Nové palivo, na vzduch a vodu, vzniká na konci světa

Provincie Poslední naděje. Cesta na konec světa. V odlehlém koutu Jižní Ameriky vznikla továrna na nový druh paliva pro spalovací motory. Jakým způsobem se dá vytvořit „benzin z vody a vzduchu“? Jak se na takové palivo jezdí? Jde to až překvapivě hladce. Bude to ale stačit na masovou produkci?

Je to místo, kde se potkává Atlantik s Pacifikem. Místo, kde žije zřejmě více ovcí než lidí a farmáři mají stáda ochočených lam. Kde má skoro každý dům svou vlastní autobusovou zastávku a ty zastávky připomínají malé kapličky. A kde naopak bohatě zdobené pomníčky u silnic připomínají oběti nehod. Místo, kam je to odevšud pořádná dálka.

Ostatně i silnice, která nejjižnějším cípem Chile prochází, se jmenuje Ruta de Fin del Mundo. Cesta na konec světa.

Projíždí regionem Magallanes y Antártica na samotném jihu Chile. Místem, kde na prostoru téměř dvakrát větším, než má celé Česko, žije necelých sto sedmdesát tisíc lidí. A z toho zhruba sto třicet tisíc ve městě Punta Arenas (údaje z různých zdrojů se liší), které je centrem této oblasti. Na její zbytek připadá přibližně jeden člověk na tři čtvereční kilometry.

V tomto kraji není slunce úplně doma. Když je tu léto, teploty se v lepších dnech pohybují těsně nad deseti stupni. Docela často prší nebo aspoň mrholí.

A především hodně fouká. Opravdu hodně. V ulicích Punta Arenas jsou úseky, kde jsou kolem chodníků natažené řetězy. To aby se mohli lidé přidržovat při poryvech větru, jinak by se tam prý chodit nedalo.

Když přistáváte na tamním letišti, poznáte, že to s letadlem ve vzduchu opravdu dost cvičí. Ale hlavně si všimnete, že když se po zastavení blíží k letadlu lidé, jsou všichni naklonění, aby v tom větru udrželi balanc.

Mimochodem, jeden z těch „nakloněných lidí“ má české kořeny. Julio Šopik je majitel dopravy, která vozí pasažéry k letadlům. Jeho tatínek pocházel ze Zlína, emigroval do Chile a dělal v továrně firmy Baťa poblíž hlavního města Santiaga. Julio žije tady, na konci světa v Punta Arenas, a na zemi svých předků rozhodně nezapomněl. Když slyšel, jak si telefonuji se synem, řeč bezpečně rozeznal a hned se ke mně hlásil. Na to, že se narodil a vyrůstal na druhé straně planety, není jeho čeština vůbec špatná.

Ale zpět k větru. Fouká tu nejen hodně, ale hlavně skoro pořád. Dvě stě sedmdesát dní v roce je vítr takový, že mohou jet turbíny větrných elektráren na plný výkon. A to je i důvod, proč tu vznikla ukázková továrna na takzvaný e-benzin.

Továrna na nový benzin

Podnik se jmenuje Haru Oni, což znamená v místním nářečí Země větru. Z dálky je vidět právě kvůli obřímu větrníku, který má osmdesát metrů na výšku a každé ze tří ramen je dlouhé přes šedesát metrů.

Energie z větru se pak v sérii výrobních a chemických procesů mění v palivo, které lze použít ve spalovacích motorech – od automobilů až po letadla nebo lodě.

Továrnu Haru Oni by bylo možné označit spíše za takovou velkou laboratoř. Ukazuje, jak lze jednotlivé procesy skloubit tak, aby opravdu fungovaly. „Máme na jednom místě všechny technologie, které jsou schopny vytvořit palivo, jež lze využívat v dnešních spalovacích motorech. Zároveň jej lze dopravovat a užívat v rámci existující infrastruktury,“ říká Tatiana Alegre, ředitelka chilské divize společnosti HIF Global, která Haru Oni provozuje.

