Kdy vede myčka a kdy vajíčko. Aneb jak můžeme snížit svou uhlíkovou stopu

I jednotlivec může svou činností omezit emise skleníkových plynů. Není od věci vědět, jaké návyky zatěžují životní prostředí více a jaké méně. A to i přesto, že je termín „uhlíková stopa jednotlivce“ do určité míry kontroverzní a rozhodně nezbavuje odpovědnosti velké firmy a i přesto, že se „kalkulačky uhlíkové stopy“ ne vždy shodují.

Přinášíme několik otázek a odpovědí, co v tomto směru můžeme dělat anebo co naopak nemá smysl dělat.

Používat myčku může být z hlediska toho, kolik vy sami vypouštíte do atmosféry skleníkových plynů, lepší než mýt nádobí ve dřezu teplou vodou z veřejné vodovodní sítě: určitě přitom spotřebujete podstatně méně vody.

Nakupovat lokální potraviny obvykle zatěžuje životní prostředí méně, ale třeba pro nákup paprik v zimě pěstovaných v Česku v energeticky náročných sklenicích to neplatí.

A konečně ani elektromobil nemusí být ve městě pro uhlíkovou stopu lepší než hromadná doprava.

Toto jsou tři příklady, jak může jednotlivec nebo rodina dbát na svou takzvanou uhlíkovou stopu, tedy emise skleníkových plynů, které zásadně přispívají ke globálnímu oteplování a klimatickým změnám. Jaké jsou další?

V oblasti rad a postupů, jak může jedinec přispět k omezení emisí skleníkových plynů, panuje relativně dost mýtů. Mimochodem: barvitá a do určité míry kontroverzní je i historie počítání individuální uhlíkové stopy.

Tento termín totiž úspěšně zpopularizoval britský petrolejářský gigant British Petroleum. Firma v roce 2004 odhalila uhlíkovou kalkulačku, kde si mohl kdokoli spočítat, kolik emisí vytvořil třeba jízdou autem do práce nebo nákupem steaků k obědu. Nápad bývá označován za jednu z nejlepších PR akcí v historii, protože petrolejářský gigant jako by vytvářel ve veřejné komunikaci dojem, že za klimatickou změnu je odpovědný zejména člověk coby jednotlivec. A nikoliv velké instituce či firmy; přitom bezpochyby právě ony nesou velký díl odpovědnosti za to, jak moc skleníkových plynů do atmosféry se vypouští a jak moc je jejich působení udržitelné.

Někteří skeptikové dokonce namítají, že se jednotlivec těžko může o něco snažit, když uhelné elektrárny dál vypouštějí do ovzduší tuny uhlíku, ropné giganty prosperují a módní značky chrlí denně miliony nových kousků, které vlastně nepotřebujeme. Opodstatněným argumentem proti této skepsi je však skutečnost, že právě tlak spotřebitelů a změna chování jednotlivců mohou tlačit ke změně i byznys velkých znečišťovatelů planety: a minimálně částečně už ho také ke změnám přiměly.

Na internetu lze dnes najít spousta uhlíkových kalkulaček, kde je možné si více či méně přesně spočítat svou vlastní uhlíkovou stopu. Podle mnoha expertů je nelze brát doslova; záleží na tom, jak jsou nastavené jejich parametry. Nicméně přece základní obrázek poskytují, i když se ve výsledcích liší.

Celkově lze říci, že v Česku se na individuální uhlíkové stopě zpravidla nejvíce podílí to, jaké využíváme energie k vytápění bytu či domu. Následuje doprava a potraviny, tedy to, čím nejvíce jezdíme a co jíme.

„V průměru nejvíce osobní uhlíkové stopy v Česku tvoří bydlení (kolem 29 procent), dále doprava, pak potraviny. U různých lidí se to však může velmi lišit, pokud někdo žije úsporně, má zateplený dům či byt, zelenou elektřinu a moc necestuje autem ani letadlem, největší část mohou snadno tvořit potraviny,“ uvádí Viktor Třebický, spoluzakladatel společnosti CI3, zabývající se počítáním uhlíkové stopy pro firmy či obce.

Vladimír Kočí, profesor Vysoké školy chemicko-technologické, připravil spolu s kolegou Janem Matuštíkem před čtyřmi lety na podobné téma celou studii. Ta přitom neanalyzovala jen dopad v podobě emisí CO2 (což je jen jedna, i když důležitá část, kterou musí lidstvo řešit), ale i další důsledky pro životní prostředí; například využívání půdy či snižování zásob fosilních surovin. Když bychom ale vzali jen otázku klimatu, tedy emisí, došli také experti VŠCHT k závěru, že největší roli hrají energie, doprava a potraviny.

