Papírové diáře a zápisníky jsou možná v éře digitalizace položkou v ohrožení, ve vinohradském obchodě s knihařskou dílnou SKOBA na to však nedbají. Výrobky prodejny, která je zároveň sociálním podnikem, jsou určeny těm, kdo oceňují originální design a ruční práci.
Václav Pišoft sedí u velkého stolu v prodejně SKOBA na pražských Vinohradech a ukazuje nám nejnovější materiál, který mu poslali z obchodu Sportisimo. Jedná se o plachty z umělého textilu, které slouží jako reklamní poutače pro kampaně přímo v prodejnách se sportovním vybavením. Kdyby je prodejce nechtěl tímto způsobem upcyclovat na firemní dárky, skončily by nejspíš ve spalovně. Takto mají ještě šanci udělat někomu radost jako potah na deskách diářů a zápisníků.
„S tímhle materiálem je trochu práce, je to umělá tkanina. Pokud by se měly knižní desky potahovat strojově, výroba by byla hodně náročná, ne-li nemožná. Zajímavé je, že banner sám o sobě nemusí být po estetické stránce moc zajímavý, ale díky výřezu se posune do zajímavých abstraktních motivů,“ líčí Pišoft.
SKOBA recykluje i další materiály: na policích můžete narazit na diáře a zápisníky ze starých džínsů a dalšího oblečení, novin, plakátů, tapet či kreseb spolupracujících umělců.
Myšlenka vytvářet diáře vznikla před deseti lety. „Přišlo mi fajn dělat osobité věci, aby každý kus byl jiný. Věřím, že když si u nás vyberete diář, který máte pouze vy a nikdo jiný, máte k němu jiný vztah než k sériově vyráběnému produktu. Lidé do diáře promítají i své představy o tom, jak bude jejich příští rok vypadat. Pamatuji si třeba zákaznici, která si koupila jeden s motivem auta, protože se chystala udělat si řidičák,“ vypráví Pišoft. V blízké době ovšem plánuje rozšířit sortiment, například o pouzdra na tužky.
Je to hodně osobní věc
Pišoft studoval filosofii a na kurzu knižní vazby na UMPRUM se naučil principy ruční knihařiny. „Vaříme si vlastní škrobové lepidlo. Jeho recept jsme se naučili na workshopu výroby závěsné kaligrafie. Pochází od pana Wunga, který restauruje svitky v londýnské národní knihovně,“ popisuje Pišoft.
„Nejprve se škrob smíchá s vodou, pak se půl hodiny vaří až zhoustne do podoby husté škrobové hmoty. Ta se namele a propasíruje a vznikne lepidlo s vysokou lepivostí, které je ideální pro potahování,“ vysvětluje. Celý proces ruční výroby diářů či zápisníků zahrnuje zhruba dvacet kroků, jako je lepení předsádek, zaklížení hřbetů, zavěšení bloku do desek, vyseknutí vnitřní kapsy nebo stříhání poutek. Mnoho kroků vyžaduje lisování, ke kterému SKOBA využívá asi sto let starý litinový lis.
Práci si pochvaluje i pan Lukáš, který jich za svůj život vystřídal už hodně. Od mladých let trpí zdravotními problémy duševní povahy, a proto se potýká s těžkostmi, které zdraví lidé nemusí řešit. Na práci měl prý vždy spíše štěstí, ale tady se mu líbí nejvíce.
„Jsem tu už od začátku a jsem fakt spokojen. Může to znít jako klišé, ale díky SKOBĚ jsem našel sám sebe, ekonomickou stabilitu a duchovní štěstí, mám rád své kolegy, ta práce mě hrozně baví a už bych ji chtěl mít navždy,“ říká. Předtím prošel řadou sociálních podniků, vyzkoušel si práci v Kokoze, v kavárně Mlsná kavka dělal číšníka a barmana. Než si ve 36 letech udělal maturitu, pracoval i na třídičce odpadu nebo jako metař a popelář.
Desky diáře mohou na restart
Na „zelený“ a vyprázdněný marketing si SKOBA zrovna nepotrpí. „Slova jako ‚udržitelnost‘, ‚řemeslnost‘ či ‚výrobek s příběhem‘ už ztrácejí obsah. Proto sami hledáme vlastní jazyk, abychom nespadli do toho šíleného klišé,“ uvádí Pišoft.
Vnitřní bloky jsou například vyrobeny z papíru Munken. „Při výrobě tohoto papíru se používá minimální množství vody a má ekologické certifikace. U papíru není klíčový pouze podíl recyklátu, ale celý proces výroby včetně toho, jak se papír bělí,“ dodává.
Pokud chtějí zákazníci na konci života papírového bloku recyklovat i desky, má pro ně SKOBA připraven speciální program s názvem Restart. „Životnost našich desek dalece přesahuje jeden rok, takže pokud k nám zákazník přinese svůj starý diář či zápisník, my mu do původních desek za poloviční cenu zavěsíme nový bloček,“ říká spolumajitel dílny. Cena nového diáře střední velikosti činí zhruba čtyři stovky korun.
Tradice chráněných dílen pomáhá
Tým dílny a prodejny tvoří vedle majitele další čtyři lidé. A všichni mají nějaké zkušenosti se zdravotním omezením. Podle Pišofta naneštěstí v Česku neexistuje pevný legislativní rámec pro sociální podniky. „I z toho důvodu je SKOBA klasické ‚eseróčko‘. Více by nám vyhovovala forma sociálního s. r. o., protože dosahování zisku je pro nás stejně důležité jako zvyšování společenského prospěchu,“ vysvětluje.
Pomoci by mohl zákon o sociálním integračním podnikání, který by usnadnil život podobným podnikům. Podle Lucie Hyblerové z platformy Breakfaststory, která podobné podniky podporuje tím, že jim pomáhá s odbytem, napojuje je na firmy a provozuje e-shop, kde lze výrobky zakoupit, se ho snad podaří prosadit.
„V Česku máte výhodu, když pracujete s lidmi se zdravotním handicapem, protože je zde tradice chráněných dílen. Ale když pracujete se sociálně znevýhodněnými lidmi, například muži či ženami po výkonu trestu, tak ti jsou na tom úplně nejhůře,“ říká Hyblerová.
Podle ní by sociální podniky měly být častěji vedeny lidmi, kteří zvládají i byznysovou stránku věci. Sama prý zná jen několik málo těch, které mají obchodního zástupce. Navíc také musí neustále vyvracet zakořeněnou představu firem i samotných dílen, že jejich produkty by měly stát méně.
„Jsou podniky, které chtějí za ručně zdobený textilní pytlík z přírodního plátna říci cenu 60 korun. A současně jsou firmy, které si myslí, že na nákupu v chráněné dílně ušetří, že to má stát méně peněz, což je naprostý nesmysl,“ uvádí Hyblerová.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
