Slony odděluje od lidí včelami a chystá se spravovat rezervaci. Český ochránce africké přírody

Snaží se zlepšit vztahy mezi lidmi a slony, spolupracuje na odhalování ilegálního obchodu se slonovinou a teď má v plánu šéfovat rezervaci v Kongu. Arthur F. Sniegon přitom pochází z Třince. O něm a jeho působení v Kongu prostřednictvím tuzemské organizace Save-Elephants právě vznikl dokument The Elephangelist.

„Největší odměnou je vidět zvířata v přírodě a mít důvod vědět, že jsme k tomu přispěli,“ říká. V Konžské republice by rád spravoval Réserve de faune de Tsoulou, která leží asi čtyři sta kilometrů západně od hlavního města Brazzaville.

Aktivně se ochraně slonů věnujete deset let. Jak ta léta hodnotíte?

Pokud se zaměřím na jednotlivosti, tak se mnohé povedlo. Oceňuji zejména to, že jsme často s málem prostředků mohli být užiteční tam, kde to sehrálo velkou roli. Ať už to byly psí projekty, vyšetřování obchodů se slonovinou, včelí bariéry, sítě úlů, které chrání zemědělská pole před slony. Dost často jsme s nesrovnatelně nižšími prostředky, než mají velké profesionální organizace, dokázali něco nastartovat, a to třeba i dlouhodobě. Pořád se nám ale nepodařilo překlenout hranici malého projektu. Na jednu stranu je to dobře, na druhou stranu ne, protože když ty věci umíme a víme, jak na to, tak je škoda nemít možnost to znásobit. Teď to ale vypadá, že po těch deseti letech se začíná zúročovat to, co jsme budovali – ať už to jsou diplomatické vztahy nebo spolupráce s partnery. Po letech tak stojíme před možností řešení dílčích problémů na jedné ploše chráněné zóny.

Vaším cílem je nyní získat mandát na ochranu konžské rezervace Tsoulou. Čím je důležitá?

Toto území je ohroženo rozrůstáním lidských sídel a je už nějakým způsobem poškozeno. Pokud budeme čekat moc dlouho, tak přijde o svou současnou míru biodiverzity.

Tsoulou chcete převzít od konžské vlády. V jaké fázi jsou jednání?

Zatím vyjednáváme v obecnější rovině. Za čtrnáct dní máme plánovanou společnou misi s konžským ministerstvem životního prostředí a budeme se společně bavit o konkrétních krocích. Nyní je potřeba oblast lépe poznat sledováním zvířat, komunikací s místními lidmi, kteří žijí v rezervaci nebo na její hranici, a s různými partnery.

Jak by ochrana rezervace měla vypadat?

Měla by v ní fungovat protipytlácká opatření, bude v ní možnost zaměstnat lidi v nějakém lepším odvětví, zaměříme se i na monitoring a výzkum a rozvoj ekoturismu – hlavně domácího zaměřeného na obyvatele Konga. Chceme totiž zároveň působit osvětově a ukázat domácímu publiku krásu jejich vlastní země, protože tolik příležitostí k tomu v tuto chvíli nemají. Ochrana přírody je tam dost podceňovaná. Ne jako v Keni, kde jsou na svá zvířata a přírodu národně hrdí. V Kongu jedinou zvěří, kterou děti vidí, jsou často opice na talíři. To bychom rádi změnili.

Máte v tomto směru od konžeského státu dostatek podpory?

Velké procento konžského území je vyhlášené jako chráněné území různého typu, ale ne všude se to daří naplňovat i v reálu. Na papíře to ale je. Zároveň v Kongu dlouhodobě a úspěšně fungují spolupráce mezi konžskou stranou a mezinárodními neziskovými organizacemi, třeba při správě národních parků. My chceme jít tímto směrem a konžská vláda je tomu nakloněná. Oni sami to kapacitně nezvládají a jsou si toho vědomi.

Před deseti lety jste natáčel svá dobrodružství sám a vznikl z toho dokument Zde jsou sloni. Nyní někdo točil dokument o vás a vznikl snímek The Elephangelist. Jaké bylo natáčení?

