Elektromobilita proniká do firem. Pražská energetika coby obchodník s elektřinou patří k těm, které přirozeně na tento pohon přecházejí jako první. Manažer Vojtěch Fried jezdí čistě na elektřinu už tři roky. Nabíjí hlavně v práci a pochvaluje si nízké náklady na provoz a servis.
Když se vedoucí rozvoje elektromobility v Pražské energetice (PRE) poprvé setkal s bateriovým vozem, ještě ve firmě elektromobilitě nešéfoval. Postupně se ale práce a osobní záliba v elektroautech čím dál více přibližovaly. Dnes má Vojtěch Fried dva čistokrevné elektromobily – rodinný Volkswagen e-Golf a pracovní Volkswagen ID.3.
„Pro mě osobně začala elektromobilita někdy v době, kdy si PRE začalo s ideou vážněji pohrávat. Definitivní zlom přišel před třemi lety, s narozením dcery. Do porodnice jsem ještě dojel dieselovou Octavií, ale druhý den jsem začal pracovat na jejím prodeji. Od té doby je elektromobil mým jediným způsobem přepravy, tři roky jsem bezemisní,“ líčí Fried.
V PRE se těžko bateriovým vozům mohl vyhnout. Firma už kolem roku 2008 instalovala první veřejnou nabíjecí stanici, tehdy ještě pro pomalé nabíjení. O tři roky později následovala první „rychlonabíječka“.
„Tehdy elektromobilita znamenala spíše ježdění na elektrokole. První testování probíhalo v divných ‚krabičkách‘ od Citroënu a vyprávěly se napínavé historky, třeba jak zaměstnanci PRE jeli úsek Praha–Tábor a skoro dojeli,“ směje se Fried.
Následovala už nadějnější první generace testovacích Volkswagenů e-Up! s deklarovaným dojezdem 150 kilometrů. „V reálu to bylo v létě 120 a v zimě 90 kilometrů,“ říká šéf elektromobility s tím, že dnes je ve flotile PRE přes 120 bateriových vozů „čtvrté generace“ a staly se běžnou součástí provozu.
Dříve dobrodružství, dnes standard
V začátcích byla elektromobilita velké dobrodružství. Cesty po Česku se musely plánovat nad mapou. Pravděpodobnost, že se dobíjecí stanice spustí „na první dobrou“, byla velmi nízká. „Jednou jsem jel trasu Praha–Olomouc šest hodin, to bylo zhruba v roce 2016. Letos jsem ale byl dva týdny v Itálii, a bylo to úplně bez problémů,“ pochvaluje si Fried s tím, že vůz cestu umí naplánovat sám tak, aby se mu akumulátory nevybily. „Minulý týden jsem jel úsek Praha–Vídeň bez dobíjení na jeden zátah, s klimatizací, normální rychlostí a zapnutým rádiem,“ dodává.
Flotila PRE sice čítá i „plug-in“ hybridní vozy, ale čistě bateriové převládají. „Když jsem si dělal analýzy, tak z nich vyšlo, že u hybridů je až moc vysoké riziko dvojího servisu, protože je tam motor i baterie. Hybridy možná dávají smysl pro obchodní týmy, které jezdí z Prahy na Vysočinu, ale po městě se nevyplatí. „Sám denně ujedu sedm kilometrů do práce a sedm z práce. Bohatě mi stačí nabít si jednou za týden,“ říká manažer.
„Naše servisní organizace mají většinu prací po Praze, což bývá od domovních dveří k domovním dveřím a to je pro klasická spalovací auta špatně. Naopak elektromobilům to nevadí,“ vyjmenovává Fried.
Nepatří mezi vášnivé motoristy a magazíny o autech ho nikdy nezajímaly, ale vlastnosti elektromobilu ocenil. Pochvaluje si, že nemusí řadit, auto jezdí potichu a umí i prudce zrychlit. „Věřím, že lidem, kteří auta hodně sledují, to může přijít jako nuda. Otevřete kapotu a všude plasty…mně to ale vyhovuje,“ říká Fried.
Na chalupu si pořídil nabíječku
V běžném pracovním týdnu nabíjí v práci. Na chalupě si nechal udělat nabíječku, aby nemusel jezdit do vedlejší vesnice. „Nejprve jsem měl klasickou prodlužovačku a dobíjel přes noc. Samozřejmě jsem se poučil, že to nemůžete jen tak dát do ‚chalupářské‘ zásuvky, která už něco pamatuje. Letos jsem si proto raději pořídil dobíjecí stanici. Nemusím nabíjet přes noc, za tři hodiny je nabito,“ říká manažer.
Nabíječka ho i s výkopovými pracemi stála kolem 60 tisíc korun. Jeho zaměstnavatel se podle něj nyní soustřeďuje na to, aby lidem, kteří stojí o fotovoltaiku od dceřiné společnosti, firma nabízela rovnou i dobíjecí stanice.
Nejvíce si Fried pochvaluje nenáročnou údržbu. Do servisu jezdí jednou ročně a kontroluje se toho daleko méně než u vozu se spalovacím motorem. „Na pravidelné garanční prohlídce se mě ptali, jestli mi stírají stěrače, aby bylo vůbec co řešit,“ říká v nadsázce.
Komplikaci zažil jen jednou, když mu kuna překousala kabely od baterie k zapalování. „Tehdy jsem pochopil, jaká zbytečná panika z požáru elektroauta doprovází. Vzali mě až ve čtvrtém servisu, ale nakonec to bylo hotové za pět minut,“ popisuje. Obecně je podle něj zatím síť servisů nedostatečná. Ty neautorizované, kde se ujmou elektrovozu či hybridu, zná v Praze jen dva.
Porodní bolesti nového odvětví
Potěšující jsou podle Frieda nízké provozní náklady. Jde jak o méně nákladný servis, tak levnější „palivo“, i když on vzhledem ke svému zaměstnání není běžný uživatel. Náhrady se v PRE účtují na základě vyhlášky, což je podle něj nejlepší. Jediná doba, kdy vyhláška nestíhala držet tempo s dobou, byla během energetické krize.
„Nemusíte ukazovat faktury z chalupy a sdílet to s účtárnou, je to tak výhodnější. Další dobrý způsob, i když spíše novější, je získávat údaje o cestách přímo z řídicí jednotky vozu. Ta data se pak snáze párují s účtenkami,“ popisuje.
„Obecně je to jako každá nová věc problematické, v zavedeném účetním systému se běžně setkáte s tím, že zaměstnanci nevědí, jak se účtuje elektřina jako palivo. Je to ale podobné, jako když se zaváděly datové tarify. Jsou to takové porodní bolesti nového odvětví,“ dodává Fried.
Že by se v práci stála fronta na nabíječky, nehrozí. V PRE mají pro každý elektromobil vlastní dobíjecí bod. Problém vidí Fried spíše v tom, že nováčci mohou tápat s užíváním venkovních nabíječek. Při nástupu mají tedy za úkol si vyzkoušet i nabíjení u konkurence.
„Dřív se dobíjecí stanice stavěly, kde to šlo. Dnes se místa zlepšují. My stavíme primárně u obchodních domů, na čerpacích stanicích nebo na sídlištích, kde počítáme do budoucna s rostoucí poptávkou,“ říká Fried. Budoucnost elektromobility z pohledu materiálů vidí v recyklaci baterií. „Nechápu, proč vlády s elektromobilitou přešlapují na místě. Je jasné, že je to trend, automobilky už zpátečku nevezmou,“ tvrdí.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
