Muzea mohou lidem pomoci s klimatickou úzkostí. I to patří k jejich funkci, říkají historici Národního muzea

Globální kultura ročně vypustí do ovzduší tolik emisí jako celé Portugalsko. Historici Barbora Hoduláková a Ondřej Táborský se dlouhodobě zabývají udržitelností paměťových institucí. Nejde přitom jenom o šetření energií.

Kulturní instituce se v posledních letech pokouší stát udržitelnějšími. Celosvětově má kultura na svědomí 70 tisíc tun vypuštěného ekvivalentu oxidu uhličitého ročně. Možnosti, jak snižovat uhlíkovou stopu, hledá i Národní muzeum a jeho Ekologická iniciativa.

„Zatímco v západní Evropě vznikaly různé struktury organicky v podobě jednotlivých iniciativ s podporou státu, ve střední a východní Evropě šlo spíše o aktivity zdola, které narážely na nedostatečnou reakci institucí,“ popisuje Ondřej Táborský, historik a kurátor v Národním muzeu.

Muzea by podle Ekologické iniciativy mohla pomoci řešit problémy světa zasaženého nejen klimatickou krizí. „V posledních letech se rozvíjí koncept takzvané pozitivní muzeologie, která vnímá muzea z perspektivy péče. Mohou reagovat nejen na environmentální výzvy, ale i na společenské fenomény,“ říká historička umění a muzejní pedagožka Barbora Hoduláková.

Oba působíte v Národním muzeu a před šesti lety jste uvnitř instituce založili s kolegy Ekologickou iniciativu. Co vás k tomu vedlo?

Táborský: Pro mě osobně byla motivací zkušenost z Jeseníků, odkud pocházím a kde jsem na vlastní oči viděl dopady kůrovcové kalamity. Naše snaha byla součástí širší vlny, která se tehdy zvedla napříč Evropou. Rok 2019 byl v tomto ohledu zlomový. Evropa se potýkala s důsledky několikaletého sucha, což vedlo k větší pozornosti věnované klimatickým otázkám. Vznikala různá hnutí propojující umění, kulturu a udržitelnost, podporovaná například aktivitami Fridays for Future a Extinction Rebellion.

Reakce na klimatickou krizi se výrazně lišily mezi Západem a Východem. Všechny státy Evropské unie sice schválily agendu 2030, kterou by se měly řídit i jejich instituce, ale v našem regionu to často zůstává jen na papíře. Zatímco v západní Evropě vznikaly různé struktury organicky v podobě jednotlivých iniciativ s podporou státu, ve střední a východní Evropě šlo spíše o aktivity zdola, které narážely na nedostatečnou reakci institucí.

Hoduláková: Já jsem nebyla přímo u zrodu Ekologické iniciativy, ale připojila jsem se až po oslovení dalších zaměstnanců. Témata, která chtěla v muzeu otevírat, mi jsou osobně velmi blízká. Po vzoru dalších kulturních institucí iniciativa přinášela požadavky na opětovné využívání materiálů pro stavbu výstav, ekologičtější provoz a otevřenost současným společenským potřebám skrze výstavní činnost a doprovodné programy.

Co by mohlo českým kulturním institucím pomoct v podobných snahách?

Táborský: Nemohou tyto věci řešit úplně samy, protože existují určité normy a zákonná nařízení, která jim v některých případech brání například ve sdílení informací. Je proto důležité, aby jim stát vyšel vstříc a aktivně je podporoval, což se momentálně bohužel příliš neděje. Různé materiály ale již existují.

Vedle velkých hráčů, jako jsou Národní divadlo nebo Národní muzeum, tvoří podstatnou část české kultury menší instituce, kde pracuje pět až deset zaměstnanců. Ty často nemají stejné podmínky, přístup ke zdrojům ani možnosti. Pomoci by mohla lepší koordinace a spolupráce vlády, samospráv a profesních organizací, jako jsou muzejní nebo divadelní svazy. Bez toho to nepůjde.

Kde v zahraničí se mohou tuzemská muzea inspirovat?

