O šedesát procent více nového oblečení než před deseti lety doputovalo loni do Česka. Jednou z příčin strmého nárůstu jsou asijská internetová tržiště s levnou módou Shein nebo Temu. Existuje několik možností, co se s tím dá dělat, počínaje cly a konče tvrdou regulací.
Když se před třemi lety v červnu otevírala na Václavském náměstí v centru Prahy první česká pobočka irského řetězce s levnou módou Primark, stála před ní desítky metrů dlouhá fronta natěšených lidí. Hasiči dokonce první tuzemské zákazníky kvůli vedru na požádání kropili vodou, aby se nikomu neudělalo mdlo.
Takovou silou dokáže levné oblečení přitahovat davy, a to přitom není nic proti tomu, kolik lidí každý den na svých mobilech, tabletech a počítačích objednává nejnovější šaty, trička, legíny nebo mikiny z e-shopů na druhém konci planety. Jenom za prvních pět měsíců letošního roku se do Česka podle dat Českého statistického úřadu ze zahraničí přivezlo 64 tisíc tun oděvního zboží v hodnotě 39,4 miliardy korun.
Během posledních deseti let od roku 2014 do konce roku 2023 se přísun nových oděvů zvýšil ze 107 tisíc na 168 tisíc tun ročně. Dalších 16 tisíc tun doputovalo navíc z ciziny v podobě obnošeného oblečení.
Příčinou valící se vlny textilního zboží nejsou jenom obchody Primarku, H&M či Zary ani žádného dalšího řetězce provozujícího kamenné obchody, ale právě snadnost, s níž je možné objednávat nejnovější módní výstřelky kdykoli, odkudkoli a doslova za hubičku. A výška té vlny je oproti minulým dekádám natolik překvapivá, že už si její hlavní původci vysloužili označení Ultra Fast Fashion.
Z veškerého nového oblečení dovezeného do Česka za uplynulých deset let pocházelo podle Českého statistického úřadu 29 procent z Číny, 23 procent z Bangladéše a o dalších 16 procent se podělily Indie, Kambodža, Pákistán, Myanmar a Vietnam.
Textilní průmysl patří mezi hlavní znečišťovatele životního prostředí. Kromě nadměrné spotřeby zdrojů produkuje deset procent celosvětových emisí skleníkových plynů a zůstává po něm odpad, který se téměř nerecykluje. Pouze v Evropské unii se ročně vyhodí 5,8 milionu tun textilu. Zlepšení v dohledné době nikdo neočekává. A to jsou přitom jen některé problémy, které kvůli němu musí lidé na celém světě řešit.
Levné, ale nekontrolované zboží
Internetové obchody Ultra Fast Fashion, jako je Temu, Shein, Trendyol nebo Zaful, ovládly v posledních pár letech globální trh s oblečením. Čínský prodejce Shein má v zemích Evropské unie v průměru 108 milionů uživatelů měsíčně, v konkurenčním e-shopu Temu nakupuje každý měsíc zhruba 75 milionů zákazníků. Úspěch čínských prodejních platforem stojí na agresivních marketingových kampaních, velmi nízkých cenách zboží a předvídání trendů s pomocí umělé inteligence a analýzy sociálních sítí.
„Klíčové je, jak se chová zákazník. Zřejmě z důvodu, že mu všude rostou náklady, je těmto platformám mnohem otevřenější. To obecně do budoucna může být velký problém,“ uvádí Jiří Česal, výkonný ředitel Asociace textilního-oděvního-kožedělného průmyslu.
Denně tato internetová tržiště nabízejí tisíce nových položek, které odpovídají nejnovějším trendům. Nové kolekce dokážou vyrobit a nabídnout k prodeji do deseti dnů. Kolik oblečení z čínských e-shopů skončí v Česku, nikdo do detailu nesleduje. Objednané balíčky totiž často nemají hodnotu, které se týká proclení, tedy 150 eur (necelých 3800 korun).
