům Ulita. Už ho i prodávají, a to za cenu od dvou milionů korun.

Projektem Ulita chcete Čechům ukázat, že bydlet je možné i na malém prostoru. Proč?

V Česku mají lidé často pocit, že kvalitní bydlení začíná na 90 m2 a všechno menší je nedostatečné. My to ale bereme tak, že „bydlet můžeme i hlavou“. To znamená, že vnitřního prostoru až tak moc nepotřebujeme, ale spíše hledáme kvalitu bydlení zahrnující chytře vymyšlené úložné prostory a terasu. Přitom nikde není napsáno, že pro kvalitní bydlení je nutné být zavřený doma, to naopak. Uvnitř si můžu uvařit a vyprat, ale kvalita života je právě v tom, že domek poskytuje i venkovní zázemí. Setkáváme se s různými názory, lidé jsou samozřejmě zvyklí na pokoje zaplněné různými drobnostmi. My říkáme, že tento domek pomůže člověku zbavit se nánosu, který sbírá a hromadí, a že štěstí je spíše ve vztazích než v majetnickém sezení v nemovitosti obložené mramorem.

Radek Hegmon Ulitu testoval i na sobě. Jak to dopadlo?

Ano, Radek v prvním ověřovacím prototypu Ulity bydlí s přítelkyní a s dcerou už tři roky a snaží se vnímat drobné detaily, které celý projekt neustále posunují dále. Ulita působí vcelku nedekorativně, pro někoho možná až moc geometricky, ale my preferujeme účelnost, funkčnost a přehlednost prostoru. Dcera má dostatek místa pro práci na domácích úkolech, ve své části domku hravě odbaví i narozeninovou oslavu pro kamarádky, takže vše je ozkoušeno i zvukově.

Je Ulita i pro náš podnebný pás? Přece jen půlku roku je ošklivo.

Ulita je určena k celoročnímu plnohodnotnému bydlení, ale je jisté, že pokud to počasí umožňuje, nabízí se pobyt na zahradní terase. Podle nás může venkovní sezona začínat na přelomu března a dubna, venku už se dá být, i když třeba ne na úplně celé odpoledne a večer. Z druhé strany domku vidíte naše starší i nové typy lyží, což není náhodou. Naznačujeme tím i to, že malý prostor vás nutí k aktivnímu způsobu života. V létě si něco ugriluji, sním jídlo venku, v zimě mě to zase žene jet ven, třeba na lyže. Jde tedy spíše o životní styl, který člověka přiměje k aktivnímu způsobu života.

Jak se zatím vyvíjí poptávka?

Na jaře letošního roku jsme veřejnosti představili první prototyp Ulity. Teď jednáme s prvními zákazníky i s investory, kteří si chtějí Ulitu osadit na svých pozemcích, je mezi nimi i jedna čtyřčlenná rodina. Lidé už se hodně ptají. Někdo by chtěl mikrodomek jako víkendové nebo letní sídlo, ale my tvrdohlavě tvrdíme, že v Ulitě se dá plnohodnotně bydlet každý den. Je vymyšlená i verze pro seniory, kdy dvoulůžko nebude nahoře, „na peci“, ale spát mohou dole v místě, kde momentálně nabízíme dětský pokoj. I sedmdesátník by v tom mohl hravě fungovat a vyšší místa by si nechal třeba pro vnoučata, když přijedou na návštěvu.

Jak je to s úpravou pozemku? Opravdu stačí jen ohláška?

Domek se napojí na vodovodní řad a elektrickou síť. Lze jej osadit i solárními panely. Pozemek pro něj by měl tedy být v této verzi zasíťovaný. Pak už je to jen na principu ohlášky. Je to dočasná stavba do 25 metrů čtverečních, neměla by podléhat klasickému stavebnímu řízení. Domek lze i přemístit. Zároveň je promyšlen do nejmenšího detailu až po spotřebiče. Člověk by si do Ulity neměl dávat vlastní kutilské doplňky, aby nepokazil vizuální a funkční celek. Myšleno je to tak, že si s sebou s nadsázkou přinese jen froté ručník a kartáček na zuby. Samozřejmě umíme doporučit i detaily, jako jsou sklenice, kávovar nebo venkovní židle z naší produkce. Zkrátka, celé to je příspěvek k diskusi o změně způsobu bydlení, což je aktuální v době rostoucích cen energií.

