Chceme do Česka přivést novou formu šetrnějších pohřbů, kompostování nebožtíků, říká hrobník

V Česku se pomalu rozbíhají šetrnější pohřby, zatím v podobě přírodního pohřbívání. Podle jejich propagátora, hrobníka a správce hřbitova Adama Vokáče je nejekologičtější variantou pohřbívat celá těla do země, bez rakve, pouze zavinuté v lněné látce. K této praxi máme ale v Česku kvůli přísné legislativě ještě daleko.

Pohřebnictví by přitom podle Vokáče mohlo pomoci přispět k zelené transformaci. Bez kouře z krematorií, z Asie dovezených náhrobních kamenů, syntetickými materiály vystlaných rakví a hřbitovního odpadu bychom mohli začít třeba splývat s přírodou ve formě úrodného kompostu.

„Je to skvělý způsob, jak můžete mít blízkého na zahradě, pod třešní i v městské zástavbě. A ona či on se budou moci v tu třešeň reálně přerodit. Nemusíte za nimi na hřbitov. V Americe si výslednou zeminu rozdělí i v rámci rodiny a u každého tak může z nebožtíka vykvést třeba květina,“ říká Vokáč, který spoluzaložil spolek Poslední stopa.

Jaké aktivity v rámci Poslední stopy podnikáte?

S Poslední stopou se snažíme hlavně šířit osvětu o nových možnostech pohřbívání, hlavně co se směru k přírodnímu pohřbívání týče. Přijde nám, že když si vezmeme zelenou transformaci jako takovou, tak v pohřebnictví se v ní zatím moc nereflektuje. Pokud o tom ale uvažujeme celospolečensky, musíme se zaměřit postupně na všechny obory a podobory služeb a průmyslu, abychom snižovali uhlíkovou stopu. I na pohřebnictví je potřeba klást důraz, obor je už z principu konzervativnější než ostatní, takže, aby pohřebnictví neujel vlak, je nutné o změnách začít mluvit a téma detabuizovat už teď.

Jak konkrétně by se zelená transformace mohla do pohřebnictví promítnout?

Na to se dá pohlížet z několika úhlů. Primární věc je, že pokud lidi takhle začnou smýšlet a ztotožňovat se s myšlenkami návratu k přírodě, tak aby se jim dostalo pochopení i v otázce jejich odchodu, abychom jim mohli vyjít vstříc a tu možnost jim mohli nabídnout. Aby lidi, kteří se celý život snaží žít v souladu s přírodou a dbát na svou stopu, měli možnost si vybrat šetrnější variantu svého vlastního odchodu.

Studie, které srovnávají kremaci a pohřeb do země z pohledu uhlíkové stopy, v zahraničí existují. Kremace vychází hůře, ale zejména v porovnání s opravdu šetrným pohřbem do země, bez syntetických materiálů, náhrobků a podobně. Máte k tomu nějaké další informace?

Konkrétní čísla jsou u nás v Česku problém, studie nejsou, máme to v plánu s Poslední stopu napravit. V obecné rovině, kremace pálí zemní plyn, uvolňuje se tedy oxid uhličitý. Filtry v modernějších pecích bývají dobré a EU dbá na to, aby byly dodržovány nějaké limity, ale hodně se řeší rtuť, která se uvolňuje ze zubních výplní. S tím se budeme muset potýkat ještě dlouho, i když teď už se od amalgámových výplní ustupuje a budou zakázány i u nás. Pak je také otázka, co dělat s tím, co filtry zachytí, což je toxický odpad. Šetrnější způsob, jak nakládat s ostatky z kremace, je ukládání popela ke stromům. V tuto chvíli je to docela přirozené přechodné řešení, ale existují i lepší alternativy, které dokonce stromům pomáhají. Třeba terramace (kompostování těl, pozn. aut.), která umí člověka proměnit v úrodnou půdu namísto popela. Proto je potřeba hýbat i s legislativou a různé alternativy tam zahrnout.

Čili ukládat popel ke kořenům stromů, nebo ho tam rovnou vysypat vlastně zas tak ekologické není….