Zároveň ale kvůli tomu, že nemají sídlo v Evropské unii, nemusejí dodržovat místní pravidla tak pečlivě jako místní obchodníci. Zboží, které se prodává v internetových obchodech ze zemí mimo Unii, často nesplňuje standardy požadované pro prodej na evropském trhu.
V Česku se laboratorní testování zboží z čínských prodejních platforem zatím neprovádělo. Testování textilu na přítomnost látky Bisfenol A, které v minulosti avizoval Státní zdravotní ústav, nakonec neproběhlo kvůli chybějícím finančním prostředkům.
„Textilní zkušební ústav netestoval zmiňované výrobky a není nám známo, že by Česká obchodní inspekce nebo Státní zdravotní ústav takové testování plánovaly. Běžné oděvní výrobky nepředstavují pro spotřebitele zvýšené riziko, a proto se obvykle netestují. Kromě toho jsou analýzy chemikálií na hranici detekovatelnosti velmi drahé,“ uvádí Pavel Malčík, ředitel Textilního zkušebního ústavu.
Německá pobočka organizace Greenpeace nicméně několik kusů oblečení společnosti Shein před dvěma lety otestovala. Rakovinotvorné látky v koncentracích překračujících limity nastavené v Evropské unii překročilo sedm ze 47 produktů.
Obrana založená na zákaznících
Sídlo mimo Evropskou unii internetovým tržištím s ultrarychlou módou umožňuje snáze konkurovat lokálním výrobcům a prodejcům. Slovenská značka Magaela, která se zaměřuje na výrobu květinových čelenek a doplňků, například letos zaznamenala výraznou změnu v tržbách.
„Prodeje v hlavní sezóně v porovnání s jinými roky značně poklesly,“ uvádí majitelka značky Michaela Ďurišová. V některých obdobích podle ní až o padesát procent. Zároveň si Ďurišová všimla fotografií produktů Magaela na čínských prodejních platformách.
„Začali jsme si všímat ukradených fotek a kopií našich produktů na čínských prodejních platformách za dumpingové ceny,“ uvádí Ďurišová s tím, že kopírování jejich výrobků podle ní mohlo hrát roli v poklesu tržeb. Spousta zákazníků se při nákupu orientuje podle ceny, a ne kvality nebo zájmu o to, zda firma produkt vyrobí ve férových pracovních podmínkách.
„Ještě horší je to, že lidé mohou nabýt dojmu, že jsme nakoupili laciné čínské věnečky a prodáváme je s pětisetprocentní přirážkou,“ popisuje Ďurišová. Bránit se kopírování přitom podle ní není jednoduché. Může pouze nahlašovat ukradené fotografie výrobků. Patentování produktů je totiž pro značku velmi zdlouhavý a drahý proces, přičemž na výrobku stačí změnit pouze maličkost a už nebude „její“, upozorňuje majitelka.
„Může se nabízet, že tyto platformy ohrožují lokální tvorbu, ale my jsme optimistky a věříme, že zákazníci, kteří doposud lokální tvorbu vyhledávali, mají své hodnoty jasné, a i to je důvod, proč je Ultra Fast Fashion nechává chladné,“ uvádí Veronika Wisiorková, spoluzakladatelka menší oděvní značky Spolu label z Havířova.
Problematické je podle ní spíše zaujmout zákazníky, kteří si cestu k lokální výrobě zatím nenašli. „Bude o něco těžší je přesvědčit, aby zaplatili více za kvalitní věci, když mohou mít obrovský výběr za pár korun,“ dodává Wisiorková.
Pomohli si specializací
Český oděvní průmysl se dávno přizpůsobil tomu, že jeho silnou stránkou kvůli vyšším nákladům nebude masová produkce. „Oděvy české provenience v současnosti tvoří jen malou část toho, co se na českém trhu prodává. Odhadem to může být tak do pěti procent,“ uvádí Jiří Česal z Asociace textilního-oděvního-kožedělného průmyslu.