Vedle „udržitelného“ přístupu k bydlení se snažíte být šetrní i v jiných oblastech. V jakých?

Máme dlouhodobě problém s ideologickým viděním světa. Naše výrobní kapacity zohledňovaly prvky udržitelnosti, ještě než to bylo trendy nebo jak se říká moderně „buzzword“. Šéf naší výrobní sekce Egoé kovo Luděk Látal se jako milovník přírody vždy snažil o to, aby výroba byla co nejméně invazivní, aby třeba i vysokozdvižné vozíky v areálu jezdily na plyn, ne nutně na diesel. My se o udržitelnost snažíme i ve vizuální stránce našich produktů a realizací. Využíváme obecnější geometrické tvary a máme zkušenost, že věci pak vizuálně nezestárnou. Čili pro nás je udržitelnost i v tom, že je produkt navržen jednoduše a následně vyroben z kvalitních materiálů. Pak nemáme ani po letech tendenci ho měnit. Designér by neměl být salónním tvůrcem, který dbá jen na estetiku. My se snažíme do toho dostat i to „žití“ a ručíme za to vlastní zkušeností.

Jaký moment vás přivedl k udržitelné výrobě? Dříve jste třeba používali exotické dřevo.

Exotické dřevo, třeba brazilskou třešeň jatoba, jsme dříve používali na výrobu venkovního nábytku. Teď však existují trhy, kde se takové dřevo nedá s ohledem na enviromentální etiku vůbec prodávat. Dnes se snažíme používat jasan, topol, borovici, termizované dřevo lokálního charakteru, z lokálních zdrojů, které vypékáním a tepelnou úpravou kolem 210 stupňů dostává jinou strukturu a charakteristiku a chová se více jako tropické dřevo. Je to ale pozvolný proces, postupně budeme zvyšovat podíl lokálních dřevin.

Jaké další kroky podnikáte?

V celém portfoliu bereme dřevo od dodavatele, který je 40 nebo 60 minut vzdálený od našeho výrobního areálu, takže nejezdíme přes celou republiku. Termizujeme ho ve vlastní termolince v Bílovicích, takže na kilometry už to zkrátit nelze. Navíc to tak lépe funguje i ekonomicky. Teď také rozjíždíme zpětný výkup. Když náš produkt doslouží, třeba zahradní stůl nebo židle, tak bychom je rádi odkoupili. Bereme za produkty odpovědnost od vize přes návrh, výrobu až do konce jejich životního cyklu. Pak je můžeme repasovat a materiál znovu využít.

Vyrábíte také protihlukové stěny…

To je další produkt, který vzniká po kilometrech, nebo dokonce desítkách kilometrů. Je to absorbér, který pohlcuje a odráží zvukové vlny, je vyroben z recyklátu pneumatik. To se mi na tom i líbí, že něco, co dříve svištělo a dělalo hluk, po dosloužení funguje jako jeho absorbér. Projekt děláme na zakázku pro Ředitelství silnic a dálnic i pro Správu železnic. Recyklát nám dodává firma, která je od nás 17 kilometrů a pneumatiky vykupuje.

Spojení výroby a designu není vždy pravidlem, je to tak?

Nechci, aby to vyznělo nabubřele, ale je to tak. My ani nepřijímáme externí zakázky zvenku. My si vždy problém pojmenujeme a navrhneme řešení sami a snažíme se věc i sami vyrobit. Produkty prodáváme, exportujeme, vymýšlíme pro ně marketing, děláme i akce typu „Wifič ven“. Náš přístup je obsažen i v novém sloganu „Ideas make products“. Slovem „ideas“ myslíme vývoj, my ani neříkáme slovo „design“, protože je už trochu zprofanované. Navrhovat něco, co je limitovaná řada nebo pro elity, to není nic pro nás. Nás zajímá sériová výroba, která věc i zlevní. Nechceme dělat elitářské věci.

