Pojmy fotovoltaika a udržitelnost jsou pro většinu lidí z oboru spojeny hlavně s technickými vlastnostmi, aspekty kvality nebo s komerčními aspekty jako je návratnost. Nicméně faktorů v souvislosti s fotovoltaikou (FVE) je celá řada od politické udržitelnosti přes korporátní po udržitelnost průmyslového segmentu jako takového.
Politická udržitelnost se přímo nabízí. Při zpětném ohlédnutí patnáct až dvacet let dozadu byly země jako Japonsko, USA nebo Německo globálními hráči na fotovoltaickém trhu. A proč? Jejich technologická a výrobní struktura byla jednoduše na úrovni, která (v kontextu dané doby) byla schopna produkovat fotovoltaické panely v masovém měřítku. Pro připomenutí – někdy kolem roku 2000 byl výrobce panelů s výrobním výkonem kolem 50MW považován za gigantického výrobce.
V tehdejších dobách by výrobce takového kalibru měl jen pramalou šanci přežít, pokud by vlády ve výše zmíněných zemích neoplývaly ochotou podpořit komerční využití fotovoltaiky jak v rezidenčním, tak v průmyslovém měřítku. Toto se dělo díky celé řadě podpůrných programů a subvencí. Německo ve své době založilo program „Tisíc střech“, aby podpořilo rezidenční fotovoltaiku. Tento program se setkal s do té doby nevídaným zájmem, a ve velmi krátké době musel být nahrazen modifikovaným programem s názvem „sto tisíc střech“. To samo o sobě dokládá, jak vysoký zájem a potenciál v sobě již v dávných dobách fotovoltaika měla. Zároveň je třeba mít na paměti, že cena průměrné instalace na rodinném domku měla v tehdejší době hodnotu srovnatelnou s luxusním Mercedesem.
Osobně nejsem zastáncem politických zásahů do trhu s fotovoltaikou. Mám pochopení pro smysl podpory fotovoltaiky směrem k širokým masám společnosti – a to zejména ve fázi počátečního rozvoje a budování důvěry v novou technologii. Nicméně tuto periodu máme již za sebou a je třeba fotovoltaiku vnímat optikou klasických komerčních zákonitostí. Fotovoltaika již překonala svoji úvodní fázi a pokud má coby průmyslové odvětví dostatečně robustní základy, dokáže se s principy nabídky a poptávky vypořádat sama.
Čas dotací musí být omezený
Nesmíme totiž zapomínat, že obzvláště v těchto dobách má stát plné ruce práce s udržitelností vlastních financí. Přijde mi tudíž téměř až nemravné, aby byla fotovoltaika předmětem spekulativních investic, což byl v případě (nejen) Česka před zhruba deseti lety jednoznačný fakt. Souvislosti té doby pamatujeme dodnes a nechceme se vracet do doby solárních baronů.
V zásadě to znamená, že klíčovým faktorem udržitelnosti z politické perspektivy je, aby se státní dotační struktury dokázaly z tohoto evolučního procesu ve správnou dobu odpojit a nechat další vývoj na trhu.
Zkušenosti z Česka, ale i například Španělska z dob před deseti lety nám ukazují, jak devastující vliv může mít necitlivý přístup k fotovoltaice coby novému technologickému oboru. Politický diskurs tehdy představoval zmražení fotovoltaiky doslova přes noc. Důvěra v obnovitelné zdroje značně poklesla, a navíc představovala ztráty obrovského množství pracovních sil. Například v Německu se tehdy nárůst nezaměstnanosti počítal ve stovkách tisíc lidí.
Pachuť z té doby stále přetrvává i přes nový, výrazně větší boom fotovoltaiky. To by mělo být určitým mementem a poučením v tom smyslu, čeho se vyvarovat v letech následujících. Spálit se opět o tytéž kamna by mohlo být pro energetický segment v Česku opravdu velkou ranou.
Jiným aspektem politické udržitelnosti jsou anti-dumpingová opatření a jim podobné restrikce z oblasti tržního protekcionismu. Tato problematika je ale natolik citlivá a komplikovaná, že si zasluhuje samostatnou úvahu. Navíc, v Česku jsme tyto politické aspekty prakticky nepocítili.
Co stojí za krachy firem
Korporátní udržitelnost je dalším důležitým faktorem v evoluci fotovoltaického průmyslu. Historie slavné německé firmy Solon je zářným příkladem. Solon byl ve své době synonymem pro špičkovou fotovoltaiku. Prostě mimořádná kvalita „Made in Germany“. Vznikli coby malá firma v garáži kdesi na předměstí Berlína a vypracovali se až na pozici gigantického výrobce s několika výrobními závody po celém světě. Neuvážené investice v kombinaci s masivní teritoriální expanzí znamenaly, že pád Solonu byl ještě rychlejší, než jeho růst.
Dalším neuvěřitelným příkladem byl německý výrobce solárních článků ErSol. Opět se jednalo o firmu, která vsadila na špičkovou kvalitu a kdo v období první dekády druhého tisíciletí něco znamenal, odebíral články právě z Ersolu. Firmu koupil na vrcholu svých sil německý Bosch v době vrcholícího solárního boomu v Německu. Po velmi rychlém období, které spíše připomínalo volný pád, byla firma opět prodána – tentokrát do rukou jiné proslulé firmy – SolarWorld, která už v té době dýchala jen velmi ztěžka.
A proč tyto případy zmiňuji? Svět během nedlouhé historie solárního průmyslu zažil pád a smrt desítek špičkových firem, a to bez ohledu na velikost, světovost, kvalitu, region a podobně. Každá z těch firem za sebou měla jiný příběh. Každá z těch firem opustila svět fotovoltaiky z jiných příčin či pohnutek.