Haru Oni byla oficiálně otevřena těsně před vánočními svátky, je označována jako „ukázkový provoz“ a jako taková má kapacitu jen 130 tisíc litrů paliva ročně. Hlavním akcionářem HIF Global je chilská společnost Andes Mining and Energy, dvěma dalšími významnými jsou právě Porsche a americká společnost EIG, která investuje do udržitelných energií. Porsche je zároveň výhradním odběratelem paliva z Haru Oni. Chce jej využívat hlavně pro své vozy v motoristickém sportu, případně pro další specializované projekty.

„Neměníme nic na tom, že do budoucna vsázíme hlavně na elektrický pohon. Do roku 2030 bude osmdesát procent našich vozů plně elektrických, zároveň nám ale připadá smysluplné rozvíjet ekologická paliva pro spalovací motory, kterých dnes jezdí na světě přes 1,3 miliardy,“ říká Marcos Marques, který má v Porsche na starosti projekt „e-fuel“.

Jak se to dělá

Princip, na kterém výroba „benzinu ze vzduchu a vody“ funguje, lze zjednodušeně popsat následovně. Energie získaná z větru se využívá k elektrolýze, která rozloží vodu na kyslík a takzvaný „zelený vodík“.

Další technologie zachycuje z ovzduší oxid uhličitý (CO2). Syntézou vodíku a CO2 pak vzniká metanol. V tomto případě je označován jako e-metanol. Ten se pak dále v technologickém procesu označeném zkratkou MtG (methanol to gasoline) přemění na palivo.

Ke všem těmto postupným krokům jsou využívány technologie řady významných světových energetických hráčů, jakými jsou například ExxonMobile, Siemens Energy, Enel a další.

: Továrna na e-palivo v Chile. Foto: poskytnuto společností Porsche

: Foto: poskytnuto společností Porsche

Vybudování Haru Oni přišlo na 74 milionu dolarů, které by se samozřejmě z komerčního provozu v takto omezeném množství nemohly vrátit. HIF Global však plánuje vybudovat velké komerční výrobní provozy ve třech lokalitách, vedle jihu Chile ještě v americkém Texasu a na Tasmánii. Podle plánu by po kompletním dobudování měly produkovat 150 000 barelů e-paliva denně, což je množství, které by odpovídalo pěti milionům aut. Marcos Marques přitom zdůrazňuje, že palivo vyráběné technologiemi, jaké jsou v Haru Oni, lze rovnou tankovat do běžných aut.

Na vlastní volant

Aby ukázali veřejnosti, že může benzin tohoto typu fungovat stejně jako ten běžný, pozvalo Porsche vybrané novináře z různých zemí – Reportér byl mezi nimi – k testovacím jízdám na „konec světa“. Konkrétně mezi města Punta Arenas a Puerto Natales a také do strhujících hor v národním parku Torres del Paine a jeho nejbližším okolí. Zvolilo k tomu vozy Porsche Panamera, čtyřmístná sportovně laděná auta, která před časem posunula sportovně zaměřenou značku také k „rodinným zákazníkům“.

Do každé z pěti panamer natankujeme čtyřicet litrů paliva vyrobeného v Haru Oni a vyrážíme směrem k Puerto Natales, přístavu v jednom z pacifických fjordů na chilském pobřeží. Místo je výchozím bodem turisticky oblíbených treků a také pomyslnou vstupní branou na cestě k národnímu parku Torres del Paine. Přístav je zároveň i správním střediskem provincie nazvané Última Esperanza, tedy Poslední naděje.

Cesta mezi Punta Arenas a Puerto Natales připomíná řízení po Spojených státech amerických nebo po Austrálii, dlouhé rovné úseky jediné silnice široko daleko občas proložené zatáčkou. U většiny z těch zatáček je jeden či hned několik pomníčků vyzdobených květinami, obrázky či artefakty připomínajícími oběti nehod. Člověk si snadno dovede představit, jakým způsobem asi k fatálním nehodám po dlouhých rovných úsecích a za místního věčně nevlídného počasí dochází.

Na nekonečných pláních kolem jsou tu a tam k vidění pasoucí se ovce, lamy nebo jejich příbuzný – povětšinou divoce žijící – druh guanaco, který má sice velmi chutné maso, ale mezi farmáři není zrovna oblíbený. Volně žijící guanacos totiž často vnikají do ohrad, s lamami se páří a takto vzniklé potomstvo už není tak vhodné k chovu jako lamy samotné.