Pro sériovou výrobu ale nejprve musíte znát poptávku na trhu. Zkoumáte ji?

Na to řeknu hroznou věc, my si nikdy průzkum trhu neděláme. Situaci analyzujeme, pomocí marketingu to trhu oznámíme, ale focus groups na to, jak má vypadat mikrobydlení neděláme. My si myslíme, že to víme, a zveme lidi, aby se podívali, zda ty pocity s námi sdílejí. Co se týče vestaveb do aut, tak jich vyrobíme více než tisíc ročně, máme spokojené klienty, ale nikdy jsme nedělali průzkum. Vždy do toho jdeme s rizikem, že se to nemusí podařit. A vlastně je s podivem, že to rezonuje. Ale primárně věci navrhujeme pro sebe, vždyť to máme i v názvu, to naše „ego“ (smích).

Letos představili kempinkovou vestavbu pro menší osobní auta. K čemu se hodí?

Kempinková vestavba neboli „Nestboard“ je taková krabička nebo placka, kterou zasuneme do úložného prostoru auta. Vejde se třeba do Škody Kodiak, ale máme i větší variantu pro dodávky. Líbila se nám myšlenka dostat ji do menších vozů. Z auta tak děláme místo, kde se dá přespat. V hotelovém pokoji se samozřejmě spí lépe, ale když se ráno probudíte v autě a uděláte si kafe, tak zjistíte, že tohle vám žádný hotel nenabídne. Není to ani tak produkt, co nabízíme, spíše moment, který vás dovede k zážitku. Buď ke svobodnému cestování nebo netradičnímu bydlení.

Vadila vám i estetika tradičního kempování?

My máme dlouhodobě problém s tím, jak některé věci vypadají. Nelíbilo se nám třeba, jak vypadají současné lyže. Nelíbil se nám zahradní nábytek. Měli jsme pocit, že karavan je neatraktivní, není tam žádná emoce. Ta naše „krabička“ do auta má nějaký emocionální náboj, estetiku. Celé je to funkční a praktické, je tam zajímavý barevný moment. Nebavím se o nějakých intenzivních emocích, nám stačí, když je to „příjemné“. To se těžko vysvětluje a ještě hůře navrhuje. A trvá velice dlouho se k finálnímu tvaru propracovat. Třeba u Ulity existuje asi šedesát verzí, než jsme se odvážili vyjít ven a odprezentovat ji.

Neotestoval to částečně někdo v zahraničí za vás? Přece jen koncept mikrodomu existuje řadu let.

Teď vychází dokonce publikace mapující necelou padesátku českých výrobců těchto mikrodomů. My ale konkurenci příliš nezkoumáme, tvrdohlavě si jdeme za tím vypilovávat vlastní produkt. Ani našimi domy neplánujeme zasypat celou republiku, reálně se budeme pohybovat v desítkách kusů.

Takže městečko Ulit nebude? Mohli byste vykoupit nějaké pozemky…

Teď se za námi stavují i developeři a starostové obcí. Když chce obec zastavit vylidňování a má vlastní zasíťované pozemky, tak to pro ni určitě nejsou nepředstavitelné peníze a může takto nasázet osm domků pro osm párů. Nebo větší firma na bydlení může lákat lidi po škole, které chce zaměstnat. Mileniálové dnes nestojí o to pracovat dvanáct hodin denně a ptají se, co pro ně firma může udělat, co jim může nabídnout. A ta firma může říci, že má vlastní městečko jako Baťa ve Zlíně.

