Přechod na zelenou ekonomiku se po celém světě pojí s vyššími nároky na těžbu nerostných surovin. V západních zemích projekty komplikuje silný hlas veřejnosti i přísná legislativa. „Obyvatelé států, jako je Arménie, jsou ale masivní těžbě a jejím dopadům plně vystaveni,“ říká Oleg Dulgaryan, ředitel tamního Centra pro aktivizaci a podporu obyvatelstva (Centre for Community Mobilization and Support).
Centrum se spojilo s českou neziskovou organizací Arnika a arménskou nevládní organizací EcoLur, aby společně prováděly výzkum těžebních lokalit a pomohly místním komunitám získat spolehlivá data a argumenty ve sporech s těžebními společnostmi. Za informační organizaci EcoLur se rozhovoru účastnila Inga Zarafyanová.
Dnes se o těžbě hodně mluví ve spojitosti s elektromobilitou a snahou dohnat skluz, který má Evropa za Čínou. Dokážete si představit, že by se těžba nerostů dala dělat udržitelně, aby pomohla světu k zelené transformaci? Respektive aby její přínosy vyvážily zjevná negativa?
Oleg Dulgaryan: Pro mě je těžké odpovědět nezaujatě, protože v Arménii, kde žiji, je situace daleko od ideálního stavu. Vím, že se dá těžit lépe, udržitelněji, ale nedělám si moc iluze, že k tomu dochází. Jako lidstvo jsme planetu znetvořili, jak to jen šlo, a konkrétně v Arménii jsou těžebních provozů kvanta, daleko za hranicí udržitelnosti. Navíc místní těžební společnosti vůbec nepoužívají moderní technologie. My usilujeme o to, aby je zlepšily, ale posuny jsou minimální, i když slibují hory doly.
Myslíte, že to nejde?
Oleg Dulgaryan: Za podmínek, které aktuálně v Arménii panují, si „zelenou těžbu“ nedovedu představit. Například jedna společnost v Karaberdu, která těží zlato, nedávno sdělila, že místo kyanidu bude používat pro loužení zlata nějaký nový chemický přípravek. Když jsme se jich ptali, co to je za přípravek, nic nám k jeho složení neřekli, jen to, že je to chemická sloučenina, která se používá v čínských provozech a jejíž složení je obchodním tajemstvím. Tato reakce vyvolává nedůvěru, není to transparentní. Proto nelze ani hovořit o odpovědnosti a udržitelnosti této těžební společnosti. V Arménii by se zřejmě měly zakázat nové těžební projekty, dokud nebudou odstraněny nedostatky stávajících provozů.
V zemi je podle dostupných informací 400 aktivních dolů. Jak je vůbec možné, že to došlo tak daleko?
Oleg Dulgaryan: Jedná se o všechny doly dohromady, tedy kovová a nekovová ložiska. Když se bavíme pouze o těžbě vzácných a neželezných kovů, bylo vydáno přibližně 30 licencí na jejich těžbu. Momentálně se v Arménii pracuje na strategii pro těžební průmysl, přičemž podněty přinášejí i občané. Navrhovali jsme státu, aby těžbu pozastavil nebo zastropoval, aby lépe vyhodnotil rizika pro obyvatele a ekologické, sociální a ekonomické dopady. Stát ale podněty nepřijal. Doly mohou být až na některé chráněné přírodní a historické oblasti otevřeny prakticky kdekoli. Těžební společnosti navíc mohou otevírat doly přímo v komunitách, klidně padesát metrů od obydlených domů. Postupují tak, že za malé částky vykupují pozemky, jako například provoz na těžbu mědi a molybdenu v Teghutu, a obyvatelé, kteří přišli o půdu, vesnici opouštějí.
Místní lidé nemají v zákonech a ve státu žádnou oporu?
Oleg Dulgaryan: V Arménii existuje zákon o posuzování vlivů projektu na životní prostředí (proces EIA), nicméně většinou stát hájí zájmy podniků a mechanismy na ochranu obyvatel prakticky neexistují. Nejsou legální nástroje, které by pomohly lidem žádat o odškodnění s ohledem na jejich ekonomické ztráty a škody na zdraví. Naše centrum pomohlo místním lidem připravit hromadnou žádost o odškodnění kvůli újmě na zdraví, ale na výsledek soudních sporů se teprve čeká. V praxi to znamená, že když dojde k průmyslovému úniku a toxický odpad farmáři zničí úrodu, neexistuje nástroj, který by ho ochránil.
Jaké další problémy Arménům těžební průmysl způsobuje?
Oleg Dulgaryan: Těžbou je zasažena velká plocha, těžaři používají zastaralé technologie, monitoring dopadů není dostačující. Neexistuje posouzení dopadu těžby na zemědělskou činnost nebo posouzení dopadu na zdraví. V komunitě Mets Ayrum obyvatelé žijí doslova 50 metrů od odkaliště Akhtalského těžebního a zpracovatelského kombinátu. V takových lokalitách je vysoké procento rakovinných onemocnění a problémů se srdcem. S těžbou se pojí znečištění řek a vodních toků a následně zemědělské půdy a z toho vyplývající kontaminace zemědělských produktů. Výrobky pak nejsou konkurenceschopné na místních, natož na mezinárodních trzích. Například v roce 2013 se jedna arménská zemědělská společnost snažila vstoupit na německý trh, ale nevyšlo jim to právě z důvodu většího obsahu těžkých kovů v jejich produkci.
