Recyklace plastů je jednou z hlavních cest, jak snižovat množství odpadu i uhlíkovou stopu. Přidávání recyklátu do nových výrobků nicméně není bez rizika. Některé plasty totiž obsahují problematické, nebo dokonce toxické látky.
I když Evropská unie postupně omezuje problematické chemikálie, plasty v oběhu stále obsahují řadu toxických přísad. Do žlutých kontejnerů se tak dostává i několik let starý odpad, který může obsahovat zakázané látky.
Plastové části staré elektroniky, kusy problematické podlahové krytiny PVC, která obsahuje různé toxické změkčovače, nebo zahradní nábytek s UV stabilizátory. Některé látky ve zmíněných výrobcích jsou zakázané na úrovni států, jiné i mezinárodními úmluvami a patří mezi ně třeba bisfenol A (BPA), kadmium, benzen, bromované zpomalovače hoření, ftaláty, olovo, cín, antimon nebo různé těkavé organické látky.
Třídění nezachytí vše
„Kvůli nedostatečné regulaci se k nám z asijských trhů mohou dostat výrobky z černého plastu, původem z elektroniky, třeba hračky nebo i sponky do vlasů, které obsahují zakázané zpomalovače hoření, které už normálně do výrobků vstupovat nemohou, ale dostávají se tam kvůli recyklaci,“ tvrdí Jitka Straková, odbornice na toxické látky ve spotřebním zboží a v odpadech ze spolku Arnika.
„Nechceme tím říkat, že recyklace je špatná věc. Ale ve chvíli, kdy chemické látky vstoupí tímto způsobem do produktů, ztrácíme nad nimi kontrolu,“ dodává Straková. Apeluje přitom na to, aby se na všech úrovních aplikoval přístup „předběžné opatrnosti“.
Na třídicích linkách se přitom nedají oddělit všechny typy plastů. Například Pražské služby předávají odběratelům jednotlivé vytříděné druhy plastů, jako je PET, HDPE, LDPE nebo PP. Ti materiál dočistí a nadrtí. Nadrcený potom míří k dalšímu zpracování do výroby v podobě recyklátu.
„Nechtěný a dále nerecyklovatelný materiál putuje jako takzvaný výmět na výrobu tuhého alternativního paliva. Nicméně i tady mají odběratelé své požadavky na složení, například velmi nízký podíl PVC,“ vysvětluje mluvčí Pražských služeb Alexandr Komarnický.
„Objemný odpad, jako je zahradní nábytek nebo linoleum, se rozdělí na spalitelný a nespalitelný. Ten spalitelný je dále energeticky využitelný, ten nespalitelný pak míří obecně řečeno na skládku v rámci legislativních norem,“ dodává Komarnický.
Pozor na „anonymní drť“
Podle zdroje z firmy zabývající se výrobou ramínek, přepravek na maso či košíků pro supermarkety, je v oběhu tolik plastů, že ho vůbec nenapadá, jak by se situace měla řešit. „My pro výrobky používáme deset až padesát procent recyklátu, zbytek je původní surovina. Recyklát ale máme pod kontrolou, protože se jedná o zbytky z naší výroby. Následně pak musejí výrobky projít atesty. Pokud se jedná o talíř, který má přijít do styku s potravinou, testuje se 14 dní a pak se zjišťuje, jestli materiál do potraviny migruje,“ přibližuje zdroj z branže, který si nepřál zveřejnit své jméno.
Pokud si výrobce nakoupí „anonymní“ drť nebo granulát, zvyšuje se riziko, že škodliviny přejdou do výrobku. „Každý stát má na své výrobce požadavky. V Česku nebo v Německu jsou dokonce docela přísné, zejména v kontextu hraček, potravinářských obalů nebo produktů pro zdravotnictví,“ říká. Zejména se testuje přítomnost těžkých kovů.
Nezisková organizace Arnika objevila například v obalech či hrncích na nápoje rizikové UV stabilizátory. V řetězci Lidl se jednalo o obal na humus pod značkou Chef select, který obsahoval stabilizátor UV 326. „Máme potvrzeno od dodavatele, že UV stabilizátory v obalu tohoto produktu nepoužíváme. Jednak proto, že produkt má být skladován v chladu, nemá být vystaven slunečnímu záření a má krátkou dobu expirace. Pokud byly stabilizátory v obale nalezeny, tak z toho důvodu, že obal obsahuje recyklát (rPET) a je možné, že tyto původní obaly stabilizátory obsahovaly. Předpokládáme ale, že množství stabilizátorů nalezených v tomto produktu je v limitu povoleném zákonem,“ sdělila vedoucí firemní komunikace Lidl Eliška Froschová Stehlíková.
Ideální je jeden plast na všechno
Firma Puruplast vyrábí z recyklátu zahradní kompostéry nebo dlažbu a také obchoduje s drtěmi a granuláty. Podle jednatele Jiřího Janíka bere plastové odpady z třídíren komunálního odpadu nebo od producentů z továren. Zájem mají především o vysokohustotní polyethylen, což jsou různé fólie, sáčky či kelímky.
„Na dokonalou separaci zařízeni nejsme, materiál jen dotřiďujeme. Z lepšího vyrobíme granulát pro další uplatnění v plastikářském průmyslu a horší část materiálu využijeme do vlastních výrobků, jako je zatravňovací dlažba,“ líčí Janík.
Výrobci, kteří recyklát do svých produktů přidávají, podle něj mohou laboratorními testy ověřit, že je kvalita granulátu dobrá. V případě fólií, které vstupují do jeho produkce, je ale prý riziko minimální. „Pokud máme nového dodavatele, který prohlásí, že má takové či makové plasty, tak je zkoumáme, než je začneme odebírat,“ popisuje.
Janíkovi se nelíbí, že s ohledem na vysoké ceny energií už není recyklát v porovnání s primární surovinou finančně tak atraktivní. „Energeticky to není úplně nenáročné a ceny energií nám výrazně komplikují život. Materiál trochu ztrácí své kouzlo,“ připouští jednatel Puruplastu.
Podle Strakové je potřeba změnit design obalů a výrobků, aby byly z jednoho druhu plastu a daly se dobře recyklovat. EU se tímto směrem ubírá, ale přístup zbytku světa je vlažnější. Straková si proto hodně slibuje i od globální úmluvy regulující celosvětové znečištění plasty. Na osobní úrovni doporučuje dívat se po kvalitních evropských výrobcích a nekupovat „bezejmenné“ věci.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