Kameru jsem držel před deseti lety v ruce poprvé a teď za mnou přijeli čtyři kluci, profíci, z nichž jeden je zkušený harcovník, režisér a zároveň kameraman, zároveň pilot dronu. Další je wildlife fotograf a dva kluci, kteří mají na svědomí vše produkční, mediální a je s nimi radost spolupracovat. Nabídli mi svou pomoc, tak jsme se rozhodli film postavit na Tsoulou. Kluci se mnou strávili dva týdny v terénu a osud nám byl nakloněn, takže se nám vyhýbaly větší problémy a měli jsme i štěstí na pěkné momenty. Věřím, že ten krátkometrážní film, který vznikl, ten problém představí a vyzve lidi ke spoluúčasti nebo třeba spolupráci.

Kdy jste se rozhodl jít za slony a věnovat se jim po zbytek života?

Po zkušenosti z přírodní saliny Dzanga Bai v chráněném území ve Středoafrické republice. Tam jsem viděl slony spokojené v přirozeném prostředí. Na jedné straně tu byl tento pozitivní dojem a zároveň zvěsti o obrovském pytláctví v severním Kamerunu. Tehdy tam během jednoho roku zabili několik stovek slonů. Připadalo mi to jako taková hrůza a nespravedlnost, že jsem se s tím rozhodl něco dělat.

A tak tedy vznikla vaše organizace Save-Elephants?

Ano. I díky podpoře rodiny a tehdejších přátel, kteří se mnou založili v roce 2012 jádro organizace Save-Elephants od roku 2013 a 2014 podporujeme některé projekty a iniciativy ve střední Africe. Zkoušíme novátorská nebo neběžná řešení, ověřujeme je a cílem je předat je do rukou místních lidí nebo našich partnerů. Takový byl třeba projekt detekčních psů, úplně první jednotky svého druhu ve střední Africe, nebo řešení konfliktů mezi slony a lidmi pomocí včelích bariér. Ve východní Africe to sice dělali už dříve, ale ve střední včely do té doby nikdo nevyzkoušel ani nepropagoval.

Zmiňujete konflikty mezi lidmi a slony. V čem je vztah slonů a vesničanů v Kongu komplikovaný?

Třecích ploch je spousta. Zemědělské plochy jsou přirozeně zdrojem potravy i pro slony. V této části Afriky přitom hospodaří hlavně soukromí malorolníci, takže zničené pole představuje existenční problém. Nepředstavujme si žádnou velkou firmu, která by měla stovky nebo tisíce hektarů polí. Sloni sice pole nikdy nezničí úplně, ale už jen to, že tam projdou, může pro lidi znamenat ztráty v desítkách procent úrody.

Další věcí je infrastruktura. Budovy, silnice, železnice, ropovody – tyto stavby představují pro slony větší či menší problém a ovlivňuje to jejich chování, protože jim to narušuje přirozené koridory. Hlavní třecí plochou je ale cílený lov.

Cíleným lovem myslíte pytláctví?

Lov může proběhnout cíleně i ze strany vesničanů v nějaké odvetě za způsobené škody nebo k ochraně polí tak, že slona zraní, což pak vyústí v jeho smrt. Cíleným lovem ale opravdu myslím zejména pytláctví zaměřené na slonovinu. Lovcem pak většinou není vesničan. Jde o lov, ke kterému je potřeba mít zbraň a munici. Asi trochu i dobrodružného ducha, protože je to nebezpečná a ilegální činnost. Riziko vám hrozí ze strany slona i ozbrojených složek. Pytláků slonů je sice poměrně málo, ale skupina, ze které se mohou rekrutovat, je široká i kvůli chudobě a často nevzdělanosti.

Kdo je tedy pytlák?

V regionu, kde se pohybuji, jsou dvě hlavní modelové situace. Na severu v Čadu nebo severním Kamerunu jsou to v posledních letech větší mezinárodní skupiny profesionalizovaných pytláků až polovojensky organizovaných jednotek. Ty se soustředí opravdu jen na slony a bývá to jejich hlavní obživa. Naopak v konžské pánvi je ta skupina většinou jiná – i tam sice pytláci ze severu mohou na určitých místech zasahovat, ale pytlákem je v této oblasti většinou člověk z místní vesnice, který se může živit i něčím jiným. Nemusí to být nutně profesionální pytlák slonů, i když se do něj později může vyprofilovat. Často je to ale člověk, který operuje ve svém bližším okolí, žije doma se svou rodinou a chodí na výpravy. Tito lidé jsou ve vztahu ke slonům nebezpeční, ale ve vztahu k lidem a ke strážcům parku jsou obvykle nebezpeční méně než „profi pytláci“ odněkud zdaleka.

