Osm měsíců jsem si nic nového nekoupil, i když mozek někdy křičí „udělej si radost“, říká Tomáš Klus

Před sedmi lety si písničkář, textař, skladatel a herec Tomáš Klus s rodinou postavil dům v Mníšku pod Brdy. Je téměř energeticky soběstačný, na střeše má solární panely, využívá tepelné čerpadlo a kořenovou čističku. A snaží se šířit povědomí o udržitelnosti. „Je na mě upřena pozornost reflektorů, já je můžu pootočit a posloužit něčemu, co je skutečně důležité,“ říká v rozhovoru, který vznikl při otvírání Farmářské školy.

I ve svém osobním životě už udělal spoustu změn. Osm měsíců si nekoupil nic nového a chce to vydržet minimálně celý rok. Šest let nevstoupil na palubu letadla a nebyl na exotické dovolené. V hlavě má také spoustu ekologických projektů. „Chtěl bych, aby byl v každém okrese bezzásahový les, takové plíce každého okresního města,“ zamýšlí se Klus, Rád by se také v dohledné době sešel s ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem a všechny nápady s ním probral.

Účastníme se dnes (v pátek 1. září) oficiálního startu Farmářské školy v pražské Ruzyni, jejíž jste kmotrem. Máte nějaký vztah k zemědělství?

Strašně rád se hrabu v hlíně, ale nejsem odborník. Můj vztah k půdě je vřelý a amatérský, vždycky se snažím nachomýtnout k lidem, kteří tomu rozumí a podpořit je tak, jak to umím já. Je na mě upřena pozornost reflektorů, já je můžu pootočit a posloužit něčemu, co je skutečně důležité. A Farmářskou školu za důležitou považuji, protože v dnešní době, kdy vztah k planetě zemi je poměrně zvýrazňován a lidi se tím často chlubí, je důležité, abychom se neomezili jen na slova. Pan ředitel Jiří Prachař skutečně vytvořil něco, co může přinést spokojenou budoucnost pro mnoho hektarů čtverečních naší půdy.

O „chlubení“ jste mluvil i při vašem vystoupení. Chápu to správně, že vás irituje greenwashing, neboli lakování na zeleno?

Greenwashing mě osobně samozřejmě deptá. Ale mám zkušenosti s masou lidí a vím, že když chcete změnit přístup masy, tak se musíte často spokojit s dílčími kroky. Takže se učím mít radost z toho, že se něco změní třeba jen pětiprocentně, ne hned stoprocentně. Že už se alespoň něco děje. Navíc „tlačit na pilu“ v době, která je emočně vyšponovaná, je strašně složité. Lidi jsou v napětí a stačí píchnout jehlou a může prasknout obrovský balon, který se v nás hromadí hrozně dlouho, protože těch strachů, které jsou do nás vkládány z různých stran, je hrozně moc. Tak je potřeba, aby byli volení dobří rétoři, ať už do čela států, korporací či iniciativ, protože i sebelepší myšlenka může posloužit velmi špatně, je-li nešikovně vyslovená či pojmenovaná. Lidi jsou naštvaní a potřebují jasná stanoviska a pojmenování.

Chcete tím říct, že někdy jsou zkratka či zjednodušení v pořádku, i když se teoreticky může jednat o greenwashing?

Myslím si, že jo. Greenwashing je samozřejmě zlo. Ale na druhou stranu to, že ekologie začíná být „trendy“ a že mladí lidé ji začínají vnímat jako „cool“, že mají vřelý vztah k matce zemi, řeší odkud nakupují a že chodí do sekáčů, je super. A je to i díky tomu, že do toho velké korporace, i když na můj vkus příliš pomalu, začaly šlapat. Co nám taky zbývá, vždyť už je pár vteřin po dvanácté.

Kdy jste se vlastně o environmentální témata začal zajímat?

Zajímalo mě to vždycky. Před deseti lety se mi všichni smáli, že jsem vyrazil na „RecyKlus Tour“, kdy jsem objížděl skládky a třídičky odpadů a upozorňoval jsem na problém s odpadem, že u nás trochu zamrzl v devadesátých letech. Tehdy se stal odpad artiklem pro obří kšeftování, na kterém se dá skvěle zbohatnout. A všichni mi říkali, že jsem blázen. Byl jsem taky jeden z prvních interpretů, kteří v tomto ohledu řešili i vlastní „merch“. Ten můj je primárně dělaný z recyklovaných materiálů, začali jsme spolupracovat s ekologickou značkou Stanley/Stella. Jenže jsou to drahé věci a v mojí sféře moc nefungují – lidi mě za to spíš nemají rádi, protože můj merch je prostě drahý. Ale já jsem toho názoru, že je potřeba to tlačit, protože kvalitní věci nejsou levné a to, co je levné, je vlastně strašně drahé.

Takže nakupujete málo a kvalitu?

Já mám třeba teď rok, kdy si nekupuji žádné věci, kromě hygieny a jídla. Snažím se stát pánem své mysli, protože ona je nenasytná a potřebuje mít „vše na světě“. Už mám za sebou osm měsíců a je hrozně zajímavé pozorovat, co na to říká mozek, který je navyklý si „udělat radost“. My tomu taky někdy s ženou říkáme „DZO“, „díky za odpad“. Člověk si koupí kravinu, protože byl hrozně v rauši a něco v tu chvíli potřeboval. Když už si ale člověk přeci jen něco koupí, tak je dobré investovat do toho, co je opravdu kvalitní a je jasné, jak to bylo vyrobeno, jak se to má zlikvidovat. Říkám tomu vědomý konzum. Samozřejmě, že jsem si v určitý okamžik uvědomil, že „všechno mám“, jinak bych si to nemohl dovolit říkat. Mám do čeho se oblékat, mám co jíst, mám na zahradě sekeru i kosu, tři boží děti a skvělou ženu a nic víc nepotřebuji.

Nebylo zlomovým okamžikem postavení domu?

Je pravda, že jsme se před sedmi lety přestěhovali z Prahy do Mníšku pod Brdy. Koupili jsme tam předtím sad a původně jsme plánovali, že si tam umístíme maringotku a budeme dojíždět. Nakonec jsme se do místa zamilovali, protože je kousek od lesa, sad je podmanivý a děti najednou viděly, že jablko není jen výslednice v regálu v obchodě, ale že je to celoroční proces. Tak jsme se tam nakonec usídlili. A podařilo se nám tam postavit téměř soběstačný dům, jsme energeticky skoro nezávislí, snažíme se hospodařit s vodou, seč to jde, protože Mníšek je dost na skále. S dětmi děláme každý půlrok rituál k vodní víle, abychom měli vody dost. Máme také kořenovou čističku odpadních vod, zpracováváme šedou vodu a zachycujeme dešťovku.

Jste takový umělec-aktivista. Máte pocit, že ekologičtí aktivisti to mají v Česku složité?

Já myslím, že je aktivismus a aktivismus. Často se potkávám s lidmi, kteří do vyčerpání sebe sama pomáhají druhým lidem, ale sami šťastní nejsou. Ale ono je potřeba, aby lidi, kteří pomáhají, měli vlastní vizi svého života a tu primárně naplňovali. Je spousta aktivistů, kteří se zhlédli v aktivismu samotném, protože jim pomáhá získat pocit, který je nám všem vlastní, že jsme k něčemu. Ono utvrzení ale hledají mimo sebe. Je to pak aktivismus pro aktivismus, kdy svou životní energii věnují změnám venku a uvnitř stagnují. Jejich činy pak často z tohoto důvodu dělají přesný opak kýženého, budí nesympatie vůči tématu, neboť obsah přebíjí forma. Extrém je vždycky špatně. A je to škoda, protože aktivisti přinášejí důležitá témata. Naše planeta umírá. Ale je jí to zároveň docela jedno. Ohrožené je hlavně lidstvo. Aby přežilo, musí se začít chovat k sobě lidsky. Teprve šťastní lidé mohou vytvořit šťastný svět, protože mají vizi a jsou schopni přát štěstí i druhým lidem. Čili já jsem aktivista, dost často si nalítnu, jsou to třaskavá témata.

Která třaskavá témata máte na mysli?

Třeba když jsme se snažili se ženou pomáhat syrským uprchlíkům, tak jsme narazili na to, že ty iniciativy, které jim pomáhají, mezi sebou soupeří o to, kdo víc pomůže, kdo bude první. Oslovil jsem několik zástupců organizací, co dělají totéž, svolal jsem je na jedno místo, ale oni odmítli přijít, protože se nenávidí. Chápu jejich námitky, že mají identické zdroje peněz, o které usilují. Když ale budou spolupracovat, sáhnou si podle mě na víc peněz. Navíc pomoc musí vycházet z upřímné touhy pomoci, ne z touhy po obdivu a vděku. Odměna je vždycky o egu. A je samozřejmě hodně těžké pomáhat bez ega.

V minulosti jste zmiňoval, že trpíte environmentálním žalem, jak se s ním perete?

Je součástí stresu, který na nás doléhá. I lidi, kteří popírají klimatickou změnu – a já jich znám hodně – jím trpí. Jsou dost často frustrovaní, protože cítí, že něco je špatně. Nechtějí tomu ale věřit, protože je to snazší. Já nejezdím elektroautem kvůli tomu, že bych si myslel, že elektroauto je řešení všeho. Ale vadí mi, když za mnou někdo přijde a začne si stěžovat na „lithium“ a jak se získává v Číně. Přece dál nebudeme jezdit na naftu a vyčerpávat ten vyčerpatelný zdroj, když víme, že řešení tu je. Jako se vyvíjela naftová auta, tak i elektroauto nakonec bude mít malou baterku a výdrž stovky kilometrů. Proto je potřeba v těchto citlivých envirotématech volit vhodnou rétoriku, být trpěliví, slušní, ale důrazní. Ti lidi, co hlásají „dobro“, bohužel nemají potřebu se družit a to je škoda. Protože „zlo“ je ukřičené a je slyšet a vidět víc. S žalem se ale nedá vyrovnat jinak, než že začneme jednat. Slov a idejí bylo hodně. Nesmíme se soustředit jen na to, že jsme smutní, ale třeba tady na Farmářskou školu, věnovat se lesům…

Co přesně myslíte?

Zamiloval jsem se do jednoho lesa. Když jsme točili seriál a bydleli s dcerou v karavanu, tak jsem ho objevil. Je to bezzásahová zóna, sto let na něj nikdo nesáhnul, ale lidi tam chodit mohou. Byl plný života. Chtěl bych, aby byl v každém okrese bezzásahový les, takové plíce každého okresního města. Úplně jsem se pro tu myšlenku nadchnul a chtěl bych ji probrat s ministrem Petrem Hladíkem. To je jedna věc. A druhá věc mě napadla u nás na zahradě u té kořenové čističky. Protože většina našich sousedů má lokální přípojku na odpad, přitom mají studnu. Tak jsem se selsky zamyslel nad tou věcí, že vyčerpáte vodu na svém místě, a pak ji pomocí odpadu pošlete do Prahy do čistírny. Pak se divíme, že nemáme vodu. Myslím, že nějaká „zelená“ dotace by se měla na tohle zaměřit. Mám prostě pár nápadů, které bych mu chtěl říct, když mám tu možnost.

Co děláte proto, aby environmentální žal nezasáhl i vaše malé děti? Dopadá na ně?

Nedávno jsme se bavil s dětmi o lítání do vesmíru a zamýšleli jsme se nad tím, že člověk chce dobývat vesmír do velkých dálek a vlastně pořád nevíme, co je třeba přesně na dně oceánu, neznáme tu naši planetu, jen ji těžíme. Špatně jsme si vyložili termín „udělat díru do světa“. Čili mám strach o děti v tom ohledu, aby svět spatřili takový krásný, jako je, aby nezažily jen boje o poslední zdroje. Když se ale bavím s lidmi o dvě či tři generace mladšími, tak si říkám, že to tak špatné být nemusí. To jsou třeba patnáctiletí lidé. Mají už jiný druh přemýšlení, daleko altruističtější než naše. Jsou citlivější, schopni přiznat si své slabosti, jsou víc spojení se světem. Dnes lidi hodně maskují své slabosti hrubou silou. Když člověk bude schopen svou chybu uznat a reflektovat, naděje existuje. Je škoda, že jsme to nechali zajít tak daleko. Třeba ropa. Budeme jednou hodně litovat, že jsme ji používali tímto způsobem. Přitom v roce 1920 tu Pragovka vyráběla elektroauta a vize byla, že město bude plné elektromobilů, ale my jsme šli tou jednodušší cestou a zároveň krátkozrakou.

Nechcete ministrovi rovnou říci, ať podpoří rozvoj elektromobility dotacemi?

Patnáct let jsem žil v boji s určitou částí společnosti. S růstem sociálních sítí roste i možnost lidí vám ublížit. Můžete mít sebelepší vizi, ale 80 procent času a energie strávíte tím, že stavíte štíty proti těmto otráveným hrotům. Kdybych si tedy zvolil jako téma elektromobilitu, tak bych musel věnovat strašně moc času jen tomu, abych odfiltroval tohle „zlo“. Věřím, že těch ideálů a dobrých myšlenek je už na ministerstvu na tohle téma spousta, i když jsou třeba na začátku. Třeba u nás doma to máme tak, že moje žena elektroauta „nenávidí“, připadají jí nepraktická. Protože v momentě, kdy si pořídíte bateriový vůz, musíte změnit uvažování o jízdě. Musím vědět, že teď na to můžu šlápnout, protože si to můžu dovolit, nebo naopak musím jet na dojezd. Ale nás to baví hašteřit se třeba i v rámci sociálních sítí, kdy ona to „hejtí“ a já to opěvuji. Protože to je zdravá a kultivovaná diskuse. Ale takový to „nafta je nafta, tak mě neser“, na to nejsem zvědavý.

Máte s elektromobilem jen pozitivní zážitky, nebo i nějaký negativní?

Mě nikdy nezklamal, pokaždé mě nadchne. Naučil mě jezdit „vědomě“. Jsem soutěživý typ. Nejdřív mě samozřejmě bavilo na to šlápnout, líbilo se mi, jak to vystřelí, ten letadlový efekt. Ale když jsem si zapnul statistiky na displeji, tak jsem zjistil, že to je to nejhorší, co člověk může udělat, a že sice vypadá jako frajer, z nuly na sto trumfne i sporťák, ale nevyplatí se to. Teď mě baví soutěžit sám se sebou na spotřebu. Když jedu z Mníšku, tak jedu v podstatě „připosraně“, žena se mnou strašně nerada jezdí, protože klimatizace, rádio, to neexistuje. Mám otevřená okna a jedu na spotřebu. Navíc jsem rekuperací schopný získat 14 km navíc. Tak mě baví si třeba za jízdy nabít telefon. I můj způsob jízdy se zcela proměnil. Stávám se vzorným a pozorným řidičem, už dlouho mi nepřišla pokuta za rychlost. Samozřejmě my Češi jsme zvyklí, že je každých pět kilometrů pumpa, takže je vám úplně jedno, jakým stylem jedete. U bateriového vozu, když zapnete klimatizaci, najednou vidíte, že vám dojezd klesne třeba o 40 km, a to už vás trkne.

Že byste před dovolenou nenabil, se vám nestalo?

My to máme tak, že na dlouhé cesty – třeba k mamince do Třanovic u Českého Těšína – jezdíme naftovým SUV. Máme multivan, protože jako rodina se do ničeho jiného nevlezeme. Ale když jedeme ve třech s kytaristou a manažerem do Bratislavy, tak jedeme elektromobilem. Ono taky to zázemí nabíječek není úplně rodinná záležitost. Někde na hnusném místě vede drát ze země, tím moc dětem neposloužíte. Ale za pět let to samozřejmě bude už někde jinde.

Spotřebu bateriového auta sledujete podrobně. Co spotřeba domácnosti, když máte vlastní elektřinu?

Fotovoltaiku máme asi pět let v kombinaci s tepelným čerpadlem. Naučil jsem se, že v zimě hodně fungujeme na noční proud, máme baterii se slušnou kapacitou. Tím, že máme obří prostor na ploché střeše, tak jsem schopen v ostrém létě nabít i elektromobil. Takže přes léto jezdím v podstatě s nulovými emisemi. A když nabíjím někde v terénu, tak se snažím vybírat distributory, kteří garantují v dobíječkách zelenou energii. Když v noci doma vidím, že je zapnutá varná konvice nebo kávovar, tak jdu a vypnu to, protože mě úplně irituje to světýlko. To jsou takové detaily, které dělají hodně. Je to až obsedantní. Žena se mi směje, ale respektuje to. Také jsme se snažili hodně zaměřit na izolaci domu. Když je krutá zima, topíme čerpadlem, když mrzne opravdu hodně, zatopíme k tomu jednou v krbu a dům je celý krásně vyhřátý. Taky nemáme klimatizaci, protože máme dobrou střešní izolaci. Klimatizace je fakt pro ekologii peklo.

Prý jste také úplně přestal létat, je to pravda?

Ano, přestal a samozřejmě je to komplikace. Třeba když jsme hráli na východě Slovenska, většina českých interpretů tam letěla, my jsme jeli 15 hodin autem. Teď jsem na ten závazek upřímně řečeno hodně dojel. Řeším to morálně. Na jednu stranu si za tím chci stát, na druhou to ze mě dělá trochu nepříjemného tatínka. Šest let jsem nebyl s dětmi na dovolené u moře, protože dělám přes léto. Jediný čas, kdy si můžu dovolit odjet, je leden a únor, jenže to je všude v dojezdové vzdálenosti autem či vlakem studené moře. Takže teď s tím hodně koketuji, protože děti o moře stojí, za pět let je to už se mnou nebude zajímat. Řeším si to tedy v sobě, protože se snažím být konzistentní, na druhou stranu bych to chtěl dětem dopřát.