Prší méně často, ale intenzivněji. Města na takový příval nejsou připravená, takže voda často teče z chodníků přímo do kanalizace, kde se spojuje se splašky z domácností. Vše pak správci systému v rámci takzvaného odlehčování upouštějí do vodních toků. Nejšpinavější voda je pod velkými městy.
Hydrobiolog Jindřich Duras ze státního podniku Povodí Vltavy se už od roku 2017 s několika kolegy brodí při deštích řekami a odebírá vzorky, aby veřejnost, samosprávy, politiky i ostatní vodohospodáře přesvědčil o tom, že města negativně ovlivňují kvalitu vod v řekách. Špatné hospodaření s dešťovou vodou, nedostatek retenčních nádrží a zastaralé kanalizační soustavy jsou podle něj důvodem, proč se kvalita povrchových vod nelepší.
„Začal jsem s tím, protože jsem si všímal, že kvalita čistíren v Česku se významně zlepšovala, ale sinic v přehradách a jezech neubývalo,“ vysvětluje Duras první impuls.
Aby se systém nepřehltil a splašky se z potrubí nevyvalily na silnici, jsou na kanalizaci umístěny takzvané odlehčovací komory. Část nevábné směsi se pošle do čistírny odpadních vod a část se takzvaně odlehčí do nejbližší řeky, potoka nebo rybníku. „To znamená vypustí obvykle bez jakéhokoli čištění, tedy i se zbytky toaletního papíru, vlhčených ubrousků a dalších věcí, které se zdráhám jmenovat, ale podél městského potoka bývají běžně k vidění,“ líčí Duras.
Patrné jsou i kusové exkrementy nebo zbytky jídla. Především jsou to ale „přísady“, které tolik vidět nejsou: bakterie a viry, zbytky léčiv, domácí chemické přípravky či sloučeniny fosforu, které se dávají do přímé souvislosti s růstem sinicových vodních květů ve stojatých vodách. Duras má svá tvrzení podložena už několika měřeními. Například na Drnovém potoce pod městem Klatovy naměřil alarmující hodnoty všech znečišťujících látek, včetně bakterií.
Ministerstvo životního prostředí se snaží situaci na řekách zlepšit mimo jiné mapováním výpustí. Letos na jaře proběhl pilotní projekt na Labi, při němž Povodí Labe prozkoumalo 35 kilometrů. Cílem je vybudovat digitální registr pro celou republiku, nicméně zmapování 16 tisíc kilometrů významných vodních toků a 87 tisíc kilometrů drobných vodních toků nějakou dobu potrvá.
Masakr na Opavě
Že je s vodními toky něco špatně, lze zjistit i bez odebraných vzorků. „Pro rybáře jsou viditelným indikátorem znečištění vody všechny předměty, které se z odlehčovací stoky vypláchnou a nám se zachycují na háčky. Jde především o různé netkané textilie – vlhčené ubrousky a vložky. A prakticky se tomu nelze vyhnout, protože tyto předměty ulpívají na dně koryta řeky a rybáři je chytají celkem běžně, nejen po dešti,“ vypráví rybář Jaroslav Dvořák, který má čerstvé zkušenosti z okolí Českých Budějovic nebo z Opavy.
„Na Opavě je to masakr. Ubrousky jsou u břehů, na dnu, po celém regulovaném toku,“ popisuje Dvořák s tím, že vyhnout se znečištění při rybaření v tuzemsku prakticky nelze. „Když opomenu hygienickou stránku věci, kdy se musíme těchto kontaminovaných věcí dotýkat a stahovat je z háčků, tak pak je i otázka, jestli některé ulovené ryby konzumovat,“ říká Dvořák.
Rybářské organizace podle něj řeší spíše lokální havárie, než že by se věcí zabývaly na republikové úrovni. „Nejlepší by bylo, kdyby to lidi do záchodů vůbec nesplachovali. Alespoň bychom se zbavili těch mechanických nečistot,“ přeje si rybář.
