Většina domů, které budeme v následujících letech využívat, již stojí. Když se v Česku podaří hloubkové rekonstrukce, budovy mohou ušetřit až 32 megatun ekvivalentu oxidu uhličitého ročně, což je více, než kolik emisí ročně vyprodukují největší tuzemské uhelné elektrárny.
Více než 2,3 milionu domů v tuzemsku slouží k bydlení a další statisíce představují komerční a veřejné budovy, vyplynulo z posledního sčítání Českého statistického úřadu. Za dvě dekády od roku 2001 přibylo jen 159 tisíc domů k bydlení, tedy sedm procent z celkového počtu budov. A nedá se říct, že to je špatně.
Není udržitelné zastavět hektary volné půdy technologicky vyspělými budovami ve vysokém standardu. Naopak se dá s nadsázkou říct, že nejudržitelnější stavba je taková, která se vůbec nepostaví. Bydlet ale potřebujeme, a proto musíme rekonstruovat ty, které už máme, a k nové výstavbě využívat dříve zastavěné plochy. Ze studie Šance pro budovy vyplynulo, že nerekonstruujeme dost rychle. Pokud chceme v roce 2050 dosáhnout dekarbonizovaného sektoru budov, musíme tempo renovací oproti stávajícímu stavu třikrát zrychlit.
Staré budovy mají potenciál
Existující rezidenční budovy jsou staré průměrně 50 let, čemuž odpovídá nižší energetická účinnost, než je dnešním standardem, ale také jejich technický stav. Proto potřebujeme staré budovy adaptovat jak na současné energetické požadavky, tak na potřeby uživatelů. Stávající fond budov tím pádem můžeme vidět jako příležitost, jak přispět ke snižování emisí uhlíku a k dosažení našich dekarbonizačních závazků.
Kromě snížení uhlíkové stopy budov mají rekonstrukce přínos i v tom, že nám pomohou ušetřit stovky tun stavebních materiálů, které by jinak musely být nově vytěženy, vyrobeny a převezeny na místo. Nemluvě o tom, že základní suroviny, jako je kamenivo nebo písek nezbytné pro výrobu některých druhů materiálů, postupně docházejí. Zachování a renovace podstatné části původní stavby zároveň redukuje i množství nově vytvořeného odpadu. Cirkulární přístup je proto nedílnou součástí řešení krize stavebnictví.
V Česku vznikne ročně zhruba 18 milionů tun stavebního a demoličního odpadu a velká část z něj stále ještě končí na skládce. Stavební společnosti jsou dle kvartální analýzy Q4/2023 od CEEC Research dnes sice schopny recyklovat stále větší množství stavebního materiálu, 66 procent dotázaných však znovu zařadí do stavebního procesu pouze 20 procent odpadu.
Důvody se můžeme spíše domnívat, ale mohou spočívat jednak v nedostatečné motivaci firem (nemají interně nastavené měřitelné cíle, jak ekologické dopady snižovat, ani je netlačí aktuální legislativa nebo požadavky investorů) a pravděpodobně se musejí vypořádat i s většími náklady časovými, kapacitními i finančními.
Stavební materiál z druhé ruky
Skládkování stavebního a demoličního odpadu se ovšem dá předejít ještě jiným způsobem. Pokud z nějakého důvodu není možné renovovat nebo adaptovat stavbu a je třeba přikročit k demolici, i tu je možné udělat šetrně. Je třeba ji ovšem včas a dobře naplánovat tak, aby se co nejvíce využily materiály a prvky z původní stavby.
K tomu přispívá předdemoliční audit a následná dekonstrukce, která zahrnuje postupné „odstrojování vrstev“ objektu. Během auditu se posuzuje stávající budova, identifikují se použité materiály a plánuje se, jak by se daly znovu využít. Dopady na životní prostředí se snižují menší potřebou primárních surovin a s tím související těžební činnosti, ničení krajiny i biodiverzity. Zahrnují ale i úspory zabudovaných emisí a proces výroby nových stavebních komponentů.
Skvělým pilotním příkladem ohleduplné „remolice“ je bývala budova společnosti Merkuria v Praze-Holešovicích, která umožnila firmě Skanska znovu využít, recyklovat nebo přepracovat 80 procent materiálu a ušetřila na 12 tisíc tun betonu.
Další stavbou, která ilustruje vhodné využití původní ocelové nosné konstrukce a jejíž rekonstrukcí investor CPI ušetřil 14 tisíc tun železobetonu, je areál Nové Zbrojovky v Brně. Zároveň tak nebyla nutná doprava nového železobetonu a manipulace i odvoz demoličního odpadu, což na staveništi a v okolí snížilo hlukovou zátěž odpovídající průjezdu asi 1500 nákladních automobilů.
Optimální samozřejmě je, aby se materiál z demolice použil přímo v místě nové výstavby kvůli environmentálním dopadům přepravy. Případně umístil do recyklačních středisek nebo materiálové banky – jakýchsi „re-use stavebnin“ – a následně využil na vhodném projektu v blízké lokalitě. Obchody se stavebním materiálem z druhé ruky zatím v Česku zatím nejsou úplně běžné, pouze jednotlivé stavební bazary nebo online recyklační tržiště cyrkl.com. Dobrým zahraničním příkladem pro nás může být organizace RotorDC v Bruselu.