Spoustu vašich nerostných surovin odebírají i státy Evropské unie. Vidíte vůli pomoci změnit v arménském těžebním průmyslu něco k lepšímu?
Oleg Dulgaryan: Evropské státy mají zájem o levné produkty a nedělají dost pro to, aby těžební společnosti v Arménii a dalších postsovětských zemích nesly odpovědnost za existující rizika a znečištění. Existují však i dobré příklady. Například Česká republika, zastoupená ministerstvem zahraničních věcí společně s českou organizací Arnika, již více než pět let financuje v Arménii programy zaměřené na identifikaci rizik a ochranu environmentálních práv v postižených komunitách.
Čí kapitál stojí za těžařskými společnostmi v Arménii?
Inga Zarafyanová: Ruské společnosti vstoupily do arménského těžebního průmyslu ve stejné době jako americké a kanadské společnosti. Téměř všechny jsou však registrovány v offshorových zónách a je obtížné odhalit, kdo je skutečným příjemcem pomoci v pozadí konkrétní společnosti. Například společnost GeoProMining Company je spojována s ruským kapitálem, ale je registrována na Kypru. Tato společnost koupila kontrolní balík akcií největšího podniku – Zangezour Copper and Molybdenum Combine – prostřednictvím komplikovaných převodů a obchodů, během nichž se ztrácejí stopy po skutečných vlastnících. Společnost zároveň darovala 15 procent svých akcií arménské vládě, podmínky dohody zatím nejsou známy. Podotýkám, že tato společnost vlastní v Arménii i další velké těžební podniky na zlato, měď a molybden.
Vaše aktivity s komunitami vyústily i v žalobu na těžební a zpracovatelský kombinát v Akhtale pro újmu na zdraví. V jaké je fázi?
Oleg Dulgaryan: Jedná se o první žalobu v Arménii, která zahrnuje hromadnou žádost o odškodnění od těžební společnosti. Případ je v současné době projednáván u soudu prvního stupně.
Oleg Dulgaryan
Narodil se v Baku, od roku 1989 bydlí v arménské provincii Lori. Od roku 2009 vede Centre for Community Mobilization and Support se sídlem v Alaverdi. Centrum je nevládní nezisková organizace podporující udržitelný rozvoj komunit, zejména zatížených průmyslem. Vzhledem k rostoucímu průmyslovému znečištění se nyní nově zaměřuje i na téma komunitního zdraví a životního prostředí. Centrum má za sebou několik úspěšných kampaní zaměřených na ochranu životního prostředí v komunitách ovlivněných těžbou, například v Alaverdi, Mets Ayrumu a Urutu. Je členem Extractive Industries Transparency Initiative (EITI), platformy usilující o uplatňování standardů transparentnosti a odpovědnosti v těžebním odvětví Arménie.
Vedete také žalobu na evropské úrovni. Tam už se podařilo dosáhnout výsledku?
Oleg Dulgaryan: Skupina obyvatel obcí Shnogh a Teghut získala v řádném termínu rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva odškodnění za násilné převedení pozemků na těžební společnost v Teghutu. Tento soud je pro nás velmi důležitý, stejně jako možnost obracet se na evropské instance.
Nemáte pocit, že jinde ve světě se aktivistům daří lépe? Například v Srbsku to vypadá, že se jim podaří zastavit plánovanou těžbu lithia v Rio Tinto…
Oleg Dulgaryan: Za posledních pět, šest let neotevřel v Arménii jediný důl právě z toho důvodu, že obyvatelé komunit bojovali za to, aby k tomu nedocházelo. Aktivisté už se i u nás více angažují a já to považuji dílem i za náš úspěch.
Řekli byste, že těžební průmyslu patří k oborům, které v Arménii devastují zdraví obyvatel nejvíce?
Inga Zarafyanová: Těžký průmysl se považuje za jeden z nejvíce znečišťujících oborů průmyslu, to je obecně známá věc. Proto v Evropské unii, USA, Kanadě či Austrálii existuje přísná legislativa a nástroje, které ho udržují v mezích. V Arménii takové nástroje nejsou, nebo jsou velmi slabé. A totéž platí pro další postsovětské země, kde je rozvinutá těžba. Tam, kde jsou zajímavá ložiska, působí všechny velké mezinárodní těžební společnosti. Těžbu si mohou dovolit provozovat bez přísných pravidel a s levnějšími technologiemi, než by používaly ve své vlasti. V afrických státech přitom používají modernější technologie než u nás. Nevím přesně, proč to tak je. Ale hlas veřejnosti mezinárodní investoři raději neslyší. Rizikovým těžebním projektům lze zabránit pouze tehdy, pokud si budou komunity vědomy svých práv a budou se o ně zasazovat.
Inga Zarafyanová
Od roku 2004 stojí v čele nevládní neziskové organizace EcoLur, která se zaměřuje na monitorování ekologických a sociálních problémů v Arménii a informování o nich. Je držitelkou řády prestižních cen v oblasti environmentální žurnalistiky. Absolvovala Jerevanskou státní univerzitu v oboru biologie, později obhájila doktorský titul v oboru biofyzika. Rovněž je členkou EITI.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