Navíc vy už vztahy na úrovni municipalit máte díky mobiliáři, který navrhujete a vyrábíte…

Ano, i když jsou spíše nahodilé, protože se lidé neustále mění. Ale je pravda, že se za námi vydávají sami od sebe. Dovedu si to představit i jako bydlení pro studenty, že by se o Ulitu mohla zajímat i nějaká univerzita. Mít ji jako domek pro hostujícího profesora, který samozřejmě nepřiveze šestnáct kufrů. V květnu jsme teprve ukázali prototyp, tak teď každý týden probíhají schůzky s obcemi i developery. Ale nelze něco podepsat po první návštěvě. Tak rychle to nepostupuje. Navíc s municipalitami a školami je to složité. Často s námi chtějí něco dělat a pak to trvá dva roky, než se dohodneme na jedné lavičce.

V tuto chvíli se k rozhovoru připojil i zakladatel Egoé studia Radek Hegmon, který do té doby připravoval Ulitu pro první návštěvníky Designbloku.

S „designem“ je to trochu jako s „udržitelností“, to slovo se postupně vyprazdňuje, jak říkal i váš kolega Vodička, souhlasíte?

Je pravda, že design se stal „sprostým“ slovem. Tady v tomto prostředí se to špatně říká, ale když se podíváte na některé věci vevnitř (na výstavě Designblok, pozn. aut.), nebo co vzniká ve školách, tak to pochopíte. My jsme ještě zažili na UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, pozn. aut.) ten klasický industriální design, který se 80. letech opravdu vyráběl. Rok zpátky jsem byl poprvé v Ulmu a došly mi všechny souvislosti, jaká síla designu u nás v 80. letech byla. To nebyl elitní design, ale spíše sociální.

My se dnes pomalu stydíme říci, že jsme designéři, protože ti častěji věci komplikují. Měli by ale spíše hledat řešení a zjednodušovat. U nás ve firmě, když je něco dražší, tak to není proto, že je to designové, ale že jsme nesehnali levnější materiál nebo to vyrábíme ve stokusové sérii, a ne po milionech. Užité umění nemá obtěžovat, má sloužit a hledat řešení. A to se vznáší nad celým naším portfoliem. Je jedno, co uděláte, jestli lyži, nebo mikrodomek.

Dnešní lyže vás svým vzhledem rozčilují? Proč jste se pustili do tohoto sportovního náčiní?

To bylo čistě ze závisti (smích). Když jsme byli malí, tak jsme v sedmdesátých letech záviděli lidem ze Západu nebo Pražákům, že mají fakt pěkné lyže. A když už jsme si je mohli koupit, tak se zase vyráběly ošklivé. „Corelovská“ grafika je v 90. letech úplně zdevastovala. Proto vznikly naše lyže.

Neměli byste raději dělat běžky? Sjezdování kvůli globálnímu oteplování pomalu vychází z módy…

My si to chceme ještě ty tři, čtyři roky, co budou vleky jezdit, užít. Pak už bude vymalováno.

Zkoušel jste na sobě nejen Ulitu, ale i kempinkovou vestavbu. Jak to probíhalo?

Na vestavbu jsem se moc těšil. Pak jsem s tou menší verzí jel na pár dní do Toskánska. Sice se mi u toho skvěle vařilo, ale špatně nám vyšla výška na spaní. Tak jsem zavolal po dovolené naše dva konstruktéry, řekl jim, ať si vedle sebe lehnou, vyzkouší si to, a pak jdou předělat výkresy.

Nehrozíte se toho, že si Ulitu někdo koupí a „zaparkuje“ ji mezi podnikatelské baroko?

To se stát může. Ostatně bylo to tak i s naším prvním domkem, který jsem testoval. Nezbývá doufat, že to časem zaroste zelení. Paradoxně si lidé stěžovali, že jsme znehodnotili cenu pozemku. Šli i na stavební úřad. Tak jsem jim říkal, že oni zase zkazili vkus mých dětí. Obecně ten styl ale nikomu nevnucuji. Já jsem bydlel ve všech velikostech domů a mohu potvrdit, že to je hlavně v hlavě. Jediný problém, co vidím, je, že vás Ulita nutí pořád něco dělat na zahradě, takže se vám může stát, že máte třeba nadprodukci rajčat.