„Lepší“ města si poradí se dvěma milimetry srážek
Města začínají podle Durase „odlehčovat“ obvykle ve chvíli, kdy spadne více než jeden milimetr srážek, ta s „lepší“ kanalizací si poradí i se dvěma milimetry. „V Klatovech jsme zachytili epizodu, kdy spadlo během dvou hodin 3,3 milimetru srážek. Vyrazili jsme, chytli jsme začátek a naměřili vysokou dávku znečištění. Přitom Plzeň má jediný nenahraditelný zdroj vody Úhlavu, na níž leží i Klatovy. Je prima, že v Úhlavě nad Plzní – v Hradišti – je zákaz koupání, ale masivní znečišťování za deště nikdo neřeší,“ zlobí se vědec.
„Někdy mi připadá, že žijeme v několika paralelních světech. Nemůžeme vyvézt žumpu na pole, protože by došlo k bakteriologickému ohrožení povrchové a podzemní vody, ale čerstvé výkaly rovnou do řeky si pouštíme bez mrknutí oka,“ shrnuje.
Podle mluvčí Vodárny Plzeň Dany Veselé je Úhlava pouze zdrojem surové vody pro úpravnu vody Homolka, ve které se před dodáním do vodovodní sítě složitým a náročným způsobem upravuje. „Pitná voda, která je z ÚV Homolka dodávána do vodovodní sítě pro veřejnou potřebu, plní veškeré jakostní ukazatele a limity stanovené příslušnou legislativou pro pitnou vodu,“ sdělila Veselá.
Některé komory přetékají i bez deště
Problémem je kromě intenzivních dešťů skutečnost, že v řekách ubývá vody. V létě je průtok na minimu a při dešti vodu hladově hltá okolní příroda. Z měst ale voda rychle odtéká, kanály odlehčují a koncentrované znečištění se v řekách a potocích naředí jen velmi málo. Zejména ve stojaté vodě nad jezy, kde se voda za sucha dlouho zdrží, se kyslík v důsledku bakteriálního rozkladu organického znečištění spotřebuje během několika málo hodin a podle Durase se pak nelze divit, že se setkáváme s úhyny ryb. Méně se mluví o úhynu škeblí, larev jepic či chrostíků.
Obavy o kvalitu vod sdílejí s Durasem akademici z Českého vysokého učení technického (ČVUT). Například Fakulta stavební zkoumá nejen samotné znečištění, ale také technickou stránku věci.
„Co se týče odlehčovacích komor, mají jasně negativní vliv na povrchové vody. Když pominu splašky, tak srážková voda, které je má ředit, je vlastně sama o sobě do určité míry znečištěná. Jedná se o výplach znečištěné atmosféry nebo oplach městských ploch, který je kontaminovaný například částicemi mikroplastů a těžkými kovy tvořenými oděrem pneumatik, korozí okapů, emisemi. Ve splaškové vodě je zase fosfor a dusík či mikropolutanty – hormony, léky a další věci. Opravdu se nedá říci, že ředíme znečištěné čistým. Navíc jsou některé komory v tristním stavu. Viděl jsem i takové, které přepadaly i za bezdeštného období,“ popisuje David Stránský z ČVUT.
Komor je v Česku kolem sedmi tisíc. Jako pozitivní Stránský vnímá, že v roce 2019 byly odlehčené vody zařazeny mezi odpadní vody. „Nicméně následně měla přijít regulace odlehčovacích komor, kontrola jejich funkce a provozu. A ta je zatím velmi omezená, diplomaticky řečeno,“ dodává.
Praha i Brno jsou na tom vcelku dobře
Oslovení experti si myslí, že zadržování vody a proces odlehčování se daří poměrně dobře v Praze či v Brně. Podle inženýrky Hany Rosypalové z Pražské vodohospodářské společnosti je v Praze jednotná kanalizační soustava, vyjma okrajových sídlišť a městských částí. Srážkové vody se tak odvádějí spolu se splašky a oddělují se v odlehčovacích komorách.
„Odlehčovací komory mají v souladu s vodoprávním povolením stanovaný poměr ředění splaškových vod ku srážkovým vodám. Například do Vltavy je to 1:1, na menších tocích musí být splašky v poměru ke srážkové vodě minimálně v poměru 1:4. Správce a provozovatel stokového systému kontroluje dodržení stanoveného poměru splašků a dešťové vody pravidelně tak, aby byl v souladu s povolením a platným kanalizačním řádem,“ popisuje Rosypalová.