Když se bavíme o tom samotném uložení ke stromu, tak ekologičtější je v tom, že standardně si lidé budují žulové hroby, kam urny ukládají. Kameny se sem dováží z Asie a mají fakt velkou uhlíkovou stopu, putují tisíce kilometrů, navíc bůhví v jakých podmínkách se těží.  Uložení ke stromům je lepší i pro tu symboliku. Je to začátek a bude dobré, když to půjde dál.  V tuto chvíli je to dobrá alternativa, protože 90 procent lidí jde na kremaci.

Proč to vlastně tak je?

Hodně lidí kremaci volí, protože je jednodušší a levnější. My si myslíme, že pokud by legislativa snížila zátěž pro pohřbívání do země, která je přísná a neopodstatněná, tak by pohřeb do země mohl být dostupnější a jednodušší a mohla by ho volit větší část lidí. My ho považujeme za daleko ekologičtější, než je kremace, pokud má určité náležitosti. Cenově je to ale v tuto chvíli tak, že pohřeb do země vyjde třeba kolem 50 tisíc korun a kremace kolem 20 tisíc korun. Alespoň v Praze, kdy se bavíme v obou případech o částkách bez obřadu. Krematoria nicméně teď musela zdražit kvůli energetické krizi, což je zase další faktor do skládačky ve prospěch pohřbů do země.

U kremace se také nabízí přechod na udržitelnější energii…

Ano, elektrické pece jsou alternativa, která je po ruce. Ale vůbec se o tom zatím nemluví, tak jako třeba u automobilového průmyslu. Třeba v Rakousku je mají. V tuto chvíli by se to asi nevyplatilo, navíc elektřina by nebyla „zelená“, ale výhledově to bude dávat větší smysl. V tuto chvíli jedou všechna krematoria v Česku na plyn.

Luční hřbitov v Praze je v provozu od loňského podzimu, jak se česká verze prvního přírodního pohřbívání celých těl rozbíhá?

Zatím jde o takový pozvolný start, proběhla dvě uložení. Primárně je louka určená pro celá těla, ovšem je varianta, pokud si lidé místo pronajmou, ukládat i zkremované ostatky, byť to není primární záměr pohřebiště. Jinak se hroby i na tomto místě kopají tak, aby tam šla uložit dvě těla během deseti let. Až ostatky zetlejí, tak lze ukládat další těla. Hrob lze tak dědit po generace.

V čem je aktuálně pohřeb do země legislativně náročný?

Jedna věc je, jak jsou koncipovány hřbitovy, hrobová místa jsou jedno vedle druhého, trochu jako sídliště pro mrtvé. Jsou to vlastně stavby a tak nad nimi uvažujeme. Třeba v Maroku, kde jsem teď byl, můžete pohřbívat do krajiny celá těla, jediná podmínka je, že tam nesmí být zdroj pitné vody. Země si s těly poradí, krásně splynou s krajinou, a ještě ji vyživí. Vůbec je nemusíme schovávat pod kamenné desky, jak jsme si zvykli. Kdybychom se s tímto smířili, tak bychom mohli normálně pohřbívat do krajiny a vyřešili bychom spoustu otázek, včetně obav z nedostatku místa. I na západě se to děje, třeba v USA tomu říkají „conservation burial grounds“, což překládáme jako hřbitovní rezervace nebo pietní biocentra. V nich se krásně skloubí koncept chráněné krajinné oblasti se hřbitovem a oba ty koncepty z propojení těží, i finančně.

Jak si to představit v české praxi? Budou vznikat celá nová území?

Dnes máte místa v dosahu měst, která jsou často zabraná extenzivním hospodařením na zemědělské půdě. Pokud se budeme zaměřovat na to, jak podobnou krajinu zrekultivovat, tak by se tam právě dala zakládat pietní biocentra a vznikala tato nová území. Věříme, že to propojení dvou konceptů by prosperovalo, nebude potřeba to nějak nadměrně financovat. V USA pietní biocentra často vznikají, když se vypíše projekt na záchranu krajiny.

