Od březnové schůze Evropské rady se očekávala podstatná debata o ochraně a posílení konkurenceschopnosti evropského průmyslu tváří v tvář protekcionistickým tendencím v USA a rostoucí závislosti na Číně ohledně surovin. Lídři „sedmadvacítky“ ovšem nedošli k zásadním rozhodnutím; pověřili Evropskou komisi, aby na těchto věcech dál pracovala.
Náladu summitu významně ovlivnilo naléhání Německa, aby EU revidovala již dohodnutou legislativu o zákazu prodeje a registrace spalovacích motorů od roku 2035, což řada států odmítá. K napětí přispěla také snaha Francie prosadit jádro v rámci budoucí legislativy jako jeden z čistých energetických zdrojů a jaderné reaktory jako součást produktů „zeleného“ průmyslu 21. století.
Francie a Německo, dva nejvýznamnější členské státy EU, jejichž „tandem“ bývá považován za „motor“ evropské integrace, se tak pro jednou ocitly na opačných stranách politického sporu, a to na nejvyšší úrovni. Německo se ohrazuje proti již dohodnutému zákazu prodeje spalovacích motorů, dokud ekonebude upraven tak, aby povoloval jejich další užívání pro syntetická paliva (e-paliva, kombinace atmosférického CO2 a „zeleného“ vodáku). Francie to odmítá a poukazuje na to, že nelze otevírat již schválené zákony, notabene takové, jejichž vyjednání trvalo 18 měsíců a zasloužila se o ně významně právě ona jako předseda Rady EU v první polovině loňského roku. Německo pak rozhodně brání francouzským snahám propasírovat jádro mezi přijatelné energie a technologie.
Ačkoli se tedy tento nesoulad stal převládajícím dojmem a vlastně výlučným tématem mediálních výstupů, samozřejmě s výjimkou pokračující a akcelerující vojenské pomoci Ukrajině, vstoupí březnová Evropská rada do análů také tím, že dala politický podnět procesu, který má vést k udržení a posílení role Evropy ve světovém soupeření na kolbišti klimaticky šetrných či udržitelných technologií.
Lídři „sedmadvacítky“ posvětili ambiciózní návrhy předložené o týden dřív Evropskou komisí, včetně zpružnění pravidel pro poskytování veřejné pomoci. Dokonce do usnesení vepsali, že se v červnu budou zabývat také komisním návrhem na zřízení „fondu evropské svrchovanosti“, na který mají přitom velmi rozmanité názory.
40 procent produkce EU v „segmentech budoucnosti“
Exekutiva EU vyrukovala se seznamem osmi bezemisních technologií, kterým se má dostat intenzivního přednostního zacházení – jsou to sluneční panely, větrné turbíny, baterie, tepelná čerpadla, geotermická zařízení, elektrolyzéry, bioplyny či systémy zachycování a skladování CO2. Do sedmi let by evropské podniky měly zajišťovat 40 procent poptávky po těchto výrobcích a technologiích. Pozornost bude věnována dále alternativním palivům a také jádru, ovšem pouze reaktorům čtvrté generace, které ještě nebyly nikde postaveny, a malým modulárním reaktorům, také existujícím zatím jen na rýsovacích prknech projektantů.
I v okamžiku, kdy Evropě teče do bot a uvědomuje si, že jí v globální soutěži o zelené technologie ujíždí vlak, se její představitelé dál škorpí ohledně jaderné energie, což se přelilo i do nálady summitu. Opatrná formulace navržená komisí je výsledkem interního kompromisu a také chabým pokusem předložit něco, co by mohlo projít, tedy nejmenšího společného jmenovatele přijatelného jak pro Francii nebo třeba Česko, tedy státy spoléhající na jádro jako významnou součást energetického mixu do budoucnosti, tak pro Německo nebo Rakousko, které je nadále a rozhodně odmítají.
Trh se „zelenými“ technologiemi, od elektrických aut až po využití vodíku z obnovitelných zdrojů, bude do konce desetiletí podle komisaře Thierryho Bretona představovat 600 miliard eur; kdo ho ovládne, získá v globálním měřítku obrovskou výhodu. Aby se Evropa nestala vazalem závislým na třetích zemích a zejména na Číně, aby dohnala zpoždění, do něhož se v posledním desetiletí dostala, musí jednat rychle a rozhodně – vlády mají zařídit, aby výroba „zelených“ technologií byla povolována ve zrychleném a zjednodušeném režimu. Zároveň se bude dbát na dodržování ekologických kritérií, což by mělo diskvalifikovat některé zahraniční konkurenty, a evropské projekty budou mít přednost při zadávání veřejných zakázek. Vzdělávací systémy mají urychleně zajistit, aby byl dostatek pracovních sil vybavených odpovídajícími dovednostmi.
Komise zatím neprosazuje pro tento svůj návrh bezemisního průmyslového programu (Net-Zero Industry Act) žádný specifický rozpočet; spokojila se s podnětem, aby se čerpalo z několika existujících dotačních či podpůrných programů. Její šéfka Ursula von der Leyenová se však nevzdává představy, že se unie vybaví zmíněným „fondem svrchovanosti“, který by byl jakousi obdobou amerického Inflation Reduction Act (IRA), jehož schválení v USA vlastně odstartovalo tuto opožděnou evropskou reakci.
Část členských zemí se nebrání představě, že by si EU na klimaticky vlídné projekty opět vypůjčila, podobně jako to udělala pro vznik „fondu obnovy“, který momentálně slouží ekonomikám postiženým covidovým útlumem. Další, typicky například Německo, odmítají další zadlužování bloku.
Česko zaujímá v této věci pozoruhodně negativní pozice – obává se zmírnění pravidel pro poskytování veřejné podpory a celkem logicky poukazuje na to, že bude prospívat hlavně bohatým zemím, které si mohou dovolit nasypat do vlastních ekonomik hodně peněz, a poškodí tak fungování jednotného vnitřního trhu EU. Na druhé straně je však velmi zdrženlivá také vůči další společné půjčce, která by tu první obavu měla vlastně kompenzovat či neutralizovat. Zdůvodňuje to tím, že dopady amerického IRA je třeba ještě důkladně analyzovat, než se dospěje k nějakým rozhodnutím.
Praha se tak dostává opět do pozice významné nečitelnosti, což se potvrdilo i na zmíněném summitu – postavila se jak za Německo v jeho boji o zachování spalovacích motorů, tak za Francii v jejím úsilí prosazovat jadernou energii. Jedno druhé samozřejmě nevylučuje a český postoj, jakkoli nepohodlný, lze zdůvodnit. Problém je v tom, že to bylo právě Česko jako předseda EU, kdo zmíněnou normu jménem Rady EU dojednal s Evropským parlamentem. A také v tom, že Fialově vládě nejde ani tak o spalovací motory jako o emisní normu Euro 7, jejíž zavedení podle ní ohrožuje český automobilový průmysl. Jenže o této legislativě, která je zatím v plenkách, se v tuto chvíli na této úrovni ještě nejedná; o českých starostech se ostatní, kromě snad Slováků, nemíní v tuto chvíli bavit.
„Zelený“ průmysl závisí na surovinách, které Evropa nemá
Nestačí usnadnit podmínky pro rozmach evropského průmyslu; je třeba mu také zajistit přísun nezbytných surovin. Komise v dalším návrhu vypočítala 34 kovů a minerálů, jejichž potřebu – a nedostatek – považuje z hlediska „zelených“ technologií za kritické. Jde vesměs o látky nezbytné pro výrobu fotovoltaických článků, rotorů větrných elektráren, baterií či polovodičů; neobejdou se bez nich špičkové výrobky vojenského či vesmírného průmyslu nebo zdravotnické přístroje. Evropa tyto suroviny skoro bezezbytku dováží, a to v mnoha případech z jedné nebo dvou zemí, nejčastěji z Číny, což vede ke vzniku závislostí, které jsou nejen nežádoucí, ale také nebezpečné.
Z Číny pochází například 97 procent všech lehkých slitin s použitím magnézia, jež jsou potřeba pro automobilový průmysl. Totéž platí pro vzácné zeminy, bez nichž se neobejdou třeba magnety do větrníků. Dvě třetiny kobaltu, který se dává do baterií všeho druhu, se těží v Demokratické republice Kongo, ale skoro všechen je pak zpracováván opět v Číně.
Komise odhaduje, že jak se bude stupňovat boj proti klimatické změně na planetě, zájem o tyto suroviny rychle poroste – tak třeba spotřeba lithia pro výrobu baterií do elektroaut i jinam se do roku 20230 zvýší dvanáctinásobně. „Pokud nezabezpečíme dodávky těchto surovin, nebudeme schopni dostát svým cílům, pokud jde o environmentální i digitální tranzici,“ varuje komise.
Navrhuje několik cest – zaprvé navýšení těžby zmíněných vzácných surovin v samotné EU, která by místo dnešních tří procent měla pokrýt deset procent potřeb. Za druhé hledání alternativních kovů, minerálů, nebo i technologických postupů, tedy urychlení výzkumu a vývoje. Velký důraz je kladen na lepší recyklaci, využívání již použitých surovin. Za sedm let by jejich objem měl pokrýt 15 procent potřeb; ani tento cíl není podle komisaře Bretona dostatečně ambiciózní a při dobré organizaci by mělo být možno dosáhnout vyššího podílu. Evropské země musí také zabrat při prvotním zpracování zmíněných kovů a minerálů – není možné jen přihlížet, jak je Čína skupuje po celém světě, sama je pak zpracovává a se ziskem prodává dál. Se zeměmi, které jimi oplývají, je třeba urychleně vyjednat takové podmínky, aby daly přednost Evropě.
Všechny formy a etapy tohoto procesu mají být usnadněny a urychleny. Procedura vedoucí k povolení těžby v EU má být zkrácena na polovinu a administrativní zátěž zmírněna. Vlády se mají zavázat, že zřídí jedno centrální pracoviště, které bude vyřizovat všechny žádosti týkající se těžby nebo zpracování těchto surovin. Pokud by se mělo toto nařízení stát součástí legislativy EU, bude znamenat významné změny pro vnitřní správní procedury členských států; debata proto nebude vůbec snadná.
Na rozdíl od Spojených států nesleduje EU omezováním závislosti na Číně zatím jako cíl úplné nebo značné omezení obchodu s ní. Po německém kancléři Olafu Scholzovi míří do Pekingu francouzský prezident Emmanuel Macron a po něm španělský premiér Pedro Sánchez. Podobný úmysl vyhlašují také předsedkyně komise Ursula von der Leyenová a šéf evropské diplomacie Josep Borrell. Činitelé EU vyhodnotili návštěvu čínského vladaře Si Ťin-pchinga minulý týden v Moskvě sice jako důkaz sílící čínsko-ruské vazby, ale velmi si všímali skutečnosti, že Si nikterak nepodpořil ruskou invazi na Ukrajině a neslíbil dodávky zbraní Rusku, což by pro Evropany byla nepřekročitelná červená čára mařící jakoukoli spolupráci. Snaha bude tedy s Čínou mluvit a hlavně obchodovat a snažit se ji přesvědčit, že to je i v jejím zájmu.
Evropská komise oběma návrhy reaguje na rychle se měnící situaci ve světě, který se stále více odklání od zásad volného obchodu. Ještě před několika lety by bylo těžké si představit, že unie bude povolovat státní dotace do celých průmyslových odvětví a centrálně plánovat parametry jejich rozvoje či se plést do nákupu surovin. V té době ovšem už Čína aktivně skupovala nerostné zásoby napříč planetou a budovala vlastní monopol, bez ohledu na pravidla Světové obchodní organizace. Když nyní k protekcionistickým krokům přikročily tváří v tvář tomuto fenoménu také Spojené státy, rozhoupává se k činu také Evropská unie, ačkoli se tím zpronevěřuje svým tradičním liberálním principům. Prostě musí reagovat na nastalou situaci, zvlášť pokud chce zůstat věrná svým cílům zaměřeným na boj proti klimatické změně.
Karel Barták
Karel je komentátor, publicista a bývalý dlouholetý bruselský zpravodaj ČTK. V minulosti působil také na generálním ředitelství Evropské komise pro vzdělávání a kulturu.
