Dekarbonizace, kterou musí česká energetika, průmysl či doprava projít, má jednak srazit emise oxidu uhličitého v ovzduší, ale může také vyzdvihnout inovativní české firmy. Pokud neudržíme tempo s celou Evropou, hrozí naopak odliv některých odvětví do zemí, které se stihly připravit na „zelenou transformaci“ lépe a vytvořily atraktivní podmínky pro investory.
Investice do snižování uhlíkové stopy tuzemského průmyslu vyjdou podle ministerstva životního prostředí do roku 2030 přibližně na 2,8 bilionu korun. Podle výpočtu poradenské společnosti Boston Consulting Group (BCG) to bude do roku 2050 kumulativně 3,2 bilionu korun (odpovídá asi sto až 200 miliardám korun ročně do roku 2050 a 1,5 až třem procentům HDP.
Převážnou část celkových investic, tedy asi 2 500 miliard z celkových 3 200 miliard korun, bude nutné využít k dekarbonizaci tří nejvíce znečišťujících odvětví energetiky, průmyslu a dopravy. Dalších 400 miliard korun si vyžádá transformace českého automobilového průmyslu, který bude přecházet na výrobu elektromobilů.
Většinu peněz by měli zajistit soukromí investoři, stát pro ně proto musí rychle zajistit stabilní investiční prostředí.
Zbavit se největší porce emisí přitom nemusí podle Ondráše Přibyly, zakladatele platformy Fakta o klimatu, být až tak náročné. Poslední aktuální data z roku 2023 ukazují, že Česko ročně vyprodukuje zhruba 99 megatun tak zvaného ekvivalentu CO2 (jde o přepočet množství různých skleníkových plynů na množství CO2, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu, pozn. aut.). Předloni tak došlo podle ministerstva životního prostředí k největšímu poklesu emisí od počátku 90. let.
Podle Přibyly by nicméně šedesát procent této zátěže šlo vyřešit elektrifikací, tedy odklonem od spalování uhlí a jeho nahrazením obnovitelnými zdroji, jako jsou solární či věrné elektrárny.
Výroba elektřiny a tepla v Česku zodpovídá za zhruba 33 procent emisí, teplárny vytvářejí zhruba osm procent z toho. S koncem uhelných elektráren, které jsou vedle polostátního energetického gigantu ČEZ v rukách „uhlobaronů“, jakými jsou například Pavel Tykač (Sev.en) či Daniel Křetínský (EPH), pomůže jednak závazek vlády odklonit se od uhlí do roku 2033 a také rostoucí cena povolenek, které si znečišťovatelé musejí nakupovat, aby mohli vypouštět emise.
„Pokud se vyšplhá na sto eur, tak se jim to přestane vyplácet,“ říká Přibyla. K jejich odstavení tak může začít docházet klidně i za tři roky, odhaduje.
Fakta o klimatu aktuálně připravují Atlas dekarbonizace, který má popsat výchozí stav v Česku i ve světě a ukázat, co vše je možné pro dekarbonizaci udělat například v oblasti technologií. A nemuset obětovat ekonomickou prosperitu, ale naopak ze změny vytěžit.
Dokument, který by měl nastínit detailnější vizi pro celý energetický sektor, Státní energetická koncepce, je v tuto chvíli u ledu, vláda jej neschválila. Na rozdíl od Národního energeticko-klimatického plánu (NKEP), který má Česko po prodlevách konečně kompletně schválený, a to od prosince 2024.
Dekarbonizace průmyslu bude těžší
Další porci emisního koláče představuje průmysl, celkem jde o 28 procent emisí, na kterých se podílejí cementárny, ocelárny nebo další odvětví. Každý průmyslový segment zahrnuje specifické procesy a elektrifikace může pomoci s dekarbonizací jen částečně. Tam, kde jsou k výrobě nezbytné opravdu vysoké teploty, může v budoucnu pomoci například zelený vodík (tedy vodík vyrobený elektrolýzou z obnovitelných zdrojů, pozn. aut.).