Když je stavební odpad zdrojem
Mezi prvky, které můžeme získat ze stavby, patří nejen nábytek, dveře nebo okna, ale i konstrukční elementy, jako jsou cihly nebo dřevěné trámy. Práce s nimi vytváří téměř samostatnou designérskou disciplínu re-use, kterou s oblibou rozvíjejí zejména mladší generace architektů a designérů.
Neznamená pouze repasování prvků a jejich následné použití v novém projektu. Přináší také nový způsob přemýšlení o věcech – jak je využít nebo upravit nečekaným způsobem.
V zahraničí se můžeme inspirovat projekty londýnského studia Assemble, belgického BC architects & studies nebo německého b+. V Česku lze poukázat na práci studií ORA, Novavita, Ječmen či ruina.office. Jedná se o nový způsob přemýšlení i navrhování, který se časem pravděpodobně stane obvyklou součástí architektonických i stavebních projektů.
Přednosti i nedostatky recyklovaného betonu
Co se týče demoliční suti roztříděné na jednotlivé frakce – tu je možné využít jako zásypový materiál pro inženýrské sítě či ke stabilizaci podkladů a nestmelených vrstev vozovek. Další možností je pak výroba recyklovaného betonu, o němž se ve stavebnictví hovoří čím dál tím častěji.
Beton je totiž u některých konstrukcí stále těžko nahraditelným materiálem. Recyklovaný beton, v němž se místo kameniva (plniva) použije demoliční odpad, jako je starý beton či cihly, představuje ekologicky šetrnější variantu. Tento typ betonu nachází uplatnění především u méně zatěžovaných konstrukcí nebo v částech méně vystavených povětrnostním vlivům či agresivnímu prostředí.
V základových betonech, výplňových strukturách nebo vnitřních stěnových konstrukcích recyklovaný beton splňuje tytéž parametry jako ten klasický. Určitou nevýhodou z pohledu statiky budovy může být nižší modul pružnosti než u klasického betonu, který limituje jeho využití především ve vodorovných konstrukcích. Využít se dá ale například pro designové povrchové úpravy. V Praze se vyzkoušelo použití směsi s recyklátem třeba při výstavbě bytového domu Alfa na Hagiboru nebo v projektu Rezidence Čertův vršek.
Nebourat, ale přeskládat
Recyklované materiály mohou být levnější než primární materiály, případně lze očekávat jejich finanční výhodnost v budoucnu. Ušetří se však ale i za energii při přepravě a manipulaci.
U konstrukcí a staveb jako takových je vhodné přemýšlet také nad tím, jestli jsou dobře uzpůsobené na případnou změnu funkce nebo využití budovy. Takové adaptabilitě napomáhá třeba modulární přístup, který umožňuje celou stavbu nebo její části v případě potřeby rozebrat, přeskládat a použít jinak.
Kvalitní komplexní renovace přispívá mimo jiné k zachování kulturní a estetické hodnoty architektury i pro další generace. V posledních desetiletích roste atraktivita takzvaných „adaptive reuse“, tedy rekonstrukcí budov se změnou jejich funkce. Industriální budovy, které již neplní svůj původní účel, se třeba přestavují na moderní kulturní nebo multifunkční prostory.
Známým příkladem je areál Dolních Vítkovic v Ostravě od Josefa Pleskota, kde transformací těžebního areálu vzniklo kulturní centrum. Ve vesnici Lobeč na Mělnicku architekti Jana a Pavel Prouzovi postupně renovovali budovu pivovaru formou slow-development, kdy z vlastních prostředků a dotačních příspěvků vytvořili z areálu kulturní objekt s ubytováním, restaurací i malým pivovarem. V Brně zase studio KOGAA ve spolupráci s osvícenými investory navrhlo rekonstrukci bývalé průmyslové haly na byty ve stylu baugruppe pod názvem DADA Distrikt. Jak tyto příklady ilustrují, je možné citlivě odkazovat na historii původních budov, i když už své původní funkci neslouží.
Proč se to vyplatí
Z pohledu investora je velmi důležitá otázka návratnosti investice do staré budovy. Těžko tvrdit, že se to ekonomicky a časově vždy vyplatí. Rekonstrukce někdy může být dražší, protože vyžaduje konkrétní řešení na míru danému objektu i manuální řemeslnou práci, která je časově náročnější než u výstavby typových novostaveb. Zároveň musíme počítat s rizikem, že se pod konstrukcí mohou objevit nečekané technické závady nebo jiná překvapení.
Naštěstí však dnes máme k dispozici nástroje, jako je třeba EU Taxonomie, která podporuje udržitelné investice i cirkulární přístup. Komerční investoři jsou tak k rekonstrukcím stále více motivováni jednak požadavky trhu, lepšími podmínkami bankovního financování i snahou připravit se na budoucí legislativu snižováním rizik.
Čím dál více stavebníků navíc rekonstrukce vnímá zodpovědně s ohledem na odkaz našich předků, snaží se o zachování architektonicky hodnotných staveb, místního rázu a také o environmentální udržitelnost. Do budoucna to pro nás všechny snad znamená, že můžeme ve svém okolí očekávat čím dál více kvalitně a šetrně renovovaných budov.
Karolína Barič
Karolína je spoluzakladatelka organizace Rethink Architecture, konzultantka udržitelnosti a odborná garantka programu Rethink Academy. Spoluzaložila firmu KORE, která se věnuje navrhování udržitelných staveb a poradenství v oblasti udržitelnosti ve stavebnictví. Je akreditovanou specialistkou certifikací LEED, BREEAM a WELL.
