Musíme zaručit, že každé dítě, které krizovou linku vytočí, se také dovolá, říká zmocněnkyně pro lidská práva

Kdysi u sebe měla krizový telefon a vodila ženy do utajených bytů. Dnes vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková prosazuje zákaz fyzických trestů na dětech  a také zákon o domácím násilí a vysvětluje, proč je dobře, že nově zahrnuje všechny čtyři jeho podoby: fyzické, psychické, sexuální i ekonomické.

Před dvaceti lety jste pracovala pro organizaci Charita ČR. Starala jste se o ženy, jež čelily sexualizovanému násilí. Bylo to tehdy poprvé, kdy jste se s tématem násilí ve vztazích setkala?

Pracovně ano, osobně jsem se se vztahovým násilím a násilím páchaným v rodinách setkala o mnoho let dříve. Chodila jsem na základní školu v Mostě, bylo mi asi sedm a zjistila jsem, že mého nejlepšího kamaráda často krutě bije jeho maminka. Byla to samoživitelka se dvěma malými kluky a dnes, po všech zkušenostech, které jsem za ty roky nabrala, si dokážu představit, jak musela být přetížená a s největší pravděpodobností bez jakékoli podpory.

Jak jste zjistila, že ho máma bije?

Jednou jsem s ním šla ven, byl hrozně uplakaný a nechtěl mi říct, co se stalo. Po velmi dlouhém naléhání mi pak řekl, že se chce někam schovat. Zalezli jsme do křoví, on si vyhrnul tričko a ukázal mi na zádech velké podlitiny s tím, že mu to udělala máma šňůrou od žehličky.

Pamatujete si, jak jste tehdy zareagovala?

Zeptala jsem se ho, jestli mu můžu nějak pomoct. Odpověděl mi, že by potřeboval obejmout. Tak jsem ho v tom křoví objala a on zasyčel, protože ho to bolelo. Pak už jsme o tom spolu ale nikdy nemluvili. Když jsem to doma říkala svojí mámě, odvětila mi na to, že asi zlobil, a tak si to zasloužil. Krátce na to se odstěhoval a zmizel mi ze života. Před pár lety mě napadlo, že ho zkusím najít na sociálních sítích. Našla jsem ho včetně pár fotek, které tam měl. Vypadal na nich mnohem starší, působil poničeně. Zjistila jsem, že sedí už poněkolikáté ve vězení za prodej drog a má dítě, které nevidí vyrůstat.

Co na tomto příběhu lze ukázat?

Z mnoha výzkumů víme, že bití dětí s sebou nese riziko rozvoje závislostního chování, riziko rozvoje duševních onemocnění, riziko horšího prospěchu ve škole, předčasných odchodů ze vzdělávání a také riziko, že si neosvojíme dobré regulační mechanismy a nenaučíme se pracovat se svými emocemi, stresem, vztekem. Je potřeba si uvědomit i to, že děti reálně nemohou ovlivnit, do jakých podmínek se narodí, avšak tyto podmínky zásadně ovlivní celou jejich budoucnost.

V pracovní rovině jste se pak s násilím setkala, když jste nastoupila do Charity ČR. Co přesně jste tam dělala?

Pracovala jsem tam jako sociální pracovnice. Byla jsem v kontaktu s klientkami, které se nedobrovolně dostaly do sexbyznysu. Souběžně se nám ozývaly ale i ženy, které čelily domácímu nebo vztahovému násilí. Tehdy jsem měla možnost zblízka vnímat jejich příběhy. Velká část z nich byly holky, které vyrostly v hodně složitém prostředí.

Například?

Spousta z nich prošla dětskými domovy, někdy za sebou měly zkušenost se sexuálním zneužíváním ve své původní rodině či jinde. Zejména pokud odcházely v osmnácti z ústavní péče, neměly vůbec nic, žádnou podporu; opravdu často jen s igelitkou a pár drobnými přijely do Prahy na hlavní nádraží. Nevěděly, kam jít, a někdo jim tady nabídl „práci“. Nebyly tudíž schopné dobře zavčas rozklíčovat rizika a velmi rychle se dostaly do začarovaného kruhu sexuálního a pracovního vykořisťování a také ekonomické závislosti.

