Valná většina hraček z českých prodejen vzniká mimo Evropskou unii. Tradice jejich výroby v tuzemsku přesto úplně nevymizela. Některým značkám, které pamatují ještě prarodiče, se podařilo designově „ožít“, jiné našly nového majitele. Více než zahraniční konkurenty je ovšem nyní ohrožuje propad trhu, který se dle oslovených prodejců pohybuje až v desítkách procent.
České hračky momentálně nezažívají to nejlepší období stejně jako celý průmysl. A to včetně Igráčka, osmicentimetrové figurky z poloviny sedmdesátých let. „Jak moc to zasáhne jednotlivé výrobce, nejde, myslím, úplně jednoznačně říci. Z informací, které máme, se čeští výrobci hraček snaží využít svého umění ‚přizpůsobit se‘ k tomu, aby se nadále udrželi na trhu,“ uvádí Miroslav Kotík, předseda Sdružení pro hračku a hru, který je zároveň majitelem a jednatelem české firmy Efko-karton vyrábějící známou figurku.
„České hračky to nemají dlouhodobě jednoduché kvůli konkurenci z Číny, která jednak využívá stále znatelně levnější pracovní sílu a velký odbyt do celého světa a s tím související nízké ceny dané velkým objemem sériové výroby,“ vysvětluje Kotík. „České hračky jsou ve většině kvalitnější, déle vydrží a velmi často slouží i více generacím. To je určitá výhoda, kterou si naštěstí začínají postupně spotřebitele uvědomovat,“ domnívá se Kotík.
Odbyt je největší problém
Lokálních hraček, které prošly úspěšným oživením, je podle něj více. Mezi nejznámější patří vedle Igráčka i stavebnice Merkur nebo plastová Tatra. Úspěšně se podle Kotíka prodává také klasický „fotbálek“ od Chemoplastu.
„Problémem mnoha firem jsou finance a možnost rozsáhle investovat do výroby. Ale nejsou to pouze peníze. Spolu s penězi by muselo přijít i zajištění většího odbytu, což je daleko větší problém. Velké investice do modernizace výroby by tak v mnoha případech neměly ekonomický smysl,“ říká Kotík.
Tržby meziročně klesly i firmě Efko-karton, zhruba kolem deseti procent. „Snažíme se najít vždy nějaký zajímavý koncept, který pomůže oživit a udržet značku na trhu. Igráčka, společenské hry, i autodráhu ITES vyrábíme kompletně v Česku a to není v dnešní době při růstu nákladů, jako jsou energie, mzdy a materiálové vstupy, tak jednoduché,“ komentuje Kotík. Mezi jeho letošní úspěchy patří dodávka výrobků z licence Harryho Pottera do velké německé obchodní sítě a kontrakt s polským obchodním řetězcem ohledně řady Igráček MultiGo.
„Na naše ceny jsem hodně pyšná“
Některé tuzemské hračky se v zahraničí prosadily relativně nedávno. Patří mezi ně například Kutulu, jež vznikla zhruba přes osmi lety. Dřevěné hračky sestavené z geometrických těles mají společný jmenovatel, pohyb, tedy otáčení nebo třeba změnu těžiště.
Na rozdíl od jiných, podobně velkých českých výrobců, se majitelé Kutulu nebojí říci si o cenu, která odpovídá materiálu, výtvarné kvalitě a ruční práci. Podle Pavly Boháčové, jedné ze čtyř zakladatelů společnosti, je dobré přestat na hračky nahlížet jako na spotřební zboží.
„Nechci, aby to znělo špatně, ale na naše ceny jsem hodně pyšná. Naše hračky jsou kvalitní, vytvořené tak, aby se mohly dědit z generace na generaci,“ říká Boháčová s tím, že dřevo zhruba před třemi lety zdražilo o nějakých 30 procent. Také certifikace, které testují chemické a mechanické vlastnosti hraček a firma je musí neustále obnovovat, stojí desítky tisíc korun.
„Vedle hraček se řeší i papírové návody, které musejí projít testy na formaldehyd. Certifikát následně dostanete třeba jen na tři roky, navíc mezitím může přijít nová norma,“ líčí Boháčová. „Jednoduché to není, ale je to fakt krásné, neměnila bych,“ tvrdí.
