O udržitelný len je zájem. České lnářství ale prakticky vymizelo a příze se často vozí z Číny

Kdo by neznal pohádku Jak krtek ke kalhotkám přišel? Ačkoli krtek zatím do zapomenutí neupadl, o výrobě lněného oblečení se to říci nedá. Tradiční české odvětví marně čeká na impuls, který nejspíš nepřijde. Přitom udržitelné textilie, jako je len, jsou populární.

Len má v narůstajícím hladu po „udržitelných textiliích“ šanci být jedním z materiálů, které se stanou opět populární. Lněné vlákno je ve své přirozené formě stoprocentně přírodní a recyklovatelné. Lněné oblečení se navíc při praní tolik neopotřebovává, vydrží tedy dlouhé roky.

„Přírodní vlákna ze lnu a konopí mají budoucnost i díky chystaným textilním digitálním pasům a tlaku na udržitelnost. Obnovení tohoto tradičního odvětví je ale kapitálově i organizačně náročné, vytrácí se know-how a zkušení pracovníci. Určitě by pomohly vhodně cílené kroky vlády a resortů zemědělství a průmyslu,“ říká předseda Svazu lnu a konopí ČR Prokop Šmirous.

Podle údajů svazu bylo v době rozkvětu českého lnářství v celém odvětví zaměstnáno 16 tisíc pracovníků textilního průmyslu a dalších deset tisíc pracovníků zemědělství. Zatímco v roce 1980 čítala osevní plocha přadného lnu 24,4 hektaru, dnes má jen tři hektary, které jsou určené převážně na množení osiva tuzemských odrůd.

Úpadek začal počátkem devadesátých let, kdy se plocha lnu pěstovaného v zemědělství postupně snižovala. Poptávce po lnu také uškodil příliv levného textilu z východu a méně výhodný dotační systém po vstupu do Evropské unie.

Příze se dováží z Číny

Mluvčí ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý soudí, že by potenciální pěstitelé mohli využít některých dotačních programů, například na pořízení „uznaného osiva“ nebo využití dotací v rámci „Jednotné žádosti“. Pro vybavení pro pěstování a sklizeň lnu by podle něj mohli získat dotaci od Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu či Programu rozvoje venkova.

„Vzhledem k tomu, že pořízení nebo znovuzprovoznění tírenské provozovny by vyžadovalo velmi značné finanční prostředky, je velmi malá pravděpodobnost, že se pěstování přadného lnu v Česku opět obnoví. Alternativou může být vlákno obsažené ve stonku olejného lnu, které se v Česku zatím v širším měřítku nevyužívá,“ uvádí Bílý.

Tkalcoven lnu je v Česku v současné době pár a zpracovávají pouze dovezenou přízi z tradičních lnářských zemí, jakými jsou Francie, Nizozemsko či Belgie. Největším světovým producentem lnu je nicméně Čína.

Jednou z posledních zdejších firem, které se výrobě lněných tkanin věnují, je šumperský podnik Linmaster. Jednatel Linmasteru Stanislav Šíma postupný úpadek lnářství v Česku pozoroval zblízka. Jeho společnost totiž vznikla po rozpadu tradičního výrobce Moravolen, který měl svého času pět tisíc zaměstnanců a sedmnáct závodů.

„Po vstupu do Evropské unie měli západní zemědělci dotace, ale u nás nebyly. Když se to pak v roce 2010 víceméně vyrovnalo, pěstování lnu už přestalo existovat. Všichni se přeorientovali na řepku, kterou je daleko snazší pěstovat,“ líčí Šíma.

Konkurence jim postupně odpadla

Len má některá specifika, která zemědělce zatěžují, vysvětluje Šíma. Nemůže se třeba do nekonečna osívat na téže místo a pro jeho sklizeň jsou potřeba speciální stroje, které se u jiné plodiny neupotřebí. Neseče se, ale vytrhává. Poté se rosí, obrací, ale nesmí moc namoknout, aby nehnil.

Aby společnost Linmaster mohla lněnou tkaninu vyrábět, musí přízi dovážet. Dříve bral z Polska, kde byl spokojen s kvalitou, ale nikoli s cenou. Dnes přízi shání přes francouzské firmy, které ji nejčastěji nechávají vyrábět v Číně. „Nemáme velkou kapacitu výroby, bereme spíše menší zakázky, využíváme svých znalostí a vlastně plníme mezeru na trhu, protože konkurence v tomto odvětví není na zdejším trhu téměř žádná,“ dodává.

S tím, že by příze vyrobená v Číně byla méně kvalitní, Šíma nesouhlasí. „Číňani se vše naučí velmi rychle, to je jejich výhoda. Lněná příze se nedá moc ošidit,“ myslí si. I když je pro čínskou přízi vstupní surovinou materiál z Evropy, podle Šímy nemá cenu hovořit o příliš velké udržitelnosti, protože lnu výrazně kazí uhlíkovou stopu právě převážení po celém světě.