Jak se k vám ženy dostávaly?

Třeba tak, že je policie osvobodila z nějakého klubu, kde byly držené proti své vůli, anebo třeba utekly a dozvěděly se o nás. Měli jsme krizový telefon, na který volaly i ženy, které chtěly odejít z násilného vztahu a potřebovaly poradit, jak to udělat.

Co jste konkrétně dělala vy?

Kromě jiného jsem měla na starosti krizový telefon. Doprovázela jsem ženy třeba do nemocnice. Mnohé z nich měly psychosomatické problémy, byly paralyzované a bylo pro ně velmi obtížné do té nemocnice i jen dojít. Některé klientky byly cizinky, takže bylo potřeba, aby v nemocnici dobře porozuměly tomu, co je čeká. Doprovázela jsem je i do utajeného azylového bydlení a jezdila je pak navštěvovat. Pomáhala jim, aby se stabilizovaly, nabízela jsem jim sociální poradenství, zajít na úřad práce a obecně pak orientaci v systému služeb. Někdy s nimi byly děti – o ty bylo také nutné se postarat, protože i ony byly svědky, či dokonce oběťmi domácího násilí.

Pomáhala jste ženám, které si musely projít opravdu těžkými věcmi. Předpokládám, že krizový telefon zvonil často v noci. Jak moc náročné to bylo pro vás?

Hodně. Byla jsem často ve věku těch klientek, tehdy mi bylo pětadvacet. A je pravda, že jsme byli velmi malý tým a museli jsme zvládat větší spektrum rolí. Zároveň to byla velmi cenná zkušenost. Hodně jsem se toho naučila a dozvěděla o tom, co systém umí a kde jsou naopak jeho slabiny.

Jak dlouho jste to dělala?

Asi po třech letech jsem si uvědomila, že už se začínám emočně vypínat, abych dokázala unést to, co od žen slyším. Velká část klientek přicházela s opravdu hroznými příběhy – byly znásilňované, mučené, někde držené a omezované na své svobodě a potřebovaly to, co zažily, někomu odvyprávět. Tehdy jsem si uvědomila, že i lidé, kteří mají takovou práci, potřebují dobrou péči včetně supervizí, aby nevyhořeli. Rovněž je potřeba dostatečná personální kapacita v těchto týmech. Ale bavíme se o situaci před dvaceti lety, dneska je to lepší.

Dokážete zpětně říct, co vás tehdy nejvíc bilo do očí ohledně systémové péče v této oblasti?

Velmi mě frustrovalo, že náš systém s oběťmi sexualizovaného a domácího násilí nepočítal. Znovu a znovu bylo například potřeba lékařům a zdravotníkům vysvětlovat, jaké jsou specifické potřeby této skupiny, na co dát pozor, abyste zabránila sekundární traumatizaci obětí. Stejné to bylo i s policií, sociálními pracovníky… Pamatuji si, jak jsem kolikrát musela opravdu rukama, nohama zdravotníky přibrzďovat a vysvětlovat, že klientka potřebuje velmi dobře porozumět tomu, proč je například nezbytné, aby byla před zákrokem úplně oholená. Pokud několik let v kuse prožíváte sexuální násilí, může pro vás být i takový požadavek extrémně ohrožující.

Máte pocit, že to už dneska je lepší?

Určitě se to posunulo dopředu, a to díky aktivitě nevládních organizací, zejména ProFem, ROSA a ACORUS, které tyto profesionální skupiny už roky proškolují. I my sami jako Úřad vlády jsme loni proškolili stovky policistů, sociálních pracovníků a zdravotníků na téma domácího, vztahového a sexuálního násilí.

Co se naopak za těch dvacet let příliš neposunulo?