Nerušená krása

Od Puerto Natales dál směrem k národnímu parku Torres del Paine se charakter krajiny i cest mění. Nízké táhlé pahorky střídají opravdové hory. Jejich vrcholky i v patagonském letním období, které končí právě začátkem března, pokrývá sníh. Asfaltový či betonový povrch i na hlavní silnici čím dál častěji střídá štěrk a hlína.

Řízení vyžaduje extrémní pozornost, jednak je to často slalom mezi tisícem děr a velkých kamenů a zároveň se lamy a guanacos nevyskytují už jen vedle silnic, ale relativně často i přímo na cestě. Pumy, které v kraji také hojně žijí, jsou opatrnější a na cestách je nepotkáte. Když ale mají cestovatelé štěstí, zahlédnou je v přírodě kus od silnice, roztrhaná lama může být v tomto směru dobrým vodítkem.

Zatímco na asfaltové silnici je maximální povolená rychlost sto kilometrů za hodinu, na štěrkových a hliněných úsecích se střídá třicítka a šedesátka. Tou šedesátkou se vám ale moc jet nechce. I když šéf produkce modelů Panamera Thomas Friemuth říká, že je vůz konstruován na zátěž v závodním tempu a nějaká ta díra v cestě mu neublíží, přesto máte pocit, že to tomu autu dělat nechcete. Ostatní vozy, které na tamních cestách potkáváte, jsou většinou SUV dělaná přímo do terénu. O to větší překvapení je setkání s malým fiátkem alias „maluchem“ s polskou poznávací značkou. Písmena WZ naznačují, že majitel auta hojně vyzdobeného nálepkami ze všech koutů světa je z oblasti Varšava-západ.

Po cestě doufáte, že se na jih Chile nikdy nepřijedou inspirovat čeští plánovači silničních staveb. Vyřešit opravu mnohakilometrového úseku jinak velmi pěkné silnice tím, že vedle na louku nasypete pruh štěrku a odkloníte tam veškerou dopravu, je možná řešení rychlé, ale pro řidiče i dopravní prostředky celkem drastické.

Oč jsou rozbitější silnice, o to krásnější je okolní prostředí. Horské štíty vystupující ze zelené krajiny, údolí s jezery všech barev, od vody tmavomodré až po tyrkysově zelenou jako na fotkách z Karibiku. Vodopády, kterými proudí voda z ledovců. Bez velkého přehánění lze říct, že to je jedno z nejvíce okouzlujících míst, která jsem za život viděl. Nekonečná krása ničím nerušené přírody. Představte si například ty nejhezčí oblasti rakouských Alp, ze kterých nějakým kouzlem zmizely prakticky všechny domy a další objekty.

Samotný národní park Torres del Paine má rozlohu téměř 2 300 kilometrů čtverečních, tedy přibližně šestinásobek národního parku v Krkonoších. Uvnitř parku se přitom nachází jen minimum staveb. Tím je to kouzlo nedotčené přírody ještě umocněno.

Park by bylo jistě lepší projít za několik dnů pěšky, ale i jeden jediný den autem s mnoha zastávkami na zajímavé výhledy stojí za to.

Jedna z cest

Špičkový profesionální nebo závodní řidič by možná nějaký rozdíl mezi jízdou na klasický a „větrný“ benzin cítil, já ani můj rakouský kolega, se kterým jsem sdílel auto, jsme jej rozeznat nedokázali.

Může se tedy e-benzin stát v budoucnu náhradou toho ropného? Aby to bylo alespoň teoreticky možné, musela by být produkce dostatečně masová a cena konkurenceschopná. Projekt Haru Oni ukazuje zatím to, že současné technologie umějí takové palivo vyrobit, a testy v autech ukázaly, že se s ním dá bez problémů jezdit. Co bude dál, se teprve uvidí.

Na světě dnes jezdí více než jeden a čtvrt miliardy aut se spalovacími motory, řada z nich bude v provozu ještě několik desítek let. Pro lodě, letadla a další stroje zatím elektrický pohon neexistuje. „Proto dává smysl zkoušet také různé cesty k bezemisnímu provozu spalovacích motorů. Projekt Haru Oni podle nás jednu z nich docela pěkně otevřel,“ říká Marcos Marques z Porsche.

Článek byl publikován v časopise Reportér.