Jednou z cest snižování uhlíkové stopy je ubírání hmotnosti cihel, popisuje šéf jejich výrobce Wienerberger

Snížit co nejvíce emise vznikající kvůli cihlám znamená pro společnost Wienerberger přejít z plynu používaného k výpalu hlíny na elektrickou pec, říká generální ředitel Kamil Jeřábek. Další z možností, které výrobce má, je ubírání hmotnosti cihel.

„Jestliže cihla váží dvacet kilo, dematerializace znamená, že při zachování technických parametrů ubereme třeba pět až deset procent hmoty. Díky tomu pálíme méně, takže na to potřebujeme méně energie,“ popisuje generální ředitel společnosti Wienerberger, která sídlí v Českých Budějovicích.

Ta je součástí největšího evropského výrobce stavebních materiálů Wienerberger Group se sídlem ve Vídni, jenž vyrábí cihly od roku 1819. Nyní produkuje cihly Porotherm, střešní tašky Tondach nebo cihlovou dlažbu Penter. Má více než dvě stovky výrobních závodů ve 26 zemích světa včetně Spojených států.

„Vypalovalo se uhlím, pak se pálilo mazutem, teď se přešlo na plyn a do budoucna se přejde na vodík nebo elektřinu, které jsou uhlíkově neutrální,“ uvádí Kamil Jeřábek. 

Jak náročný je váš obor na dekarbonizaci, v čem je hlavní problém?

Jsme energeticky náročné odvětví a jeho náročnost spočívá v dekarbonizaci energií. A protože energie něco stojí, tak to souvisí s financemi. Další moment je dekarbonizace samotné výroby. Při výpalu hlíny, ve které jsou zbytky vápence, se uvolňuje oxid uhličitý. Máme proto nejenom uhlíkovou stopu z energií, ale i ze suroviny jako takové. Stanovili jsme si strategii a postupné kroky, jak ji naplnit, abychom byli v roce 2050 uhlíkově neutrální. Zbývá ještě 25 let, ale to není dlouhá doba na to, aby se dovyvinula technologie tak, aby byla zcela bezuhlíková. Dnes se zdá, že tam vždy nějaký uhlík zbyde, a tak musíme vymyslet, co s ním. 

K výpalu hlíny využíváte zemní plyn. Snažíte se ho nahradit něčím emisně lepším?

Cihlářský průmysl dekarbonizuje posledních zhruba padesát let. Vypalovalo se uhlím, pak se pálilo mazutem, teď se přešlo na plyn a do budoucna se přejde na vodík nebo elektřinu, které jsou uhlíkově neutrální. Po revoluci jely všechny cihelny na mazut a jen přechodem na plyn jsme snížili uhlíkovou stopu o 25 procent. To bylo zhruba v 90. letech. Potřebujeme udržet pálicí křivku v peci a to se daleko líp reguluje plynem. Přechod z mazutu na plyn měl význam primárně pro zvýšení efektivity regulace.

A teď hledáte další technologie…

Jsou to buď vodík, nebo elektřina. Jsme součástí nadnárodního koncernu, máme 200 fabrik, které vyrábějí cihly po celé Evropě i v severní Americe, takže zkoušíme jak využití vodíku, tak výpal elektrickou energií. Nedávno Wienerberger otevřel v rakouském Uttendorfu první průmyslovou pec na výpal cihel elektřinou a uhlíková stopa se snížila o 90 procent. Toho bychom mohli využít i v dalších zemích, pokud se ukáže, že to je správná cesta.

A to ještě není rozhodnuto? Běží testovací období?

Výrobnu cihel nestavíme každý rok, takže se budou hledat optimalizace v rámci tohoto řešení. A pokud se ukáže, že dává smysl, přeneseme know-how do dalších zemí. Mně by se líbilo, aby to bylo i tady, a uděláme pro to maximum. Elektrickou pecí se navíc nejenom snížila uhlíková stopa o 90 procent, ale i energetická náročnost celého provozu o 30 procent.

Snížení o 90 procent je dáno tím, že se pojede na zelenou elektřinu?

Ano a těch zbývajících deset procent je procesní uhlík, který uniká při pálení z hlíny. Do budoucna budeme válčit s tím, jak se ho zbavit, aby naše výrobky byly uhlíkově neutrální. Třeba cementáři řeší zachytávání uhlíku, další z možných cest jsou offsety, například prostřednictvíme regenerativního zemědělství.

Jak dlouhá je ještě cesta k elektrické peci, pokud se ukáže jako ekonomicky udržitelné řešení?

Odladění procesu výroby je v horizontu řekněme jednoho roku. Pokud padne kladné rozhodnutí, bude následovat projekt, schvalovací procesy, realizace samotná. Celé to může trvat tři až pět let.

