Za dob koronaviru nemusí vše probíhat jen online, ale je-li to možné, i v přírodě. To platí i pro terapii. Představu očisty a osvěžení máme obvykle spojenou s vodou. „Koupat“ se ale můžeme i mezi stromy. Pobyt v přírodě účinně odplavuje stres a působí blahodárně na celý organismus. Lesní prostředí může navíc násobit účinky psychoterapie, píše ve svém zamyšlení psycholog Adam Táborský, jeden z autorů projektu Terapie mezi stromy.
Čas strávený v přírodních venkovních prostorách má fyziologické a psychologické výhody, jako je snížení stresových reakcí a zlepšení nálady.
Mezi benefity také patří:
- zlepšení oslabené imunity včetně zvýšení počtu tak zvaných NK-buněk, které bojují proti nádorům a infekcím
- prohloubení fyzického uvolnění v důsledku zvýšení aktivity parasympatického systému
- regulace krevního tlaku
- redukce prožívaného stresu, a naopak prožívání celkového pocitu pohody.
Hlavní ideou projektu Terapie mezi stromy je navrátit lidi do přírody. Myšlenka se zrodila asi před dvěma roky a do loňského léta se projekt rozvíjel velmi pozvolna. Začal jsem se tématem více zabývat, pročetl literaturu, hledal výzkumy. Zjistil jsem, že už asi od 80. let existují podložené vědecké výzkumy vlivu přírody na lidský organismus, především ve Velké Británii, USA, Kanadě či v Japonsku. A řekl jsem si, že by to bylo fajn spojit s klasickou terapií.
Porucha příjmu přírody
Různé organizované cesty přírodou s průvodci či poutě již sice existují, ale chybí v nich aspekt psychoterapie. Mým cílem je šířit myšlenku terapie v přírodě mezi lidi. Mám radost, když jdu s lidmi ven a vidím, jak úplně rozkvetou a že tím dostali určitý impuls, který je pomůže nakopnout a zkvalitnit život. Cesta je mnohdy taky takový příběh, tak mě baví klienty doprovázet na jejich cestě, jak v místnosti, tak mezi stromy.
Terapie mezi stromy podobně jako ekopsychologie propojuje přírodu a duševní zdraví. Ekopsychologie jde však v určitých ohledech dál, kdy nahlíží naše odloučení od přírody způsobené industrializací a urbanizací jako základní příčinu psychického utrpení, přičemž někteří uvádí, že dochází až k „poruše příjmu přírody“.
Stále více si uvědomujeme, že máme kořeny, které nevyrůstají z betonu, a že naši předci nepochází z paneláků. Začínáme se vracet k přírodě jako prostředníku k vlastnímu duševnímu zdraví. A obracíme se k ní stále více i my, psychologové a terapeuti, kteří začínáme mezi stromy terapeuticky pracovat.
Zcela zvláštní příležitost v tomto nabídlo koronavirové období: mnozí klienti nechtěli započatou práci na sobě přenést do online prostoru, a tak se svými terapeuty vyměnili čtyři stěny třeba za Stromovku. I od svých kolegů jsem slyšel, že měli svou terapii nebo supervizi v parku. Vyrazit s klientem ven totiž rozhodně není jen nouzové řešení.
Když chodíme a mluvíme, tak naše mysl a tělo se integrují. Pokud jsme v něčem zaseknutí, zjistíme, že nám pomáhá chůze vpřed a pohyb. Fyzický pohyb také pomáhá spojit se s klienty psychologicky, například naladit se na rytmus jejich pohybů je fyzický druh empatie.
Terapie v přírodě má navíc příznivé dopady na samotné psychology a terapeuty, kteří jsou vystaveni příběhům a prožívání svých klientů. Terapie v přírodě zvyšuje jejich obvyklou fyzickou aktivitu, což vede ke zmírnění negativních dopadů sedavějších přístupů k terapii. Kromě fyzických zlepšení jako je lepší spánek či nižší cholesterol odborníci uvádějí i snížení stresu a emoční únavy. Kolega to popisoval tak, jak se díky fyzickému pohybu cítí „lehčí“. Neukončuje tak terapie v přírodě s pocity, se kterými končí terapie uvnitř.
Jak pracovat v přírodě
Způsobů, jak terapeuticky pracovat v přírodě je mnoho. Liší se v závislosti na čase a způsobu aktivity. Během terapie se venkovní setkání může lišit od nízké po vysokou intenzitu s ohledem na fyzickou náročnost, dobu strávenou venku a stupeň interakce mezi člověkem a přírodou.
