Je potřeba dekádu až dvě sponzorovat nová řešení. Edisona také někdo na začátku musel dotovat, uvádí šéf 2JCP

Česká firma 2JCP se specializuje na cirkulární ekonomiku a bezemisní technologie. Vyrábí ale také technologie a podpůrné systémy pro plynové turbíny. Tuzemský trh je podle generálního ředitele Vojtěcha Křenovského pro firmu malý, proto zhruba 98 procent výrobků exportuje.

Dodávala technologie pro zachytávání oxidu uhličitého v cementárně v norském Breviku, s velkými výrobci elektrolyzérů chystá vodíkové projekty v západní Evropě, Skandinávii či Velké Británii. Šéf společnosti 2JCP Vojtěch Křenovský by si ale uměl představit ještě rychlejší rozvoj nízkoemisních technologií.

„Největší chyba poslední dekády je, že jsme připustili, že Green Deal se ve veřejné diskusi a mezi elitami smrsknul v téma spalovacích motorů osobních automobilů, což je reálně jen pět procent problému,“ říká.

Evropa směřuje k zelené transformaci, jejímž předpokladem jsou často nové technologie, tedy i váš byznys. Který z oborů vaší činnosti vás teď nejvíc zaměstnává?

Začnu vodíkem, kde máme dlouholetého partnera Siemens Energy. Obecně objem zakázek a investic plynoucích do velkých zdrojů zeleného vodíku loni a předloni v Evropě stagnoval, ale můžeme pozorovat značné oživení. Všichni sdíleli vzdušné zámky, že tu bude ve 2030 „zavodíkováno“. Po napadení Ukrajiny Ruskem se chtěli zbavovat závislosti na plynu, než zjistili, že ruský plyn je možné dopravit do střední Evropy i přes Ázerbájdžán a Turecko nebo doručit do evropských přístavů zkapalněný z USA, a nikdo v systému nepozná, která molekula tam zrovna je. To poměrně rychlé zklidnění situace snížilo tlak na rychlé uvolňování investic do obnovitelných zdrojů v Evropě. Stále jsou ale investoři a země, které dekarbonizační cíle plní a investují poměrně hodně.

Třeba Německo, které investuje do vodíku?

Týká se to Německa, ale i zemí Beneluxu, Francie a skandinávských zemí. V následujícím roce se budeme podílet na velkém německém a nizozemském projektu. Aktuálně Siemens Energy vidí, že by měli být schopni prodávat vodíkové zdroje o objemu 500 megawattů ročně. Minimálně letos se jim to podle mě podaří. Takto generovaný zelený vodík se pak bude používat na výrobu syntetických paliv, jako je e-metanol, nebo jako surovina pro chemickou výrobu či procesy rafinace ropy. Využití je opravdu hodně. Mezi hlavní investory patří aktuálně rafinerie a velcí hráči chemického průmyslu.

Co říkáte vývoji v Česku?

Osobně vím o třech projektech – jestli se uskuteční, uvidíme. Před dvěma lety oznámil investici Orlen Unipetrol, chystá se něco v průmyslové zóně Triangle (na Lounsku v Ústeckém kraji, pozn. aut.), existuje také projekt Green Mine firem ve struktuře Pavla Tykače. Hlavním odběratelem vodíku by pak měla být litvínovská rafinerie. Takže ačkoliv to vypadalo poslední dva roky hodně špatně, vodík má v Evropě své místo a pevně věřím, že i dál poroste.

Vedle Siemens Energy rozvíjíme spolupráci ještě se dvěma velkými partnery jedním je francouzský Elogen a druhým je potenciální partner se sídlem v Německu. Tyto společnosti se zaměřují na zdroje o menším výkonu a modulární řešení. Máme ambice se podílet i na vývoji, protože není to jen o elektrolyzéru, k technologiím potřebujete přidat úpravu a demineralizaci vody, než ji pustíte do systému. Potřebujete řídicí systémy, elektroinstalace, po procesu elektrolýzy vodík dočistit a připravit k distribuci do potrubí či tlakových lahví.

Které komponenty klientům dodáváte?

Náš klient si většinou vyrobí a vyvine samotný elektrolyzér. To jsou plíce složené z elektrod, mezi nimiž jsou membrány, které jsou prostupné jen pro vodíkové atomy. Všechno, co potřebují k těm plicím, zbytek organismu, jsme schopni dodat my . Distribuční systém vody i plynů, tepelné výměníky, plynové separátory. Všechny naše vodíkové projekty jsou v lokacích, kde je silný zdroj zelené energie z větru nebo z fotovoltaik, takže se bavíme o „zeleném vodíku“.