Táborský: Pro Česko by bylo dobré navázat aktivnější spolupráci se sousedními zeměmi namísto toho, aby složitě hledalo vlastní řešení od nuly. V západní Evropě se zájem o aktuální environmentální témata v muzejnictví začal intenzivněji rozvíjet po Pařížské dohodě. Každá země k tomu přistupuje odlišným způsobem, přičemž existují dvě hlavní roviny. Některé se soustředí na transformaci samotných institucí a úpravu jejich provozu, jiné se zaměřují na obsah výstav a doprovodných programů.

Zajímavým vzorem může být Německo, protože je nám jejich institucionální a kulturní zázemí blízké. V roce 2020 tam vznikla Akční síť pro udržitelnost, kterou podporuje federální komisař pro kulturu a média, ekvivalent ministerstva kultury. Tato síť vytvořila manuály, školení a podněty k diskusi o tom, jak transformovat kulturní sektor. Od roku 2021 německý stát začal podporovat tato opatření i finančně. Všechny instituce, které chtějí získat dotace, musí definovat své cíle v oblasti udržitelnosti. Nejsou jim striktně předepsány konkrétní podmínky, ale musí prokázat snahu o zavedení udržitelných opatření. Proces vyvrcholil na podzim 2023, kdy na komisariátu pro kulturu vznikla kontaktní kancelář pro udržitelnost, kam se mohou instituce obrátit.

Hoduláková: Pro rozvíjení strategické spolupráce v oblasti udržitelnosti duševního zdraví je velmi inspirativní přístup Velké Británie, kde funguje systém sociální preskripce. To znamená, že potenciál kultury se využívá k prevenci a léčbě nejrůznějších těžkostí, k podpoře wellbeingu a psychické odolnosti. Najdeme tu širokou paletu programů aplikujících principy wellbeingu a expresivních terapií pro veřejnost i různě znevýhodněné a zranitelné skupiny návštěvníků, například pro uprchlíky. Tyto zkušenosti se odrazily v řadě vědeckých studií v oblasti Museums in Health. Za všechny bych ráda zmínila studii Who cares? Museums, Health and Wellbeing Research Project, na níž spolu s University of Central Lancashire participovalo šest britských muzeí a která ukazuje možnosti meziinstitucionální spolupráce a rozmanité kreativní přístupy v práci se znevýhodněnými skupinami návštěvníků, ať jde o seniory s kognitivními onemocněními, návštěvníky s mírnými nebo závažnějšími problémy v oblasti duševního zdraví nebo například mladými dospělými s poruchami příjmu potravy.

Které kroky může muzeum dělat, aby směřovalo k větší udržitelnosti?

Táborský: Posun v chápání kulturních institucí dnes nespočívá jen v tom, že budou udržitelné díky používání určitých materiálů nebo technologií. Klíčové je přehodnocení samotného poslání těchto institucí v souladu s tím, jak se vyvíjí společnost. Kultura může mít hojivý efekt a přispět k sociální udržitelnosti.

Hoduláková: Propojení udržitelnosti se sociálními otázkami je podle mě velmi důležité. Agenda 2030 se nevěnuje pouze environmentálním výzvám, ale klade důraz i na zajištění kvalitního vzdělání, podporu zdraví a genderovou rovnost. Je důležité si uvědomit, že se jedná o systémový problém. Žijeme v období sociálních, ekonomických i environmentálních nejistot, které jsou doprovázeny tlakem na výkon a omezenými možnostmi seberealizace.

V posledních letech se rozvíjí koncept takzvané pozitivní muzeologie, která vnímá muzea z perspektivy péče. Mohou reagovat nejen na environmentální výzvy, ale i na společenské fenomény, jako je klimatická úzkost či osamělost, což jsou dnes jedny z nejvýznamnějších kulturních diagnóz. A právě v tomto kontextu vidíme velký potenciál kultury a muzejnictví.

Udržitelné muzeum by mělo být tedy otevřené všem. Jak toho prakticky dosáhnout?

Hoduláková: Nejde jen o to rozvíjet výstavy, ale také doprovodné programy a navazovat strategická partnerství napříč kulturním, zdravotním i sociálním sektorem. Příklady můžeme nacházet zejména v zahraničí. Zajímavou inspirací je nedávná iniciativa v Toskánsku, kde se spojilo přibližně sedmdesát muzeí s cílem podpořit stárnoucí populaci a lidi trpící kognitivními onemocněními, jako jsou Alzheimerova choroba či demence. Muzea společně se sociálními zařízeními vytvářejí bezpečné, inspirativní a podpůrné prostředí pro pacienty i jejich pečovatele.

