Přestože Česko celoevropsky vyniká svým průmyslem, na rozdíl od dalších zemí se jen minimálně zajímá o jeho budoucnost. Změnit by to mohlo zapojení expertů a expertek do plánování technologických inovací a strategií pro nezbytné snižování emisí.
Evropská klimatická rada koncem února vydala doporučení, jak pracovat s takzvaným odstraňováním uhlíku. Jde o metody, které budou nejspíš relevantní v příští dekádě, až dekarbonizace dospěje do fáze, kdy už ke snižování emisí nebude stačit pouhá proměna energetických zdrojů.
V této souvislosti se mluví hlavně o „hard-to-abate“ sektorech, kam se někdy řadí výroba cementu či oceli nebo petrochemický průmysl. Právě v nich se nejspíš některé technologie odstraňování uhlíku uplatní.
Příležitosti i slepé uličky
O co jde: zatímco změna energetického mixu a výrazná elektrifikace umožňují v průmyslu snížit emise skleníkových plynů tím, že vůbec nevzniknou (například elektrická pec poháněná obnovitelnými zdroji při výrobě oceli), v některých případech nebude možné vzniku skleníkových plynů zabránit, protože elektrifikace celého procesu z různých důvodů není možná nebo vhodná. V takových případech přicházejí na řadu nástroje, jako je odstraňování uhlíku.
To může mít mnoho podob. Nejen dosud populární „offsetting“ – nahrazování vlastních emisí opatřeními, která jinde emise odbourávají přirozeným způsobem, často sázením stromů. Odstraňování uhlíku se ale může dít i odborným technologickým postupem, a mohlo by na tom vyrůst celé nové průmyslové odvětví.
Záleží na tom, jak účinné tyto nové postupy budou. A zda budou uhlíkové emise odstraňovat trvale, nebo jen problém přenášet jinam či rozkládat v čase. Zmíněná zpráva Evropské klimatické rady (ESABCC) se proto důkladně věnuje otázce, v čem mohou být technologie pro odstraňování uhlíku příležitostí, a kde se naopak spíše vydávají do slepých uliček.
Srdce průmyslu mlčí
Odstraňování uhlíku nemusí zajímat každého. Ve skutečnosti je to důležitá debata hlavně pro emisně náročný průmysl. V Česku, které svým průmyslem celoevropsky vyniká, je ale nezájem zarážející. O chystané zprávě evropských klimatických expertů se slovem nezmínilo ministerstvo průmyslu a obchodu a mezi autory odborné publikace není nikdo, kdo by měl dohledatelným způsobem vazbu na české prostředí (na rozdíl od Německa nebo Švédska).
Na mlčení se nejspíš podílí i fakt, že Česko dosud Evropě a světu nenabídlo svou expertní kapacitu v dekarbonizačních technologiích. V Evropské klimatické radě jsou zastoupeni renomovaní akademici i lidé s dlouholetými zkušenostmi z praxe, kteří se mohou pochlubit významnými projekty na snižování emisí v různých sektorech. V Česku nemáme žádný orgán, kde by se domácí experti potkávali a vyměňovali si zkušenosti, natožpak formulovali odborné názory, s nimiž by vyjížděli do zahraničí a hledali odborný konsenzus či oponenturu.
V srdci evropského průmyslu tak paradoxně neprobíhá to nejdůležitější: hledání jeho nové technologické i ekonomické budoucnosti. Naštěstí si to politici pomalu začínají uvědomovat. V posledním roce se dokonce debata o zapojení expertů do dekarbonizace vedla i na půdě výborů Poslanecké sněmovny. Ať už by šlo o oficiální klimatickou radu nebo o poradní sbor expertů, kteří by radili nějakému výkonnému týmu, v každém případě by tím česká průmyslová zkušenost dostala v dekarbonizační debatě potřebnou odbornou a kompetentní tvář.
Heda Čepelová
Heda Čepelová se v nevládní neziskové organizaci Centrum pro dopravu a energetiku zaměřuje na téma kvalitní veřejné správy v oblasti ochrany klimatu. Vystudovala sociologii se zaměřením na veřejnou politiku, má zkušenosti z oblasti komunikace, veřejného sektoru i evropské legislativy.