Vyplatí se dnes investice do vodíku?

Musíme si položit otázku, zda je Evropa ochotná připlatit si za zelené technologie. Zda je vyšší myšlenka udržitelnosti tak zajímavá, že za ni budeme ochotni platit. Všechny zmíněné technologie totiž zdražují finální produkt, ale smysl to má. Evropská společnost je natolik bohatá, aby jejich rozšíření bylo možné. Největší chyba poslední dekády je, že jsme připustili, že Green Deal se ve veřejné diskusi a mezi elitami smrsknul na téma spalovacích motorů osobních automobilů, což je reálně jen pět procent problému.

Green Deal byl obrovská příležitost. Mohli jsme díky němu snížit energetickou závislost na Rusku, některých zemích Blízkého a Středního východu či USA. A my místo toho nechali populisticky vyniknout jeden malý problém. To ukazuje na nedostatek schopnosti naší společnosti věnovat se důležitým tématům. Zazlívám evropské politické reprezentaci, že to připustila. Skandinávci i západní národy to umějí odlišit, vidí „big picture“ a do nízkoemisních technologií se tam investuje mnohem víc. Pro tyto společnosti je důležité nedrancovat fosilní zdroje a nežít ve stylu po nás potopa.

Mluvíte o vysokých nákladech, jde zejména o značné počáteční investice?

Náklady neovlivňuje pouze počáteční vysoká investice, ale odvíjejí se i od provozních nákladů, technologické životnosti a dalších faktorů. Když to pak přepočteme na kubík či tunu, tak jsou produkty nových nízkoemisních technologií dražší. Navíc jejich rozvoj původně hodně pohánělo to, že se předpokládala výroba syntetických paliv k ozelenění letecké a námořní dopravy, k čemuž je potřeba vodík a technologie zachytávání oxidu uhličitého. Problém je, že ten rozvoj nenastal.

Tuna syntetického e-metanolu stojí přes 900 dolarů. Když vyrobíte metanol standardní cestou, stojí 160 až 180 dolarů za tunu. Přitom e-metanol je zamýšlen pro zaoceánskou přepravu a ta je jedním z nejvíc znečišťujících zdrojů na světě. Každý z nás je totiž trochu pokrytec, chce mít v lednu čerstvé cherry rajčátko a jablíčko ze Zélandu, Jihoafrické republiky nebo hroznové víno z Indie. Málokdo čte etikety, a tak vše vozíme loděmi, protože už si nevystačíme s kompotovanou hruškou ze špajzu. Námořní přeprava je ale obří byznys a zároveň vytváří velmi negativní emisní stopu. V tuto chvíli jsou to jen jednotky procent flotil, které jezdí na syntetická paliva, zbytek jede dál na diesel či LNG (zkapalněný zemní plyn, pozn. aut.).

Co tedy brzdí rozvoj syntetických paliv?

Je potřeba dekádu až dvě sponzorovat nová řešení, dotovat je, aby byla větší poptávka a náklady šly dolů. Edisona také někdo na začátku musel dotovat, aby mohl vyvinout žárovku. Takových případů je ve vědě a technice mnoho. Další „driver“ jsou emisní povolenky. Ve chvíli, kdy ceny povolenek budou rozvolněné, tak asi vylétnou nahoru a každý ze znečišťovatelů bude vážit, kolik si jich bude moci dovolit kupovat. Pomohlo by i zastropování cen e-metanolu na nižší hodnotě, než je aktuální tržní cena.

Pro vás je důležitá i technologie zachycování oxidu uhličitého neboli carbon capture.

Pro zachytávání a následné ukládání CO2 musíte mít vhodné geologické podmínky, to znamená dostatek kavit po vytěženém zemním plynu, což mají Norové, Britové i Nizozemci. Nebo ho použijete jako komoditu v další chemické výrobě, třeba s vodíkem pro produkci syntetických paliv. Jen zdroj znečištění musí být opravdu velký, aby se proti sobě postavila cena povolenek, respektive potenciální úspora po pořízení nové technologie. To jediné rozhoduje o investici. Jak se říká, ekonomika provozu až na prvním místě.

Česká vláda nově schválila Akční plán rozvoje technologií zachytávání, využití a ukládání oxidu uhličitého v ČR. Vidíte v tom posun?