Vraťme se zpět k legislativním překážkám…

Je potřeba pohřbívat v rakvi, která musí splňovat přísnou technickou normu, a hrobová místa se musejí kopat zbytečně hluboko (1,5 metru), což představuje náklady navíc. Rakev brání tomu, aby se tělo snáze rozložilo, stejně jako ten hluboký výkop. Navíc to tělo ani nevyživí svrchní vrstvu půdy, když je tak hluboko. To jsou takové dvě věci, které dává smysl přehodnotit. Bohužel běžně se kope i 1,8 metru, je to taková nešťastná praxe.  Nikdo se ani nezamyslí nad tím, že by to šlo jinak. Nebyl by problém kopat jen do jednoho metru, zvířata to nezajímá, nemoci se šířit nebudou. Obavy jsou neopodstatněné, mrtvé tělo není takový problém, jak jsme si mysleli, to už dnes víme.

V tuto chvíli je tedy rakev podmínka i na pohřební louce?

Ano, musí být minimálně proutěná. Ideální by bylo mít mělčí výkop a tělo zabalené do nějaké látky, která není syntetická. Obecně vzato, ani ta samotná pohřební služba nemusí být zdaleka tak velká, jak to v praxi je. Kdybychom si zvykli udělat pohřeb svépomocí, tak by se snížila finanční zátěž. Navíc, když rodina může vykopat hrob, tělo připravit i uložit, vykonávat to vlastníma rukama, může to být i terapeutické. To jsem právě pochopil v Maroku, že rodina ví, jak se o nebožtíka postarat. My jsem se od toho hrozně vzdálili a je to škoda. Je tedy dobré se zamyslet, jestli by se ty peníze nedaly využít třeba na péči o krajinu.

Marocká zkušenost musela být zajímavá, ale my máme se smrtí asi větší problém než oni. Chybí například víra, že po smrti něco následuje…

Ano, proto je potřeba o tom mluvit. A může to být krásná útěcha, že po smrti se můžeme stát součástí živé krajiny. Stát se něčím novým, ať už stromem nebo trávou. Nebo si nás vezmou červíci. Nekončí to a přerodíme se v něco nového a i za tím můžeme tu víru najít, může to být smířlivá myšlenka. Místo toho je ten stávající proces hodně odosobněný. Hlavně prostor krematorií, je to jako nějaká továrna.

Co vám ještě vadí na celém pohřbívání?

Hřbitovní odpad je také velká otázka. To, že jsme si zvykli mrtvému něco přinést na hrob. Přitom jen co kytky v květináčích uhynou, vyhodí se i s květináčem, stejně tak jednorázové svíčky, věnce a květiny. Chápu, že pozůstalí chtějí něco přinést, prokázat úctu, ale přijde mi, že to je jen v našich hlavách. Že to, že za ním či ní přijdeme nebo si jen vzpomeneme, nám nestačí. Pořád dbáme na to materiálno. Já vidím ty plné kontejnery, navíc na hřbitově je s tříděním vždycky problém. Nad tím je dobré se alespoň zamyslet. Stejně jako kameny, tak i rakve bývají dovezené, pokud jsou lakované mohou být toxické, mají na sobě kovové či plastové ozdoby, to je vše zátěž pro půdu. Textilie v rakvích jsou vlastně také z plastu, který se nikdy nerozloží.

Co z těch věcí, o kterých jsem se bavili, má pro vás prioritu?

Nejvíce jde asi o osvětu a změnu praxe na hřbitovech, zakládání nových. Budeme se snažit vytvořit jakýsi manuál, návod, jak to udělat šetrně. Nazýváme to hřbitovy „citlivé k lidem i k přírodě“. Pak také téma kremace, zmiňovat, že tu mohou být ekologičtější alternativy kremace. V dalším kroku je to legalizace ostatních alternativ kremace, jako jsou terramace a aquamace. To první je kompostování lidských ostatků, to druhé je alternativa kremace, která používá roztok hydroxidu sodného, jež rozpustí měkké tkáně. Terramace je asi lepší a ekologičtější z těch dvou variant. Přesto jsem přesvědčen, že nejlepší pro přírodu je pohřbít do země celé tělo.  I kompostování probíhá v nějakém prostředí, kde je potřeba energie, vybudování těch zařízení od samého začátku, což také obnáší nějakou uhlíkovou stopu.

