Kreativní šéf Designbloku: Pokud chcete dnes přijít s návrhem židle, musí jít o něco mimořádného

„Když je tolik skleniček, proč dělat další? Pokud chcete přijít v dnešní době s návrhem nové židle nebo skleničky, nestačí, že je atraktivní. Musí to být něco mimořádného,“ popisuje Jiří Macek, kreativní ředitel Designbloku, jak se český design přirozeně vyvíjí.

Tuzemští designéři se podle něj naučili o materiálech i o možnostech, jak s nimi pracovat, přemýšlet jinak. Spousta z nich představí své nápady na 24. ročníku mezinárodní přehlídky designu a módy Designblok v Praze od 5. do 9. října.

První říjnovou středu se smíchovský Gabriel Loci a Uměleckoprůmyslové museum na Josefově promění na pět dní v území stromů. Letošní téma Les coby pramen inspirace a zdroj tradičních českých řemesel a materiálů otevírá téma ekologie a udržitelnosti. Stojí za ním nějaký osobní příběh?

Téma lesa je jak pro mě, tak pro Janu (Janu Zielinski, ředitelku Designbloku, pozn. aut.) osobní, protože Jana vyrostla u Máchova jezera v borových lesích a já zase jezdíval na prázdniny do Krušných hor za strýcem, hajným Františkem Nebeským. Jeho přístup k lesu mě vždycky fascinoval. Často se mi vybavuje, jak říkal, že v Čechách neexistuje žádný původní les ani zvěř a že když už se do chodu přírody jednou člověk vložil, musí se o ni také starat. „Ani na střílení zvěře není nic špatného, vždyť už tady třeba pro takové srny neexistují ani žádní přirození nepřátelé.“ Stále více si uvědomuji, jak měl pravdu.

Prostor, ve kterém žijeme, je dávno dílem člověka. I to, o čem si myslíme, že je divočina, je již ex post varianta toho, co kdysi udělal člověk. Podprahově se tak k tématu ekologie dostáváme, ať chceme nebo nechceme, stejně jako k tématu designu, který dává věcem tvar a smysl. Vlastně vždycky řešíme hlavně náš vztah k okolnímu světu a jeho udržitelnost. Letos jsme šli hodně k základu, zvolili téma Les a byli jsme sami zvědaví, co to s vystavovateli udělá.

Musí s tématem vystavovatelé souznít, nebo je to spíše indicie k lepší orientaci pro návštěvníky a potenciálního zákazníka?

Devadesát procent z nich se tématem nenechá ovlivnit v tom, co dělají. Nevznikne nový předmět jen proto, že jsme vydali téma Les. Téma je vodítko k tomu, jak jejich vlastní činnost představit, jak ji instalovat a jak s ní mediálně pracovat. Pro návštěvníka jsou zase témata Designbloku jakýsi klíč k tomu, jak design pochopit, seznámit se s tím, co vidí a v čem je to dobré.

Vystavovatelský základ tvoří výrobci a designéři nábytku, svítidel, bytových doplňků a šperkaři. Zejména u výrobců nábytku nebo doplňků je strašně důležité téma dřeva, protože je pro ně zdrojovým materiálem. Nyní řada z výrobců řeší, odkud dřevo dovážet, když ho dříve vozili z Ruska, z Ukrajiny nebo ještě v nedávné minulosti z Asie. To už se teď samozřejmě neděje.

Vnímáte v posledních letech důraz na hledání udržitelných způsobů výroby? Jak se za těch čtyřiadvacet let Designblok proměňoval?

Česká designová scéna se za tu dobu strašně změnila. Na začátku jsme neměli žádného českého výrobce, kterého bychom mohli vystavovat. Designér býval sám o sobě výrobcem omezeného počtu kusů a pak tu byli výrobci, kteří něco vyráběli, ale samostatná složka designu nebo inovace, to tam před dvaceti lety nebylo. Tehdy byli pionýry designu dovozci italského nábytku a tamních designérů. Přestože v designu hodně rezonuje Skandinávie, v obchodním zastoupení nebyla tak silná.

Designéři tehdy neměli pro koho pracovat. Nyní tvoří gró přehlídky skutečně čeští výrobci a designéři, kteří si buď vytvářejí vlastní značky, anebo představují prototypy ve snaze oslovit nějakého výrobce. Měnící se tendence jsou jasně cítit. Nikdy nezmizí minimalismus, snaha o skandinávský design nebo o pomalost bytí a je znát, že téma udržitelnosti je u designérů hodně silné a výrobci jsou k němu postupně dotlačováni.

Co pro vás znamená udržitelnost v designu?

Udržitelnost pro mě v designu znamená, že firmy vyrábějí z lokálních zdrojů, z lokálních materiálů, nejsou extrémně velké a zaměstnávají lidi z blízkého okolí. Osobně mám velmi rád továrnu TON, která je v Bystřici pod Hostýnem. Majitel je člověk, který ji celou přebudoval, zná všechny své zaměstnance a jsou pro něj automatické postupy, které akcentují udržitelnost stejně jako sociální zodpovědnost. Pracují s dřevem, o jehož původu vědí vše a snaží se, aby pocházelo co možná nejblíže továrně. A tento moment sílí u mnoha dalších českých výrobců, což je skvělé.

Česká firma dříve mívala často management u nás a výrobu třeba v Číně. To ale mizí a výrobci mají snahu vyrábět v Česku nebo v Evropě. Škoda jen, že u nás mezitím zmizela spousta továren s originálními technologickými postupy, řemeslem i výrobou.

Jak se mění český design z hlediska nových přístupů k výrobě? Kteří designéři jdou novým směrem?

V minulém ročníku se stalo několik zajímavých věcí. Poprvé jsme na Designbloku rozdávali cenu za udržitelnost, kterou dostalo studio Balance is Motion Filipa Mirbauera, Marie Niny Václavkové a Elišky Knotkové, kteří na Designbloku nabízeli poradenství pro firmy a designéry a pomáhali jim rozklíčovat postup výroby, aby jejich značka byla udržitelná. Z vystavovatelského nebo návštěvníkova hlediska se to mohlo zdát neatraktivní, protože abyste něco viděli, tak se s nimi musíte dát do řeči a odejdete s myšlenkou, nikoli s vizuálním zážitkem nebo touhou si něco koupit.

Letos tato trojice přišla s návrhem městského mobiliáře, který je celý z recyklovaného materiálu a ještě je vizuálně atraktivní. S tímhle nápadem letos vyhráli prestižní soutěž RO Plastic Prize v Miláně, kterou vypsala italská kurátorka Rossana Orlandi. Rossana dlouhodobě bojuje za to, aby upozornila na pozitiva plastu jako materiálu, a lavička Balance is Motion vyhrála hlavní cenu navzdory velké mezinárodní konkurenci a před mezinárodní, hodně našlapanou porotou. To mi přijde jako hodně zásadní moment, který se odehrál na poli českého designu.

Napadá vás nějaký další příklad?

Další zásadní moment, který změnil náhled na design, je změna přemýšlení o materiálech, o možnostech, jak s nimi pracovat. Jmenoval bych třeba designéry Eduarda Herrmanna a Matěje Coufala, kteří pro nás loni vytvořili centrální expozici. V jejím rámci připravili několik lamp, jež zhotovili formou návodu, který dali volně k dispozici. Vy si návod přečtete, zajdete do nejbližšího Hornbachu, koupíte si laťky, objímku a podle návodu si lampu sami vyrobíte. Tím pádem zcela vyškrtnete dopravu a balení. To je jedna z cest, kterými se dá jít. Podobně postupuje v módě například Bára Procházková ve svém Project Sapience.

Dalším příkladem originálního přístupu k tvorbě a k životnímu prostředí je projekt Live Longer designérek Silvie Luběnové a Adély Fejtkové, které autorským způsobem spravují poškozený porcelán a keramiku a povyšují ho na něco nového. Z firemní produkce bych chtěl zmínit výrobce svítidel Brokis, který přišel loni s materiálem, jenž vzniká tříděním a recyklací skleněného dopadu, střepů z výroby. Materiál se jmenuje Brokisglass a dává docela nové možnosti zejména v architektuře.

Jaké zajímavé projekty návštěvníci uvidí na letošním festivalu?

Osobně se moc těším na výstavu Terra Alba, která mapuje nečekanou formou český porcelán posledních dvaceti let. Architektem výstavy je Maxim Velčovský a každá věc, která je její součástí, má skvělý příběh. Sekce Rodinné stříbro zase představí rodinné firmy s velkým příběhem a skvělou produkcí – Kaplan Nábytek, Tkalcovna Kubák, USSPA, Vasky, Kozel Fenestra a další. Vlastně jeden příběh udržitelnosti a tradice vedle druhého.

Ze zahraničí se zde objeví skvělí Holanďané – studio Toer nebo Richard Hutten, polské studio Chmara.Rosinke z Vídně působící v současnosti v Berlíně a jejich mobilní kuchyně nebo mí velcí oblíbenci, švédští Front a jejich nábytek pro italské Moroso. Česká jména? Nové projekty celé české špičky, firem i designérů, je těžké někoho jen tak vytáhnout. A spousta jmen, které je potřeba poznat: třeba Jiří Krejčiřík a jeho o nábytek pro Futuro, Nonna Lorenz a její porcelán, Luisa Bělohlávková, nábytek od studia Monotropa nebo nová jména mezi výrobci Flaysen či Brezina.

Centrální expozicí festivalu je Designérie, co si pod tím představit?

Je to srdce Designbloku, místo setkávání, kavárna, herna i diskusní fórum. Letos ho připravují Monika Matějková a Veronika Watzková z designérského dua MY DVĚ. Vyšly z podhoubí, které řeší spíše výtvarně. Využívají veškeré naše staré instalace, používají látky Textile Mountain nebo třeba desky, které jsou z recyklovaných tetrapaků. Baví je sledovat, jak příroda komunikuje, jak si pomáhá, vysílá signály, a přitom je to jeden živý celek. Tahle filozofie se mi hrozně líbí. Nejsme od přírody odtržení a v roli těch, co ji mají jen chránit. Pokud si neuvědomíme, že jsme její součástí, že s ní máme vazby a musíme s ní komunikovat, tak to nebude fungovat.

Součástí festivalu je již po několik let mezinárodní soutěž Diploma Selection, která představuje mladé talenty z celé Evropy. Kdo z vystavovaných mladých umělců vás letos zaujal?

Je jich hodně. Finále Diploma Selection je vždy velká událost plná skvělých projektů z celé Evropy. Matthias Gschwendtner z Berlína ve své diplomové práci využívá větve stromů a klacky, které frézuje pomocí proměnlivého algoritmu. Design přizpůsobí možnostem toho, co dostane za materiál, takže pokaždé je to jiná židle. Je to, jako byste seřezali pár klacků, a najednou to má tvar a je to hrozně sošné a originální, a přitom je to vyrobeno z odpadu a za využití moderní technologie. Šperky Ondřeje Stáry se ničemu nepodobají, Jisana Chunga ze švýcarského ECAL představí nečekaný koncept domácí tiskárny na kontinuální pás papíru a ve finále je i fantastická kolekce miniaturního figurativního porcelánu Do králičí nory od Tomáše Černého.

Na Designbloku se objeví rovněž sekce nazvaná Sláva Ukrajině! vzdávající hold ukrajinským designérům zasaženým válečným konfliktem. Jak vznikla?

Když letos na Ukrajinu vtrhli Rusové, tak jsme právě vyhlašovali ceny Czech Grand Design. Tehdy jsme se rozhodli natisknout trička s motivem Sláva Ukrajině!, který nakreslila ruská designérka dlouhodobě žijící v Česku Maria Makeeva. Výtěžek z prodeje triček jsme darovali na pomoc Ukrajině Člověku v tísni.

Přemýšleli jsme, co můžeme pro Ukrajinu ještě udělat, a napadlo nás, že nejefektivnější je nedělat výstavu, ale umožnit ukrajinským tvůrcům cestu na náš a evropský trh. Hodně jsme o tom diskutovali s Evou Slunečkovou a Ihorem Sabadoshem, což je český designér s ukrajinskými kořeny. Ihor Sabadosh začal po ruské invazi na svém instagramu ukazovat tvorbu ukrajinských umělců. Jsou to krásné věci, které jsou naprosto odlišné od zbytku Evropy. Je znát, že je to jiné kulturní prostředí, jsou tam jiné vlivy. Nakonec jsme se domluvili na sedmi ukrajinských designérech a studiích.

Měl jste o některých z nich povědomí již dříve?

Přiznám se, že až doteď jsem z celé ukrajinské scény znal pouze designérku Victorii Yakushu neboli Fainu, která má galerii v Antverpách a která je pro mě něčím tvarově výjimečná. Lasvit s ní letos udělal kolekci svítidel Sluhach, kterou představil v červnu na Design Weeku v Miláně a jež se objeví nyní i na Designbloku. K tomu zde bude k vidění i její legendární kolekce keramiky Hlina, stojací betonové lampy Soniah nebo pohovka z kolekce Plyn. Fainin rukopis je naprosto odlišný od všeho ostatního, začíná být velkou hvězdou evropského designu.

Snažili jsme se ale o to, aby byl zastoupen někdo z každé oblasti designu. Proto je tam šperk, designérské studio Re: Quiet, které dělá akustické panely, nebo třeba Gunia Project, jejichž keramika si získává stále více příznivců i mimo Ukrajinu. Lidé spojení v projektu Gushka o sobě zase říkají, že nejsou designéři ani výrobci, ale že jsou komunita, která se snaží oživovat malé tkalcovny a keramické dílny. Je z toho cítit, že Ukrajina je velký národ s dlouhou kulturní tradicí a vysokou úrovní výroby.