Od těchto východisek se tak odvíjejí následující odpovědi na konkrétní otázky, jak může každý z nás celkem jednoduše svou uhlíkovou stopu trochu snížit. A také – jak ji naopak snížit nemůže. Nejde samozřejmě o to, aby se jednotlivec nebo rodiny vrátili o pár set let zpět a přestali využívat nejrůznější moderní technologie či výdobytky civilizace. Je ale dobré vědět, čím jednotlivec skutečně emise skleníkových plynů zvyšuje a čím naopak snižuje, případně jaké relativně jednoduché věci k jejich snížení se udělat dají.

Zatěžuje životní prostředí více myčka, nebo mytí nádobí ve dřezu?

Dnešní moderní domácí spotřebiče sice už nespotřebovávají tolik energie jako dříve, ale stále platí rovnice: čím více daný spotřebič projí energie, tím větší je uhlíková stopa. I když může být situace jiná, pokud domácnost využívá zelenou, například solární energii – jedná se ostatně o důležitý faktor mnoha dalších úvah o uhlíkové stopě.

Vždy tedy má smysl položit otázku, zda se spotřebiče nezapínají, když to není nutné. Třeba dávat schnout prádlo na sušák tak logicky v domácnosti napojené na dnešní běžný český energetický mix – v němž stále hrají roli uhelné a plynové elektrárny – vytváří menší uhlíkovou stopu než používání sušičky: nemluvě o tom, že se tak snižují platby za elektřinu.

Jiná situace je u myčky. Pokud jde o spotřebu vody, podle organizace H2Ospodář, která radí, jak šetřit vodou, spotřebuje myčka zhruba čtyřikrát méně vody, než kdybychom nádobí myli pod tekoucí vodou, nebo dvakrát méně než při mytí v dřezu.

U energií a uhlíkové stopy to tak jednoznačné není. V každém případě je důležité pro co největší úsporu zapínat myčku, až když je zcela zaplněna. „Je potřeba se podívat na spotřebu v kilowatthodinách na mycí cyklus. Pokud mám na střeše fotovoltaickou elektrárnu nebo fotovoltaický ohřev vody (a myčku, která umožňuje přívod teplé vody), je to u naplněné myčky nejlepší volba, protože ušetřím vodu a energii mám zelenou,“ uvádí Viktor Třebický.

A doplňuje, že by myčku měnil až po delší době, například po deseti letech, aby „umořil“ uhlíkovou stopu, tedy spotřebu energie při její výrobě a dopravě.

Kdy si kupovat místní zeleninu a ovoce, aby byla uhlíková stopa menší?

Ovlivnit uhlíkovou stopu našeho stravování je možné dvěma způsoby. Buď při koupi konkrétní potraviny vybrat tu s menším dopadem na životní prostředí, například takovou, při jejíž dopravě do Česka se spotřebuje méně energie, nebo pak upravit jídelníček směrem k „lehčím“ potravinám, při jejichž výrobě vzniká méně skleníkových plynů (o tom v následující otázce).

Hodně lidí se domnívá, že potraviny vypěstované a vyrobené v Česku musí být z hlediska uhlíkové stopy jednoznačně lepší než ty dovezené, a to kvůli spotřebě energie na jejich dovoz. Většinou tomu tak skutečně je, ale experti upozorňují, že jsou případy, kdy doprava nemusí představovat tu největší zátěž z hlediska emisí.

„Například u zemědělských produktů je zřejmé, že některým plodinám se daří v určitých klimatických pásech, ale u nás se třeba musí pěstovat ve skleníku. Energie vynaložená na pěstování je potom výrazně vyšší než energie vydaná na dopravu ze zámoří,“ uvádí příklad Lukáš Ferkl, šéf společnosti Envitrail, která se zabývá počítáním uhlíkové stopy pro firmy.

„Vyšší produktivita v příznivých klimatických podmínkách vede k tomu, že stopa na jednotku může být nižší. Doprava hraje poměrně malou roli. Nicméně regionální potraviny určitě dávají velký smysl z mnoha jiných environmentálních ohledů,“ doplňuje Třebický.

Jinými slovy, záleží na tom, jaké produkty kupujete a kdy tak činíte. Pokud jde o české jahody v sezoně nebo o brambory od místního farmáře, z hlediska uhlíkové stopy je jistě lepší dát přednost jim. Ale pokud jde o české papriky nebo lokální rajčata kupovaná v zimě, a tedy pěstovaná ve sklenících náročných na energii, obrázek už nebude tak jednoznačný.