Uživí je pytlačení? V dokumentu, který jste natáčel před deseti lety, místní pytlák vyprávěl, že za slona dostane v přepočtu tisíc korun.

Lov slonů se lidem vyplatí, proto probíhá. V čase, prostoru a regionech se to liší a reflektuje to jak cenu slonoviny na mezinárodním trhu, tak některé socioekonomické fenomény v dané oblasti. Například zmíněný pytlák byl z etnika pygmejů, kteří se nevyznají dobře ve světě peněz a dost často jsou majoritními Afričany vykořisťováni nebo jinak využíváni. Jejich výdělek má uspokojit jejich aktuální potřebu, něco málo si koupí a tím to končí. Pro život lovců-sběračů je to taková historicky přirozená záležitost, takže se jim to mírně vyplatí, ale není to žádné terno. Profesionálním pytlákům na severu asi tolik ne. A pytláků, kteří by na tom vydělali nějaký balík, asi moc není.

Kdo na tom tedy vydělává?

Překupníci, kteří často poměrně levně slonovinu vykoupí a velmi draho ji dokážou prodat na mezinárodní trh nebo dalšímu zprostředkovateli. Slonovina ve střední Africe ji většinou ve dvou krocích od pytláka opouští a v dnešní době míří převážně do Asie.

Jsme tedy svědky i vykořisťování?

V případě pygmejských lovců je to do určité míry vykořisťování, i když to většinou není tak, že by k tomu byli explicitně nuceni. Jejich situace je často taková, že třeba někomu něco dluží a navíc umějí lovit. Nepřijde jim strašné zastřelit nějaké zvíře, protože je to jejich tradiční život. Je to spíše výsledkem celospolečenských faktorů, kdy zkrátka nefunguje celý systém, kdy by měl člověk nějaké jistoty, pojištění, právo na vzdělání… Lidé se tak živí jakkoliv. Asi kdyby fungovala lepší společnost, větší osvěta, tak by do toho problému nemohla spadnout tak široká skupina lidí. Bohužel střední Afrika patří s výjimkou Gabonu dlouhodobě k těm nejzkorumpovanějším, často i velmi nebezpečným zemím. Lidé se tam nemohou spoléhat na stát. Spoléhají se tak jen na sebe, takže je to pro ně těžká situace.

Jaká jsou aktuální čísla poklesu populace slonů? Někdy se uvádí že každých patnáct minut je zabit jeden.

Číslo jednoho slona za každých patnáct minut je asi nadsazené, protože těch slonů už tolik nezbývá. Navíc tam, kde jich ještě zbývá hodně – jako v Botswaně nebo Zimbabwe – se neloví tak masově, populace je stabilizovaná a třeba i mírně roste. V západní Africe, střední Africe a části východní Afriky jsou však sloni stále pod obrovským tlakem. Celoafrické průzkumy, které ukazují souhrnné číslo, vypadají velmi špatně. U pralesních slonů klesla populace od roku 2002 až 2011 o 62 procent a zmizeli z 30 procent území. U savanových slonů sčítání Great Elephant Census z let 2007 až 2014, kdy byli počítáni ze vzduchu napříč Afrikou, ukazuje jejich pokles zhruba o 30 procent.

Jaká je historie lovu slonů?

Sloni se lovili od nepaměti. Podle archeologických nálezů kamkoliv člověk přišel, tak se začal specializovat nejdříve na velká zvířat a sloni určitě nebyli výjimkou. Na druhou stranu se lidé vyvinuli v Africe, takže se tamní zvířata přizpůsobila lidskému způsobu lovu a dokázala přežít, zatímco jinde, kam jsme jako lidstvo přišli, tak jsme je často vybili rychle. Zhruba do 19. století ale lov slonů nebyl jednoduchý. Od 19. století a zejména pak ve 20. století došlo na střelné zbraně, buď zaměřené přímo na lov slonů nebo sloužící v různých válkách. A s puškami a samopaly přišlo i obrovské pytláctví. Slonovinu například ještě v 70. letech 20. století hodně kupoval Západ, byly to desítky tun slonoviny do každé z větších západních zemí za rok. S tím, jak klesala poptávka po slonovině na Západě kvůli regulacím i negativní kampani, o to rychleji se pak zvedala role Číny, Japonska a v dnešní době i Vietnamu. Tam sice také různé kampaně a regulace probíhají, ale očividně to stále není dostatečné.