Velká část emisí ale v průmyslu vzniká i v důsledku chemických reakcí, které je těžké nahradit. Do popředí se tak mohou dostat inovace, například „carbon capture storage“, čili zachytávání a ukládání oxidu uhličitého do geologického podloží, což je velice nákladná věc, v Česku zatím na úrovni pilotních projektů a zkoumání podloží.
Transformace průmyslu zároveň přináší mnoho otázek přesahujících technologické změny. Tak například, do jaké míry je nutné, abychom na úrovni státu měli suverenitu či soběstačnost třeba v oblasti ocelářství. Dříve tyto průmyslové provozy vznikaly v místech, kde byl dostupný levný fosilní zdroj – uhlí. Tato výhoda s koncem těžby uhlí v Česku pomíjí. Nebude tak například vhodnější přemýšlet o oceli jako o „středoevropské“ komoditě? Tuto otázku si klade i Přibyla.
„Jakmile pomine výhoda levného paliva, nemá cenu ocelárny dotovat. Samozřejmě určitá suverenita je potřeba, ale místo abychom si v Evropě navzájem deformovali trhy různými vnitrostátními subvencemi, což vede akorát k obchodním válkám, bylo by možná vhodnější přemýšlet o oceli jako o středoevropské komoditě. Toho se ale politici budou bát,“ myslí si.
Cementárny a ocelárny si podle něj zatím budou spíše opatrně připravovat půdu. „Přirovnal bych to k šachové partii, která má zahájení, střední hru a koncovku. S věžemi, tedy ocelárnami a cementárnami, na začátku šachové partie nemůžete hýbat, dostanou se ke slovu až v koncovce. Teď to není na nich,“ je přesvědčen Přibyla.
Ochránit jejich konkurenceschopnost může zatím částečně uhlíkové clo. Platit se bude od roku 2026 a mělo by zajistit, aby dovážené produkty či meziprodukty z Asie nebo i Turecka nebyly levnější než ty z EU, s ohledem na to, že tam neplatí emisní povolenky.
Dekarbonizace by navíc v ideálním případě měla probíhat napříč Evropou, aby nevznikala místa, kam by se výrobci stahovali a využívali například tamních levných fosilních paliv. Oproti tomu už nyní je patrný i opačný efekt. Firmy raději zvolí pro investice zemi, která dokáže vyrábět „zelenější“ energii už teď. Proto například vznikají četná datová centra ve Finsku.
Šance pro exportéry
Jako na příležitost pro český průmysl nahlíží na dekarbonizaci také Druhá ekonomická transformace (2ET), organizace, která sdružuje osobnosti české podnikatelské scény. Spolek stojí například za Mapou příležitostí, která má zjistit, jak si Česko vede, když se zaměříme specificky na technologie celosvětově potřebné k přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Výsledkem je „Index příležitostí zeleného průmyslu“, podle něhož má Česko dokonce druhou nejlepší kombinaci vybraných indikátorů, které měří schopnost průmyslu vyrábět „zelené“ produkty.
Excelentní jsme například v dodávkách pro železniční dopravu. Velikost českého exportu s těmito výrobky v roce 2022 činila 14 miliard korun. Jde například o železniční podvozy nebo brzdy pro kolejová vozidla. Jde nám také výroba vodních turbín, měřících zařízení, kompresorů a pump. Celková velikost tuzemského exportu s těmito výrobky činila v roce 2022 23 miliard korun, uvádí Mapa příležitostí. Česko je také devátým největším exportérem minerální izolace zvuku a tepla na světě.
Mapa příležitostí také vyjmenovává bariéry rozvoje. Jako hlavní omezení pro průmysl vidí vysoké ceny enegií a nedostatek bezemisní energie, nedostatek kvalifikované pracovní síly, nízké propojení vědy a výzkumu s praxí, pomalé povolovací procesy a nejistota pro investory.