- Nízká intenzita
Setkání s nízkou intenzitou zahrnují posezení venku a lehkou chůzi, klasické walk’n’talk, trvající obdobně jako terapie uvnitř. K tomu může dojít v oblastech, jako jsou řeky, jezera, hory a pobřeží. Tam, kde je přístup do těchto oblastí omezený, například ve městech, jsou další možností posezení mimo terapeutickou místnost místní parky, městské lesy, botanické zahrady a cesty.
Slapy. Foto: Martina Patočková
- Střední intenzita
Při aktivitách se střední intenzitou dochází k „praktičtější“ interakci s venkovním prostředím. Mezi příklady patří zahradnictví, sběr ovoce, řešení problémů a venkovní herní aktivity, venkovní aktivity jako turistika, horolezectví, vodní sporty a budování přístřešků, kde může klient s terapeutem sedět a povídat si.
- Vysoká intenzita
Tento přístup obvykle zahrnuje expedice do divočiny nebo „dobrodružnou terapii“, kdy skupinu vedou instruktoři v přírodě a žijí venku několik dní nebo týdnů, zatímco se věnují různým outdoorovým dobrodružným aktivitám (např. trekking, kanoistika a budování přístřešků a otevřených ohňů pro vaření).
V této souvislosti odborník skupinu doprovází buď po celou cestu, nebo po její část, a nabízí přerušovanou skupinovou nebo individuální terapii.
Měníme stěny za stromy
S klienty vyrážíme obvykle na zhruba tři hodiny. Nejprve se spojíme telefonicky nebo pomocí emailů, kdy si zkonkretizujeme zakázku nebo téma, s kterým klient přichází. Porozumíme klientovým potřebám a očekáváním.
V závislosti na tom se dohodneme na místě. Budeme se na místo dopravovat společně nebo odděleně? Pojede klient autem nebo třeba vlakem? Po určení místa se potkáme a cestu vede klient. Již do samotné volby cesty se může promítat spousta věcí (rychlost, rytmus, výběr cesty…). Místa se různí dle města. V okolí Prahy se jedná o Řevnice, Klánovice, Kunratický les, Voděradské bučiny a podobně.
Vybavenost se různí dle ročního období. Důležité je pohodlné oblečení, především tedy aby klientovi nebyla zima. Pokud má vrstev více, dá se vždy jedna odložit. V opačném případě je to problematické. Jako terapeuti sebou vždy bereme malé občerstvení, včetně čaje, ale také třeba lékárničku, deku a toaletní papír.
Komu sedí stromy
Za sebe se domnívám, že terapie mezi stromy je vhodná pro každého, co však neznamená, že každému musí sedět. V zásadě i zde funguje princip, kdy chodí klient za terapeutem a nikoliv obráceně, že by terapeut vybízel klienty a říkal, „vy byste se na terapii nebo na terapii v přírodě hodil, vy byste ji potřeboval“.
Zahraniční odborníci se shodují, a já jim dávám za pravdu, že chodit na terapii v přírodě s traumatem či po traumatizaci nemusí být nejlepší řešení. V tomto případě bych byl obezřetný. Zároveň si dokážu představit, že v případě, kdy mám již s klientem vybudovaný vztah a kdy spolu pracujeme již nějakou dobu, kdy se cítí bezpečně, kdy běží proces, tak do přírody vyrazit lze.
Záleží na místě, a i na situaci. Jednou, když jsem měl terapeutovnu na Národní třídě, tak na dveřích přidali jeden zámek, od kterého jsem neměl klíče, tak jsme s klientkou skončili na Střeleckém ostrově a terapii provedli tam. Jeden z mých kolegů, takto skončil v Zoo.
Vojanovy sady. Foto: Martina Patočková
V souvislosti se sedavými zaměstnáními je vhodné, když vyrazíme ven, a dopřejeme si nějaký pohyb. Jedna kolegyně v Brně třeba s klientkou seděla asi dvě hodiny na mýtině, protože klienta si místo vybrala, protože má ráda rozlehlá prostranství, ale také proto, že měla pohybové omezení. Pokud zdravotní stav neumožňuje túru, tak se můžeme posadit na lavičku. Podobně jako kdy jsme v kampani na Donio úspěšně vybrali peníze na terapeutické pobývání v přírodě s ohroženými skupinami (samoživitelky, senioři, hendikepovaní), tak s některými z nich bylo také hlavním cílem spíše dostat se do přírody, třeba i v invalidním vozíku.