Co říkáte na poslední vývoj v Zimbabwe, Namibii a Botswaně, kde se lov slonů znovu legalizuje?

Těmto státům je s výjimkou Zimbabwe nutno přiznat, že populace slonů jsou v nich místy příliš velké na to, aby mohly fungovat s lidmi. Některé oblasti jsou kvůli slonům pod velkým tlakem. Chápu, že to státy chtějí řešit kontrolovaným lovem, a to i v Botswaně, která se profiluje jako zelená země a je na špici ochrany přírody a ekoturismu. Nechci to hodnotit úplně jednoznačně, protože v rovině managementu státu bez ohledu na další faktory je to pochopitelné.

Sloni jsou ale výjimečně inteligentní a sociální zvířata. Země sice deklarují, že v momentě, kdy je chtějí zabít, tak to dělají co nejčistěji a zabijí celé stádo najednou, aby je nestresovali. To je ale brutální, takže se mi to nelíbí i z tohoto důvodu. Druhé nebezpečí je pak negativní precedens, který mohou použít jiné státy v Africe, které by rády slonovinu zpeněžily.

Věnujete se nadále i tomu, že děláte „volavku“ mezi překupníky?

Neustále mám kontakty na úrovni překupníků nebo informátory, zároveň to ale není a nebylo gró naší práce. Vždy to bylo tak, že když se nějaká příležitost naskytla, tak jsem se jí držel a snažili jsme se to dotáhnout až do zatčení. Teď máme třeba rozpracovaný jeden případ v Kongu s obchodováním s lidoopími hlavami a zároveň je tam i někdo se slonovinou. Tomu ale dávám čas, protože jsem se naučil, že je dobré netlačit na pilu. Jakmile bychom však měli možnost převzít chráněné území, tak tam tyto aktivity znásobíme A to už nebude nutně stát na mně, ale budou tam lidé, kteří se sběru těchto informací budou cíleně věnovat.

Ve svém dokumentu před deseti lety jste uvedl, že jste měl třikrát malárii. Vaše práce je navíc nebezpečná z mnoha dalších důvodů. Co vás motivuje pokračovat?

Teď už jsem prodělal malárii jedenáctkrát. Jenže když máte malárii, tak je vám za dva dny dobře. Určitě jsme zažili těžké chvíle a náročné situace po všech stránkách, ale nakonec mi byl osud vždycky nakloněn a nějak ty věci nakonec vyjdou. Největší odměnou je pak vidět zvířata v přírodě a vědět, že jsme k tomu přispěli. Mnoho jiných motivací tam ale není, protože to zasahuje do osobního života, je to náročné, dost často nepředvídatelné, jsou tam dost často dlouhé úseky, kdy se nevidím s partnerkou nebo s rodinou. Rozhodně to není nic, co by člověk dělal pro peníze nebo pro větší bezpečnost.

Proč by Češi měli pomáhat slonům?

Protože můžeme. Protože leckteří Afričané jim pomáhat nemohou, protože k tomu nemají kapacitu, informace, čas ani finanční prostředky. Také věřím tomu, že příroda je univerzální, lidské čáry na mapě se mění a to, že je někde nějaký stát, je z hlediska ochrany přírody bezpředmětné. Příroda je provázána, takže se nám to dříve nebo později vrátí. Pokud navíc chceme, ať se Afričané nechtějí houfně do Evropy, podpora ochrany přírody v Africe pomůže i Afričanům samotným, jejich státy budou stabilnější a i globalizační procesy budou probíhat bezpečněji a regulovaněji, než třeba probíhají teď.

Dokument The Elephangelist

Jakub Chlouba (režisér), Radek Karko (wildlife fotograf), Lukáš Hodis (producent) a David Alexa (produkční a odborný konzultant)

Můžete ho shlédnout zde https://www.elephangelist.cz

Nebo zajít do kina:

20. října od 18:00 – Kino Dlabačov, Bělohorská 24, Praha-Břevnov

21. října od 18:00 – Pevnost poznání, 17. listopadu 7, Olomouc