Vraťme se ke „stavbě“ výstav. Použitý materiál se většinou vyrobí na míru pro danou událost, musí se na ni dopravit a následně zlikvidovat. Jakým způsobem lze snížit uhlíkovou stopu pořádaných akcí?

Táborský: Největší náklady při realizaci výstav tvoří právě stavební materiál a práce architektů. Běžnou praxí bývá, že po skončení se veškerý materiál vyhodí. To už dlouhodobě trápilo například restaurátory, kteří upozorňovali, že například bednění by bylo možné znovu využít. Situace se změnila s pandemií a také s událostmi, jako bylo zablokování Suezského průplavu, které výrazně narušily globální dodavatelské řetězce. Náklady prudce vzrostly a některé suroviny se staly nedostatkovým zbožím. Když se ale dodací lhůty prodlouží na měsíce, zatímco výstava musí být otevřena v daném termínu, stává se to velkým problémem. To mnohé přivedlo k otázce, zda bychom s materiály neměli pracovat efektivněji a udržitelněji.

Řešením by mohla být recyklace, problémem je pak ale skladování. Je to pro muzea schůdné?

Táborský: Otázka recyklace není v muzejnictví jednoduchá. Pokaždé, když něco vyrobíte, získáte určitou formu autorského práva. Vyřešit je to důležité u znovupoužití. Některé státy už ale našly efektivní řešení, například Reuse centra, která umožňují půjčování a recyklaci výstavního mobiliáře. Skvělým příkladem inovativního přístupu je švýcarská výstava Planetopia v Muzeu komunikace v Bernu. Tam se rozhodli maximálně snížit ekologickou stopu a použili z 95 procent recyklované nebo zapůjčené materiály. Publikovali i detailní zprávu o tom, kolik a jakých věcí dokázali znovu využít. Výsledky a postupy zároveň zpřístupnili ostatním, aby je inspirovali k podobnému přístupu.

Sami jste opětovné využití materiálů vyzkoušeli u výstavy ZeMě, kterou jste v Národním muzeu uspořádali v roce 2022. Jak probíhala její příprava?

Táborský: Pokusili jsme se o to v mnohem menším měřítku než v Bernu. Část expozice jsme vytvořili z recyklovaných prvků výstavy Sluneční králové, což umožnila spolupráce s architektonickým týmem vedeným Lucií Kirovovou. Důraz na udržitelnost se odrazil i v grafickém řešení Ondřeje Zámiše, který pracoval s omezenou spotřebou barev. Spojili jsme se s odborníky mimo muzejní sféru, s vědci, neziskovými organizacemi, firmami i aktivisty. Jejich data a pohled na problematiku byly klíčové pro vytvoření relevantního obsahu, zatímco my jsme jim nabídli nový způsob komunikace jejich poznatků.

Hoduláková: Klíčovou roli při vzniku výstavy ZeMě sehrálo to, že se k ekologické iniciativě připojili i lidé z edukačního oddělení. Shodli jsme se na tom, že chceme vytvořit co nejvíce interaktivní expozici, která bude kombinovat různé komunikační přístupy. Cílem bylo vtáhnout návštěvníky do děje a umožnit jim, aby se aktivně zapojili nejen do samotné výstavy, ale i do tématu udržitelnosti. Velkou roli hrála dramaturgie doprovodných programů. Usilovali jsme o to, aby návštěvníci mohli k tématu přistupovat nejen racionálně, ale i skrze emoce a představivost. Tematicky jsme ji postavili na několika hlavních okruzích – jídlo, biodiverzita, pomalá móda a krajina. Cílem bylo umožnit návštěvníkům, aby si vybrali oblast, která je osobně oslovuje. Individuální snaha o udržitelnost neznamená věnovat se všemu najednou, dobré je začít postupně.

Dávali jste důraz na způsob komunikace. Jak jste udržitelnost prezentovali?