Máte dvě stovky fabrik, jen u nás sedm cihelen, dvě taškárny, to je obrovská investice…

Jsou to stamiliony korun. Kdyby to měla být úplně nová fabrika, tak miliardy.

Jak si takovou pec představit?

Pec je třeba sto metrů dlouhá. Vjíždějí do ní vozy s vysušenými cihlami, které se v peci pálí. Od pomalého náběhu teploty až přes 800 stupňů, které jsou potřeba na vypalování cihel. Ke konci pece teplota zase pozvolna klesá. To je potřeba dodržet, aby cihla měla požadované technické vlastnosti.

Testujete i vodík, jak to vypadá s ním?

Zkoušíme jej v rámci koncernu, ale je to hodně omezené infrastrukturou. Pokud fabrika funguje na plyn, jde tytéž hořáky použít i na vodík, ale je složité dostat vodík do rozvodů a na území dané továrny. Takže se to zkouší tam, kde je nedaleko produkce vodíku, a vyhodnocujeme, jestli to má smysl, nebo ne.

Připadá v úvahu ještě jiná technologie, která je třeba na počátku a zatím není v průmyslovém měřítku životaschopná?

Máme jednu fabriku v Dánsku, která dělá fasádní cihly a jede celá na bioplyn, protože v Dánsku mají obrovský zdroj bioplynu. Jsou schopni fabriku tímhle zdrojem uživit, což souvisí s místními poměry. Kdybychom chtěli přeskočit na bioplyn tady, tak to není možné, protože v celé republice ho pro fabriku není dostatek. Ministerstvo životního prostředí chce sice tyto směry podporovat, ale je to o zdroji, ze kterého bioplyn vytváříte. Protože je Dánsko největší producent vepřového masa v Evropě, jsou tam podmínky pro výrobu bioplynu daleko příznivější než u nás.

Mluvil jste o finanční náročnosti, můžete dekarbonizaci zvládnout bez státních dotací? Stovky miliard by tu měly být z evropských fondů…

K tomu by měly sloužit peníze z Modernizačního fondu, kam jdou peníze z emisních povolenek. S těmi počítáme. Sice máme chuť a vůli, ale neufinancujeme to ze svého. Respektive pokud bychom měli promítnout celý náklad do výrobku, tak by byly výrobky neprodejné. Ale to je jedna část odpovědi. Druhá část jsou finanční nástroje, které dekarbonizaci pomáhají financovat. Wienerberger vydal už v roce 2023 na podzim zelené dluhopisy a zájem o ně byl obrovský. Za měsíc jsme prodali dluhopisy za 350 milionů eur (asi 8,8 miliardy korun) a zájem byl takový, že bychom jich prodali dvojnásobek.

Ty jsou na financování transformace?

Ano a je tam ještě bonifikace navázaná na cíle KPI, které v rámci zeleného úsilí máme jako koncern. Když se podaří naplnit jeden cíl, tak se zvýší sazba o čtvrt procenta, pokud se naplní dva, tak o půl procenta. Takže dluhopisy se budou vyplácet za cenu o čtvrt, nebo o půl procenta vyšší.

Máte od státu jistotu, že peníze opravdu zamíří do oborů, jako je ten váš?

Mělo by to tak být. Před koncem roku byl u nás ve výrobním závodě v Novosedlech ministr životního prostředí Petr Hladík. A z jeho úst jasně zaznělo, že podpora z Modernizačního fondu je připravená právě pro projekty tohoto typu. A my se určitě o peníze z tohoto fondu budeme ucházet.

Pokud jde o další kroky na cestě k dekarbonizaci, které to jsou?

Jde o úpravu výrobních směsí. Do hlíny se standardně přidává uhlí, papírenský kal, piliny a další komponenty. Když se pak prožene výrobek pecí s 800 stupni, tak se tyhle části úplně spálí a zbyde z nich CO2. Proto se tyto biogenní prvky snažíme nahradit jinými, které nemají uhlíkovou stopu.

Je to ale velká násobilka, protože máme procesy optimalizované na nějakou směs – od přípravy až po sušení a výpal. Proces je nastavený, funguje a cihla nepraská. Ale v okamžiku, kdy máme nahradit nějakou komponentu, tak je třeba si s tím pohrát, aby zůstaly zachované potřebné technické parametry výrobku. To je pevnost, akustika u akustických cihel nebo tepelně izolační vlastnosti.

Máte i další možnosti snižování uhlíkové stopy?

Další cestou snižování uhlíkové stopy je dematerializace, při níž ubíráme hmotnost výrobku. Jestliže cihla váží dvacet kilo, tak dematerializace znamená, že při zachování technických parametrů ubereme třeba pět až deset procent hmoty. Díky tomu pálíme méně, takže na to potřebujeme méně energie. A tím pádem se snižuje uhlíková stopa.