Dopady izolace za koronaviru
Terapie obecně představuje velkou časovou investici a vyžaduje odvahu sáhnout si na těžké věci. Jak říkal Antoine de Saint-Exupéry, nejdále dojde a nejúspěšnější bude ten, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. Jinými slovy cesta z pekla je tvrdá práce, moře bídy, ale ze zkušeností víme, že se člověk může dostat ven.
Žádná skupina nezůstala nouzového stavu ušetřena. I přesto restrikce a opatření na každého působí jinak. Mnoho lidí se s pocitem osamění těžko vyrovnává. Zároveň jsou zde skupiny lidí, které pocit osamění zažívají dennodenně.
Sociální distanc ovlivňuje celou společnost, ale každého jinou měrou. Obecně v karanténě dochází k nárůstu depresivity, úzkostnosti, nespavosti a sebevražedných myšlenek, ale také zvýšenému stresu, podrážděnosti, strachu, zmatku, hněvu, frustraci či nudě. Některé problémy přetrvávají i po návratu do normálu.
Jak tomu u podobných výjimečných událostí bývá, nejhůře dopadají na ty nejvíce znevýhodněné a zranitelné skupiny. Výzkumy psychologického dopadu masových traumat (například přírodních katastrof či propuknutí chřipky) naznačují, že pandemie by mohla poškodit zejména duševní zdraví marginalizovaných skupin, které mají horší přístup k socioekonomickým zdrojům a podpůrným sociálním sítím.
V obecném měřítku však víme, že individuální, interpersonální traumata (například sexuální napadení) jsou mnohem psychicky škodlivější než kolektivní traumata, jako jsou přírodní katastrofy. Je to alespoň z části proto, že silné sociální vazby chrání lidi před stresem a během krize se lidé často scházejí, aby si navzájem pomáhali a vytvářeli pocit sounáležitosti a sdílené identity se sousedy. Ke scházejí a sdílení však v nyní příliš nedochází, i proto ten odlišný dopad.
Ohrožené skupiny uvádějí vyšší úroveň sociální izolace a zesílené pocity osamělosti než produktivní společnost. Izolace je spojena se zvýšeným výskytem srdečních chorob, demencí a dalších zdravotních problémů. Kromě toho může současný nápor na zdravotnický systém prohlubovat diskriminační přístup k jednotlivcům se zdravotním postižením, což pochopitelně zhoršuje úzkost z nemoci.
Laskavost
„Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi.“ S jistou nadsázkou lze toto přísloví upravit do dnešní doby, ve které považujeme spoustu věcí za samozřejmé, a přitom vůbec samozřejmé nejsou, na: “Řekni mi, jak jsi laskavý, a já ti povím, jak žiješ.” Právě nepřízeň životních událostí je pomyslnou křižovatkou, jestli zareagujeme adaptivním způsobem a dokážeme situaci “odolat”, zůstaneme nezdolní, nebo zda situaci podlehneme a uvízneme.
Lidé by o své duševní zdraví měli pečovat více. Ze své zkušenosti z Velké Británie, Austrálie a Švédska mohu říct, že v oblasti péče o své duševní zdraví máme ještě mezery. Důležitá je kontinuální péče o sebe, tedy neměli bychom o sebe neměli pečovat pouze, když něco „hoří“. Zároveň bychom měli mít na paměti dlouhodobou perspektivu. Když nám něco pomáhá krátkodobě, uleví nám od smutku, ale z dlouhodobého hlediska nám to škodí, tak bychom se toho měli vyvarovat. Příkladem může být večerní pojídaní čokoládových dortíků nebo místo sklenky láhev vína.
Se zobecňováním je to vždy ošemetné, avšak nic nezkazíme, když se budeme více hýbat. Nemusí se vždy jednat o HIT (high intensity training), ale klidně o procházku v přírodě (v parku nebo v lese za domem). Pečujeme tedy o sebe omezením alkoholu, zdravým stravováním a pitným režimem, dostatkem odpočinku.
Nejlepší protektivní faktor duševního zdraví i vyhoření je dostatečný spánek. Nejen v současné situaci do péče o sebe můžeme zahrnout i laskavou péči o své bližní.
Adam Táborský
Adam Táborský založil projekt Terapie mezi stromy, kde dochází k propojování přírody a duševního zdraví. Působí také jako psycholog v Psychiatrické nemocnici Bohnice.
