Nejlepší je, když PET a plechovky příjímají všechny obchody, říká švédská expertka na zálohy

Zálohování je výhodné pro všechny obchodníky, tvrdí Anna Larssonová, odbornice na udržitelné nakládání s odpady z mezinárodní platformy Reloop. „Například litevská čísla ukazují, že 70 procent peněz ze záloh se utratí tam, kde zákazníci obaly vrátili,“ říká expertka, která pomáhá Iniciativě pro zálohování založené pěticí českých nápojářů.

Proto je podle ní nejúčinnější, když jsou v systému povinného zálohování zapojeny všechny obchody, od velkých po malé či benzínky. Jinak jsou lidé frustrovaní, že nemohou vrátit lahev či plechovku tam, kde si ji koupili, vysvětluje.

S diskusí v Česku ohledně zálohování PET a plechovek jste měla možnost se seznámit osobně. Překvapila vás nějaká specifika?

Je to velmi zajímavá situace. Jste jednou z posledních zemí v rámci Evropské unie, kde je opravdu vyhraněný názor na to, že zálohování není nutné. Kritika se ozývá i ze strany politiků, zejména na úrovni municipalit. Ale ten systém je naprosto potřebný. Je to jediný systém, který vede k vysokému sběru materiálu, a co je ještě důležitější, k cirkularitě. Nám jde opravdu především o uzavřený koloběh obalů, kdy se láhev změní na láhev. A jiný systém to neumí zaručit. Věřím, že je to otázka let, kdy bude zálohování zavedeno ve všech evropských zemích, protože jednoduše jiná cesta není.

Ve Švédsku, které zálohování plechovek a PET lahví zavedlo jako první, byly postoje veřejnosti a politiků hned zkraje souhlasné?

V roce 1984, kdy byl systém představen ve Švédsku, šlo vlastně o preventivní opatření proti odhazování odpadků do přírody. Šlo především o plechovky, které se v tu dobu masivně dostávaly na trh. Deset let poté nastal ovšem obrovský boom v oblasti plastových obalů a lahví, a tak se dostaly do schématu i plastové láhve. Teď o mnoho let později jde především o cirkulární ekonomiku a snahu udržet tyto materiály ve smyčce.

Možná je problém i jiná výchozí fáze, ve které se v Česku nacházíme. Jsme pyšní na to, jak třídíme, zároveň se obce bojí, že z finančního pohledu převáží negativa…

Obavy ze ztráty cenného materiálu jsou zcela krátkozraké. Do roku 2025 budou muset všechny evropské státy sbírat nejen 77 procent plastových lahví, ale také 50 procent dalšího plastového odpadu. To je hodně. A to podle nové metody, kdy nepočítáme, co je oddělené nebo vytříděné, ale pouze materiál, který se zpět dostává do recyklování. Čili plasty bez kontaminace. Kapacity, které dnes municipality mají ve spolupráci se sběrnými správci typu Eko-kom, tak budou využity. Zároveň výrobci budou muset uhradit náklady spojené se sběrem pro recyklaci. A když municipalita sesbírá krásnou HDPE frakci, o kterou bude brzo velký zájem, náklady budou kompenzovány ještě prodejem tohoto atraktivního materiálu. Čili opět platí, že stěžovat si je krátkozraké.

Na základě evropské směrnice o dopadu jednorázových plastových obalů je nutné, aby byl v plastových lahvích do roku 2025 25procentní podílu recyklátu, což dělá z PETu právě teď velmi atraktivní materiál. V roce 2017 byla jeho hodnota něco kolem 300 euro za tunu. Letos je to 1300 euro na tunu. I proto je o něj taková „rvačka“. Ale musíme mít na paměti, že nároky na recyklaci přijdou i pro další plastové materiály. Brzo tedy uvidíme rostoucí zájem i o další typy frakcí.