Trochu jinak je tomu u typicky českého ovoce, jako jsou jablka. Vladimír Kočí z VŠCHT se se svými kolegy rozhodl před čtyřmi lety srovnat dopady českých a zahraničních jablek a vytvořili takzvanou studii LCA (Life-cycle assessment): ta měří dopad výrobku na životní prostředí od počátku do konce jeho života – nejde přitom jen o uhlíkovou stopu, ale i o spotřebu vody, o půdu nebo vliv na takzvanou eutrofizaci oceánů a sladkovodních vod, tedy proces, kdy se do vody kvůli lidské činnosti dostává fosfor a dusík.

Experti tehdy porovnávali dopad jablek z tuzemské produkce a z chilské a novozélandské v různých měsících roku. Z práce vyplynulo, že domácí jablka jsou sice z hlediska emisí CO2, tedy oxidu uhličitého, po celý rok lepší volbou, ale situace se dost zásadně liší v různých ročních obdobích. Zatímco na podzim – kdy se u nás sklízí jablka – je uhlíková stopa českého ovoce o téměř 400 kilogramů CO2 nižší než chilská nebo novozélandská, v červenci už jde o rozdíl 200 kilo oxidu uhličitého. Což je dáno tím, že v létě se už česká jablka musí skoro tři čtvrtě roku skladovat ve skladu s konstantní teplotou, což je náročné na energii, tedy i na emise.

Stojí za to dodat, že v některých dalších sledovaných kritériích dopadu na životní prostředí dokonce chilská a novozélandská jablka nad českými v letních měsících zvítězila. A to například při porovnávání spotřeby sladké vody či vlivu na mořskou i sladkovodní eutrofizaci.

Řídit se těmito závěry lze zjednodušeně i u jiných domácích plodin: je zkrátka dobré respektovat sezonní zákonitosti. Jinými slovy, je lepší počkat si na místní jahody zhruba do června a nekupovat si je zbytečně v zimě, kdy jsou vždy dovezené z větší dálky, z jižních států.

Jak moc má hovězí maso vyšší uhlíkovou stopu než vepřové nebo kuřecí?

„Změna stravovacích návyků má velký potenciál pro redukci dopadu na životní prostředí,“ říká profesor Kočí z Vysoké školy chemicko-technologické. A dodává přitom, o čem se často debatuje veřejně – zásadní vliv má zde maso.

Ne každé maso ovšem představuje stejnou zátěž. A nejde jen o to, kolik zvířata sama produkují metanu, který patří k významným skleníkovým plynům, roli má to, jak dlouho zvířata žijí – a také to, kolik energie, například elektřiny, se spotřebuje při jejich chovu.

Ze statistik Our World In Data zpracovaných na základě rozsáhlé studie v roce 2018 vyplývá, že největší emise skleníkových plynů přepočítaných na ekvivalent CO2 na kilogram jídla má s přehledem hovězí maso: 99,48 kilogramu CO2, jde-li o maso z pasoucího se stáda.

Za nimi je s velkým rozdílem jehněčí a skopové – 39,72 kilogramu skleníkových plynů. Poměrně vysoko v žebříčku následují dosti překvapivě na farmě chované krevety (26,87 kg), teprve za nimi je vepřové (12,31 kg) a kuřecí (9,87). Sýry jsou uváděny už za krevetami (23,88 kg), naopak vejce jsou dle této statistiky z hlediska uhlíkové stopy za masem (4,76 kg)slabě menší stopu pak má rýže (4,45 kilogramu).

Zelenina, ovoce, luštěniny i ořechy mají uhlíkovou stopu ještě podstatně nižší, brambory třeba nedosahují ani jedné dvacetiny v porovnání s kuřecím.

Jde samozřejmě o průměrné hodnoty, konkrétní čísla se liší zemi od země, ale poměry v zásadě platí.

Na téma uhlíkové stopy u potravin už v posledních letech upozorňují i někteří výrobci a obchodní řetězce, i když zatím převážně zahraniční. Výrobky oblepují značkami, kolik emisí CO2 způsobily. V Česku až na výjimky, jako byly třeba polévky Vitana, takové údaje k vidění nejsou. Tabulku emisní náročnosti potravin ovšem před dvěma lety udělal například dánský řetězec Netto a v ní se mohli zákazníci třeba dočíst, že mléčná čokoláda má na svědomí zhruba o 40 procent vyšší emise než ta hořká.