I Rosypalová si myslí, že situaci mohou výrazně zlepšit retenční nádrže, ve kterých se odlehčená voda zachytí hlavně během prvního splachu při dešti. Postupně se pak odvádí zpět do stoky a přivádí se k čištění na čistírně odpadních vod. Retenční nádrž je nově v Praze vybudována například u odlehčovací komory v Karlíně, další je při ulici Za Arielem v Michli. Připravuje se například retenční nádrž v Horních Počernicích a při ulici Voctářova v Libni.
„Do vodního toku se znečištění dostává i splachy z komunikací, nezpevněných ploch a polí. Odlehčení není tedy jediný zdroj znečištění vodního toku,“ doplňuje Rosypalová.
Všechna voda od metronomu
Vedoucí oddělení environmentálních projektů a specialistka adaptace změn klimatu z Magistrátu hlavního města Prahy Tereza Líbová říká, že se Praha drží principu zadržet co nejvíce dešťové vody v místě dopadu. Proto vytvořila Standard hospodaření se srážkovou vodou, který je závazný pro stavby a investice ze strany hlavního města a městských organizací.
„Soukromníky nemůžeme nutit, ale podařilo se nám některé technické požadavky Standardu propsat do navrhované technické novely Pražských stavebních předpisů. V současné době, když stavíte něco na území Prahy, je povolen maximální odtok dešťových vod 10 litrů za sekundu z jednoho hektaru pozemku. My nyní navrhujeme maximální odtok tři litry za sekundu, aby bylo zadrženo více vody na ploše pozemku,“ uvádí Líbová.
Jako příklady úspěšných adaptačních opatření pro zadržení vody z poslední doby Líbová zmiňuje úpravu povrchů na Výstavišti Praha z asfaltových na štěpkové či mlatové. „Nejnovějším projektem je nová letenská vodní nádrž, do níž má být z celého prostoru kolem metronomu voda sváděna při dešti,“ uvádí Líbová.
Stát budování kanalizace nedotuje
S jednotným systémem stoky si musejí poradit i v Třeboni. „Zjišťujeme, že významným zdrojem balastních vod jsou srážkové vody ze silničních komunikací zaústěné vpustí do jednotné kanalizace. Vedle výrazných objemů vody, dochází i k splavování mechanických nečistot, a tím k zanášení kanalizace. Bylo by vhodné tyto vody odklonit například zaústěním do dešťové kanalizace případně do retenčních nádrží,“ říká místostarostka Jana Grammetbauerová.
Podle ní Třeboň při každé rekonstrukci ulic odděluje splaškovou a dešťovou kanalizaci. Zvláště složitá je situace v centru města, které je kulturní památkou.
„V loňském roce byla dokončena stavba kanalizace a Čistírny odpadních vod Branná v částce 100 milionů korun, i zde byla oddělena dešťová kanalizace. V letošním roce se dokončuje kanalizace v místní části Gigant ve výši zhruba osmi milionů, také s oddělením dešťové kanalizační sítě. Stát bohužel budování nové sítě dešťové kanalizace nijak dotačně nepodporuje,“ podotýká Grammetbauerová.
Ředitel a člen představenstva Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK) Vilém Žák upozorňuje, že odlehčování kanalizace ve stoce zajišťuje bezpečný průtok. „Kdyby takové zařízení nebylo ve stokové síti osazeno, mohlo by docházet k destrukci potrubí, nebo k ‚vypláchnutí‘ čistírny odpadních vod, a tím k jejímu vyřazení z provozu. Opětovné naběhnutí biologické části čistírny odpadních vod přitom může trvat i týdny, během kterých čistírna funguje jen velmi omezeně,“ sdělil Žák.
Vedle stavby retenčních nádrží a modro-zelené infrastruktury (např. zelné střechy) ve městech by zástupce SOVAK uvítal zrušení výjimek při zpoplatnění odvádění srážkových vod do kanalizace. „Stát před časem stanovil seznam organizací, které jsou zproštěny povinnosti platit stočné za povrchovou vodu odtékající do veřejné kanalizační sítě. Jednak je takový systém nespravedlivý, ale co je mnohem důležitější, nemotivuje k realizaci řešení, s jejichž pomocí by dešťová voda zůstávala v krajině a neodtékala rychle kanalizačním systémem do vodního toku,“ shrnuje Žák.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