Navíc využíváme odpadní teplo. Vypalujeme cihly při 800 stupňích a to teplo, které v peci je, nepouštíme komínem ven, ale vracíme ho zpátky třeba do sušárny, využíváme ho na vytápění nebo na ohřev vody.

Zmiňoval jste snižování hmotnosti, kolik třeba vážila cihla před 20 lety a nyní?

Například u cihly PTH 30 P+D jsme za posledních 20 let snížili hmotnost o bezmála deset procent. Za rok tak vypálíme o tisíce tun materiálu méně. Dematerializace a snižování uhlíkové stopy se nám zároveň propojují s další cestou, kterou jdeme, a to je robotické zdění.

Můžete to vysvětlit?

Pro robotické zdění máme speciální cihly, kterým říkáme Robot Ready cihly (připraveny pro robota, pozn. aut.). Ty mají na lícové nebo rubové stěně dvě drážky, které slouží jako úchyt pro robota. Strčí do nich takové prsty a těmi cihlu uchopí. Drážky vzniknou vybráním materiálu, čímž se také snižuje hmotnost cihly.

Nakolik jsou roboti dnes rozšíření?

Z toho máme radost. Předloni jsme je poprvé představili jako pilotní projekt na jedné stavbě a letos jsme je začali nabízet jako komerční službu. Zájem je, máme už postavených sedm robotů, kteří jsou na stavbách a stavějí.

Pro masové využití to ještě není hotové, ale potenciál je obrovský. Vidíme to i na zájmu dalších koncernových zemí. Loni před koncem roku se s robotem dokončila první stavba v Rakousku. Připravuje se projekt na Slovensku, ve Velké Británii.

Asi je to nutnost, protože stavění je náročné na lidskou práci. A ta je drahá, navíc zaměstnanců je málo…

Máte pravdu. Pro nás je to východisko z úzkého místa – zedníků ubývá, ale my pro zachování našeho byznysu potřebujeme, aby cihly na stavbě byly.

Jsou ovšem ještě jiné způsoby, jak dělat zdi, a to je prefabrikace, kdy přímo ve fabrice postavíte zeď velkou třeba tři na pět metrů. Tu naložíme na kamion, odvezeme na stavbu a umístíme ji tam jeřábem. Roboti jsou ale flexibilnější. Můžete ho dovézt na stavbu a segmenty postavit tam. Nepotřebujeme budovat novou fabriku a vozit celé zdi, což je složitější na dopravu.

Kolem robota se otevírá celý ekosystém, který teď ještě nejsme schopni dohlédnout, počínaje dematerializací. Může to být „game changer“. 

Další obvyklou cestou bývá nahrazování původní suroviny recyklátem. Jak je to u vás?

U cihly je to složitější. Jsme schopni přimíchat do výrobní směsi do určité míry třeba brusný prach. Nefunguje to ale tak, že bychom dovezli z bourání cihly, podrtili je a udělali z nich novou cihlu.

Pokud porovnáme dřevostavby a cihlostavby, recyklovatelnost stavby z cihel je výrazně lepší. Výrazná většina dnešních dřevostaveb (cca 85 procent) obsahuje pouze pět až 15 procent dřeva, zbytek je tepelná izolace, fólie,  sádrokartony. Jedná se o sendvičovou konstrukci. Ta je pak mnohem složitější na recyklaci. Navíc životnost téhle konstrukce není 150 let, jako je to u cihly, ale počítá se na padesát let. A co uděláte s takovou konstrukcí po 50 letech? Prostě ji musíte strhnout a stavíte znovu.

 Proč nejde využít cihlu po rozdrcení znovu do stavby?

Pracujeme na tom, ale jsou to spíše výzkumné věci. Dnes nemůžeme rozdrcenou cihlu přidat do hlíny, ze které vyrábíme. Potřebujeme určitou plasticitu hmoty a každým přidáním něčeho pevného ji snižujeme. Je to, jako byste si v keramické dílně chtěla vykroužit hrneček a přidala do hlíny rozdrcený.

Jak tedy recyklujete cihlu, když ne zpět do cihly?

Když cihlu podrtíte, lze ji použít jako zásyp na cestu nebo do půdního substrátu, kde pomáhá udržovat vlhkost v zemi. Keramika nasaje vodu a postupně ji vydává. A tím pádem je to materiál, který je využitelný i po těch 150 letech, zatímco všechny komponenty ze zmiňovaného sendviče nelze tak jednoduše roztřídit a recyklovat. Prezentuje se to jako dřevostavba, jako něco ekologického a snižujícího uhlíkovou stopu, ale není to úplně pravda.

