Velkovévodství jako první země na světě před čtyřmi lety zavedlo hromadnou dopravu pro všechny bezplatně. Snížit každodenní zácpy v metropoli se přesto nepodařilo.
Mohla to být pro Lucembursko velká sláva. Jedna z nejmenších, ale zároveň nejbohatších zemí světa se totiž 1. března 2020 stala první, která na celém svém teritoriu zavedla veřejnou dopravu zdarma. Jenže svět tehdy zajímala pandemie a 650tisícové velkovévodství přišlo o svou hvězdnou hodinu světového ekologického průkopníka.
Čtyři roky poté se vyplatí do Lucemburska zajet a na vlastní kůži ověřit, jak zásadní změna ovlivnila zvyklosti obyvatel při přemisťování do práce či za zábavou, ale také kvalitu služeb. Po víkendovém pobytu v zemi pasažérovi přijde, že jezdit zadarmo tramvají či vlakem je něco zcela normálního.
Člověk si zvykne hned, jak naskočí do autobusu v zemi rozkládající se na 2586 kilometrech čtverečních. Nemusí přemýšlet, kde se kupuje lístek, nemusí sledovat, zda se nalézá v zóně, na kterou mu ještě stačí tarif na jeho „lítačce“. Návrat do reality zbytku světa – s čestnou výjimkou Malty, estonské metropole Tallinu, severofrancouzského Dunkerku nebo českého Frýdku-Místku a několika málo dalších pionýrů bezplatné hromadné dopravy – může být pak těžký.
Milovníci aut nechtějí pustit volant
Na nádraží ve druhém největším lucemburském městě Esch-sur-Alzette automaty na cvakání jízdenek připomínají staré časy, kdy lidé ještě museli za cestování platit. Jízdenku si mohou v automatu koupit i dnes, ale jen pokud chtějí jet první třídou. Nikdo takový není v dohledu. Vlaky jsou tak čisté, udržované a země tak malá, že připlácet si za vyšší standard ztrácí opodstatnění.
Nadine Haasová, která v Lucemburku pracuje jako analytička v neziskovém sektoru, na chválu železnice reaguje bez nadšení. „Pokud ministerstvo chtělo, aby lidé přesedli ze svých osobních vozů do hromadné dopravy, nemohlo si ani dovolit, aby kvalita služeb poklesla. Přes jízdy zdarma se ale nepovedlo, aby občané opustili auta, zácpy v Lucemburku máme dál,“ popisuje.
Důvody to má čtyři. Za prvé, Lucemburčané jsou druhými největšími milovníky aut v Evropské unii. Podle statistiky na tisíc obyvatel připadá 673 vozů, překonávají je pouze Italové se 682 auty, v Česku je to 582 vozidel. I v takovém Esch-sur-Alzette, který velikostí připomíná Českou Lípu, mají půjčovnu aut luxusní značky, třeba Lamborghini.
Za druhé, do Lucemburska, kde sídlí některé unijní instituce i mnohé banky, jezdí ze sousedních zemí denně za prací 230 tisíc osob, přičemž mezinárodní spoje jsou stále placené.
Za třetí, benzin v Lucembursku natankujete docela levně, i když je tam ostatní zboží velice drahé. Stojí jako v Česku, tedy zhruba 1,5 eura za litr.
Za čtvrté, ještě před zavedením bezplatné hromadné dopravy se za jízdenky platil na lucemburské poměry pakatel – čtyři eura stačila na projetí zemí křížem krážem. Zlevnění na nulu tak příliš velké lákadlo pro místní nepředstavovalo.
„Navíc všechno narušil covid. Tím, že se nástup pandemie se všemi jejími omezeními časově shodoval s rozjezdem hromadné dopravy zdarma, se nedá pořádně vyčíslit, jaký to mělo dopad na zvyky Lucemburčanů. Teprve před pár měsíci se počet cestujících veřejnými prostředky dostal na úroveň před pandemií, protože řada lidí z obavy z nákazy raději zůstala sedět za volantem,“ vysvětluje Haasová.
Jízdné pokrývalo desetinu nákladů
Projekt, se kterým přišla Strana zelených, Haasová podporuje, stejně jako většina Lucemburčanů. Zrušení jízdného překvapivě polemiky nevzbudilo. Žádná debata o lenoších nezaslouženě parazitujících na práci jiných, jakou bychom nejspíše slyšeli v našich zeměpisných šířkách, se ve velkovévodství nevedla.
Hromadná doprava už tak byla většinově dotovaná, jízdné stačilo na uhrazení pouhé desetiny nákladů. Jeho zrušení tedy pro státní rozpočet nebyla zásadní rána. Stačí si uvědomit, že Lucembursko jako nejbohatší země planety má HDP na osobu 131 800 dolarů.
Server Ekonews ve snaze získat více informací kontaktoval lucemburské ministerstvo mobility a veřejných prací, jenže Kim Voová z tiskového oddělení s odkazem na čas dovolených odmítla poskytnout rozhovor. Na položení otázek, zda by Lucemburčany do vlaků neposadily změny, jako je zavedení mýtného na dálnice nebo razantní zdražení pohonných hmot, tak nedošlo.
Voová autora tohoto článku odkázala na stránku s často kladenými otázkami. Z nich se lze dozvědět, že stát chce své občany k postupnému přesedlání přimět tím, že bude dále rozšiřovat nabídku spojů do nejzapadlejších obcí, zavádění autobusů bez spalovacích motorů a rozvojem dosud zanedbávané tramvajové sítě a lanovek.
Vylepšování nebude snadné, protože hromadná doprava v Lucembursku je kvalitní už teď. Dosvědčuje to autorem článku náhodně odposlechnutá stížnost na zastávce kousek od katedrály zasvěcené Panně Marii, kde mimochodem spočívají ostatky českého krále Jana Lucemburského. Když autobus dorazil, paní čekající na něj si povzdechla: „To je strašné, zase je přeplněný.“ Přitom ve voze byla obsazena jen místa k sezení. Nespokojená paní nenastoupila, raději si počkala na další. Snad nebyl tak narvaný.
Tomáš Nídr
Tomáš vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2001 pracoval v zahraniční rubrice Mladé fronty Dnes jako editor a redaktor. V září 2009 přešel na volnou nohu a publikuje v řadě českých médií analýzy a reportáže ze svých cest především po Latinské Americe a Africe. Žije v peruánské Limě.