Mají být nápojáři „hnacím motorem“ zavedení systému? Často se tu ozývají výtky, že jim jde právě především o ten cenný materiál, který chtějí mít pod kontrolou.

Samozřejmě je optimální situace konsenzus, který zahrnuje i vlády. Já to ale pokládám za velmi pozitivní, že nápojáři berou odpovědnost na svá bedra a řeší to. Samozřejmě je motivují i požadavky na recyklaci, ale myslím, že dnes jsou tyto firmy obecně odpovědnější. Spotřebitelé jsou si více vědomi problematiky cirkulární ekonomiky a vyžadují udržitelná řešení. Čili i na to musí výrobci reagovat. Já jejich iniciativu vnímám velmi pozitivně. Snad to povede ke konsenzu i s dalšími skupinami.

V Česku například prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu (SOCR ČR) Tomáš Prouza iniciativě vytýkal, že detaily neřeší úzce s řetězci. Máte tento dojem také?

Moc nevím, jak to v Česku přesně probíhá, ale řekla bych, že čím dříve jsou retaileři do diskuse zapojení, tím lépe. Narozdíl od jiných sběrných systémů, ten zálohový je na obchodu hodně závislý. A je to přínosné i z pohledu životního prostředí. Do prodejen nosí obaly sami zákazníci, kteří se vracejí na nákup, snižuje se frekvence převážení odpadu z místa na místo. Zároveň automatizace sběru má dvě výhody. Obal je rovnou zaznamenán, ale také slisován, zmenší se tak objem k přepravě. Čili z mnoha důvodů je důležité, aby se velcí obchodníci zapojili.

Myslíte i do nákladové části?

Náklady byly vždy na producentech, co se nastavení a spravování systému týče. Pokud ale mluvíme o sběru, tak je normální, že obchodníci investují do infrastruktury podle jejich vlastního uvážení, to jim nikdo nemůže nakázat. Vychází to samozřejmě z předpokládaného objemu, který sesbírají. A od správce za každý vybraný obal dostanou poplatek. Pokud mají sběr automatizovaný, tak více, než když sbírají manuálně. Investice se jim tedy tímto poplatkem vrátí. Navíc řetězce nejsou zrovna nejchudší segment…

Větší problém budou mít malé obchody. Jak s místem, tak s pracovní silou.

Každý si sběr spojuje s nějakým zařízením či místem, které musí být uvnitř obchodu a zabírá cenné metry. Ale on může probíhat i venku, na parkovišti, někdy i 150 m od obchodu. Jakmile si to malí prodejci uvědomí, bude jednodušší systém pochopit a přijmout. Má to také výhodu, například litevská čísla ukazují, že 70 procent peněz ze záloh se utratí tam, kde zákazníci vrátili své obaly.

Nějaká sběrná místa mimo síť retailu, třeba u obecního úřadu, podle vás nemají význam?

Já myslím, že v podstatě všude je nějaký obchod. Ale samozřejmě při nastavení systému je potřeba brát v úvahu strukturu maloobchodu. Například Skotsko vyžaduje, aby všechny prodejny obaly vybíraly. U nich je polovina obchodů spíše malých, nedávalo by smysl je ze systému vyčlenit.

V Česku má jít ale podle prvotního návrhu iniciativy o systém, který bude pro nejmenší dobrovolný…

Pořád si myslím, že povinný plošný systém je nejlepší. Například Norsko to také tak má, a zahrnuje tam i čerpací stanice. I v Česku bych to považovala za žádoucí. Lidé by byli frustrovaní, kdyby obaly nemohli vrátit na místě, kde si je koupili. V Pobaltských státech to mají nad 60 m2, což je častý případ. Nedávno jsem navštívila Lotyšsko a pozoruji, že se i menší obchody samy od sebe do systému připojují, protože přicházely o zákazníky.  Samozřejmě je velmi důležité, zejména pro malé obchodníky, aby systém fungoval hladce a obaly se pravidelně vyzvedávaly. Velké supermarkety, které sbírají přes automaty, odešlou ve stejný den data do centrálního systému, a peníze jim vyplatí. Ale u malého obchodníka to může být delší proces. Nejprve musejí lahve vstoupit do centra, kde se přepočítají, a až pak dostane obchodník zálohu a poplatek. Ve stejný moment je důležité také nastavit dostatečnou ochranu malých obchodníků, a to v tom smyslu, že mají povinnost přijmout zálohovaný obaly pouze do jasně definovaného maxima. Nikdo u malých provozoven nepředpokládá vrácení velkého auta plného zálohovaných obalů.