Terramaci i aquamaci bude potřeba do zákonů nově dostat?

Náš zákon o pohřebnictví vůbec tyto pojmy nezná. Zatím jsme to probírali s ministerstvem pro místní rozvoj, kam problematika spadá, ale nesetkalo se to s postojem, že je to potřeba řešit. Došli jsme tedy k závěru, že je nejlepší informovat nejdříve veřejnost, i tu odbornou, a vytvořit tlak. Třeba pak městské správy budou chtít zřídit svá terramatoria a tlak se zase o něco zvýší. Zatím je to v Německu. Před sto lety jsme od nich přejali kremaci a možná se to podobné stane i s terramací. Jsme s nimi v pravidelném kontaktu. Tamní neziskovka, která to propaguje, nás zahnula do skupiny podobných iniciativ napříč Evropou. Budeme se snažit, aby se terramace legalizovala v celé Evropě. V USA už to funguje, nově i v Austrálii.

Když projdou ostatky terramací, kam se ukládá výsledný kompost?

Je to právě skvělý způsob, jak můžete mít blízkého na zahradě pod třešní i v městské zástavbě. A ona či on se budou moci v tu třešeň reálně přerodit. Nemusíte za nimi na hřbitov. V Americe si  výslednou zeminu rozdělí i v rámci rodiny a u každého tak může z nebožtíka vykvést třeba květina.

Tipnete si, kdy v tomto ohledu dojde ke změně?

Dal bych tomu deset let. Ještě jsme daleko. Tato vláda to řešit nebude, uvidíme, co ta příští, ale stejně to bude na dlouho. Proto bylo potřeba začít o tom mluvit co nejdříve. Leda, že by se děly pilotní projekty, podobně to bylo i v Německu, kterým byla udělena výjimka, aby se to prozkoumalo.

Myslíte si, že zájem o tyto alternativy opravdu roste? V udržitelnosti nejsme v rámci Evropy zrovna motorem změn…

Velká změna se udála za posledních deset let s ukládáním popela ke kořenům stromů. Děje se po celé republice. A myslím, že se to krásně rozšířilo, alespoň ta myšlenka návratu k přírodě. To samé se může stát i s celými těly. Jen to chce čas a platí to i pro kompostování. Když bude možností víc, lidé se alespoň budou muset zamyslet, co chtějí. Třeba pak smrtelnost i lépe přijmeme.

Když by chtěl být někdo pohřben šetrně už nyní na klasickém hřbitově, je to vůbec možné?

Takhle šetrně se může ukládat kdekoli, kde se dají ukládat celá těla. Bez náhrobku, v proutěné rakvi. Jen to není zvykem. Lidi vidí tu řadu kamenných náhrobků a nevědí, že z ní mohou vybočit a nechat hrob jen obrůst trávou se symbolickým křížkem nebo místním kamenem. Jde to i bez obřadu v krematoriu, obřadní síni.

Zdá se, že vy téma smrti máte dobře zpracované. To je asi ve vašem případě nutnost?

Asi jsem sám sebou překvapen, jak jsem s tím v pohodě. Ani svou smrtelností ani smrtelností blízkých jsem se nemusel nějak „prokousávat“. Když mi bylo deset, tak jsem často brečel kvůli tomu, že nechci umřít, ale co jsem se k pohřebnictví dostal, tak jsem se s tím vypořádal. Vůbec mi nevadí o tom mluvit. kontakt s nebožtíky také ne. S pozůstalými je to samozřejmě těžké, ale většinou se cítím dobře, když vidím, že jim můžu alespoň co nejvíce ulevit. Třeba Luční hřbitov je velká útěcha. Kolem běhají zajíci, veverky, jsou tam stromy, na lidi to má terapeutický účinek.