Na dvě stovky českých výrobců hraček
Na tom, že jsou v Evropské unii pravidla pro výrobu hraček přísnější než na jiných trzích, se Boháčová shoduje s Adélou Husákovou Kantůrkovou, majitelkou prodejen s českými hračkami Hugo chodí bos. „V Česku je testování extrémně přísné a nákladné, že se tu lidé často bojí s výrobou hraček vůbec začít. Což jsme si sami vyzkoušeli. Těch požadavků, co se velikosti, hran a materiálů týká, bylo opravdu hodně. Jenže takto se testují místně vyrobené hračky. U hraček z ciziny se věří evropským nebo většinou čínským certifikátům. A jak víme, papír snese všechno,“ prohlašuje Kantůrková.
O českých hračkách se ještě tak před deseti lety podle Kantůrkové příliš nemluvilo. „Řešily se spíš lokální potraviny, ale že tu máme dvě stě českých výrobců hraček, to se nevědělo. A mně to přišlo boží. Většina jich žila z toho, že vyváželi do ciziny, kde měla česká hračka vždy velké jméno. Vozili je třeba i do Austrálie, Japonska, ale v Česku jim to moc nešlo,“ popsala Kantůrková na webu Reportér, jak se jí zrodila v hlavě myšlenka na otevření vlastní prodejny.
Sama by nejraději některé zapomenuté české hračky oživila, ale chybí jí počáteční kapitál. „Dnes už to vedou většinou šedesátníci a mnohdy nevědí, kam dál, třeba i esteticky. I jejich obaly by potřebovaly lehkou úpravu, aby nebyly tak křiklavé,“ uvádí Kantůrková. „My jsme s nimi třeba zkusili vyrobit jinak barevné hračky, například v oblíbených pastelových, mentolových odstínech, aby šli s dobou a byli konkurenceschopní,“ líčí majitelka Hugo chodí bos.
Sto tisíc kominíčků na žebříku
Udržet rodinnou firmu chce i Jiří Záhorský z podniku MIVA Vacov, která vyrábí známé tahací hračky. „Po smrti tatínka se snažím, aby MIVA pokračovala ve výrobě dřevěných hraček a dekorací. Současná ekonomická situace však není jednoduchá, protože za uplynulé dva roky výrazně vzrostly všechny vstupy do výroby, tudíž je na českém trhu velice těžké cenově konkurovat levným výrobkům z Asie, třebaže je velký rozdíl v kvalitě i provedení. Český zákazník hodně zohledňuje právě cenu,“ říká Záhorský.
Proto převážná většina výrobků MIVA míří rovnou do zahraničí, do Evropy, USA i Japonska. „Nutno říct, že některé zahraniční trhy dokážou právě kvalitu mnohem více ocenit,“ dodává. Byl by rád, kdyby jeho firma měla propracovanější a širší marketing a rozšířila počet odběratelů. „Usilovně na tom pracujeme a budeme dělat všechno pro to, aby dřevěné hračky z trhu nevymizely. Vždyť si vzpomeňte – kdo by neměl v dětství dřevěného kačera,“ dodává.
Vzdát výrobu nechce ani František Mrůzek, který dřevěné hračky zhotovuje už od roku 1984. „Jednou jsem na výstavě viděl kominíčka na žebříku, je to už přes sto let stará hračka, tak jsem si vyrobil vlastní verzi. Baví mě i suvenýry z přírodních materiálů, se kterými léta jezdím na adventní trhy,“ říká Mrůzek.
Plně se hračkám začal věnovat až v roce 1991. „Dělal jsem to sám, ale docela ve velkém. Od začátku jsem vyrobil od každého výrobku minimálně 100 tisíc kusů,“ vypočítává.
Většina hraček měla nedostatky
Přestože je Mrůzek v důchodu, netrvá na tom, že ho hračky mají uživit. Trhovcům své výrobky nabídne třeba za 60 korun a oni je nabízejí za 150 korun. „Nesnažím se na tom vydělat, na hračkách to ani nejde. Myslím, že za 200 korun už je to neprodejné,“ říká. Připouští přitom, že práce na kominíkovi je nesmírně časově náročná. Navíc musí být precizní, aby hračka fungovala, jak má, tedy aby se kominík správně pohyboval po žebříku. „Teď si plánky vzal jeden můj známý, že to bude vyrábět. Ale zatím se neozval. Sériová práce nikoho moc nebaví a ten výdělek opravdu není nic extra,“ vysvětluje Mrůzek. Řemeslo tak nemá komu předat.
Jaká je situace na trhu s hračkami a jejich kvalitou, ilustrují pravidelné kontroly České obchodní inspekce. Během druhého čtvrtletí loňského roku zkontrolovala inspekce podle vlastního vyjádření 372 modelů hraček určených pro děti do 14 let a u 233 modelů zjistila nedostatky. Jako nebezpečné vyhodnotila dva modely, které byly nahlášeny do mezinárodního výstražného systému Safety Gate.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