„Když tak jezdím po různých konferencích, ještě jsem neslyšel, že by byl nějaký zemědělec spokojený se svou úrodou lnu. Je to opravdu náročná plodina a není divu, že na textilním průmyslu se podílí asi jen jedním procentem,“ říká Šíma.

Pěstování lnu je dřina

Iluze o lněném textilu už nemá majitelka menší nekonfekční značky, která si přála zůstat v anonymitě. Dnes už její aktivity směřují jiným směrem, ale se lnem má letité zkušenosti. „Bohužel si myslím, že pověsti lnu uškodilo právě to, že se na přízi zpracovává v Číně. Myslím, že pak materiál nemá takovou výdrž, pro kterou byl vždycky oceňován. Navíc s tím, jak je zemědělská půda poškozená a mění se klima, tak je opravdu složité len pěstovat ekologicky,“ říká podnikatelka.

O to, aby většina příze, ze které se dělá lněný materiál, pocházela alespoň od evropských dodavatelů a následně se tkala v Česku, se snaží Irena Švamberová se svou značkou Švambi. „Českou přízi bohužel neseženete, tak nakupuji alespoň tu z Francie, krásné lny beru ze severských zemí. Cena se zatím dá akceptovat, ale jak to bude dál, to nevím,“ říká Švamberová. Spousta lidí si podle ní nedokáže představit, co vše se za výrobou textilu skrývá a proč není cena jako v řetězci s rychlou módou. Kvalitní len je podle ní skvělý materiál, který zraje a po mnoha vypráních ještě získává patinu.

V Česku se nicméně najdou i další nadšenci, kteří jsou ochotni se pěstováním a zpracováním lnu zaobírat. Řadí se mezi ně Josef Fidler, který se vedle tkalcovské práce ve své dílně v památkové rezervaci Betlém Hlinsko věnuje lnářství na Veselém Kopci na území Železných hor v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

Fidler si dokonce dal za úkol lnářství uchovat pro budoucí generace. Nepopírá ovšem, že pěstování a ruční zpracování dříve národní textilní rostliny je především dřina. „Len přadný se u nás již od roku 2010 ve velkém nepěstuje ani nezpracovává. Lněná příze a tkaniny se k nám dovážejí, takže o ekologii a udržitelnosti nemůže být řeč,“ zamýšlí se.

Konopnou velmocí Česko nebylo

Také Fidler považuje len za fantastický materiál, který své kvality projevoval po celá staletí. Je odolný, pevný, málo se špiní a snadno pere, chladí, dobře saje pot, rychle schne, nesráží se a pro svůj vysoký lesk je ideální na letní oděvy. „A za to žádá podmínky vhodné pro pěstování, především vodu. V současných klimatických podmínkách hodně vody. Vlny veder s následnými bouřkami, prudkými lijáky, kroupami a velmi silnými větry moc šancí na návrat lnu na naše pole nedávají,“ je přesvědčen Fidler.

Původně snil o hektaru lnu, ovšem tuto ambici už vzdal. Ze lnu vypěstovaného na Veselém Kopci tká především ubrusy, jako novou výzvu si stanovil oděvní tkaniny. „Mám zde na Veselém Kopci díky spolupráci s Muzeem v přírodě Vysočina kompletní zázemí, včetně 200 let starého lnářského stavu. A ten výzvu zvládne,“ věří Fidler, jehož otec vozil pro firmu Čemolen Humpolec (nástupnická organizace po Českomoravském lnu Humpolec) vyrosený len od pěstitelů do tíren.

Podobně jako len je na tom konopí. I když podle šéfa značky Bohempia Tomáše Rohala Česko nikdy na rozdíl od lnu „konopnou velmocí“ nebylo. Bohempia je česká značka, která se zabývá výrobou bot a oblečení z konopí.

„Je opravdu složité sehnat konopí, které by nebylo z Číny chemicky upravené. Já proto kupují přízi z Rumunska. Historicky se tam rostlině daří, protože mají Dunaj. Konopí potřebuje na zpracování hodně vody,“ přibližuje podnikatel podobnost se lnem.

Jeho původním záměrem bylo vyrábět z konopí džíny, to se ale nepodařilo. „Na vině bylo spíše textilní provedení než materiál jako takový. Džíny to nakonec ani nebyly, na kolenou a v zadní části se při používání vytahovaly, a dopadlo to spíše jako tepláky,“ líčí začátky z roku 2014 Rohal, kterému po pokusu zbyly „tři kilometry“ materiálu, jež se mu podařilo uplatnit při výrobě tenisek. Příčinu neúspěchu s riflemi vidí i v tom, že v Česku už nenašel pamětníky, se kterými by se o výrobě mohl poradit.