Čím mám topit a ohřívat vodu ve své domácnosti?

Tato otázka je z hlediska jednotlivce do značné míry hypotetická – protože s druhem vytápění v domě se nehýbe tak často a někdy to ani nejde: jakkoli se každý většinou aspoň jednou za život stěhuje anebo investuje do rekonstrukce domu.

Důležité ovšem, jak už bylo řečeno, je, že používané energie na vytápění nejvíce rozhodují o uhlíkové stopě většiny z nás. Na druhém místě je podle studie profesora Kočího ohřev vody. Tyto dvě věci už dnes s dotacemi například v rámci programu Nová zelená úsporám není úplně nereálné změnit.

Pokud si člověk pořizuje nový byt, má už dnes jistou šanci, že se solárními či fototermickými panely, tedy těmi určenými k ohřevu vody, počítá rovnou i developer. Například společnost Skanska se u projektu Čertův Vršek v Praze, a do budoucna i u dalších staveb, soustředí právě na fototermické panely.

Pokud má sama domácnost možnost změnit vytápění, vyplatí se o tom uvažovat v kontextu následujících dat. Pořadí jednotlivých druhů energií podle toho, kolik na jednu kilowatthodinu vyprodukují CO2, je takovéto: uhlí, plyn, jaderná elektrárna a obnovitelné zdroje. Podle Ondráše Přibyly, zakladatele webu Fakta o klimatu, který se snaží vzdělávat v otázkách klimatu na základě fakt a čísel, dělá uhlí okolo 900 gramů CO2 na kWh, plyn okolo 500 a jádro, solární, větrné a hydroelektrárny pod 50 kWh.

Bonusem při změně na zelenější energie anebo vykrytí alespoň části takzvané „hnědé“ energie z fosilních zdrojů tou čistší – například pořízením fotovoltaiky na střechu – je přitom dnes i úspora pro rodinný rozpočet.

Produkuje hromadná doprava ve městě, třeba tramvaje, nižší uhlíkovou stopu?

Nepřekvapivě v obecné rovině platí, že na opravdu malé vzdálenosti, v rámci města, má hromadná doprava nižší uhlíkovou stopu než ta individuální. Převážet hodně lidí najednou je, s jistou nadsázkou řečeno, lepší než převážet čtyři lidi v jednom autě. I když také zde záleží na určitých faktorech, jako je třeba obsazenost: přeplněné pražské tramvaje ale tento problém zjevně nemají.

Rozdíly jsou též v typech jednotlivých hromadných dopravních prostředků a v tom, jakou, respektive z čeho produkovanou elektřinou jsou poháněny.

„Například v Praze je nejnižší stopa na osobokilometr u metra, dál následují vlaky, tramvaje, autobusy,“ uvádí Viktor Třebický. Konkrétně například autobusy se spalovacími motory mají zhruba třikrát větší uhlíkovou stopu než metro nebo tramvaj.

Konkurenční výhody nižší uhlíkové stopy hromadné dopravy si je vědom i pražský dopravní podnik. Ten na svých webových stránkách při vyhledávání spojení vždy u každé trasy udává, kolik člověk uspoří na emisích CO2 oproti tomu, kdyby jel autem. Například na osmikilometrové trase z hlavního nádraží do oblíbeného obchodního centra Chodov člověk při jízdě metrem oproti autu ušetří podle dopravního podniku 1,35 kilogramu CO2.

Viktor Třebický přitom připomíná, že městská hromadná doprava může dokonce vést i nad elektroauty, pokud jsou nabíjena ze sítě s běžným energetickým mixem. Něco jiného by ovšem bylo, když by byl elektromobil nabíjen u rodinného domu z energie vyrobené solárními panely na střeše.

Produkuje při cestách do ciziny nejnižší uhlíkovou stopu vždy vlak?

Při srovnání emisní náročnosti cestování na delší vzdálenosti lze podle expertů vycházet z různých zdrojů a výsledky se těžko zobecňují. Z různých kalkulaček padají různé údaje.

Shoda nicméně je, že za emisně nejlepší dopravní prostředek lze považovat obecně vlak, nejlépe poháněný elektřinou z obnovitelných zdrojů či jádra. V Česku jsou vlaky napájeny klasickým energetickým mixem.

„Pokud jde o letadlo versus auto, tak do zhruba šesti set kilometrů bych preferoval veřejnou dopravu nebo auto, zejména elektro, zeleně nabíjené. Stopa na osobokilometr u letadla a osobního auta se spalovacím motorem vychází přibližně stejně,“ uvádí Třebický.