Ředitel Sekce hospodářské politiky Svazu průmyslu ČR Bohuslav Čížek si myslí, že v tuzemsku schází příznivé podmínky pro investice, srovnatelné s rostoucími ekonomikami.
„Dlouhodobě řešíme vleklé povolovací procesy, nedostatek kvalifikovaných pracovníků, složitou byrokracii či přílišnou regulaci. Aktuální bariérou pro firmy jsou například nekonkurenceschopné ceny energie, a to jak v globálním porovnání, tak v rámci okolních států,“ uvádí podobné obtíže jako Druhá ekonomická transformace (2ET).
Výhradu má i k tomu, jak jsou nastavené dotace například z Modernizačního fondu, Evropských strukturálních a investičních fondů či Plánu obnovy.
„Vnímáme od členů, že je pro ně z různých důvodů problematické dostupnou podporu využít. Někde je v podmínkách pro žádost již nutnost stavebního povolení, jinde podmínka ukončit úplně využívání fosilních paliv, jinde je okno pro podání žádosti příliš krátké. Zapomíná se na to, že ty opravdu transformační projekty jsou často na hlavních výrobních technologiích daného podniku, že takové projekty se připravují roky, skládají se z mnoha dílčích investic. Podnik takovou investici nebude připravovat jen kvůli tomu, že je teď na půl roku dostupná výzva,“ vysvětluje. Zároveň považuje za důležité téma letošního roku „revizi Green Dealu“.
Větrníky, čerpadla a bioplynky
Odbor dekarbonizace je poměrně nově nyní na ministerstvu životního prostředí, kde jej vede Miloslav Keltner, který již působil například na ministerstvu školství či financí. Podílel se zatím například na Akčním plánu podpory rozvoje využívání biometanu, který je aktuálně v mezirezortním připomínkovém řízení. A také na plánu pro využívání velkých tepelných čerpadel, což vidí jako řešení pro dekarbonizaci tepláren, které zatím využívají fosilní zdroje.
Podle Keltnera je dobře, že byl nakonec schválen Národní klimaticko-energetický plán (NKEP), na který museli zástupci průmyslu kvůli průtahům ve schvalování dlouho čekat. Byť si zástupci neziskových organizací stěžují na nedostatečné ambice schváleného NKEPu, například v oblasti uhlíkové neutrality Česka (konkrétní cíl pro rok 2050 z plánu vypadl, pozn. aut.), Keltner považuje za dobré, že v něm zůstal závazek 1,5GW výkonu pro větrné elektrárny.
Klíčová podle něj je i novela energetického zákona LEX OZE III (zatím ji schválila poslanecká sněmovna), která implementuje směrnici RED III. Ta se zabývá akumulací a agregací elektrické energie.
„Roli našeho odboru vnímám tak, že bychom měli vytvářet příznivé podmínky k tomu, aby se věci děly, spíše než něco zakazovat. Můžeme třeba zjednodušovat stavbu v rámci větrné energetiky. Vymýšlet, jak podpořit bateriová úložiště, zlepšit komunikaci s distribučními a energetickými společnostmi, aby všichni měli stejné informace. Snažíme se, aby zbývající prostředky v Modernizačním fondu byly co nejlépe a nejefektivněji v souladu se stávajícím technologickým vývojem využity,“ líčí plány Keltner.
Mezi další patří spolupráce na dokončení návrhu zákona o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie (v gesci MPO), který má zamířit do legislativní rady vlády. Jde o akcelerační zóny, ve kterých by se měla zjednodušit pravidla především pro stavbu větrných elektráren.
Aktuálně trvá povolení větrné elektrárny i deset let, cílem je zkrátit povolovací proces na rok. Zároveň chce propojit akademiky z Univerzity Karlovy, kteří se specializují na komunikaci velkých projektů, s vedením obcí a krajů, protože zde turbíny často narážejí na odpor.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