Dřevostavba má z laického pohledu smysl, pokud je v ní dřeva více. Teď se staví hodně z CLT panelů…

CLT panely smysl dávají, tam dřevo je. Ale cena domů z CLT panelů je oproti cihlové konstrukci výrazně vyšší. Když vezmete cenově srovnatelné konstrukce – dřevostavbu a cihlostavbu – v těch prvních je dřeva opravdu pět až patnáct procent a už se jim říká dřevostavba. Pokud vezmu cihlový dům se sedlovou střechou, dřevěným krovem a dřevěnými podlahami, tak v něm může být víc dřeva než v té takzvané dřevostavbě.

Proto jsme si nechali udělat od Univerzitního centra energeticky efektivních budov ČVUT porovnání ekologického dopadu tří konstrukcí – cihla, tento typ dřevostavby a porobeton. A rozdíl v uhlíkové stopě mezi těmito třemi konstrukcemi je zhruba deset procent. Stavba má navíc z pohledu celkové uhlíkové stopy jenom desetiprocentní vliv, 90 procent představuje provoz.

Když argumentujete podobnou uhlíkovou stopou stavby z cihel a delší životností, slyší na to vaši zákazníci?

Začíná se to obracet, protože povědomí o tom není a my se s dalšími výrobci zdících materiálů snažíme toto prezentovat.

Máte potíže s nedostatkem materiálů pro výrobu?

Každá naše cihelna sedí na vlastním ložisku hlíny a máme jí na desítky let. Starost o nedostatek suroviny tedy nemáme.

Pokud jde o výrobu, využíváte obnovitelné zdroje?

Loni jsme je instalovali fotovoltaiku, kterou máme před spuštěním v závodech ve Stodu, v Novosedlech a v Jezernici. Na dalších závodech probíhají audity z hlediska statiky. Naše FVE zdroje kryjí spotřebu elektřiny z patnácti, dvacet procent. Prostřednictvím koncernu nakupujeme zbývající energii jako zelenou ve formě certifikátů.

Uvažujete i o větrné energii?

Koncem roku jsme s panem ministrem řešili, že se uvolnily podmínky a na tři větrníky v rámci jedné lokality nepotřebujete EIA (posouzení dopadů na životní prostředí, pozn aut.). To by mohlo zjednodušit schvalování, takže se zamyslíme, v jakých lokalitách by to bylo použitelné. Zatím jsme si dělali analýzy pro místa, kde máme fabriky, a tam to nebylo úplně vhodné. V rámci koncernu máme větrník v Belgii. Je 200metrový a jednak řeší potřebu výroby a jednak dodává přebytky do nedaleké vesnice, pokud fabrika jede na nižší výkon.

Fotovoltaikou se tedy nedá dosáhnout víc než zmiňovaných 15 až 20 procent?

Nedá, a to jedeme na plyn. Pokud bychom jeli na elektřinu, tak spotřebu nekryje téměř vůbec. Kdybychom provozy elektrifikovali, potřebujeme napojení na vysokonapěťovou síť. Dodatečný příkon by pak byla jedna z věcí, kterou bychom museli řešit.

Když jsme si dělali studii proveditelnosti, znamenalo by to například v jedné lokalitě vybudovat nové desetikilometrové vedení. Elektrický kabel, který bude napojený na vysoké napětí, protne na deseti kilometrech pozemky 250 vlastníků. Tedy věcné břemeno, že jim tam může jít kabel, což je v našich podmínkách složité. Navíc je potřeba, aby energetická společnost v daném místě byla schopná zajistit stálé dodávky. Totéž musí řešit ocelárny, železárny a další energeticky náročné provozy, které by také chtěly elektrifikovat.

Když se dívám na vaše cíle snižování emisí, teď to bylo do roku 2023 zhruba 15 procent…

Do roku 2026 to je dalších deset procent a pak do roku 2030 je to 30 procent. To jsou tepelná čerpadla, využití zbytkového tepla. Před tím musí ještě dojít k energetickému auditu každé lokality a hledání energetických neefektivností. V okamžiku, kdy máme energeticky efektivní provoz, tak si hrajeme s dalšími věcmi, jako je materiál a další věci, o nichž jsme se bavili.

Zmiňoval jste v souvislosti s offsety regenerativní zemědělství, máte stovky hektarů pozemků…

Necelých 500 hektarů. Myslíme si, že cesta vede skrze regenerativní zemědělství. A to jednak k dekarbonizaci, ale zároveň chceme pečovat o přírodu jako takovou. Se všemi pachtýři máme v rámci smlouvy dohodnuté činnosti, které musí dělat, aby se zlepšovala kvalita půdy. Ať už je to využívání meziplodin, bezorebné pěstování a další. V některých našich lokalitách jsme měřili i kvalitu půdy a obsah uhlíku a po nějaké době to vyhodnotíme.