Důležité je také správné nastavení poplatků. Ostatně i na to si stěžovala SOCR ČR, že není vhodné, aby byl poplatek 5 Kč, když dnes koupíte balenou vodu i za 4 Kč. Akceptují podle vás lidé takové „navýšení“, i když jde jen o zálohu?

Musíme jasně říkat a pořád to připomínat, že záloha není součástí ceny produktu. Je to motivační poplatek, aby spotřebitel obal přinesl zpět. Je to také viditelně rozlišeno na lahvi či plechovce a samotnou zálohu vždy spotřebitel dostane zpět. Musí být samozřejmě nastaven optimálně, aby motivoval spotřebitele obaly vracet, ale zase nesmí být moc vysoký, aby nevedl k nějakému podvodnému chování. Musíme také lidem opakovat, že ať je uvnitř levný či drahý produkt, samotný obal je vždy výzvou pro životní prostředí, a proto chceme, aby se vrátil do uzavřeného koloběhu a opakovaně se využil.

Přesto, někdy jde i o „cash flow“ domácností. Když to zúžíme jen na vodu, nezačnou lidé pít raději kohoutkovou?

V těch systémech to nepozoruji. V Lotyšsku je systém od 1. února letošního roku a lidé nejprve kupovali ta balení, na která se vztahovala záloha, i když měli díky přechodnému období možnost kupovat i ty původní. Pomohla tomu i velká národní kampaň a chuť lidí zapojit se do spolehlivého recyklačního schématu.

Přechodné období systém doprovází vždy?

V Lotyšsku bylo až do konce července 2022 a teď si zpětně myslí, že to bylo dlouho. Na národní orgán, který má v zemi odpady na starosti, se obraceli spotřebitelé a byli naštvaní, vyžadovali více balení v zálohovém systému a byli také hodně zmatení tím souběhem.

A jak je to vlastně s Tetra Paky. Proč o nich vůbec není řeč?

Jde dominantně o plasty, kov a sklo. Žádný evropský systém zatím nemá vyřešen problematiku Tetra Paku, i když třeba v Austrálii jej zálohují. Myslím, že důvodem jsou recyklační kapacity. Je to skvělý materiál z papíru, ale obsahuje i vrstvy z kovu a plastu, což recyklaci výrazně komplikuje. A nelze dosahovat takových výsledků jako u hliníku a plastu. Může se to samozřejmě změnit. Myslím, že výrobci Tetra Paku se tím teď hodně zabývají.

Systémy záloh běží už téměř po celé Evropě. Jaké jsou aktuální výzvy?

Největší výzva je pořád už zmíněná krátkozrakost. Ten narativ, že PET a železo jsou velmi cenné materiály, a stojí za to „o ně“ bojovat. Ale to není dlouhodobý horizont. Už v roce 2025 se situace změní. Zároveň nesmíme zapomínat na zelené pracovní příležitosti, které v cirkulární ekonomice vznikají, to je další přínos. Zkušenosti se sběrem v Lotyšsku a na Slovensku ukazují, že samotné vracení obalů není problém. Oba systémy jsou v prvním roce už nad 70procentní úrovní, což je velmi dobrý výsledek.

Partnerem článku je Iniciativa pro zálohování. Obsah vytváří redakce Ekonews.