Přetrvávající dluh cítím zejména ve funkční a kvalitní multidisciplinární spolupráci. To znamená, že kolem klienta existuje tým provázaných zdravotních a sociálních služeb, v případně dětí i školských služeb, které rozumí tomu, jaké jsou důsledky násilí na duševní a fyzické zdraví, na školní úspěšnost. Je nutné, aby tyto služby fungovaly jako opravdu pevná síť podpory, kterou nikdo takzvaně nepropadává a která se dokáže rychle aktivizovat. Nemusíte se pak složitě dopátrávat, kde tyto služby hledat, ani se obávat, že o nich nic nevíte. Nebo o nich víte, ale kvůli velké vytíženosti vás nemohou přijmout.

Existuje síť intervenčních center, dnes fungují maximálně dvě v každém kraji. Stačí to?

Nestačí. Navíc nedokážou pokrýt poptávku po včasné krizové specializované pomoci pro oběti násilí – to jsou například případy, kdy je žena znásilněná. Stejně tak nám v Česku chybějí dětská krizová centra. Ta jsou dneska na mnoha místech republiky akutně nedostupná. Přitom pokud někdo prožije velké trauma, je vyděšený, emočně zraněný, tak musí dostat rychlou odbornou pomoc.

Ještě něco dalšího je potřeba změnit?

Sice se zlepšuje edukace, včetně širší veřejnosti, která stále lépe chápe nepřípustnost násilí a dopad na oběti, ale u dětí je potřeba ještě zabrat. Proto jsem ráda, že je v Poslanecké sněmovně ve druhém čtení novela občanského zákoníku, kde se mluví o nepřípustnosti fyzických trestů. Na konkrétních příbězích dětí vidíme velmi mnoho stejných průsečíků. Jedním z nich je, že děti velmi dlouho vůbec netušily, že to, co zažívají, je násilí a to je nepřípustné. A že mají právo vyhledat pomoc. Proto je potřeba jasně deklarovat, že tolerance k násilí páchanému na dětech je nulová. Zároveň je třeba tlačit na to, aby služby pro děti byly dostupné, nízkoprahové a variabilní. Pro někoho je jednodušší někam jít, pro jiného zavolat na Linku bezpečí. Musíte ale kromě jiného zaručit, že každé dítě, které krizovou linku vytočí, se také dovolá.

Všechny děti, které se chtějí s něčím svěřit, se dneska nedovolají?

Ne, dnes je odbavené zhruba každé druhé dítě, což je velký problém. Důvodem je nedostatečné financování. Z údajů, které máme, vyplývá, že část těch, kteří se nedovolají, to zkusí znovu. Ale zhruba jedna třetina dětí, které se nedovolaly, to už znovu nezkusí. Přitom víme, že když už se dítě rozhodne, volá na Linku bezpečí a chce s někým cizím mluvit o tom, co prožívá, tak se častokrát jedná o velmi vážné věci, jako je násilí, sexualizované násilí, zneužívání, těžká šikana či velké psychické problémy, sebevražedné tendence. Opravdu si nemůžeme dovolit v této naprosto zásadní oblasti nemít dostatek kapacit pro děti v krizi.

Zranitelnou skupinou jsou i senioři. Jaká je podpora pro ně, pokud se stanou oběťmi násilí?

I jich se téma domácího a vztahového násilí velmi týká a bohužel to není malý fenomén. Je třeba mluvit o tom, že existují linky telefonické krizové pomoci, které se specializují přímo na ně. Důležité je i to, aby byl k dispozici dostatek služeb, které mohou jezdit za nimi domů, protože mohou mít problém s mobilitou. Z organizací, které se jim věnují, bych zmínila Elpidu a Život 90. A stejně tak je třeba myslet na handicapované – i ti mohou být oběťmi násilí.

Do Sněmovny se nedávno dostal nový zákon o domácím násilí. Kdo ho inicioval?

Zákon o domácím násilí jsme připravovali několik let ve spolupráci s Nadace Vodafone a IKEA a s ROSA centrum pro ženy.

Není úplně obvyklé, že by byznys vstupoval do přípravy zákona. Co konkrétně firmy dělaly?

Mimo jiné dávaly finanční podporu organizacím, aby měly kapacitu ten zákon chystat. Snažily se rovněž rozhýbat ostatní v byznysu, aby se k této snaze připojili. Tak vznikla ve spolupráci s Úřadem vlády, nevládními organizacemi a byznysem i Charta proti domácímu násilí, kterou k dnešnímu dni (rozhovor se uskutečnil na konci září) podepsalo už několik desítek partnerů od ministerstev přes Českou poštu a Letiště Václava Havla až po ČSOB nebo Kooperativu.