Letadlo stávající konstrukce, poháněné kerosinem, se oproti dalším druhům dopravy dostává do kategorie opravdu velkého producenta uhlíkové stopy, pokud jde o cestu na velké vzdálenosti například za oceán. Podle Třebického takový let vytváří uhlíkovou stopu srovnatelnou s ročním provozem auta: tedy pokud člověk nejezdí extrémně mnoho.

Například let z Prahy do New Yorku vychází podle kalkulačky calculator.carbonfootprint.com na asi 1,8 tuny CO2 a roční provoz například benzinového modelu Hyundai i30 Tourer, rok výroby 2020 (bereme průměrný český nájezd 20 tisíc kilometrů ročně) na zhruba 2,5 tuny.

Je látková taška vždy lepší než igelitová?

V naší celkové uhlíkové stopě jde o drobnost: ukazuje to však, že co se na první pohled zdá pro životní prostředí dobré, má své limity a ve výsledku může i škodit.

Řeč je o velkém souboji, který mezi sebou svedly plastové, papírové a látkové tašky. Starší generace byla zvyklá na síťovky a látkové tašky. Ty začaly před několika desítkami let postupně vytlačovat igelitové tašky. Zhruba od roku 2019 přišla vlna papírových, bavlněných a obecně tašek na více použití. I na základě zákona řetězce postupně igelitky zpoplatnily a některé je úplně z obchodů vytěsnily.

Dopad různých materiálů tašek na životní prostředí přitom není tak jednoznačný, jak se často soudí. Jinými slovy: jde o to, jak často tuto tašku použiji.

Ze studií LCA (jednu provedl pro Penny Market profesor Kočí z VŠCHT) vyplývá, že igelitka představuje z hlediska CO2 skoro dvakrát větší zátěž než papírová taška. Nejlépe (dvacetkrát lépe) než igelitka vychází textilní polyesterová taška a hned po ní bavlněná taška. To vše však platí pouze v případě, že ji budete používat rok. Což je velký kámen úrazu. Naopak u igelitky se předpokládá jednorázové použití a pak likvidace ve spalovně. Menší používání trvanlivé tašky a několikanásobné použití igelitky pak rozdíly snižuje.

„Zákaz různých plastových věcí je částečně politický populismus, částečně se tím vyhýbáme řešení podstaty problému, kterým je v tomto případě porušování pravidel při svozu a likvidaci odpadu,“ míní dokonce Lukáš Ferkl, když hovoří o vlně boje proti plastům. Skutečnou nevýhodou plastů však je, že se z nich uvolňují mikroplasty, které se už dnes nachází i v lidském těle.

Výsledkem protiigelitkové vlny posledních let nicméně alespoň podle čísel obchodníků je, že používání jednorázových tašek u nás kleslo.

Rady na závěr

Z výše uvedeného je zřejmé, že osobní snaha a tlak na firmy, aby snižovaly emise, se nedají považovat za marné. Přestože snižování uhlíkové stopy není vše: člověk poškozuje životní prostředí celou řadou dalších kroků.

Česko přitom patří ke státům s vyšší uhlíkovou stopou na jednotlivce. „Máme vysokou stopu z bydlení kvůli zastaralému bytovému fondu a polohnědé elektřině v energetickém mixu, ale postupně se to zlepšuje. Máme dosti rozvinutou automobilovou kulturu, což znamená opět vysokou stopu. Jíme dosti masa – to zvyšuje uhlíkovou stopu,“ shrnuje Viktor Třebický.

Jak už bylo zmíněno, každý si může svou uhlíkovou stopu spočítat dnes na webu na kalkulačce, jakkoli to nutně nemusí být přesné. V každém případě je správné používat jen jeden zdroj, nekombinovat různé kalkulačky. „Pokud chcete snižovat svoji uhlíkovou stopu s pomocí nějakého nástroje, je důležité zvolit si jednu metodiku, například jednu kalkulačku, a tu dlouhodobě sledovat. I když objektivní výsledek nedá žádná,“ říká Lukáš Ferkl.

A pár větami shrnuje, co dělat, když chceme alespoň v malém měřítku přispívat svou činností k tomu, aby do ovzduší proudilo méně emisí přispívajících ke změnám klimatu. „Šetřit energiemi, nejen elektřinou, ale i teplem nebo dopravou, nekupovat zbytečně nové věci, pokud staré ještě slouží,“ dodává. Co je ještě důležité: v mnoha ohledech přitom platí, že ušetřené peníze znamenají i nižší emise skleníkových plynů.

Článek byl publikován v časopise Reportér.