Když jsem začala řešit fast fashion, nikdo ten pojem neznal, dnes je to nadávka, říká greenfluencerka Natália Pažická

Natália Pažická začala s influencingem o udržitelnosti před pěti lety. Její první video Every Individual Matters mělo na sociálních sítích přes milion zhlédnutí. Dnes je osmadvacetiletá Slovenka nejsledovanější osobností svého druhu na českých a slovenských sítích, jen na Facebooku a Instagramu má přes 150 tisíc sledujících.

Coby bývalá modelka Natália Pažická rozebírá především téma fast fashion, ale i plastové znečištění nebo klima. Věří, že její osvěta má výsledky. „Když jsem začala na Slovensku řešit téma fast fashion, nikdo ten pojem ani neznal. Dnes už je to nadávka,“ říká.

Setkává se ale i s lidmi, kteří ji na sítích hejtují. „Nahrála jsem video a někdo se začal navážet do plastové lampy za mnou, že jsem pokrytec. Lidé si často z neznalosti neuvědomují celý rozměr problému,“ podotýká Pažická.

V šestnácti letech jste coby modelka navštívila Čínu, což odstartovalo vaši propagaci udržitelnosti v módě. Co jste tam zažila?

Až do té doby jsem si myslela, že problémy kolem fast fashion se týkají jen čínských značek, šmejdů, které se prodávají na tržnicích. V Číně jsme chodily na castingy a fotily úplně bizarní modely, třeba infantilní pyžámka s kačenkami a další nevkusné věci. Ani se neprodávaly v běžných obchodech, jen na různých trzích. Nenapadlo mě ale, že zboží vyráběné zcela neekologickým a nehumánním způsobem se prodává i v seriózních obchodech, v nákupních centrech v Evropě. Když jsem to zjistila, byla jsem v šoku.

To se stalo zhruba před dvanácti lety, mně bylo šestnáct a v té době se na Slovensku vůbec téma fast fashion neřešilo. Nevycházely o tom žádné články, nikdo neměl informace. Ale plně jsem to pochopila, až když jsem šla studovat módu do Amsterdamu na vysokou školu. Pustili nám tam dokument The True Cost o skutečné ceně oblečení z fast fashion. Vystoupil před námi ředitel školy a řekl: Vy jste nastupující generace, která bude mít možnost tohle změnit. Tehdy jsem si řekla: Jdu a budu to měnit.

Co jste udělala jako první?

Dupla jsem si a slíbila sama sobě, že už si z fast fashion nikdy nic nekoupím. Časem jsem pochopila, že se dá dělat víc, ale s tehdejšími vědomostmi to bylo nejvíc, čeho jsem byla schopná.

Jak přistupujete k rychlé módě teď?

Princip rychlé módy spočívá v tom konzumovat co největší množství oblečení a využívat je co nejméně. To oblečení není kvalitní, nemá vydržet dlouho, máte je nosit jen chvíli, než se změní trend a koupíte si nové oblečení. Máte se do obchodu vrátit co nejdříve a znovu nakupovat. Když ale jeden kus nosíme dlouho, myšlenka fast fashion se ztrácí. Mám například stále ve skříni věci, které jsem si koupila v patnácti letech ve fast fashion obchodech, pořád je nosím a budu je nosit, dokud to půjde. Některé kousky jsem si dala přešít či opravit, protože i podpora těchto služeb je podle mě důležitá, a to i když za cenu opravy dnes můžete mít věc novou. Je to celková změna myšlení.

Existuje taková pomůcka: Když si kupuji v obchodě oblečení, mám se nejprve sám sebe zeptat „Obleču si to alespoň třicetkrát?“ Často tomu tak není. Teď třeba měla Beyoncé koncert a všichni chtěli mít outfity speciálně pro tuto příležitost. Značky nás učí, že jejich zboží je tak laciné, že je v pořádku obléct si věc jen jednou. Jim to totiž v byznys modelu takhle vyhovuje.

Nakupujete v obchodech rychlé módy i teď?

