Jdu na lov, vlastně na swap! Jak provětrat šatník a dát oblečení druhou šanci

Kamarádky a taky kolegyně, Lucie Poubová a Kristýna Holubová, napadla loni odvážná myšlenka. Zkušeností s jednodenními swapovacími akcemi, kdy přijdete na určité místo, přinesete nepoužívané věci a na oplátku si zase něco můžete odnést, už měly za sebou hodně. A tak je napadlo, co kdyby udělaly swap, který potrvá celý týden. Ojedinělá akce, zřejmě první svého druhu minimálně ve střední Evropě, se až do neděle odehrává v pražské holešovické tržnici.

„Je to jako objevovat poklad,“ říká mi u vstupu žena, která má v nosítku spící dítě a s níž se dávám do řeči nad hromádkami oblečení, které si každá z nás ulovila. Jmenuje se Lucie a swapů na rozdíl ode mne absolvovala už vícero. „První přínosná věc, když se chystáte na swap, je, že vás doma čeká úklid,“ konstatuje. Podstatou těchto výměn je, že doma vezmete, co už nepotřebujete nebo nenosíte, ale někomu jinému by to ještě mohlo posloužit. Nejčastěji to bývá oblečení, ale stejně tak se dá swapovat neboli vzájemně vyměňovat i sportovní vybavení, věci do domácnosti nebo třeba hračky. Doma sesbírané věci pak odnesete na místo konání. Takových jako vy se vás tam sejde víc, všichni „dáte do placu“ svoje věci, a pak už si tam každý chodí jako v obchodě a vybírá, co by se mu hodilo.

Jako v obýváku

Do haly číslo 17 v pražské holešovické tržnici vcházím ve čtvrtek před polednem. Organizátorky tuto akci nazvaly: První udržitelný obchoďák. Týdenní swap!. U vchodu stojí muž, který vybírá vstupné (jednodenní vstupenka vyjde na 190 Kč). Dovnitř se ale dostanete, ať už s sebou něco nesete, anebo ne. Přinést svoje věci není podmínkou, stejně jako není žádná záruka, že vám něco padne do oka a vy si to odnesete domů. „Vy nemusíte nic nosit a my zase negarantujeme, že si tu něco najdete. Pouze vytváříme příležitost a lidi si za vstupné tuto příležitost zaplatí,“ vysvětluje mi Kristýna Holubová mezi stojany s oblečením. Kristýna společně s Lucii organizují swapy už několik let, školí také budoucí organizátory swapů a loni společně založily neziskovou organizaci Swap Prague.

Žádné přebírání hromad oblečení. Vše přehledně na stojanech a roztříděno podle barev. Foto: Jonatan Jan

Já na svůj první swap v životě, stejně jako mnoho ostatních příchozích, nesu tašku asi s třiceti kousky oblečení, kterému jsem doma často bez lítosti dala sbohem. Někdy to ale bylo s povzdechem a vtíravými myšlenkami tipu „nemám si to přece jen nechat?“, „třeba se to jednou bude hodit“, „třeba to jednou zase začnu nosit“ a taky „to jsem tak ráda nosila“. U tohoto stavu mysli se mi ale dlouhodobě osvědčuje argument, že některé oblečení bych si sice možná třeba dvakrát do roka oblékla, je tu ale velká šance, že někdo ho bude nosit mnohem častěji než já. A taky mu dost možná bude i víc slušet. To je moje „udržitelná“ přesvědčovací metoda, jak poslat věci dál.

Po příchodu „do obchoďáku“ zahýbám doprava do takzvané třídírny, kde skupinka pěti žen odebírá věci, které jste přinesli, váží je a postupně třídí a odnáší na stojany, které jsou rozdělené dle barev oblečení a jsou rozmístěné v prvním a druhém patře haly. Přiznám se, že jsem si tuto akci, když mi o ní Lucie Poubová týden předtím vyprávěla, představovala trochu jinak: méně vznosně a více chaoticky. Hala 17 nakonec ale vůbec nenaplňuje mé původní představy o místě plném štendrů, strkajících se lidí, přehrabování v oblečení a zmatku.

Lucie s Kristýnou si to tu vzaly do parády a udělaly ze svého „obchoďáku“ místo, kde se dá kromě hledání i posadit do křesla a třeba si číst. Oceňuji, že celý prostor vypadá stylově: je tu příjemné světlo, hezké doplňky, zajímavé detaily a dostatek prostoru. Nikdo se tu nestrká, nemačká (možná jen občas ve zkoušející místnosti), lidí tu je tak akorát (ale o víkendu to tu možná bude zalidněno víc). Celé to má kouzlo obývacího pokoje a kontrastuje to se zážitkem z nákupních center s přesvíceným jedním velkým prostorem, často nepříjemnou muzikou, klimatizací a neosobní atmosférou. Tady se dá vydržet hodiny, což také nakonec dělám. Navíc se posléze ukáže, že je to více než taktické: jak přicházejí postupně noví a noví swapeři a přinášejí ze svých skříní svoje svršky a ty se postupně objevují na štendrech. Pokud jste tedy v jednu chvíli nikde nic na sebe neobjevili, o něco později můžete mít už plné ruce nadějných kousků do vašeho šatníku.

Týdenní swap v pražských Holešovicích. Foto: Jonatan Jan

Během půl hodiny od mého příchodu vidím, že se na ramínkách objevuje moje donesené oblečení. Sleduju, jak si někdo bere černobílé proužkované šaty, které jsem měla jen párkrát na sobě, taky jsou z druhé ruky, stále je ale nikdo nenosil tak moc, aby se už nosit nedaly. Usmívám se a říkám swaperce, která je drží v ruce, že jsou moje (teda bývaly). „To mám ráda, jak se tady dávají do řeči lidé, kterým třeba to oblečení patří,“ odvětí mi žena, které se mi posléze představuje jako Klára. Říká, že na swapy chodí často a to nejen kvůli myšlence dávat věcem druhou šanci, ale taky pro tu atmosféru.