Akční plány bývají mnohdy bohužel„cárem papíru“, což je hrozně smutné. Mě zajímají reálné výstupy a to, jestli budou dostatečně rychlé. Lidé odpovědní za vytváření strategií a akčních plánů pro rychlejší integraci obnovitelných zdrojů mnohdy fungují jako účinný katalyzátor legislativních změn a plní určitou roli lobbistů, což je nezbytné a z mého pohledu vítané. Mnohdy ale pokulháváme se samotným naplňováním strategií.

Co jste se „naučili“ v norském Breviku, kde na zachytávání CO2 spolupracujete s tamní cementárnou?

Nešlo o komplexní řešení. Hlavní část tvořily atmosférické a tlakové procesní a skladovací nádoby aminů a jiných procesních kapalin, které jsou k zachytávání CO2 nezbytné. Teď se účastníme tendrů na další dva významné projekty, kde bychom rádi dodávali komplexní modulární řešení významné části této technologie. Ve Velké Británii jde o cementárnu na severozápadu Anglie. V Norsku to je zachytávání CO2 z teplárny zásobující teplem část Osla. Výzva vždy spočívá v tom, že každá spalovna, teplárna či elektrárna má jiné chemické složení spalin, kterému je potřeba to přizpůsobit.

Zabýváte se také technologiemi pyrolytického zpracování odpadu a jeho přetváření na směsné plyny, pyrolytický olej nebo na biochar, jímž se říká Waste to X. Které zakázky máte v běhu v oblasti cirkularity?

Řešíme několik projektů s partnerem Meva Energy – jejich engineering, výrobu a instalaci zařízení na pyrolytické zplyňování většinou dřevěného odpadu, někdy z papírenské předvýroby nebo s přídavkem syntetických lepidel, jehož zdrojem je nábytkářská výroba. Jeden z projektů, o který se ucházíme, je technologie vyrábějící směsný plyn používaný k tavení recyklátů mědi pro výrobu měděných drátů.

Dalším partnerem v této oblasti je společnost Scandinavian Enviro Systems, která recykluje a pyrolyticky rozkládá ojeté pneumatiky. Produktem pyrolytického rozkladu pneumatik je uhlíková čerň v podobě prášku a pyrolytický olej. Čerň se používá jako recyklát pro výrobu nových pneumatik, pyrolytický olej lze použít jako „zelenou složku“ u biodieselu.

Recyklace pneumatik je obrovské téma, s elektromobilitou bude ještě důležitější. Vyšší hmotnost elektromobilů má logicky negativní dopad na životnost pneumatik. Už nyní se ročně v EU prodá asi milion tun pneumatik. Jejich aktuálně budované zařízení je schopné recyklovat asi 30 tisíc tun pneumatik ročně. První technologii tohoto druhu v současnosti budují ve Švédsku a jistě se rozšíří do celé Evropy. Scandinavian Enviro System má totiž silné partnerství s Michelinem, který jako první certifikoval pneumatiku s více než polovinou recyklátu.

Proč nepřidává recyklát více výrobců pneumatik?

Obecně rozvoji technologií Waste to X zhodnocujících odpad chybí jednotný legislativní rámec. Každá země má podporu nastavenou trochu jinak a podporují jiné recyklační technologie. To je jedna z největších slabin společného evropského obchodního prostoru. Přitom zrovna v tomto případě by to bylo jednoduché sjednotit – není to jako zemědělství, kde máme každý trochu jiné podmínky.

Pro vás je relevantní i americký trh. Jak vás ovlivňuje nová Trumpova administrativa?

Situace v USA je teď dost nekonzistentní hned v několika směrech. Prezident Donald Trump rozvolňuje limity pro těžbu ropy a zemního plynu. Zásadní pro rozvoj tamní energetiky je rostoucí poptávka po elektřině, hnaná především výstavbou nových datacenter. A my stále dodáváme i technologie pro plynové elektrárny, protože zemní plyn je neoddiskutovatelnou součástí následujících dekád, pokud se chceme zbavit uhlí. Aby se mohly nízkoemisní zdroje šířeji uplatnit, potřebujeme mít zdroje, které zajistí stabilitu sítě, když nefouká a nesvítí, a k tomu jsou plynové elektrárny nejvhodnější.

Dalším prvkem nestability je aktuální turbulentní vývoj americké celní politiky. Je to prvek, který nám bude trochu komplikovat strategické plánování, ale máme i významnou výhodu. Ať už se USA od určitých technologií odkloní, nebo ne, naše široká paleta dodávaných technologií je v podstatě zárukou, že budeme mít tamnímu trhu vždycky co nabídnout.