Ne, už osm let jsem si tam nekoupila ani ponožku. Ale je to spíš tím, že jak už se tomu delší čas věnuji, nechci do tohoto byznysu lít peníze a našla jsem si jiné zdroje. Hodně například nakupuji v second handech, kamenných i online, případně od kamarádek. Chodím na swapy, podporuji udržitelné certifikované značky, tedy ty, které mají důkaz třetí strany o udržitelné výrobě. A také kupuji u lokálních značek, které jsou tak malé, že certifikát získat nemohou, ale znám jejich způsob výroby.

S greenfluencingem jste začala před pěti lety, kam jste se od té doby posunula?

Začalo to myšlenkou, že na každém jednotlivci záleží, sledovalo mě tehdy tisíc lidí. Tedy neměla jsem žádné velké publikum. Začínala jsem na povrchu, plastovým znečištěním a rychlou módou, ale brzy jsem si uvědomila, že jakmile chcete zkoumat nějaké téma udržitelnosti hlouběji, automaticky se k tomu začnou nabalovat další témata sociální, klimatická a tak dále. Nedá se zůstat jen při jedné věci, je to propojené. I proto jsem aktivní v mnoha různých neziskovkách a organizacích, které ani nejsou primárně zaměřené na ekologii.

Na Instagramu máte dnes skoro 90 tisíc sledujících, na Facebooku 56 tisíc. Myslíte si, že máte sílu měnit jejich chování?

Myslím, že mám. Když jsem začala na Slovensku řešit téma fast fashion, nikdo ten pojem ani neznal, dnes už je to nadávka. Na začátku jsem byla exot, lidé si mysleli, že jsem divná a média na to nereagovala. Postupně se o téma udržitelnosti v módě začínají novináři zajímat a je běžné, že mě pozvou. Mám pocit, že jsem snad byla ve všech vysíláních na Slovensku. Prostě tohle téma už není abstraktní, lidé si uvědomují, že má dopad na kvalitu jejich života.

A ozývají se mi i z firem. Stačí, když je ve firmě jeden nadšenec a přesvědčí vedení, aby mě tam pozvalo na přednášku. Je fajn pak po čase vidět, co všechno se v té firmě posunulo. Když jsem uveřejnila své první video, žák základní školy domluvil ve své třídě, že se vysílalo během vyučovací hodiny. Vysokoškoláci mě zmiňují ve svých magisterských a bakalářských pracích. Vnímám, že lidé posunují informace ode mě dál. Má to mnohem větší dopad, než jsem si kdy myslela, a to mi dělá velkou radost.

Setkáváte se i s kritikou, takzvanými hejty?

Zpočátku jich bylo hodně, pak se to hlavně na Instagramu trochu uklidnilo. Na Facebooku ale cítím, že jaká je nálada ve společnosti, takové jsou i reakce na témata, která řeším. Souvisí to i s aktuální politickou situací na Slovensku. Setkávám se tam s výhrůžkami a stupňují se, reakce jsou násilnější. A čím déle jsem v Čechách, tím víc se množí i hejty od Čechů.

Kvůli čemu vás kritizují?

Dělala jsem například rozhovor pro DVTV a český europoslanec Zdechovský řešil na Twitteru, že se mám víc usmívat. Myslela jsem, že už jsme za touto fází a že to u vás bude inteligentnější. Komentáře také často směřují k tomu, že jsem žena, která si dovolí vyprávět o těchto tématech. S kamarádkou jsme udělaly takový pokus – napsaly jsme stejný příspěvek z mužského a ženského účtu. U ženského příspěvku se strhly sexistické poznámky, u mužského se kritiky objevilo mnohem méně. Zajímavé také je, že se lidé naváží nikoli do toho, co říkám, ale spíš do mě jako do osoby. Vždy je lehčí napadnout konkrétního člověka než zdrojovat fakta, psát na ministerstva a zpochybňovat informace, které ten člověk říká.

Co konkrétně řeší na vaší osobě?

Jak vypadám, jak mluvím nebo mého přítele, kterého také zahrnují do svých příspěvků. To je totiž jednoduché. Co se týče faktů, vždy uvádím zdroj, takže je jasné, že jsem si to nevycucala z prstu, i proto lidé fakta napadají méně. Faktických připomínek mi chodí velmi, velmi málo. Nejvíc hejtů jsem ale zažila kvůli tomu, že lidé mají pocit, že pokud řešíte environmentální témata, musíte být stoprocentně dokonalí ve všem.

Někdo si mě třeba fotil v supermarketu, že kupuji sušenky v jednorázovém obale. Co by to ale znamenalo? Když nejste stoprocentně dokonalí v angličtině, ani se ji neučte? Nás greenfluencerů je málo, dělá to opravdu jen pár lidí. A myslím, že je to právě kvůli strachu, že pokud sami nebudou dokonalí, lidé je odsoudí. Pracuji i v několika neziskovkách, a když chceme po influencerech, aby se zapojili do nějaké kampaně, vysloveně nám napíší, že se nezapojí, protože nechtějí, aby je lidé veřejně hejtovali. Ale to je nesmysl. Každá snaha se počítá a má efekt.

A byla jste někdy environmentálně dokonalá?

Měla jsem období, kdy jsem byla veganka, nakupovala jsem jen v bezobalových obchodech, ale hodně mě to ubíjelo. Nahrávala jsem pak video, kde za mnou stála plastová lampa. A někdo se začal navážet do té lampy, že je z plastu, že jsem pokrytec. Nebo mi píší, jestli mi nevadí, že natáčím na iPhone, který se vyrábí v Číně. To je docela extrém. Lidé si neuvědomují celý rozměr toho problému, že pokud nežijete v jeskyni, totálně odpojení, tak tyhle věci prostě musíte používat. Pointa není být dokonalý, ale snažit se tam, kde se dá.

Dá se říct, že vás greenfluencerství živí?

Mám ziskové i neziskové aktivity a upřímně řečeno, ani to nerozlišuji. Mnoho obsahu, který tvořím na sociální sítě, není spolupráce, tedy není ziskový. Hodně také přednáším ve firmách, školách, na festivalech, někdy za peníze, ale i zdarma. A tyhle přednášky nerozlišuji podle zisku, přednáším pro každého stejně. Různě moderuji nebo jsem porotkyní, opět za finanční odměnu i bez ní. A vedle toho pracuji pro několik organizací, třeba pro občanské sdružení Klíma ťa potrebuje. Mám prostě spoustu enviro aktivit a živí mě všechno dohromady.

Kývla byste na spolupráci s firmou ze sekce fast fashion nebo jiné, která nepatří mezi udržitelné značky?

Zajímavé je, že mě často oslovují firmy nebo reklamní agentury s otázkou, jak mají komunikovat dané environmentální téma. Nechtějí, aby to vyznělo jako greenwashing, a vědí, že to téma umím odkomunikovat tak, aby to greenwashing nebyl. A jdou na to velmi opatrně, protože jsem známá tím, že mám velmi přísná pravidla. Takže agentury už když mě oslovují, vědí, že ta spolupráce bude podle mě. Celkově v marketingovém prostředí vnímám velký posun od šíření laciného greenwashingu až po to, že se agentury přijdou poradit, případně chtějí spojit s nějakým klimatologem či enviro odborníkem. Přesto mi chodí nabídky od komerčních nebo ultra fast fashion značek, které s udržitelností nemají nic společného.

A co jim odpovídáte?

Na začátku jsem k tomuhle byla hodně kritická a cítila jsem se skoro až uraženě, když mi taková nabídka přišla. Teď mám ale jiný postoj. Nyní to využiji a napíšu jim, ať mi pošlou všechny informace o tom, v jakých podmínkách vyrábějí. Snažím se je dostrkat, aby tyhle informace sháněly, aby cítily, že je tu poptávka tyhle věci zjišťovat. A pak jim třeba napíšu: Kvůli tomu a tomu pro mě spolupráce s vámi není možná, ale pokud to zlepšíte a získáte certifikaci, můžete se mi ozvat a budeme se bavit dál. Připravuji pro firmy takovou výzvu a sleduji, jestli se snaží zlepšit. Společenský tlak veřejnosti na firmy je tou silou, díky které se může byznysový sektor posunout.