„Zbytek se sem pod nejrůznějšími značkami dováží, a to zvláště z asijských zemí. Domácí oděvní průmysl tak byl již před lety touto levnou konkurencí z domácího trhu z velké části vytlačen,“ dodává.
„Pokud bychom měli zahrnout všechny tuzemské oděvní firmy, tržby za minulý rok dosáhly zhruba 20 miliard korun. Většina se přitom týká obchodu s členskými zeměmi Evropské unie. Dlouhodobě sice objem tržeb roste, promítá se ale do něj z velké části růst cen vstupů – ať už jde o materiály, energie nebo mzdy zaměstnanců,“ dodává Česal.
Konkurenci v Ultra Fast Fashion nevidí ani česká značka spodního prádla Triola. „Věřím, že většina českého oděvního průmyslu je dnes natolik specializovaná, že ho tyto platformy moc neovlivní. Česká výroba, která by mohla konkurovat cenou a rychlostí čínským gigantům, už totiž dávno neexistuje,“ uvádí Petr Kala, ředitel společnosti Triola. Prodeje firmy loni stouply o deset procent a ty letošní zatím vypadají podobně.
Dozor a odpovědnost
Ultra Fast Fashion změnila svět. Přináší zákazníkům zásadní výhody v podobě neuvěřitelně nízkých cen a nekonečného proudu módních novinek. Zároveň s sebou ale nese skryté náklady, které teprve postupně vyplouvají na povrch. Ať už je to velmi svižné tempo, jakým se z oblečení stává odpad, nebo „nekontrolovatelnost“ vzniku jejích produktů.
„Česká ani evropská právní úprava aktuálně neobsahuje dostatečně vymezenou odpovědnost a dostatek nástrojů pro dozor nad on-line tržišti,“ potvrzuje Miriam Loužecká, mluvčí České inspekce životního prostředí. To by se ale mohlo změnit.
Jedním z prvních kroků může být evropské nařízení o obecné bezpečnosti výrobků, které má regulovat prodej zboží z těchto platforem. „Nařízení rozšiřuje oblast dozoru nad bezpečností výrobků a obsahuje nové povinnosti hospodářských subjektů, kdy je zvláštní důraz kladen právě na poskytovatele on-line tržišť, kteří budou mít větší odpovědnost a zvláštní povinnosti týkající se bezpečnosti výrobků prodávaných on-line,“ vysvětluje Loužecká.
Toto nařízení je již schválené na všech úrovních Evropské unie a do 13. prosince by se jeho principy měly stát součástí českého právního řádu. Prodejci, kteří sídlí mimo Evropskou unii, budou muset vytvořit jednotné kontaktní místo pro spotřebitele a spolupracovat s orgány dozoru nad trhem. A tyto orgány následně budou moci nařídit, aby se nebezpečné výrobky v Unii neprodávaly.
„Dochází k podrobnější právní úpravě, přesnějšímu vymezení povinností jednotlivých hospodářských subjektů v dodavatelském řetězci a nově i poskytovatelů on-line tržišť. Právní úprava představuje spíše záchrannou síť, která chrání spotřebitele před nebezpečnými výrobky,“ uvádí mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Miluše Trefancová.
Směrnice dokážou víc než osvěta
Regulaci podporují i někteří lidé z oboru. „Dosavadní poznatky spíše poukazují na to, že potřebujeme regulaci samotného průmyslu než osvětu zákazníků,“ uvádí Stepan Vashkevich, expert na textilní průmysl a konzultant Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN) „Cesta skrze edukaci spotřebitelů je příliš pomalá,“ dodává.
Klíčový je podle něj legislativní rámec, který společnosti donutí ke změně a na kterém již EU v rámci strategie pro udržitelné a oběhové textilní výrobky pracuje. Mezi novinky patří požadavky na ekodesign nebo zavedení systému rozšířené odpovědnosti výrobců textilu. S pomocí směrnice EU stanovuje ekologické požadavky na výrobu textilu a na samotné textilní výrobky včetně jejich životnosti, podílu recyklovaného materiálu, opravitelnosti a následné recyklace produktů.