Studenti v akci

Narazit na něco, co se vám líbí a padne vám v běžném obchodě s konfekcí, není nic složitého. Visí tam stovky kusů oblečení často ve všech velikostech a různých barvách. Swap je jiný tip zážitku. Je tu mnoho věcí, které vám padnou do oka, ale nejsou ve vaší velikosti. Škoda, řeknete si. Zároveň ale platí, že když už na něco, co vám padne a líbí se vám to, narazíte, máte z toho o to větší radost. Je v tom kus náhody a štěstí. A o to tu jde.

Jelikož se mi nechce odcházet, zkouším ještě jednu věc, kterou v běžných obchodech nikdy nedělám. Když narazím na něco, co vypadá, že by mi bylo, ale není to úplně můj styl, jdu si to i přesto vyzkoušet. Jen tak, pro zábavu a ze zvědavosti, jestli třeba nebudu vypadat dobře v něčem, co bych si normálně ve své zajeté představě, co se mi líbí, nevybrala. Vyzkouším nakonec několik různě barevných a různě střižených kalhot a říkám si, že možná nebudu jen džínový typ.

Na swapu je možné taky nechat si opravit oblečení. Foto: Jonatan Jan

Přesouvám se taky do druhého patra. Tam je kromě oblečení i dětský koutek s hlídáním, dětské oblečení, knížky, boty a také švadlena, která vám na přání něco spraví nebo zapošije. Když scházím opět dolů, potkávám mezi „runnery“ kluky, kteří vypadají, že chodí ještě na školu. Ptám se, jestli tu dělají dobrovolníky. „Zrovna jsme se jimi stali,“ odpovídají a za mnou se objevuje jejich učitelka ze ScioŠkoly v Praze 11. „Máme ve škole projekt na téma Cesty k nezávislosti a swap jsme vyhodnotili jako jednu z možností, jak lze pomáhat,“ vysvětluje mi jejich učitelka Bára Dubcová. Žáky osmé a deváté třídy nejdříve čekala přednáška o podstatě a přínosech swapování, následně se žáci nabídli, že tu budou chvíli pomáhat a nosit na stojany oblečení.

Nutno ještě dodat, že věci, které si během týdne nikdo nevezme, organizátorky darují organizacím, které mají textilní kontejnery. „To je ta nejtěžší věc na této akci – upotřebit to, co vám zůstane,“ říká Lucie Poubová.

V hale číslo 17 se ale jen neswapuje. Lucie s Kristýnou naplánovaly na celý týden i přednášky a workshopy na téma udržitelnost. A oslovily taky pražské Gymnázium na Zatlance, jehož studenti tu provázejí jiné studenty a šíří myšlenku swapu. „Když vám není osmnáct, nemůžete ještě volit. Co ale můžete už nyní je ovlivnit dění ve společnosti svým jednáním,“ říká svým vrstevníkům studentka Ze Zatlanky Klára Bělíčková, která se zároveň, jak mi později sděluje, aktivně účastní studentských stávek Fridays for Future.

Když věci mizí pod rukama

„Podařilo se nám rozšířit myšlenku swapu mezi lidi, kteří to neznali,“ říká spokojeně Kristýna Holubová. Do holešovické tržnice chodí podle ní často lidé, kteří na swap přicházejí prvně (což se pozná snadno, protože potřebují poradit, jak to tu vlastně funguje). Narazíte tu na všechny věkové kategorie, na ženy, ale i muže. „Věci tu mizí pod rukama a stále musíme doplňovat nové a určitě se tu za týden protočí několik tun oblečení,“ dodává Kristýna Holubová, která je spokojená ještě s něčím. Potkává tu totiž také hodně mladých lidí. „Potřebujeme v tomto směru vzdělávat mladou generaci, která bude brzy rozhodovat, volit a kupovat věci, tedy volit penězi,“ konstatuje.

KODEX OSTŘÍLENÉHO SWAPERA

• Na swap se chodí hlavně kvůli tomu, že lokální výměna je nejšetrnější a nejúčinnější způsob ekologického získávání věcí.
  Na swap čili výměnu nosíme jen věci ve skvělém stavu a čisté, prostě takové, které bychom třeba darovali s radostí i svým přátelům.
• Záměrem je udělat radost ostatním, zbavit se věcí smysluplně a nechat se překvapit, co pro nás swap přichytal. Je dobré si dát záměr, co potřebujeme, pak většinou najdeme na swapu právě takový potřebný poklad, respektive se nám snadněji ukáže.
• Ze swapu si odnášíme věci, které činí radost nebo je potřebujeme pro sebe a své nejbližší: v rozumném množství, ze zkušenosti víme, že cca 20 ks na osobu vás udělá nejvíc happy.
• Ohleduplnost k ostatním je zákon, zrovna tak navrácení věcí na svá místa a ramínka na třídírnu.
• Swap je zábava, ale i životní styl a příležitost ke sdílení, využijme toho maximálně.
• Vyhraďte si potřebný čas, vyberte vhodný den a doražte.

Barbora Postránecká

Vystudovala Fakultu humanitních studií UK. Během následujících deseti let prošla regionálním zpravodajstvím MF Dnes, domácím zpravodajstvím na iDNES.cz a Lidovými novinami, věnovala se především školství. Nyní je se dvěma malými dětmi novinářkou na volné noze. Sleduje sociální problematiku a zajímají ji osudy těch, kteří neměli ve svých životech takové štěstí jako většina z nás. Založila iniciativu Vyrůstat doma.