Co zákon o domácím násilí přinese nového?

Z hlavních změn bych zmínila to, že se má prodloužit doba vykázání z domácnosti ze současných deseti dnů na čtrnáct (jde o dobu, na kterou má Policie ČR právo násilnou osobu vykázat ze společného obydlí, pakliže odhalí domácí násilí, pozn. aut.). To je praxe obvyklá ve světě. Oběť tak dostane více času se stabilizovat, vyhledat pomoc. Dále zákon nově nařizuje povinnost, aby policie zabavila násilníkovi v momentě vykázání z bytu zbraň, a to jakoukoliv, nejen střelnou, ale třeba i dýky, dlouhé nože, meče a podobně. Další změna je, že soud bude muset nově přihlížet k faktu, že v domácnosti docházelo k domácímu násilí v momentě, kdy rozhoduje o svěření dětí do péče a také o společném majetku. A co je velmi důležité, zákon zavádí jednotnou definici toho, co to domácí násilí je. Nově jsou v ní zahrnuté všechny čtyři podoby násilí, což je fyzické, psychické, sexuální a ekonomické.

Objevilo se něco, o čem se v rámci přípravy zákona diskutovalo a nepanovala na tom shoda?

Diskutovalo se – zejména v meziresortním připomínkovém řízení – o tom, zda se má stanovit, že násilí už je ta jedna první facka. Nakonec se to povedlo prosadit.

Proč je to důležité takto definovat?

Zásadní argument je, že pokud „jen“ jednu fackou vnímáte jako násilí, tak systém na to může hned reagovat: nabízet pomoc, intervenci či programy pro původce násilí, kteří se mohou naučit, jak s vlastní agresí zacházet. Tím vším vytváříme velmi účinnou prevenci eskalace násilí. Když násilí probíhá dlouhodobě, oběť se z toho vždy jen velmi složitě dostává. A dopady dlouho prožívaného násilí na psychické i fyzické zdraví jsou mnohem hlubší.

Opravdu se dnes stává, že na jednom místě republiky vyhodnotí policie nebo orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) nějaké chování jako násilí, kdežto někde jinde nad tím mávnou rukou?

Přesně k tomu dochází. Na jednom místě v tom OSPOD vidí riziko, zprostředkovávají proto krizovou pomoc, zatímco na druhé straně republiky řeknou, že to násilí ještě není, protože se neděje dlouho. Další důležitá věc, kterou už jsem zmiňovala, je snaha postihnout všechny čtyři aspekty násilí. Často se stávalo, že oběť byla například vydíraná, zastrašovaná, ekonomicky omezovaná, ale dokud tam nebylo fyzické násilí, tak na to nikdo nereagoval.

Jak v tomto kontextu vnímáte Istanbulskou úmluvu?

Jako trvale vyslovený závazek České republiky, že chceme na problematice prevence násilí v blízkých vztazích pracovat odteď už napořád, systematicky a bez ohledu na to, jak budou vypadat další vlády, kdo bude ve Sněmovně a jestli tohle téma zrovna bude, anebo nebude aktuálně prioritou lidí, co budou zrovna u moci.

Ze své pozice jezdíte i mimo hranice Česka, setkáváte se s lidskoprávními organizacemi a zahraničními kolegy. Do jakého světla nás otálení nad ratifikací Istanbulské úmluvy ve světě staví?

Naši mezinárodní partneři a lidskoprávní organizace to nechápou a opakovaně se mě na to dotazují, třeba kolegové z OSN. Ptají se na to i velvyslanci a různé mezinárodní lidskoprávní organizace, proč okolo toho tak lavírujeme, proč tento závazek na sebe nechceme vzít. Existuje mnoho důvodů, proč je dobré ratifikovat. Jedním z nejdůležitějších mi ale přijde fakt, že by to byl důležitý vzkaz pro samotné oběti: že nám na tomto tématu záleží, že nám na nich záleží.

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe.