Od roku 2025 budou mít obce povinnost sbírat odpadní textil. Je to však pro ně tak trochu past. Zatímco povinnost ukládá zákon, recyklační infrastruktura pro použitý textil a financování zdaleka připravené nejsou.
Kontejnerům na použitý textil v českých ulicích přibude za tři roky konkurence. Současné komerční a zčásti charitní sběry provozované společnostmi, jako je Diakonie Broumov, Potex, Dimatex, Kloktex či Helptex, doplní podle nového zákona o odpadech kontejnery na odpadní textil.
„Většina obcí v Česku již několik let textil běžně třídí, aniž by to bylo povinné. Převážně mají uzavřené smlouvy se společnostmi, které se touto komoditou zabývají, přičemž svoz textilu pak mají obce zdarma a neplatí ani další náklady,“ říká Alexandra Kocková, mluvčí Svazu měst a obcí České republiky.
Odhadem jde o dvě desítky firem, které mají podle odhadu ministerstva životního prostředí asi 10 tisíc kontejnerů po celé republice. Žádná evidence neexistuje, jde o komerční záležitost a záleží na domluvě s každou jednotlivou obcí.
Nová popelnice, dražší svoz
Pro obce bude extra popelnice na odpadní textil znamenat extra výdaje. Zaplatit budou muset nejen za svoz, ale i za vytřídění před recyklací, bez něhož by byl materiál neprodejný. Textilní odpad je totiž podobně jako dnes plasty – mnoho různých materiálů spojených dohromady, nezřídka u jednoho výrobku. A navrch zipy a knoflíky.
Už teď není textil z domácností pro recyklaci atraktivní. Firmy, které ji provozují, mají radši homogenní textilní zbytky z průmyslu – přádelen, tkalcoven, od výrobců oblečení. „V současnosti nabídka použitého textilu (s nulovou nebo zápornou hodnotou) převyšuje poptávku, nezanedbatelnou roli hrají náklady na dopravu a nezbytné manuální třídění,“ tvrdí Kocková. Bude proto potřeba zajistit dostatek třídících a recyklačních kapacit, které dnes chybějí.
Komerční firmy provozující kontejnery vydělávají hlavně na tom, že se oblečení dá zpeněžit. „Až třetina se dá ještě nosit, další část jde na recyklaci. Celkem jsme však schopni využít 70 až 95 procent darovaného textilu,“ říká Pavel Hendrichovský, předseda sociálního družstva Diakonie Broumov.
Komplikovaný úkrok stranou
Každá obec se podle ministerstva bude moci rozhodnout, jestli bude pokračovat v dosavadní spolupráci s komerční soukromou firmou, nebo bude k textilu přistupovat jako k odpadu. „Záleží na každé obci, jak povinnost odděleně sbírat textilní odpad v praxi zajistí… Odpad může být (určitými) operacemi vyveden z režimu odpadů a nabídnut k opětovnému použití,“ uvádí mluvčí resortu životního prostředí Ondřej Charvát. Z pohledu obcí se to zdá jako komplikovaný úkrok stranou.
Scénář, jak může vypadat za tři roky praxe, nabízí Tomáš Tykva, ředitel Asociace recyklace použitého textilu, kde je sdruženo osm sběrných firem. „Odpadářské firmy svezou za peníze daňových poplatníků (obcí) textil na jedno místo a pak jej přeprodají dál – například firmám, které jsou v naší asociaci. Tím dostanou zaplaceno dvakrát. Nám je pak zase celkem jedno, jestli textil svezeme sami, což je ekonomicky náročné, anebo jej sveze někdo za nás a my mu za to zaplatíme. Obce by to ovšem stálo něco navíc,“ uvádí.
Jako baterky a ledničky
Brusel kolem textilu našlapuje opatrně. Už v roce 2019 měl být textil zařazen mezi komodity, na které se vztahuje zpětný odběr, jehož součástí je povinný sběr. Nyní se problematika odsunula do roku 2025. Jak to celé bude financovat, když recyklace textilu z domácností není komerčně zajímavá, není jasné.
Evropská komise v dokumentu „Strategie EU pro udržitelné a oběhové textilní výrobky“ z letošního jara přislíbila, že na textil rozšíří koncept takzvané rozšířené odpovědnosti výrobců. „U tohoto konceptu už výrobci nejsou zodpovědní jen za kvalitu výrobku v době prodeje, ale i za jeho ekologickou stopu v průběhu jeho používání a když ho někdo vyhodí,“ říká Tomáš Babáček, jednatel poradenské společnosti Verdian, která se zaměřuje na udržitelnost a regulace. V Česku pomáhal například nastavit systém zpětného odběru vysloužilých pneumatik či elektrozařízení.
Rozšířená odpovědnost by znamenala, že by výrobci textilu odváděli poplatek za každý kus uvedený na trh. Ten by pokrýval náklady na sběr, třídění a recyklaci ve chvíli, kdy se výrobek stane odpadem. Organizaci by zajišťoval takzvaný kolektivní systém a výše poplatku by se odvíjela od životnosti oblečení a toho, zda je dobře recyklovatelné.
Diskuze na dva až tři roky
„Cirkulární common sense je ,znečišťovatel platí‘. Ten, kdo produkuje oblečení s velmi krátkým životním cyklem, by měl přispívat a snažit se, aby kvalita oblečení rostla a jeho parametry byly v souladu s principy cirkulární ekonomiky už ve fázi návrhu. Například zimní bunda je úplná katastrofa pro recyklaci – je tam i pět materiálů v jednom kompozitu, další nerecyklovatelné složky je třeba pracně oddělit mechanicky,“ přibližuje konzultant v oblasti cirkulární ekonomiky a textilu Štěpán Vashkevich.
Vybrané poplatky by pak podle Evropské komise měly jít i na prevenci vzniku textilního odpadu – tedy na podporu služeb, jako jsou opravy a renovace textilu a obuvi nebo na propagaci opětovného používání textilních výrobků. Pod tím se dá představit třeba second handy, bazary či swapy.
„Zavést v Česku kolektivní systémy na textil je velmi ambiciózní, je to projekt na dva až tři roky. To hlavní je stavět ho na konsenzu výrobců, obcí, zpracovatelů a dalších relevantních subjektů. A ten je třeba aktivně vytvářet, nespadne z nebe,“ říká Babáček. Podle něj to ani za současné situace v Evropě není pro nikoho priorita. Evropa čelila covidu, Brexitu a nyní válce na Ukrajině a do toho se na státy a podnikatele valí změť mnoha udržitelnostních regulací. „Tento významný krok bych radil neuspěchat a nejdřív dobře prodiskutovat se všemi, kterých se bude týkat,“ dodává.
Průměrný Čech vyhodí 13 kilo textilu ročně
Svaz měst a obcí České republiky by zavedení zpětného odběru použitého textilu formou kolektivních systémů uvítal. „Nelze jen produkovat velké množství, mnohdy nekvalitních textilních materiálů a následnou likvidaci nechat na bedrech obcí,“ podotýká Kocková.
Čeští výrobci textilu mají k zavedení rozšířené vlastní odpovědnosti výhrady. Obávají se, aby nebyli v nevýhodě oproti mimoevropské konkurenci. „Deset až dvacet procent textilního a oděvního zboží se v Česku vyrobí a 80 až 90 procent se k nám doveze z ciziny, a to většinou z asijských zemí,“ říká Jiří Česal, výkonný ředitel Asociace textilního-oděvního-kožedělného průmyslu (ATOK). Podle něj hrozí, že kvůli nákladům na různá ekologická opatření a udržitelnost textilu přestanou být čeští výrobci konkurenceschopní na evropském i na globálním trhu vůči zemím, které nic takového nemají. „Na domácím trhu by to vyřešily celní přirážky k dováženým textilním výrobkům,“ dodává Česal.
Ministerstvo životního prostředí ve statistikách z roku 2019 eviduje 3,5 kg vykázaného textilního odpadu z tuzemských domácností na osobu (35 tisíc tun), což je desetkrát víc než v roce 2010. „Desetkrát větší množství obyvatel nemáme, takže jediný důvod je nižší životnost nebo nadspotřeba,“ vyvozuje Michal Šyc, ředitel Ústavu chemických procesů AV ČR. Ten pro ministerstvo životního prostředí v rámci širšího dotačního projektu CEVOOH mapuje materiálové toky textilního odpadu u nás.
„Dalších odhadem 7,5 kg na osobu se nachází ve směsném komunálním odpadu a až 2,5 kg se sebere přes charitativní sběry,“ tvrdí Anastasia Shtukaturová, jeho kolegyně z ústavu. Dohromady tak průměrný Čech vyhodí 13 kilogramů oblečení a bytového textilu ročně.
„Chce to řešit nadspotřebu“
Podle Ústavu chemických procesů AV ČR je ve směsných popelnicích asi tři až sedm procent použitého textilu a nedá se poznat, jestli by věc neměla spíš skončit v kontejneru na tříděný textil. „Vše je kontaminované okolním odpadem. Nedá se ani poznat, jestli jde o primární, nebo sekundární znečištění. Třeba oblečení špinavé od barvy bude nepoužitelné pro recyklaci. Když tam ale někdo vyhodí tričko, které už dál nechce nosit, to by do budoucna ve směsném komunálním být nemělo,“ vysvětluje.
Podle Šyce je textilní odpad poměrně nepopsaný list i na evropské úrovni. „Ještě před pár lety se tím nikdo nezabýval. Je to vlastně nový typ odpadu a systém na to není připravený. A domnívám se, že jakékoliv zpracování bude ještě náročnější než v případě plastů vzhledem ke komplexnosti a nemožnosti identifikovat skutečné složení a vzhledem k jeho zanedbatelné ekonomické hodnotě,“ říká. „Nic jiného než trhaniny a izolační materiály se z toho nedělá. Nejenže to není ekonomické, ale ani technologicky možné – jiné metody zpracování v dnešní době prostě neexistují,“ dodává Šyc.
Zabývat se tím podle něj nicméně smysl má. Textilní průmysl patří mezi největší znečišťovatele životního prostředí – ať už z hlediska spotřeby vody nebo emisí CO2 při výrobě textilu. Navíc textil patří spolu s elektronikou ke komoditám, jejichž vyrobené množství stoupá, zatímco životnost klesá. „Než řešit problém od odpadu by bylo lepší řešit to od začátku a minimalizovat produkty, které se stávají odpadem. Je to spojené s nadspotřebou, která je dnes v Evropě všeobjímající,” dodává Šyc.
Jitka Vlková
Jitka vystudovala Mezinárodní obchod na VŠE. Od roku 2008 působila v MF Dnes, od roku 2023 píše pro Hospodářské noviny, kde má na starosti oblast týkající se daní či rozpočtu. Věnuje se odpadům a s nimi souvisejícím tématům.