Táborský: Téma klimatu je u nás součástí kulturních válek, mimo jiné i kvůli postojům některých politiků. Chtěli jsme dát návštěvníkům prostor, aby si mohli názor utvářet sami. Nechtěli jsme vytvořit expozici, která by nabízela jednoznačné stanovisko a působila jako přednáška. Moje zkušenost totiž ukazuje, že pokud se prezentuje aktuální a společensky citlivé téma příliš direktivně, může to část publika odradit.

ZeMě měla tři klíčové podtóny, které pomohly oslovit různé skupiny návštěvníků. Prvním z nich byl mezigenerační dialog, protože cílem bylo překonat vnímání klimatické krize jako „tématu mladých“. Starší generace se kvůli tomu cítí vyloučená a vymezuje se proti celé problematice.

Druhou rovinou byla ukázka dobré praxe v českém prostředí. Chtěli jsme zdůraznit, že i tady působí inspirativní designéři, startupy, organizace a hnutí, která se udržitelností aktivně zabývají. Třetím klíčovým prvkem bylo poskytnutí dostupných informačních zdrojů. Výstava obsahovala knihovnu a další materiály, včetně podcastů a různých televizních a rozhlasových pořadů.

Hoduláková: Důležitou součástí životního cyklu výstavy byl doprovodný program. Skrze něj jsme chtěli oslovit rozmanité publikum po emocionální i intelektuální stránce. Ve spolupráci s externími partnery, kteří se podíleli i na tvorbě výstavy, jsme koncipovali edukační programy pro školy, sérii akcí a workshopů pro veřejnost k jednotlivým tematickým celkům. Osobně mám největší radost z toho, že se téma podařilo komunikovat i prostřednictvím divadelní imaginace. Na motivy výstavy ZeMě vznikla autorská site specific hra Labyrint eka a ráj…?, na které spolupracovali studentky a studenti DAMU pod uměleckým vedením Heleny Urban.

Věnují se také další česká muzea udržitelnosti?

Hoduláková: Ráda bych zmínila výstavu Uprchlá, našel skrýš, stále uniká, která probíhala v ostravské galerii PLATO. Jejím tématem byla solidarita se zvířaty. Instalaci umístili kurátoři do prostor bývalých městských jatek, kde zvířata sama návštěvníky provázela a „vyprávěla“ o svých zkušenostech se soužitím s lidmi. Právě to je jeden z příkladů, jak může umění otevírat nové perspektivy, přinášet jiný pohled na svět a prohlubovat náš vztah k přírodě.

Táborský: V oblasti environmentálních témat je poměrně aktivní například Muzeum v Říčanech, které má přímo sekci věnovanou environmentálnímu vzdělávání. Podobná témata se objevují i v dalších institucích, například ústecká Galerie Hraničář uspořádala výstavu zaměřenou na koncept nerůstu, obdobná expozice se objevila i v Galerii v Benešově. Aby se environmentální témata skutečně stala větší součástí muzejní činnosti, je potřeba, aby se také dostala do regionálních institucí. Ačkoliv se v médiích občas zdá, že téma klimatické změny rezonuje napříč sektorem, ve skutečnosti jde stále o poměrně malý počet.

Můžete zmínit zajímavé udržitelné výstavy v zahraničí?

Táborský: Skvěle pojatá byla výstava Klima_X, projekt Muzea komunikace v Berlíně. Zaměřovala se na způsoby, jakými je klimatická krize vizualizována a jaká slova se v této debatě používají. Dalším zajímavým projektem byla výstava Garden Futures, kterou připravilo Muzeum designu ve Výmaru. Ta zkoumala koncept zahrady, proč lidé přetvářejí přírodu do vlastních struktur, jaké ideologie stojí za fenomény, jako je anglický trávník, a jaký vztah máme k půdě a jejímu využívání.

Za jednu z nejlepších výstav lze považovat švýcarský projekt Nature. and Us. Výstava se zaměřila na vztah člověka k přírodě a její kolonizaci. Už při vstupu na boso návštěvníci zažívali fyzický kontakt s prostředím, což podporovalo změnu vnímání. Výstava nastolovala myšlenku, že příroda není jen pasivní zdroj, ale aktér, kterému je třeba přiznat určitá práva a který si zaslouží péči. Kriticky reflektovala i samotné muzejnictví a jeho podíl na formování historických představ o přírodě jako něčem podmanitelném.