Směrnice o ekodesignu již prošla celým legislativním procesem přijetí na úrovni Evropské unie. Všechny členské státy by ji měli začlenit do svého legislativního systému nejpozději do dvou let.
Podle Karolíny Brabcové, expertky na toxické látky a odpady v organizaci Arnika, by tato směrnice mohla výrobce donutit ke změně. „Textilní průmysl se brání omezením. Na druhou stranu společnosti si uvědomují, že musí něco dělat a účastnit se tohoto procesu, jinak zcela ztratí důvěru spotřebitelů,“ uvádí Brabcová.
Zároveň byla v květnu schválena směrnice o náležité péči, jejímž cílem je dohnat firmy k odpovědnosti za dodržování lidských práv. Nová legislativa se bude týkat podniků, které mají více než tisíc zaměstnanců a obrat přesahující 450 milionů eur (zhruba 11,3 miliardy korun). Ty budou muset zavést systém, který bude sledovat dodržování lidských práv nebo životního prostředí v celém řetězci výroby a přepravy zboží. Právní předpis vstoupí v platnost nejdříve v roce 2026.
Osvobození od cla patrně skončí
A pak jsou tu cla. Na půdě Rady EU se nyní projednává reformní balíček celního kodexu Unie, který se může dotknout i zboží z platforem Ultra Fast Fashion. Jeho cílem je snížit hodnotu produktů, za něž je nutné zaplatit clo. Na kolik by to mělo být, zatím není jasné.
„Navrhovaná reforma má zrušit prahovou hodnotu, podle níž je zboží v hodnotě nižší než 150 eur osvobozeno od celních poplatků. Důvodem je skutečnost, že osvobození bylo zneužíváno. Komise má důkazy systematického zneužívání prahové hodnoty 150 eur prostřednictvím podhodnocování a rozdělování zásilek,“ uvádí Saul Goulding z tiskového oddělení Komise EU. Česká Celní správa se podle mluvčí Vladimíry Malovíkové ke změnám staví pozitivně. Očekává však, že by to znamenalo větší personální a administrativní zatížení.
Podle Vashkeviche je hlavním problémem nadprodukce a nadspotřeba oblečení, která je dána i příliš nízkou cenou oblečení. „Osvěta zákazníků nikdy neřeší příčinu problému. Skutečnost, že móda je tak levná, je dána tím, že do ceny nejsou zahrnuty negativní environmentální ani sociální externality,“ upozorňuje.
Dobrým prvním krokem k úpravě ceny tak, aby zahrnovala i negativní environmentální dopady, by mohlo být rozšíření uhlíkového cla i na textil. „Devadesát procent environmentálních dopadů textilního průmyslu se skrývá ve fázi výroby, zejména ve spotřebě elektřiny, která byla použita při výrobě. Uhlíkové clo je jedna z věcí, která by mohla pomoci k dekarbonizaci textilního průmyslu,“ myslí si Vashkevich.
Podle Brabcové je nutná co největší regulace textilního průmyslu v různých sférách. Jen tak podle ní může dojít ke změnám v odvětví. „Textilní průmysl je zcela v moci globálních řetězců ničících životní prostředí. Je nutné je přimět k ekologičtější výrobě a odpovědnosti za to, co dělají s životním prostředím i jaké podmínky panují v továrnách, kde se zboží vyrábí. Menší výrobci naopak budou mít lepší pozici, protože se Fast Fashion zdraží, a tím se otevře cesta pro kvalitnější zboží i pro sociálně slabší skupiny,“ tvrdí.
Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe.
Valentina Podlesná
Valentina vystudovala Univerzitu Karlovu, kde získala magisterský titul v oboru sociální a kulturní ekologie, předtím také bakalářský titul v oboru žurnalistiky. Zajímá se o komunitní zahrady i výrobu ekologických pracích prášků.