Každá z těch firem budiž mementem pro zbývající a nově vznikající hráče na trhu. Průmysl obnovitelných zdrojů má mimořádnou dynamiku, a jestli měly něco zkrachovalé firmy společného, tak to bylo právě nezvládnutí dynamiky na trhu. Mnoho firem nedokázalo manévrovat mezi nášlapnými minami v podobě nejrůznějších pastí politické udržitelnosti. Mnoho z těchto firem si nedokázalo vytvořit skutečně silné pouto se svými zákazníky a dodavateli, což činí dodnes byznys ve fotovoltaice značně trpkým v tom smyslu, že věrnost není zrovna trendy. No a konečně – mnoho z těchto firem fatálně selhalo v řízení vlastních toků peněz tím, že se uchylovaly k prvoplánovaně nezdravým investicím, které nebyly ničím jiným než motorem jejich pádu.
Základní teze spočívá v tom, že vytváření zisku nemůže být hlavní myšlenkou existence firmy. Dá se říci, že toto platí obecně, ale v oblasti fotovoltaiky, kde musíme brát v potaz jistý emoční náboj, to platí dvojnásob. Společnost, která přehlíží svůj sociální vliv, která nepracuje s vnímáním sebe sama, která nedokáže vystoupit z komfortní zóny a pouštět se do nových výzev (což samo o sobě není levná záležitost), dojde do stavu, kdy se nedokáže jasně odlišit od konkurence, zacyklí se a dostane se do množiny firem, ve které je trh snadno přehlédne.
Firma, která je striktně zaměřená na zisk proto nemá v dnešním velmi agresivním tržním prostředí místo na globálním trhu. Toto se dá prakticky aplikovat na kteroukoliv firmu ve světě. Ale v čem je trh fotovoltaiky jiný? Má mimořádně rychlý cyklus, vysoce citlivý na ceny při extrémně vysokých nákladech na inovace. To je doslova vražedná kombinace a pokud si k tomu přidáte nezkušenost a nevyzrálost průmyslu jako takového, tak i malá chybička se může projevit v podobě fatální destrukce celé firmy ve velmi rychlém časovém sledu.
Průmyslová udržitelnost tedy může být vykládána jako schopnost integrovat se a adaptovat se na neustále měnící se podmínky. Evoluce fotovoltaického průmyslu ovšem není žádným sledem náhodných událostí. Fotovoltaika jako taková měla štěstí na vizionáře a lidi, kteří skutečně věřili a věří v lepší zítřky za přispění alternativního zdroje elektřiny. Rozvoj fotovoltaiky nebyl stimulován pofidérními snahami o nějaký excentrický způsob získávání energie, ale jako legitimní zdroj elektřiny tam, kde je špatně dostupná anebo tam, kde dokáže nahradit stávající zdroje elektrické energie, zpravidla pocházející z fosilních zdrojů.
Fotovoltaika by neměla být vnímána coby tiskárna peněz pro spekulativní investory. Místo toho vnímejme fotovoltaiku jako průmyslové odvětví, které má potenciál být zdrojem inovací a lídrem fundamentálních změn v oblasti energie a jejího získávání, tak jak ji známe dosud.
Fotovoltaika musí setrvat ve své ambici nahradit značnou porci fosilních zdrojů energie a potřebuje k tomu součinnost všech subjektů, které jsou v celém řetězci – od zpracovatelů základních surovin, až po konečného uživatele elektřiny pocházející z fotovoltaiky. Solární průmysl v sobě skrývá možnosti, jak být funkční, ale zároveň krásný. Zároveň s tím můžeme fotovoltaiku začlenit do našeho života tak, aniž bychom si všimli, že je vlastně všude kolem nás. Je oborem, který bude otevírat nové možnosti v architektuře, energetické nezávislosti a v ukládání a distribuci elektřiny. A konečně – je to právě fotovoltaika, která hraje naprosto klíčovou roli v konceptech „Smart City“.
Co bude jednou z hlavních charakteristik drtivé většiny firem působících ve fotovoltaice dnes? Výroba super levných produktů sama o sobě není udržitelná. Inovativní udržitelnost a tlak na cenu jsou totiž dvě zcela protichůdné veličiny. Pokud bude existovat nezdravý tlak na cenu, tak si jen s těží vytvoříme prostředí, kde bude prostor pro inovativní myšlení, udržitelnost a vytváření kompatibility s okolním světem.
To znamená, že dnešní fotovoltaický průmysl musí být o něčem jiném, než jen tupá laminace solárních článků mezi dvě skleněné desky. Nejde totiž o to sbírat sluneční paprsky a měnit je na stejnosměrný proud. To už umíme několik dekád a pokud v tomto budeme pokračovat, nikam dál se už neposuneme. Jde o to, abychom dokázali vytvořit cesty, jak bezpečně, rychle a intuitivně poskytovat elektřinu tam, kde ji právě potřebujeme a v množství, které potřebujeme.
Udržitelnost z pohledu průmyslu jako takového tedy představuje schopnost nastolovat trendy a řešení energetických řešení ve větších celcích. Vhodná síť pro elektromobilitu může být jedním z mnoha příkladů, kde má fotovoltaika možnost být integrální součástí širšího technologického ekosystému.
Jan Mastný
Jan se dlouhodobě věnuje tématu fotovoltaiky a obnovitelných zdrojů. Má zkušenosti napříč Evropou. Nyní působí jako Head of Global Sales ve společnosti Studer Cables AG ve Švýcarsku.
